Rozhovor: Josef Kotásek – O směnkách a právnickém vzdělávání na počátku druhé pětiny 21. stol. (I. část)

Rozhovor s ním je rozdělen na dvě části, z nichž první se týká obecnějších otázek, v té druhé se zaměříme na směnečné právo. V této části se mj. dozvíte, jaký je pohled pana docenta na zkoušení na právnických fakultách, či jak se v minulém semestru změnila úspěšnost studentů u zkoušek.

Ještě před vypuknutím pandemie jste založil svůj youtubový kanál, na nějž nahráváte minipřednášky z oblasti Vaší erudice, tedy obchodního práva (s akcentem na právo cenných papírů, právo soutěžní a právo reklamní).[1] Co bylo hlavním motivem této Vaší iniciativy? 

První pokusy byly určeny pro povinný předmět Právo cenných papírů, který přednáším v pátém ročníku. To už jsou studenti jednou nohou v praxi a na přednášky obecně moc nechodí. Řekl jsem si, že pro studenty nahraju na mobilní telefon alespoň několik základních informací a uložím nahrávku do našeho informačního systému. Pak mi došlo, že se nakonec na internetu stejně v nějaké podobě ocitne, tak proč tomu nejít naproti. Na webu totiž přednášky vyučujících najdete už řadu let, vždyť stačí projít namátkou některá úložiště nebo se dostat do příslušného fóra. Většinou jde o načerno pořízené záznamy se špatným zvukem a dlouhým výkladem vyučujícího, který netuší, že jeho řeč je zaznamenána a bude dostupná veřejně. Není pak lepší publikovat vše způsobem, u kterého má autor obsah i vlastní projev více „pod kontrolou“? A youtube jsem volil i kvůli studentům na sesterské fakultě v Olomouci, kde mám (měl jsem mít) v jarním semestru dvě přednášky o cenných papírech.

K natáčení „podcastů“ jsem měl ale ještě další motivaci. Cesta na fakultu mi autem zabere cca 20 minut a po cestě většinou poslouchám podcasty. Říkal jsem si, jak by se mi líbilo, kdyby i učitelé na právnických fakultách nahrávali v oborech své specializace „něco“ podobného: pořídili by třeba stručný zjednodušený výklad k vybraným tématům nebo naopak dávali pravidelné kritické komentáře k judikatuře – a pak se o to vše podělili s širší veřejností. Dobrých příkladů ve světě je spousta. Mluvíme hodně o sociální odpovědnosti univerzit… možná má právě i tuto podobu. Jestli je to správná cesta, na kterou vyrazí více učitelů, netuším.

Získal jste nějaké reakce ze strany studentů? Pozorovali jste během letního zkouškového období nějakou změnu v jejich úspěšnosti?

Reakce studentů byla a je velmi pozitivní, a to i přes všechny technické i věcné nedostatky, přebrepty či mumlání, kterého je v tom nepřeberně. Samozřejmě, ty negativní ohlasy se ke mně spíše nedostanou. Málokdo má potřebu spílat tomu, kdo dělá cosi navíc a to „navíc“ ani nikomu nenutí. Co se týče úspěšnosti studenů, ta byla výrazně vyšší než u minulých ročníků. Krom studentů ale mám i ohlasy od širší veřejnosti. Zpřístupnění záznamů přednášek pro vysokoškoláky širší veřejnosti ale ukazuje i své stinné stránky – u každého podcastu ostatně důrazně varuji, že jde o pomůcku ve studiu a nejde o nějaké praktické návody pro řešení konkrétního právního problému. Od toho je tu advokát. Začali se mi také ozývat lidé semletí osudem (obvykle se jim manifestoval v podobě směnečného rukojemství) s voláním o pomoc. Někdy jsou to velmi smutné příběhy.

Budete v natáčení pokračovat i v tomto semestru? Připojí se k Vám i někteří z Vašich kolegů?

