Soudci mezi lidmi (a ostatními právníky)

Protože bez důvěry v soud, a nejsou to samozřejmě zdaleka jenom soudci, je to celá řada členů odborného aparátu, ale bez důvěry v soud a v soudce – proč byste k soudu vůbec chodili?

Jakého vlastně chcete mít soudce? Asi vzdělaného, bezúhonného. Ale stačí to v dnešní technologické době, kdy se dozvíme o člověku poměrně rychle i věci, které před pár lety nebylo možno dohledat, možná se někdy v rámci okresního městečka jen proslýchaly? Je to něco, co justici, a to nejen českou justici nebo soudnictví, ale na celém světě, velmi zajímá. Chci proto dokumentovat na některých obecných příkladech, ale i na některých příkladech konkrétních, jakým způsobem soudci zkoumají sebe sama. Důvod jsem již uvedl.

Bangalorské principy

• Bangalorské principy (2002)                                                         
  • I. Nezávislost (Independence)
    • Soudce vykonává svou funkci nezávisle, na základě vlastního hodnocení skutečností a svědomitého výkladu a aplikace zákona. Nepodléhá žádným vlivům, zájmům, zásahům, nátlaku a výhrůžkám.
  • II. Nestrannost (Impartiality)
    • Soudce vykonává svou funkci nestranně, nezaujatě a bez předsudků.
  • III. Bezúhonnost (Integrity)
    • Soudce dbá o to, aby jeho chování bylo bez jakýchkoliv vad v očích rozumného pozorovatele.
  • IV. Slušnost (Propriety)
    • Soudce se musí vyvarovat jakékoliv nevhodnosti ve všech svých činnostech, včetně soukromého života.
  • V. Rovnost (Equality)
    • Soudce by měl znát mezinárodní a regionální nástroje zakazujících diskriminaci zranitelných skupin. 
  • VI. Odbornost a svědomitost (Competence and Diligence)
    • Soudcovské povinnosti mají pro soudce přednost před veškerými jeho jinými profesními činnostmi. Soudce učiní přiměřené kroky za účelem udržení si a rozvíjení svých profesních znalostí.
• v praxi aplikovány např. ve věci Harabin proti Slovensku

Nejzákladnější mantrou, a je to skutečně celosvětový dokument, jsou Bangalorské principy, které sestavila skupina vysokých soudců, ale skutečně napříč kontinenty, a následně, zejména pro náš evropský systém, jej zpracovala skupina představitelů vysokých soudů v Haagu. Je to vlastně základ většiny etických předpisů. Zdůrazňuji především to, že se nejedná o text, který by byl právně závazný, nicméně na druhou stranu třeba při kárných řízeních, pochopitelně podpůrně, je zkoumání těchto principů vždycky důležité. A to, čeho já se chci zejména dnes držet, jsou otázky nevhodnosti jednání soudce ve všech svých činnostech, včetně soukromého života. Protože v jednací síni, relativně umravněni procesními předpisy, podzákonnými normami a jistou zvyklostí chodu, k excesům dochází málokdy. I když, kdo z vás chodí k soudu, jistě také někdy nějaké zažil, ať už od účastníka řízení nebo dokonce od soudce. Pochopitelně podstatně složitější je regulace života soudce mimo jeho samotné zaměstnání.

Etický kodex a etické zásady chování soudce

Etický kodex                                                                           

• I. Nezávislost
• II. Nestrannost a rovnost
• III. Bezúhonnost a důstojnost
• IV. Odbornost a svědomitost 

Etické zásady chování soudce

• I. Nezávislost
• II. Nestrannost
• III. Bezúhonnost
• IV. Důstojnost
• V. Rovnost
• VI. Odbornost

Jen pro zajímavost, samozřejmě Bangalorské principy rozvíjí i etický kodex v České republice, a protože my málokdy máme všeho dost, tak máme dva. Ten první přijala Soudcovská unie, která na něm pracovala v podstatě skoro 10 let, a krátce poté, co byly definitivně schváleny Bangalorské principy, přijala svůj etický kodex.

