Stále jsou však diskutovány eticko-právní problémy, které jsou s tímto způsobem zapojování třetích osob do procesu reprodukce spojovány. Jedním z nich jsou tendence ke komercializaci celého procesu, když jsou dárcům pohlavních buněk vedle dalších benefitů poskytovány vysoké finanční částky na principu odměny. Mým záměrem bude ukázat, že stejná situace panuje také v České republice, kde jsou právní pravidla pro poskytování náhrad výdajů spojených s darováním vajíček a spermií nastavena zcela vágním způsobem, což vede k jejich samovolnému dotváření prostřednictvím praxe reprodukčních klinik, a to jak v rozporu s lidskou důstojností, tak všeobecně uznávaným a legislativně zakotveným požadavkem solidarity a altruismu.
Úvod
V souvislosti s rozvojem moderních technologií můžeme pozorovat významné pokroky rovněž v těch oblastech medicíny, které jsou za účelem uplatňování různých terapeutických a léčebných postupů založeny na darování částí lidského těla, popř. jeho přirozených produktů. Aniž bych chtěl zpochybňovat přínosnost těchto medicínských procedur jak pro jednotlivé pacienty, tak pro společnost jako takovou, nelze zapomínat na související rizika, která jsou s touto specifickou formou darování spojena. V běžném slova smyslu si každý z nás spojuje slovo darování s něčím, co má altruistický či neziskový charakter. Jinými slovy, primárním záměrem dárce by z povahy věci nemělo být získat od obdarovaného ekvivalentní finanční či jiné protiplnění, neboť by se jednalo o jiný druh společenského a právního vztahu. Tím spíše lze daným způsobem argumentovat v případě darování částí lidského těla, neboť je zde kromě ohrožení lidské důstojnosti zesílen rovněž aspekt solidarity vůči jiným a dárci často neznámým osobám, které se potýkají se zdravotními obtížemi. Kromě toho nelze opomíjet etickou stránku věci a praktické problémy spojené s případnou komercializací darování v dané oblasti, ať už k němu dochází na první pohled právně konformním způsobem nebo přímo cestou nezákonného obchodování.
Ve svém článku ukážu, že je někdy velmi těžké najít pomyslnou hranici mezi tím, kdy lze hovořit o darování v pravém slova smyslu, a kdy se naopak jedná o cestu k získání finančního prospěchu či jiné formy odměny. V této souvislosti zaměřím pozornost na problematiku poskytování zákonem předvídaných kompenzací za darování gamet, tedy vajíček a spermií. Nejprve stručně charakterizuji rozdílné právně-filozofické přístupy k obecnému pojetí těla člověka a jeho částí, včetně důsledků přijetí diskutované možnosti jejich hodnocení jako vlastnictví osoby, se kterým lze volně nakládat. Mým záměrem bude poukázat především na objektivní překážku v podobě lidské důstojnosti, která jakoukoliv formu komodifikace a s tím spojené komercializace těla člověka nebo jeho částí znemožňuje. Následně se již na podkladě mezinárodních a evropských závazků zaměřím na rozbor ustanovení českého právního řádu stanovujícího mechanismus a podmínky pro poskytování náhrad výdajů a dalších forem kompenzací za darování pohlavních buněk. Ukážu, že zákonodárce postupuje poněkud schizofrenním způsobem, když stanovuje pravidla vágně, což v rozporu s hlavním účelem dané právní úpravy vede k jejich dotváření ze strany samotných adresátů norem, a to doslova na "tržním" principu. Abych doložil nejen nelogičnost, ale také nesystematičnost takového legislativního přístupu, srovnám dotčené právní předpisy s právní úpravou v oblasti poskytování kompenzací za darování orgánů a krve, která je sice autonomní, ale stojí na stejných hodnotových základech, přičemž konkrétní mechanismy výpočtu náhrad výdajů či jejich "zastropování" výslovně zakotvuje.
Lidské tělo jako majetek nebo komodita svého druhu?
