Úvaha nad institutem náhradního mateřství v mezinárodním kontextu

Česká legislativa však náhradní mateřství výslovně neupravuje a po narození dítěte musí být zahájen proces osvojení. Proto se stále více rozmáhá takzvaná reprodukční turistika. Náhradní, neboli také surogátní, mateřství, je procedura, kdy žena (náhradní matka) podstoupí asistovanou reprodukci, těhotenství a porod a následně předá dítě zamýšleným rodičům pomocí osvojení. V České republice není takový postup zakázán, ale ani výslovně povolen. Bývá tudíž praktikován na základě dohody biologických rodičů (ženy a muže objednavatele) a náhradní matky. V celém českém právu je o náhradním mateřství pouze jedna věta a to v § 804 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), který stanoví, že „osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.“

Podle dohody náhradní matka uděluje souhlas s osvojením dítěte, objednavatelé se zaváží dítě osvojit. Právní matka dítěte, tedy žena, která dítě porodila, může podle ustanovení § 813 OZ udělit souhlas s osvojením nejdříve po ukončení šestinedělí, tedy po šesti týdnech života dítěte. Předání dítě do péče zamýšleným rodičům není vymahatelné, proces je postaven na dobrovolnosti a důvěře obou zúčastněných stran. Může se stát, že si zamýšlení rodiče dítě odmítnou převzít např. kvůli zdravotnímu postižení dítěte nebo náhradní matka se rozhodne dítě si nechat.

V České republice není dosud znám žádný soudní spor ohledně neodevzdání dítěte zamýšleným rodičům nebo naopak odmítnutí převzít dítě od náhradní matky. Tyto právní problémy jsou však známy z jiných, zejména mimoevropských států[1], a je proto pravděpodobné, že se podobné soudní spory nevyhnou ani českým párům či náhradním matkám. 

Právní úprava náhradního mateřství ve světě 

Ve světě roste zájem o náhradní mateřství geometrickou řadou a téměř vytlačuje zájem o mezinárodní osvojení. Od roku 2004 do roku 2017 poklesl počet mezinárodních adopcí o 80 % (ze 45 483 na 9 387) adoptovaných dětí. Zato nárůst náhradního mateřství je o tisíc procent. Odhadem takto přijde na svět 20 tisíc dětí ročně.[2]

Některé české páry, které nemohou mít vlastní dítě, chtějí být od začátku zapsáni v rodném listu dítěte na místě rodičů, a tím se vyhnout případným problémům popsaným výše. V takovém případě se páry rozhodnou podstoupit proces náhradního mateřství v zahraničí. Důvody, proč se páry rozhodnou využít tzv. reprodukční turistiku, jsou dvojí. Buď to mají státy, do kterých se chystají, liberální legislativu, nebo jsou náklady spojené s těhotenstvím a porodem podstatně nižší než v jejich domovské zemi. 

Neexistuje žádné mezinárodní právo týkající se náhradního mateřství. Každá země má vlastní právní úpravu. Některé státy náhradní mateřství zakazují (např. Itálie, Francie, Polsko, Německo). Některé státy, například ČR nebo Slovensko, náhradní mateřství nezakazují, ale ani neupravují. Vytvořené právní vakuum tak otevírá dveře na černý trh obchodování s náhradními matkami a novorozenci. 

V některých státech je náhradní mateřství za specifických podmínek výslovně povoleno, v některých státech i zahraničním občanům. České páry tak mohou legální cestou získat miminko ve Spojených státech amerických, Rusku, Řecku, Gruzii, Portugalsku a Kanadě. Dva mexické státy – Tabasco a Sinoloa – donedávna umožňovali přístup k náhradnímu mateřství i pro příslušníky cizích států. Po novele zákona v roce 2015 již toto neplatí a v Mexiku je náhradní mateřství povoleno pouze občanům Mexika. 

V některých zemích, například ve Spojených státech či ve Velké Británii, existují agentury (surrogacy agency) které „párují“ žadatele a náhradní matky. Agentury poskytují oběma stranám také informace, právní poradenství či psychologické služby. V ČR podobné agentury neexistují[3], jejich činnost by se mohla dostat do konfliktu s trestním právem[4] .

Přehledová úprava náhradního mateřství ve vybraných zemích

Před zahájením procesu náhradního mateřství v zahraničí je nezbytné porovnat podmínky nabízené různými zeměmi a také finanční stránku, celý proces je velmi finančně náročný. 

V USA neexistuje jednotná legislativa, která by povolovala náhradní mateřství všem občanům země. Každý stát se řídí podle jiných zákonů. Některé státy náhradní mateřství neupravují, v některých je to dokonce trestným činem. Legální je tento institut v Nevadě, Kalifornii, Texasu, Arkansasu, Illinois, Virginii, Floridě, New Hampshiru, Delaware, New Jersey, Tennessee a Utahu. Některé státy přijímají i homosexuální páry či svobodné muže.

Před porodem (od čtvrtého měsíce těhotenství) nebo těsně po porodu se sepisuje smlouva o tom, kdo bude právním rodičem dítěte. Cena za náhradní mateřství ve Spojených státech je velmi vysoká, pohybuje od dvou do šesti a půl milionů korun. Kvůli vysoké ceně se americké páry vydávají do Ruska či na Ukrajinu. 