A následně na to, do jisté míry pod mezinárodním tlakem, byla vyvolána poptávka po tom, že musí existovat etický kodex, který bude závazný pro všechny soudce, protože členů Soudcovské unie – to je dobrovolná organizace soudců – je zhruba třetina, zhruba tisíc soudců v České republice. A byť se jedná „pouze“ o etický kodex, tak pochopitelně na ty dva tisíce soudců ten etický kodex nedopadal. Velmi obtížnou konstrukcí jakési komise soudců tak došlo k tomu, že byl de facto převzat etický kodex Soudcovské unie a následně schvalován jednotlivými soudními radami, případně shromážděními soudců na jednotlivých soudech. Aby vás tedy nezaskočilo, když budete rozčileni z jednací síně odcházet a uvažovat nad tím, zdali se ten soudce choval eticky, nebo ne, že na vás budou vyskakovat dva různé dokumenty, budete-li hledat v některém z vyhledávačů.

Zákon o soudech a soudcích

§ 79 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

(1) Soudci a přísedící jsou při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.

(2) Nikdo nesmí narušovat nebo ohrožovat nezávislost a nestrannost soudců a přísedících.

Samozřejmě celá řada etických principů je upravena v zákoně o soudech a soudcích, který podle mého názoru možná až trošku příliš detailně upravuje i ty nesporně etické záležitosti. Nicméně na druhou stranu výhodou je, že potom případně kárné senáty, ale v první fázi konkrétní předsedové soudů, když projednávají nějaký exces, tak se mohou o znění zákona opřít.

A tady už je třeba si uvědomit jednu věc, že kromě obecné důvěry v soudce jako člověka a ústavního činitele, se může dopad jeho případného jednání v soukromém životě odrazit i v jeho nezávislosti a nestrannosti. Což je problém, protože pochopitelně ve chvíli, kdy je soudce vnímán nebo skutečně je nestranný, k čemuž se později dostanu, tak to zase má dopad přímo na soudní řízení.

§ 80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích 

(1) Soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Soudce je povinen podávat oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech a závazcích podle zvláštního právního předpisu.

(2) V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce soudce zejména

a) je povinen prosazovat a obhajovat nezávislost soudnictví a jeho dobrou pověst,

b) je povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce,

c) je povinen odmítnout jakýkoliv zásah, nátlak, vliv, přání nebo žádost, jejichž důsledkem by mohlo být ohrožení nezávislosti soudnictví,

d) se nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky,

e) musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům řízení přistupovat bez ekonomických,  sociálních, rasových, etnických, sexuálních, náboženských nebo jiných předsudků,

f) dbá svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována.

 

Výše najdete výběr ještě dalších povinností, které jsou v zákoně o soudech a soudcích uvedeny. Opět upozorňuji na odst. 2, písm. b), tedy že soudce je povinen se chovat tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví, míněno tím tedy všude. Co je ještě zajímavější, protože ne všude, i třeba v západní Evropě to tak razantně upraveno není, je, že soudce se nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a veřejnými nebo sdělovacími prostředky. Dnes nepochybně i sociálními sítěmi. Což se domnívám, že je sice hezký apel, ale pokud někdo z nás poté, co třeba některé z jeho rozhodnutí je předmětem zájmu sociálních sítí, rozklikne diskusi pod tím, tak si uvědomí, že skutečně zpětnou vazbu dostává ve větší míře, než by si sám přál.

Dalším z těch bodů, na které chci upozornit, a týká se právě toho osobního života, je § 80, odst. 5 zákona o soudech a soudcích, kde opět se zdůrazňuje osobní život, kdy se má dbát o to, aby nenarušoval důstojnost soudcovské funkce.

