Nejen tyto, ale i mnohé další otázky nám zodpoví v tomto rozhovoru.
Začněme zostra. Kdo je Vašim právnickým vzorem? Dokážete říci, kdo (případně co) Vás ve Vaší kariéře nejvíce ovlivnil(o)?
Ovlivnila mne dlouhá řada lidí, zkušeností, událostí, přečtených knih, zhlédnutých filmů atd. Někdo a něco více, někdo a něco méně. Jako každého… Jeden vzor, který bych chtěl následovat a jemuž bych se chtěl podobat, ale nemám. Nevěřím na kopírování, každý si musí svou cestu prošlapat sám. Tím neříkám, že nemám být spoustě lidí z předchozí (nejen právnické) generace za co vděčný. Snažím se to splácet té generaci, která přichází po mně.
Co máte nejraději na své práci?
Intelektuální svobodu a nezávislost, étos hledání (a snad i nalézání) Spravedlnosti.
Jaké rozhodnutí SDEU považujete za nejvíce průlomové? Máte mezi rozhodnutími Vašeho soudu nějakého svého osobního favorita?
Zpátky ke kořenům, Van Gend en Loos. Jak už to bývá, v době jeho vyhlášení si málokdo uvědomoval, jakou revoluci představuje.
Mým osobním favoritem je pak vždy kauza, na které právě pracuji.
Napadá Vás příklad nějakého rozhodnutí, na němž jste se podílel a které doktrína či veřejnost nepřijala tak, jak jste si představovali?
Na Soudním dvoru zatím nikoliv, na Nejvyšším správním soudu ano. Ne ve smyslu jednotného odmítnutí, ale spíše kontroverze budící souhlasné i nesouhlasné reakce a diskusi, např. shromažďovací právo v rozhodnutích „Křišťálová noc I“ a „Křišťálová noc II“ nebo některá z rozhodnutí či disentů ve volebním senátu. Otázkou je, nakolik se jednalo o důsledek rozhodnutí a nakolik o kontroverzní povahu samotné podstaty souzené věci.
Současně bych měl dodat, že před rozhodnutím reakce nepředjímám a po rozhodnutí se snažím za nimi příliš neohlížet. Soudce si má být vědom důsledků svých rozhodnutí a přiměřeně i reakcí na ně, představují zpětnou vazbu, která jinak v nejvyšších soudních patrech systémově neexistuje. Zároveň se však cílem rozhodování nesmí stát pochvala akademie ani veřejnosti, nesoudíme pro vavříny.
Pozorujete / pozoroval jste nějaký neblahý jev či trend v rozhodování SDEU? Už se tento jev podařilo vymýtit nebo ještě nadále trvá?
To byste se měl zeptat profesorů Ireny Pelikánové, Jiřího Malenovského a Michala Bobka. Dokud se na rozhodnutích sám podílím zevnitř, nepovažuji (nejen z důvodu tajnosti porad) za korektní vyřizovat si účty zvenku.
Dokážete již po roce a půl ve funkci soudce Soudního dvora (tj. vyšší instance SDEU) říci, čím se liší práce soudce této instance od práce soudce Tribunálu?
Vnějším pohledem zdánlivě jednolitá instituce představuje ve skutečnosti dva velmi různé světy. Rozdílná agenda a s tím související procesní odlišnosti jsou zřejmé. Dále však na rozdíl od Tribunálu Soudní dvůr přiděluje věci konkrétnímu senátu rozhodnutím pléna. Soudní dvůr také zasedá mnohem více ve velkém senátu, jehož složení se stanoveným způsobem pro každou kauzu mění. Výsledkem je mnohem lepší přehled o tom, jaké věci řeší i jiné senáty a kolegiálnější prostředí – ve smyslu znalosti kolegů v jejich pracovní kapacitě. Na Tribunálu přijdete z hlediska rozhodování do kontaktu především s kolegy z pětičlenného senátu, u Soudního dvora se všemi. Je to náročné a intelektuálně velmi obohacující.
Je podle Vás častým jevem, že členské státy porušují unijní právo, aniž by se tyto případy porušení dostaly před SDEU?