V Rusku a na Ukrajině mohou žádat o náhradní mateřství heterosexuální páry a v Rusku také svobodné ženy. Je potřeba také lékařské potvrzení o nemožnosti otěhotnět. Pokud alespoň jeden ze zamýšlených rodičů použije vlastní genetický materiál, nebudou mít problémy v zemi původu s legálním rodičovstvím. 

Na Ukrajině si žadatelé mohou zvolit náhradní matku z řad přátel či rodiny, pokud tak neučiní, musí zůstat náhradní matka v anonymitě. Výhodou je také možnost vybrat si pohlaví dítěte pomocí preimplantační genetické diagnózy. Náhradní matky se nemohou domáhat svých mateřských práv, nestane se tedy, že by náhradní matka odmítla páru dítě vydat. Náklady v Rusku se pohybují 900 tisíc až 1 100 tisíc, na Ukrajině je cena nižší a pohybuje se od 750 tisíc do milionu korun. Cena však nezahrnuje poplatky odborníkům zapojených do procesu náhradního mateřství. 

Nejliberálnější zákony má Kanada. Tam mohou o náhradní mateřství žádat i homosexuální páry či jednotlivci. Zákonné rodičovství je navíc určeno rozhodnutím soudu, což usnadňuje postup zamýšleným rodičům. Kanada povoluje pouze altruistické dohody. To znamená, že jedinou finanční odměnou náhradní matky je proplacení výdajů vzniklých v těhotenství, například ušlý zisk, výdaje na lékařskou péči a podobně. Najít tak náhradní matku může být obtížné, páry se zapisují do dlouhého seznamu čekatelů. Kanadský zdravotní systém je však financován z veřejných zdrojů. 

V Gruzii mohou žádat o náhradní mateřství heterosexuální páry v manželství, a to i zahraniční. Po narození dítěte se do rodného listu dítěte automaticky uvede jméno zamýšlených rodičů. Cena procesu se v této zemi pohybuje od 800.000,- Kč do 1.000.000,- Kč. 

V Řecku je povoleno zahraničním párům či svobodným ženám náhradní mateřství od roku 2014. Připravuje se také nový zákon, který rodičovství umožní i homosexuálním párům. Věková hranice pro zamýšlené matky je maximálně 50 let a musejí prokázat, že jsou neplodné nebo mají problémy s donošením dítěte. Průměrné náklady jsou od 900 000 Kč do 1 300 000 Kč[5]. 

Nejnověji je povoleno náhradní mateřství v Portugalsku, které lze provést pouze v případech absence dělohy nebo jejího zranění. Objednavatelem může být pouze heterosexuální nebo lesbický pár. Musí být použity gamety alespoň jednoho z objednavatelů a náhradní matka nemůže být v žádném případě dárkyní použitých vajíček. Povolení uděluje Národní rada pro asistovanou reprodukci, která také dohlíží na celý proces. Tomu vždy předchází vstupní vyšetření v lékařském zařízení provádějící techniky asistované reprodukce. Dítě je automaticky považováno za dítě osvojitelského páru. Náhradní matce nenáleží žádný benefit a celý proces musí být čistě altruistický.[6]

ČR, ráj náhradního mateřství? 

ČR je podle dat velmi významnou destinací pro pacienty z celého světa pro dobrý přístup k procedurám asistované reprodukce s dárcovskými gametami,[7] jelikož česká legislativa náhradní mateřství nezakazuje. Až 90 % cyklů s darovanými vajíčky podstupují podle údajů Národního registru asistované reprodukce cizinci. Oblíbenost ČR vyplývá zejména z toho, že v mnoha evropských státech jako je Německo a Itálie je náhradní mateřství výslovně zakázáno.

Pokud do ČR za účelem náhradního mateřství přijede zahraniční pár, musí před převozem dítěte do země původu podstoupit mezinárodní adopci, kterou se řídí podle Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení,[8] která se používá v případech, kdy má být dítě přemístěno do jiného smluvního státu za účelem osvojení v přijímacím státě. Úmluva však přímou adopci neřeší. Mezinárodní osvojení zajišťuje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. 

Pokud není náhradní matka vdaná, lze určit otcovství zamýšleného otce již v průběhu těhotenství na základě § 778 OZ nebo § 779 OZ. Osvojením je pak potřeba dosáhnout právního rodičovství pouze u zamýšlené matky. Žena, která dítě porodila, však musí dle ustanovení § 813 dát souhlas s osvojením nejdříve 6 týdnů po narození dítěte. 

Osvojiteli se mohou stát manželé či jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba, v tom případě rozhoduje soud, který rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči. Osvojitelé si musí zajistit souhlas od příslušného úřadu v zemi původu. Proces je však náročný, Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí musí zjišťovat vhodnost osvojitelů, poměry v rodině, prostředí, sociální stav a jejich schopnost pečovat o děti.[9]

Závěr

Tato úvaha si nekladla za cíl podat vyčerpávající údaje o pojetí institutu náhradního mateřství v jednotlivých zahraničních legislativách. Již z tohoto krátkého přehledu je však zjevné, že je s náhradním mateřstvím spojeno mnoho nevyjasněných otázek a potenciálních komplikací, a to také z pohledu případného mezinárodního osvojení dítěte, které se narodilo v ČR zamýšleným rodičům zahraničního původu. 

---

[1] The Parentage/Surrogacy Project: an Upadating Note. Annex II. odst. 1. Dostupné z: http://www.hcch.net/upload/wop/gap2015pd03a_en.pdf.