§ 80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

(3) Soudce je povinen vykonávat svou funkci v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví. Při své rozhodovací činnosti soudce zejména

a) je povinen poskytnout každému účastníku řízení nebo straně soudního řízení anebo jejich zástupcům plnou možnost k uplatnění jejich práv; nesmí však od nich, s výjimkou případů stanovených zákony o řízení před soudy, jednostranně přijímat nebo jim podávat informace nebo s nimi jednat o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv,

b) dbá o to, aby jeho rozhodnutí bylo srozumitelně a pečlivě odůvodněno.

(4) Soudce je povinen při své činnosti mimo výkon funkce soudce a při výkonu svých politických práv si počínat tak, aby tato činnost neohrožovala nebo nenarušovala důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu nebo nenarušovala důstojnost soudcovské funkce anebo mu nebránila v řádném výkonu funkce soudce.

(5) Soudce je povinen ve svém osobním životě svým chováním dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Soudce zejména

a) nesmí umožnit, aby jeho funkce byla zneužita k prosazování soukromých zájmů,

b) nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce.

(6) Soudce je povinen zachovávat náležitou úctu k ostatním soudcům, jiným osobám vykonávajícím právnická povolání a k ostatním zaměstnancům soudu a k účastníkům nebo stranám soudního řízení. Ve vztahu k zástupcům účastníků nebo zástupcům stran soudního řízení je povinen se zdržet projevů sympatií, náklonnosti nebo negativních postojů.

Nestrannost subjektivní a objektivní

• doktrína má původ v judikatuře ESLP (např. Micallef proti Maltě)
• subjektivní test: presumpce nestrannosti; posuzuje se chování, postoj a přesvědčení konkrétního soudce (např. Buscemi proti Itálii, Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii) 
• objektivní test: objektivně zjistitelné skutečnosti vzbuzující pochybnosti o nestrannosti soudce bez ohledu na jeho chování (např. Wettstein proti Švýcarsku, Morel proti Francii aj.)
• přebírají i tuzemské soudy - např. III. ÚS 860/20, 6. 10. 2020

A tím bych se z těch obecnějších věcí dostal k tomu problému, který jsem již naznačil, totiž že řada chování nebo způsobů chování soudce v jeho osobním životě může vést k tomu, že může být považován za podjatého v té konkrétní věci, respektive ne nestranného. Ten subjektivní test, jak to kdysi definoval Evropský soud pro lidská práva a dnes je to přijato nejen naším Ústavním soudem, ale i bohatou judikaturou Nejvyššího soudu a odvolacích soudů, tak ten subjektivní test je vcelku zjevný. To znamená, že přesvědčení, postoje toho soudce, případně nějaká jeho blízkost ke konkrétní kauze, nebo dokonce účastníkům řízení, vede k tomu, že takovou kauzu prostě projednávat nemůže. Je tam ta jasná podjatost, kde lze dovodit, že mu třeba někdo z účastníků řízení v minulosti např. prodal byt, nebo jsou blízcí kamarádi, tráví spolu dovolené a podobně. To myslím, že je zcela nesporné a nikdy s tím judikatura neměla příliš pochybností.

Objektivní test, to znamená bez nějakých konkrétních vztahů, nicméně, že ten soudce se může jevit tak, že v té věci může být podjatý, je podstatně složitější, ale právě velmi často může vycházet ze situací, kdy se soudce dlouhodobě projevuje v nějakém názoru na věc natolik předpojatě nebo natolik vyhraněně, že vlastně v té konkrétní otázce potom můžeme říct, no tak ale já už předem vím, jak on na tu věc, se kterou se na soud obracím, nahlíží. To je jeden z důvodů, proč by měl být kladen důraz i na, „omezení svobody vyjadřování“ soudce v některých obecnějších věcech, které pak mohou mít dopad na jeho rozhodovací činnost. Typicky se jedná právě třeba o politická hlediska, naprosto zásadní filozofické pohledy na fungování státu. Samozřejmě, že byste měli a mohli znát obecný názor soudce, ale nikdy by to nemělo převážit do té míry, že by bylo jasné, že v některých otázkách, typicky třeba víry, tomu soudci, a on to opakovaně zdůrazňuje, v podstatě neumožňuje a odmítá rozvody jako takové, no tak je asi obtížné se zrovna u takového soudce s rozvodovým sporem soudit. To znamená, že je vždycky velmi důležité, aby si soudce při svých veřejných vystoupeních ke konkrétním tématům uvědomoval dopad nejen na konkrétní kauzy, které soudí v tuto chvíli, ale které mu také mohou napadnout někdy v budoucnosti.