Kde není žalobce, není soudce. Četnost žalob proti členským státům je zejména odrazem systémově relativně přísně nastavené žalobní legitimace a kapacity a politické vůle Komise. Ovšem nakolik časté je nepotrestané porušování unijního práva členskými státy netuším – z podstaty mé práce vidím jen ty opačné případy.
Přesuňme se k obecnějším otázkám. Jak by podle Vás měla vypadat ta část rozhodnutí, kterou vznešeně označujeme jako obiter dictum? Jinými slovy, mělo by být soudní rozhodnutí spíše stručné, nebo by mělo být relativně obšírnější, tj. obsahovat i závěry související s rozhodovaným případem toliko velmi úzce, která jsou ovšem velmi cenné pro praxi?
Na rozdíl od mladých bouřlivých let, kdy jsem býval zastáncem širokých obiter dict, se s věkem posouvám raději ke stručnosti – a nejen proto, že oči slábnou. Zkušenost mne naučila, že život vymyslí i varianty, situace a nutnost jejich řešení, které při sebevětší míře fantazie ani široká obiter dicta často nejsou schopna předjímat a zbytečně, minimálně při způsobu, jak je s nimi nakládáno v domácím rozhodovacím kontextu, praxi a budoucí rozhodování v jiných věcech komplikují. Proto, aniž bych obiter dicta zavrhoval, volím dnes při jejich užívání střídmost. Tento přístup konvenuje i mému současnému působišti, Soudní dvůr je ve vztahu k obiter dictům zdrženlivější než Nejvyšší správní soud.
Zejména v souvislosti s rozhodováním ústavních soudů, ale i v souvislosti s Vašim soudem, se poměrně často se hovoří o juridifikaci politiky, o politizaci justice či o soudcokracii. Kde podle Vás leží hranice mezi právní a politickou otázkou? Je možné oddělit politické otázky od otázek právních?
Hezky navazujete na předchozí otázku. Soud se pouští do oblasti politiky, když s ambicí abstraktně upravit jiné než souzené věci překročí rámec svého rozhodování. U vyšších soudů s jejich judikatorně sjednocující kompetencí to do určité míry vyplývá z jejich role. Jako vždy při soudním rozhodování je přitom podstatné nalezení rovnováhy.
Naopak mne nikterak neuráží, věnuje-li se soud v rámci rozhodnutí politicky vysoce citlivým otázkám, jejichž zodpovězení je nutné pro posouzení věci – jako tomu často bývá např. ve volebním soudnictví nebo u Ústavního soudu.
Jste jedním ze zakládajících členů České společnosti pro evropské a srovnávací právo. Do jaké míry se podle Vás stírají rozdíly mezi kontinentálním a angloamerickým pojímáním práva? V čem spatřujete hlavní rozdíl mezi oběma zmíněnými typy právní kultury? Myslíte si, že se u nás dočkáme uznání precedentu za pramen práva ve formálním smyslu?
Kontinentální nakládání s judikaturou je často spíše parodií angloamerického přístupu než přiblížením se mu. Ale těžko paušalizovat, i na kontinentu jsou mezi jednotlivými právními kulturami velké rozdíly. Uznání precedentu za formální pramen práva v klasickém slova smyslu nepovažuji za pravděpodobné a ve světle odpovědi na předchozí otázku vlastně asi ani za rozumné.
Kdy se podle Vás soudce může, resp. musí odchýlit od zákonného textu a judikovat tzv. praeter či contra verba legis? Kde naopak leží hranice přípustnosti dotváření práva? Je vůbec možné obecně stanovit nějaké takové hranice?
Vyhnu se pokušení parafrázovat Radbruchovu formuli, kterou v českém kontextu cestou judikátů Ústavního soudu zpopularizoval Pavel Holländer, pokud se nemýlím. Z hlediska dotváření práva je méně kontroverzní použití analogie, více emocí budí teleologická redukce. Vzpomínám si na jediný případ, kdy jsem se jí dopustil. K obecnému stanovení hranic dotváření práva jsem přitom spíše skeptický. Život vymyslí situace, na které ani nejbujnější fantazie mnohdy nestačí – což by nepochybně platilo i v případě oněch obecně stanovených hranic. Dříve nebo později by i je bylo třeba vyložit tak, aby, slovy doktora Motejla, Spravedlnost zvítězila a právo přitom nedostalo moc na frak.