Ano, mám to v plánu a asi nejen já. To, co bylo před rokem na právnických fakultách výjimkou, je dnes standard. Vzhledem k tomu, že výuka bude (patrně celá) probíhat online, bude ozvučení prezentací a jejich zpřístupnění studentům v informačním systému úplně běžné. Těším se opět na poslech kolegů z naší katedry (hlavně Zdeňka Houdka, Radka Rubana a Josefa Šilhána) rozebírajících zadané případy. Na jaře perfektně zvládli online výuku obchodních závazků. Ukázali také, že velmi dobrým a zábavným formátem výuky online může být jakýsi „odborný rozhovor“. Jde skoro až o rozhlasový formát spočívající v odborné disputaci dvou učitelů na užší témata, kdy se oba „moderátoři“ vzájemně doplňují, jemně špičkují a předávají posluchačům nejen své znalosti, ale také své nadšení a argumentační dovednosti. Něco mezi odbornou přednáškou dvou vystupujících a forbínou. Vypadá to lehce, ale je za tím ohromné množství práce a znalostí – což naštěstí studenti vidí a umí ocenit. 

Jestli se ale někdo přidá k úplnému zveřejnění záznamů přednášek a seminářů na YouTube či Spotify, netuším. Minimálně technicky ale v tomto vzorem nebudu. Jsem pořád ve stádiu „punk“. Na většinu nahrávek („podcastů“) mi stačil mobil a nějaká místnost. Během karantény jsem většinou nahrával v našem obytném skleníku - na záznamu je pak slyšet skřípání větví smrku o stěny skleníku nebo cinkání zvonkohry a někdy i štěkot sousedova psíka. Jednou jsem zkoušel nahrávat během chůze v lese, dokonce s profesionálním diktafonem, ale výsledkem bylo, že jsem krom svého hlasu zachytil zpěvné ptactvo v okruhu padesáti metrů. Stejně tak se jako chyba ukázalo nahrávání vleže - člověk zní lehce přiopile. 

Vypadá to, že na to budeme mít čas: pokud to zdraví dovolí, ty staré „podcasty“ nahraju znovu a lépe, lépe technicky i obsahově (případně i s prezentací či videem) a pak to celé konečně zpřístupním na Spotify ve formě uceleného kurzu směnečného práva a později snad nekalé soutěže. Doufám, že také zlepším svůj projev. A pokud ne, mohou si váhající kolegové aspoň říci, „tak toto zvládnu taky“.

Na svém blogu doporučujete vybrané kanály Vašich kolegů z německy mluvících zemí (https://www.josefkotasek.cz/pravo/pravnicke-youtube-kanaly-v-nemcine). Znáte i nějakého českého tvůrce videí/podcastů o právu, jehož byste nám doporučil sledovat?

Před pár dny jsem přehled německých zdrojů doplňoval a uvědomil si, kolik toho přibylo za poslední měsíce. Není divu, doma zavření profesoři hledají cestu k posluchačům. Podle mého nás v tomto ohledu ještě čeká velký boom. V českém prostředí se už objevují první větší projekty: pionýrem asi byl Nugis Finem, pražská právnická fakulta měla některé přednášky na youtube už dávno před „covidem“, teď se objevilo Právo v kostce, své podcasty má také Právo21 - zrovna teď jsem poslouchal hezký podcast Martina Kopy a Štěpána Janků o právním psaní. 

Zdrojů bude přibývat už proto, že učitelé budou ve velkém nahrávat přednášky v rámci podzimní online výuky. Ke zveřejnění (ke kterému stejně nějakým způsobem dojde) je pak už jen krůček.