Už se tady opakovaně mluvilo o kulturních válkách, což dnes společnost velmi rozděluje, jsou na to velmi vyhraněné názory a pochopitelně řada těch kulturních válek má dopad na konkrétní kauzy, a to nejen v oblasti občanského práva, ochrany cti, ale mnohokrát se to přelívá i k nám, trestním soudcům. A tady pochopitelně potom i ten boj stran před tím, než vlastně přijdou k soudu, se svádí o to, jak se ten soudce jeví a jestli v té věci vlastně je, nebo není předpojatý. Vezměme si takový příklad: nechvalně známá kauza Anička. Jak asi pro případ, že témuž odvolacímu senátu Krajského soudu v Brně napadne další nějaká hraniční věc týkající se sexualizovaného násilí třeba v rodině, budou všichni diváci sledovat potenciální rozhodnutí toho soudu. To jsou věci, které na to mohou mít dopad, nicméně já tady mám některé příklady z kárné praxe, ať už našich soudů, případně i zahraničních, kde se tyto věci řešily.

Účast soudce na narozeninové oslavě během pandemie koronaviru

Nejvyšší správní soud, 17. 10. 2023, č. j. 16 Kss 4/2021-274: 

Flagrantní porušení protiepidemických opatření (zde přijatých v souvislosti s výskytem a šířením koronaviru SARS CoV-2) soudcem je zpravidla způsobilé narušit důstojnost soudcovské funkce (§ 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) a je kárným proviněním.

Tak tohle je první případ, možná si na to vzpomínáte, kdy byl jeden severočeský soudce zřejmě kamerou (protože já mám obavu, že ta věc je stále v nějakých přezkumných výšinách) zachycen v době koronavirových opatření, kdy se lidé nesměli stýkat, jak se dostává do nějakého hotelu, který se navenek jevil jako zamčený, a kde významný podnikatel toho regionu pořádal oslavu svých narozenin. Pochopitelně se protiprávního jednání proti těm opatřením asi dopouštěli všichni, ale potencionální účast soudce samozřejmě musela mít potom odraz i v kárné odpovědnosti, protože tady nešlo „jenom“ o porušení nějakých opatření protiepidemických – ostatně ani nevím, jestli nakonec zrovna konkrétně tyto v přezkumných řízeních obstály – ale šlo o to, že vlastně, pokud to tak je, tak ten soudce nerespektoval to opatření jako soudce. A on tam nepochybně byl zván, k tomu se budu opakovaně vracet, právě proto, že je soudce, protože je prostě významná osobnost toho regionu, a zřejmě to byla ta okolnost, proč byl součástí té narozeninové oslavy. Čili pak evidentně je porušení předpisů způsobilé narušit důstojnost soudcovské funkce. Už jenom proto, že prostě kašle na obecná opatření. Já teď opravdu nechci otvírat debatu nad tím, jak racionální nebo neracionální byla celá řada protikoronavirových opatření, nicméně nepochybně soudce by asi měl být ten první, kdo, bude-li to alespoň trochu rozumné, bude taková opatření respektovat, a nikoliv porušovat za tak nízkým účelem, jako je oslava narozenin nějakého člověka.

Čerpání řádné dovolené soudcem

Nejvyšší správní soud, 6. 2. 2023, č. j. 11 Kss 2/2022 - 334: 

Je v zásadě v dispozici soudce, kdy dovolenou během kalendářního roku vyčerpá, přitom pak pochopitelně musí brát v úvahu, zda mu čerpání dovolené nebrání v plnění základních povinností soudce.