Soudci vysokých soudů se při své práci takřka denně dostávají do situací, kdy váží proti sobě stojící principy či zájmy a musí se rozhodnout, kterému dají v daném případě přednost. Co Vám v takových situacích pomáhá? (Pokud Vás jako odpověď napadá test proporcionality, rozumím a klidně tuto otázku přeskočme. Zároveň se pro takový případ omlouvám za hloupý dotaz.)
Vaše otázka vůbec není hloupá, test proporcionality je jen nástroj. To, co se za ním skrývá, částečně vyplývá z odpovědi na Vaši první otázku. A částečně pak z dialogu členů senátu, kteří věc se svými různými životními zkušenostmi rozhodují.
V soudním řízení není možné vyhovět všem a téměř vždy bude mít minimálně jedna strana na konci řízení pocit nespravedlnosti či křivdy. Dokáže být právo spravedlivé? Mohou soudci dělat něco proto, aby tyto pocity v účastnících minimalizovali? Mohlo by k tomu přispět např. povinné zveřejňování odlišných stanovisek, potažmo zřízení institutu generálních advokátů u všech vysokých soudů?
Nejsem si jistý, zda zveřejnění odlišných stanovisek pomáhá minimalizovat negativní pocity účastníků řízení nebo přehlasovaných členů senátu. Ale přesto jsem více zastáncem odlišných stanovisek než institutu generálních advokátů – jejichž role u Soudního dvora se ostatně liší od původního francouzského modelu.
Jinak vzkaz, že právo není černobílé, svědčí spíše vývoji práva, které se ve své hermeneutické povaze odvíjí od dialogu zúčastněných hráčů, než pocitu spravedlnosti u účastníků řízení. Ten může být podle mé zkušenosti uspokojen otevřeným a přiměřeně srozumitelným soudním rozhodnutím, včetně připravenosti nést osobní odpovědnost vysvětlováním rozhodnutí např. pro média. Právě tímto přístupem si Nejvyšší správní soud získal svou pověst a důvěru veřejnosti.
Každého, kdo vykonává své povolání po dlouhou dobu, může postihnout jakási profesní slepota. Žádal jste někdy o radu u svých blízkých? Ptal jste se například své ženy či svých rodičů, jak vidí danou věc a co je z jejich pohledu spravedlivé?
Nikdy. Mí blízcí většinou vůbec netuší, na jakých věcech právě pracuji. Oddělování těch světů je pro mne otázka duševní hygieny.
Co pokládáte za největší výzvu pro současné právo EU?
Udržení a v některých případech znovunastolení důvěry a dialogu mezi Soudním dvorem a soudy (zejm. ústavními) členských států. Soudní dvůr se neobejde bez podpory soudů členských států, současně se ale právo EU ani soudy členských států ve své roli unijních soudů neobejdou bez sjednocující role Soudního dvora. Nebudou-li jednotliví hráči chápat a respektovat své role, systém se rozpadne.
Na jaké největší slabiny evropského práva poukázala probíhající epidemie?
Žádné jsem nenaznamenal.
Mnoho lidí si představuje, že soudce v české soudní síni nosí paruku, zjednává klid v soudní síni boucháním kladívka o stůl, nebo že když „stáhnou trestní oznámení”, trestní stíhání se automaticky zastaví. Který mýtus o platném právu považujete za nejrozšířenější či nejzávažnější?
Vidíte, a mne takhle na „první dobrou“ žádný mýtus nenapadá. Obecně jsem ale, navzdory možné existenci mýtů, v zásadě optimista.
Když si vezmete, že o právu – v rovině konkrétní právní úpravy regulující tu kterou situaci, drtivá většina populace nemá nejmenší tušení a řídí se pouze svou představou spravedlnosti, přiměřenosti a toho, jak je třeba se chovat, je stav naší společnosti v podstatě docela dobrý. To platí tím spíše, že stát má z hlediska zdrojů relativně omezenou donucovací kapacitu k vymáhání práva a fungování systému je založeno na předpokladu, že většina lidí právo respektuje.
Diskuze k článku ()