V dalším ze svých příspěvků přesvědčivě kritizujete současný způsob zkoušení na tuzemských právnických fakultách.[2] V čem podle Vás spočívají hlavní výhody písemných zkoušek oproti těm ústním? I písemné zkoušení totiž dle mého skýtá mnohá úskalí. Třebaže jejich hodnocení není tak arbitrární, je tento benefit vykoupen menší šancí svou neúplnou či ne zcela přesnou odpověď doplnit či obhájit. I klauzurní a jiné písemné práce totiž opravují lidé. I při opravování písemných prací pak může být hodnotitel v různé náladě, i v písemných odpovědích může narážet na opakující se chyby. Zadání jednotlivých termínů písemných zkoušek se svou náročností zákonitě budou lišit podobně jako se liší náročnost jednotlivých okruhů u „klasických“ ústních zkoušek. Arbitrárnost hodnocení existuje i zde a odráží se v tom, že tatáž odpověď s týmiž argumenty může být jedním vyučujícím oceněna jedním bodem, dalším dvěma body a poslední vyučující by takovou odpověď mohl považovat za zcela špatnou. Jak řešit takové případy, budou pro tyto účely zřizovány revizní komise? Není právo natolik složitým fenoménem, že v něm nelze vymyslet zadání, které by mělo jednoznačné řešení, na němž by se shodli alespoň všichni členové příslušné katedry – to vše při zachování dostatečné náročnosti? Možná něco přehlížím, ale problémy ústních zkoušek by dle mého neměly být řešeny tím, že ústní zkoušení jako takové zavrhneme, měli bychom se spíše zamýšlet nad jeho reformací. Mým návrhem je zaprvé začít ústní zkoušky nahrávat a zadruhé opustit koncept losování některého z více či méně úzce zaměřených zkouškových okruhů a  místo toho zkoušet průřezově napříč daným oborem. Kterou zemi považujete za pro nás nejvíce inspirativní v přístupu ke zkoušení studentů práv?[3]

Své argumenty jsem sepsal v tom „Yettiho testu“, který zmiňujete a který vyšel jako editorial v Časopise pro právní vědu a praxi. Je to fejeton psaný s nadsázkou, přehánějící a provokující. Nechtěl jsem věc vyřešit na čtyřech stránkách, cílem bylo podnítit diskusi, což se asi zdařilo. Řada kolegů se mnou nesouhlasila, ale brala to jako vhodnou připomínku toho, co si máme u zkoušky jako vyučující „ohlídat“. Odborný příspěvek ten „Yetti“ není a neměl být – tady by nám mohli více pomoci třeba kolegové z pedagogických fakult, specialisté na vysokoškolské vzdělávání. 

Písemné zkoušky rozhodně neadoruju, u některých typů zkoušek (státní doktorská zkouška například) bych je nechtěl vůbec a obecně jsou tyto způsoby zkoušení extrémně náročné na přípravu. Jak uvádíte, pokud písemky či klauzury nejsou perfektně připraveny a pečlivě posouzeny, není ani u nich vyloučeno arbitrární rozhodování. Dokonce se to i děje, stačí poslouchat studenty. 

Přesto: u písemky se má student oč opřít u případné revize, je tu možnost srovnání s ostatními a jednodušší obrana před zjevnými excesy. To neznamená, že bychom měli správnost odpovědí přezkoumávat soudně, právo nefunguje jako fyzikální zákony nebo matematické rovnice, které obvykle (na základní úrovni) mají jasné a jednoznačné „správné odpovědi“. Hodnocení by mělo i nadále spočívat i ve volném uvážení zkoušejících, který ocení třeba i „umělecký dojem“ z argumentace studenta tak, jako to dělají třeba porotci u některých sportovních disciplín. 

Nahrávání zkoušky, které zmiňujete, to řeší jen zčásti. U písemné zkoušky odpadá reaktivní rozhodování v momentálním afektu. Učitel má možnost porovnání většího vzorku studentů (otázku může hodnotit až poté, co zjistí, jak je na tom celá skupina zkoušených). A zkoušející u písemné zkoušky nereaguje (většinou ani nemůže reagovat, pokud je test pro učitele anonymizován) na ty stránky studenta, které by neměly do hodnocení vůbec vstupovat.  

Důležitý aspekt, který jsem ve svém editorialu nezmínil, je ten, že učitele na ústní zkoušení nikdo systematicky a pedagogicky nepřipravuje. Výsledkem může být určitá nešikovnost při ptaní, sám jsem zažil státnice, kde se docent snažil studentovi pomoci následující úžasnou nápovědou: „Kolego, jistě si na ten pojem vzpomenete… je to jednoduché, to slovo má osm písmen a čtvrté písmeno je ‚zet‘ “. Tomu říkám usmýkat někoho pomocným lanem.  