Tady zase, žehráte-li jako právníci, kteří, ať už zastupují konkrétní spory, případně vytváří pro klienty podklady, na situaci, kdy se ta věc dlouho řeší nebo vleče, respektive, že to jednání se nekoná, tak Nejvyšší správní soud v jednom ze svých rozhodnutí velmi pěkně rozhodl o tom, že soudce si, samozřejmě jako každý jiný člověk, může vybrat dovolenou, to je nesporné, a že samozřejmě si ji může vybrat, kdy chce, ale základním úhlem pohledu je to, aby mu to nebránilo v plnění základních povinností soudce. To znamená: soudce je povinen hledět na stav svého senátu. Já si to dovolím ještě trošku dotáhnout dál, což ta konkrétní kauza, projednávaná Nejvyšším správním soudem, samozřejmě taková nebyla, ale ono to může být konkrétní případ, který je prostě potřeba rozhodnout rychle. A vzít si potom měsíc dovolené, jakkoliv mám tu dovolenou nastřádanou, za situace, kdy jsem tím jediným zákonným soudcem nebo členem senátu, a odepřít účastníkovi rozhodnutí, je podle mého názoru minimálně neetické a v konkrétním případě by to dokonce mohlo být předmětem kárného řízení. To znamená, i soudce by měl již někdy od března přemýšlet nad tím, kdy chce mít dovolenou a podle toho prioritizovat kauzy, které by se měly rozhodnout rychle a kde stejně ví, že do toho srpna, než se vrátí z Chorvatska, tak by stejně nebylo možné rozhodnout, protože se čeká na nějaký znalecký posudek. Znamená to jednu věc, a to jistou dovednost, která je mezi soudci velmi rozličná, jakým způsobem dokážou, a já to slovo nemám rád, ale řeknu „manažersky“ obhospodařovat tu spoustu spisů v běhu ve svém senátu tak, aby rácio využití jeho času mělo ideální dopad na práva konkrétních účastníků.

Vulgární urážky kolegyně v přítomnosti dalších zaměstnanců soudu

Nejvyšší soud, 8. 3. 2001, sp. zn. Skno 5/2000: 

Za kárné provinění podle § 2 odst. 1 zákona o kárné odpovědnosti soudců lze považovat též chování soudce, který v kanceláři soudu za přítomnosti dalších pracovníků soudu po slovní rozepři vulgárními výrazy napadá jiného soudce.

Tady je takový exces, abyste věděli, že někdy je veselo v soudní síni, jindy v soudní budově, ale i v těch neveřejných prostorách, kdy došlo k nějakému vulgárnímu střetu mezi dvěma soudci, nicméně za přítomnosti více osob, takže kárný senát tady rozhodl, že se jedná o kárné provinění.

Miss Monokini

Krajský soud v Plzni, 7. 8. 1990, sp. zn. Spr. 3132/90: 

Soudkyně se účastnila soutěže, v níž plnila různé disciplíny, mezi kterými byla také promenáda pouze ve spodním dílu plavek, tedy „nahoře bez“. Její jednání bylo shledáno kárným proviněním, uložena jí však byla pouze důtka. 

Na základě tohoto případu byla provedena novela a do zákona bylo výslovně vloženo, že soudce nesmí „narušit důstojnost soudcovské funkce“, a to ani „v občanském životě“.

No a teď tady mám takový „bonbónek“, prosím vás, jsou to rané devadesátky. Je to doba, kdy se mohlo skoro všechno, nebo alespoň se to řadě lidem bohužel zdálo. A tohle je situace, kdy, myslím, že to tehdy byla předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni, kdy se zúčastnila soutěže – to byla celostátní soutěž vysílaná v televizi – upozorňuji, nahoře bez. Musím pro čest justice zdůraznit, že byla druhá, což byl vynikající výsledek... Nicméně zároveň ta kolegyně (už léta soudkyní není, nikoli z důvodu věku) má taky tu vzácnou vlastnost, že vlastně je jedním z mála soudců, kvůli kterému osobně se měnilo znění zákona o soudech a soudcích, a to právě proto, že se tam pak dodávalo, že tedy nesmí narušit důstojnost soudcovské funkce ani v občanském životě. Já si matně na ty debaty z té první poloviny 90. let pamatuji (bylo to „šťavnaté“, takže každého bavilo to rozebírat) a chtěl bych jenom zdůraznit, že existovali soudci, kteří hájili postup kolegyně, která se zúčastnila soutěže tím, že ten její úspěch v té soutěži vlastně odůvodňuje to, že se správně přihlásila, že ta opravdová ostuda by byla, kdyby vypadla hned někde v předkole. Myslím si, že dneska už si to nedovedeme ani představit, a tak vlastně nevím, jestli se člověku občas z hlediska témat po těch devadesátkách trošku nestýská.

Odmítnutí vyšetření na alkohol po dopravní nehodě může být kárným proviněním

Nejvyšší správní soud, 18. 5. 2021, č. j. 13 Kss 5/2020-400: 

Soudce řídil motorové vozidlo, ačkoliv nebyl ve stavu umožňujícím bezpečný výkon této činnosti, v důsledku čehož způsobil dopravní nehodu. Následně na místě jím způsobené dopravní nehody přes výzvu policejního orgánu odmítl podstoupit dechovou zkoušku i krevní vyšetření.

Tohle je zcela evidentní věc, já jenom abych vás upozornil na to, že skutečně pro soudce situace, která se nesmí stát nikomu,  tedy že je zajištěn ve vozidle, které řídí pod vlivem alkoholu. Bývaly doby, kdy soudci byli vyňati z pravomocí přestupkového řízení, a vlastně všechny, tedy i dopravní, přestupky se měly řešit výlučně v rámci řízení kárného, což pochopitelně později padlo. Za to jsem rád, protože tyhle výjimečnosti považuji za absurdní. Ale tady vidíte, že vlastně běžné, tady zřejmě normálně přestupkové řízení, u soudce automaticky může vést ke kárnému řízení, což pochopitelně při kumulaci více kárných řízení může vést i k velmi nepříjemným koncům.

Meze svobody projevu soudce

Ústavní soud, 11. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2609/16: 

• Přezkoumáno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, 6. 6. 2016, č. j. 11 Kss 6/2015-53
  • soudce na webu publikoval články obsahující příběhy, v nichž jsou hrubě neobjektivním a dehonestujícím způsobem vykresleni migranti, pracovníci neziskových organizací a občanští aktivisté, a to za použití vulgarismů, sexuálních a násilných narážek

Literární a publikační činnost soudců, garantovaná v rámci jejich práva na svobodu projevu, by měla být vykonávána s jistou zdrženlivostí, tedy tak, aby neohrožovala nepřijatelným způsobem autoritu a nestrannost soudní moci, zajišťovala zachování důvěry veřejnosti v soudní moc a nezasahovala do práva účastníků řízení na spravedlivý proces.

Nestrannost soudní moci a ochrana její autority mohou být důvodem pro omezení práva na svobodu projevu, přestože je čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (na rozdíl od čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) ve výčtu těchto důvodů výslovně neuvádí.

Máme několik soudců, kteří se dostali před kárné senáty v důsledku své literární nebo dejme tomu novinářské snahy. Tady se jednalo o rozhodnutí ohledně soudce, který vydával takové ironizující články, které byly nejen hrubě dehonestující, ale byly hodně zaměřeny protimigrantsky, což vlastně mělo ten dopad, o kterém jsem mluvil, že pak pochopitelně takový soudce měl-li by rozhodovat nějakou věc, která má přímou souvislost s lidmi, kteří se ucházejí o azyl nebo jsou zadrženi v rámci nějakého nelegálního pobytu na území České republiky, pak pochopitelně takový autor podobných článků stěží může být označen za objektivního.