Učitelé odráží (v dobrém i zlém) své vlastní zážitky z průběhu studia a zkušenosti z celého systému a tím myslím systém od první třídy ZŠ. Zpětnou vazbu jim třeba dávají kolegové či garant nebo šéf katedry zpočátku, ale pak už jede každý „po svém“. Rychle se zařadí do kategorií učitelů „přísných“, „mírných“ či „tak nějak normálních“, kde se první dvě skupiny liší v průměru třeba o celé klasifikační stupně. Bereme to jako úplně normální stav věcí, není to ale podivné?  

Naproti tomu velkou výhodou ústních zkoušek je možnost rychlého řešení momentálního „zkratu“. Student může být vyučujícím jemně upozorněn na to, že se jeho úvaha ubírá úplně špatným směrem, často stačí malá poznámka nebo jen udivený pohled a zkoušený je zpět na správné koleji. To u písemné zkoušky není možné, na což je třeba pamatovat. 

Na naší katedře u hlavní zkoušky (z obchodního práva) tradičně kombinujeme zkoušku písemnou s navazující ústní částí. Teď zvažujeme písemnou část modifikovat tak, aby nešlo jen o posuzování binárních výroků, ale o otázky vycházející z komplexnějšího zadání. Uvidíme, jak se to osvědčí. U cenných papírů mám písemný test.
 To, co jsem ve svém textu nenapsal a nechal si pro sebe, je náhled na zkoušku jako takovou: bez ohledu na jejich podobu vlastně nejsem fanoušek nějakých velkých zkoušek, které student sbírá přískoky po probdělých nocích vždy ve zkouškovém období. K čemu je ta hora rychle nabytých znalostí s expirací pár týdnů, maximálně měsíců? Hodnocení (zatím to asi bez něj neumíme) by podle mého mělo být co nejvíce průběžné – mělo by být přeneseno do samotného semestru, kde student sbírá body (za své písemné ale třeba i ústní projevy), které se pak promítnou s určitou váhou do finální klasifikace. Nejde o žádnou novinku, na právnických fakultách je ale zatím – alespoň podle mých omezených informací – takové rozložení „zkoušky“ do dílčích plnění méně časté. Dáno je to také existencí zápočtů – s jejich odstraněním u jednosemestrálních předmětů se nám zčásti uvolní ruce.

Co se týče země, která nám může být u zkoušek na právnických fakultách vzorem, nejsem asi ten pravý, kdo by to měl posuzovat. Zkušenosti mám jen ze SRN a Rakouska a tyto země bych za vzor určitě nedal (už třeba proto, že na opravy klauzur se najímají externisté a na to v ČR těžko najdeme peníze). Širší srovnání, které by mě opravňovalo k nějakému doporučenému vzoru, nemám. I proto bych byl velmi rád, kdyby diskuse o zkouškách pokračovala. 

Vaše texty jsou psány nebývale poutavou, často až odlehčenou formou. Dáváte své texty před jejich publikací číst někomu z rodiny?

Ano, hodně textů čte jako první má žena a často je nutím ke čtení i svým dětem. Někdy totiž zpracovávám jejich příběhy a zážitky a chci, aby o tom věděly. S první verzí vlastně vždy obtěžuju své nejbližší okolí – otravuju tak dlouho, dokud nemám nějakou odpověď. Zatím se mi to daří. U editorialů, které už pět let píšu pro Časopis pro právní vědu a praxi, je hlavní kritickou čtenářkou (a svým způsobem i spoluautorkou) redaktorka časopisu Jana Kledusová. Bez její pomoci a povzbuzování (a také důrazného trvání na termínu) bych ty úvodníky nikdy nedokončil. A výborné postřehy má k těm prvním verzím vždy třeba Tomáš Sobek. 

Často dávám text na svůj FB a čekám na reakce přátel. To je dobrý filtr. Pokud je text napsaný v egu, je třeba příliš uštěpačný či moralizující, hned to poznám na reakcích. Často díky tomu vznikne úplně jiný text. Na druhou stranu má ta reaktivnost své hranice. Text (neodborný, ale zčásti i ten odborný) je vždy tak trochu Rorschachovým testem čtenáře. Někdy si tak musím připomenout, že odpovídám za to, co jsem napsal, nikoliv za to, co si tam jeden idiosynkratický čtenář našel. 

Pokračování rozhovoru naleznete zde.