Průtahy v soudním řízení

Nejvyšší správní soud, 21. 1. 2019, č. j. 11 Kss 7/2018-207:

Pokud se místopředseda soudu k určitému okamžiku prokazatelně seznámí s indiciemi svědčícími o spáchání kárného provinění, lze mít za to, že se tyto indicie ve stejnou dobu dostaly do sféry předsedy soudu jakožto kárného navrhovatele. Od toho se pak odvozuje běh subjektivní lhůty k podání návrhu (§ 9 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů).

Absence pohybu ve spisu sama o sobě neznamená, že soudce je ve věci zcela nečinný, neboť studium a příprava věci k rozhodnutí se nijak formálně ve spisu neprojevuje. Průtahy v řízení, jež by mohly naplnit skutkovou podstatu kárného provinění (§ 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů), tedy lze konstatovat až v případě, že uplyne doba, již ještě lze považovat za přiměřenou, tzv. referenční doba. Přesáhne-li ovšem období absence relevantního pohybu ve spisu referenční dobu, pak lze za průtahy v řízení označit celé toto období.

V občanskoprávních věcech – mimo případů, kdy zákon stanoví pro určitý úkon konkrétní pořádkovou lhůtu – lze za orientační obecnou referenční dobu považovat čtyři měsíce v řízeních, která netrvají více než dva roky (rozhodujícím kritériem je zde stáří věci k datu počátku tvrzené nečinnosti ve věci). U věcí starších, jimž je soudce povinen věnovat zvýšenou pozornost a vyřizovat je pokud možno přednostně, lze vycházet z orientační referenční doby dva měsíce. Tyto referenční doby mohou být poloviční (dva, resp. jeden měsíc), jde-li o jednoduché, rutinní administrativní úkony, zejména lze-li je delegovat i na pomocný soudní personál (vyšší soudní úředníky, asistenty soudců), nebo o jednoduchá procesní rozhodnutí.

Toto je rozhodnutí, které si přečtěte, já ho považuji za jedno z velmi dobře napsaných. Týká se průtahů v soudním řízení. Řada lidí zvenčí justice se kárným řízením ohledně průtahů řízení posmívá. Nicméně já chci říct, že v tomhle typu řízení se vlastně nakonec slívají, a to říkám jako dlouholetý bývalý předseda různých soudů, všechny problémy konkrétního soudce, které mohou nastat, ať už po celou dobu nebo po nějakou dobu jeho praxe. To znamená, je to důsledek toho, že ten člověk, což se už léta nestává, že by opravdu neměl dostatečné právní znalosti, ale není tak pracovitý, jak si justice, a zejména účastníci řízení představují. Je to důsledek jeho neschopnosti zorganizovat si práci, jak jsem již naznačil. Velmi často je příčinou třeba i vyhoření nebo nějaké zdravotní problémy soudce, ale protože to jsou velmi jemné věci, které u konkrétního soudce lze obtížně dokumentovat v rámci kárného řízení. Vlastně všechny tyto problémy nakonec vedou k tomu, že soudce soudí pomaleji než ostatní a logicky se dostává do průtahů v řízeních. Proto se také většina kárných řízení v české justici týká průtahů.

Pracovní pohotovost

Nejvyšší správní soud, 10. 1. 2024, č. j. 16 Kss 10/2013-84: 

Smyslem rozvržení pracovní doby a nařízení pracovní pohotovosti (§ 84 odst. 2 a 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) není samoúčelné zavedení pevných pravidel, podle kterých se musí soudci po celou pracovní dobu zdržovat v budově soudu, nýbrž pouze a jedině zajistit řádný výkon soudnictví.

Důvodem zahájení kárného řízení proto nemá být pouhá skutečnost, že soudce neeviduje svoji přítomnost na pracovišti, případně z této evidence plyne, že přesně nedodržuje stanovenou pracovní dobu. Kárné řízení by mělo být zahájeno teprve tehdy, pokud se tato neúčast soudce v budově soudu negativně projeví na jím vykonávané práci. Argumentace evidencí docházky by proto měla mít při úvahách o zahájení kárného řízení se soudcem pouze podpůrný význam.

Při hodnocení zákonnosti postupu funkcionáře soudu v kárném řízení je třeba vycházet z toho, že funkcionář soudu vykonává státní správu a je proto namístě jeho jednání hodnotit přísněji, protože zpochybněním jeho postupu nemůže dojít k porušení zásady nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců.

Tady Nejvyšší správní soud správně rozhodl, že u soudce není podstatné, jestli se v konkrétním případě zrovna nachází na pracovišti, nebo zda pracuje dejme tomu doma, případně, kdy vykonává  svou práci způsobem, jak si časově rozvrhl, ale to podstatné, co mají zkoumat v první fázi předsedové soudu a následně třeba kárný senát, je, jestli jsou prostě věci hotové včas a v odpovídající kvalitě. To znamená, pokud věci běží, ten senát je v pořádku, tak není rozumného důvodu, proč sledovat způsob práce soudce. Já jsem vždycky začínajícím soudcům říkal, že mi je v podstatě jedno, jestli bude rozsudek cítit od chloru z jejich bazénu nebo na něm bude stopa od skleničky červeného vína, ale, když bude včas a bude perfektní, tak to je to, co přeci chtějí účastníci řízení. Samozřejmě existují předsedové soudu, kteří mají pocit, že právě kontrola docházky je všechno, co mohou pro pořádek v justici udělat, nicméně tady se ukazuje, že tomu tak není.

Zahraniční praxe

Chci zdůraznit některé zahraniční praxe, zejména z Velké Británie a ze Spojených států, které se týkají stýkání se soudců s právníky. To znamená třeba chodit společně na obědy. Obecně samozřejmě ano, stejně tak jako není žádný problém společně sportovat a tak dále. Pochopitelně, že tyhle případy by se měly omezit ve chvíli, kdy ten konkrétní soudce projednává konkrétní kauzu s konkrétním právním zástupcem nebo státním zástupcem. Stejně tak pro mě až překvapivě liberálně Spojené státy a Velká Británie přistupují k přijímání drobných darů, souvisejících se vzájemnými návštěvami, pokud jsou to dary, které nepřekračují obvyklou společenskou záležitost. Asi míněno, dejme tomu sedmička vína nebo něco podobného. Na druhou stranu, a tím budu končit, nemělo by býti správné, aby soudce přijal pozvání do nějaké firmy nebo advokátní kanceláře, která třeba slaví své narozeniny nebo nějakou významnou událost jako třeba rozšíření firmy, pakliže jsou zároveň na tu oslavu přizváni i klienti a obchodní partneři toho, kdo zve. Protože pak by to mohlo být vnímáno tak, že ten, kdo zve soudce na takovou oslavu, tak se chce prezentovat před svými klienty, případně obchodními partnery. Podívejte, tak my tady máme svého soudce, my jsme dobří, my takovéhle lidi známe. A vlastně je ten soudce používán do jisté míry jako reklamní předmět pro toho, kdo takovou událost pořádá. Naopak, pokud se jedná o uzavřenou oslavu v rámci advokátních kanceláří, státního zastupitelství a podobně, tak o těch se říká v rozhodnutích zejména ze Spojených států, že takovým problémem nejsou.

A zaujal mě jeden judikát, a tím končím úplně, kdy etická komise ve Spojených státech rozhodla, že pokud advokát pořádá oslavu na počest svého povýšení v zálohách Ozbrojených silách Spojených států amerických, tak to je příležitost, kde je účast soudce zcela nevhodná, protože jde vlastně o záležitost výkonné moci a zároveň prezentace toho advokáta v rámci ozbrojených sil. Takové oslavy by se soudce účastnit neměl.