V současné době je možné konstatovat, že neexistuje žádná část živého nebo mrtvého těla člověka, která by neměla potenciál praktického využití, ať už v oblasti medicíny, vědy, osvěty nebo kosmetického průmyslu. Orgány a tkáně jsou běžně transplantovány, krev je používána při transfúzích, lidské buňky jsou součástí provádění nejrůznějších výzkumů a medicínských procedur, placenta je využívána při výrobě kosmetických produktů a mrtvé tělo může být vcelku nebo po částech preparováno, zkoumáno nebo prezentováno na veřejně dostupných výstavách. Samozřejmě bych mohl pokračovat dále, tedy vyjmenovat další a další způsoby využitelnosti tělesné integrity člověka. Vyvstává však otázka, zda a za jakých podmínek je takové nakládání s lidským tělem nebo jeho částmi eticky a právně přípustné, a to zejména za předpokladu, pokud by mělo být založeno na komerčním principu ve smyslu poskytování finančního nebo jiného protiplnění.[1]
Odpověď na výše položenou otázku se pak předně odvíjí od pojetí vztahu člověka k jeho tělu, respektive od toho, zda lze tezi o možnosti volné dispozice s vlastním tělem a jeho částmi legitimně zdůvodnit. Ve své podstatě se jedná o problematiku, která má nejen (pozitivně) právní nebo etický, ale také filozofický rozměr. V tomto ohledu se můžeme v odborném diskurzu setkat s různými přístupy či názorovými pozicemi. Na jednu stranu jsou ve prospěch dispozice s vlastním tělem a jeho částmi používány argumenty odkazující na koncept založený na prosazování teze o tzv. sebevlastnictví (Self-Ownership), jehož podstata spočívá v tom, že každý je oprávněn svobodně rozhodovat o svém vlastním životě a těle. Jinými slovy, každý je vlastníkem sebe samotného a je tak pouze na něm, jak, ve prospěch koho a za jakých podmínek bude se svým tělem nebo částmi těla nakládat. Ve svém základu můžeme tuto názorovou pozici spojovat především s již tradičními myšlenkami liberalismu, včetně souvisejícího prosazování autonomie vůle, svobody a vlastnického práva jednotlivce, které v tomto pojetí dosahuje stejné síly nebo intenzity jako právo ke své tělesné integritě.[3][2]
Vztažení institutu vlastnictví a související ochrany na lidské tělo a jeho části má ovšem nejen teoretické či hodnotové, ale také normativní a praktické důsledky. Předně do určité míry nabourává jednoznačné rozlišování mezi osobami (subjekty) a věcmi v právním slova smyslu. Je totiž nutné zohlednit specifickou povahu lidského těla a jeho částí, které přirozeně náleží ke člověku, respektive jsou za života bezprostředním projevem jeho fyzické existence či bytí ve světě. V případě částí těla lze samozřejmě dále uvažovat o zohlednění jejich povahy ve vazbě na skutečnost, zda jsou stále součástí jednoho celku, respektive živého lidského organismu, anebo zda již byly od těla odděleny či odejmuty. V prvním případě je lze podle mého názoru od subjektu a jeho statusu stěží odlišit, a to bez ohledu na zamýšlený účel jejich prvotního odejmutí či oddělení. Pokud se naopak jedná o již odejmuté nebo oddělené části těla, které se fakticky stávají samostatně disponovatelným objektem, je jejich pojetí jako předmětu majetkových práv sice lépe představitelné, ale eticky a právně problematické, jak bude níže rozvedeno. Za předpokladu, že by se všechny nebo některé z nich (ve vazbě na vybrané atributy) staly v podstatě soukromým majetkem svého druhu, mělo by to dopady do způsobu právní ochrany, která by se neomezovala na osobnost člověka, ale spočívala by mimo jiné v uplatňování nároků na náhradu škody, pakliže by byla dotčená část lidského těla poškozena, zničena nebo neoprávněné užita či zhodnocena (bez souhlasu). S ohledem na předpoklad volné (právní) dispozice by navíc mohla být náhrada škody nárokována nejen původcem dané části lidského těla, ale také osobou, na kterou odpovídající majetková práva v mezidobí přešla, popř. byla převedena. Kromě toho by se vytvořil prostor pro legitimaci pojímání částí lidského těla jako objektu, se kterým lze na základě rozhodnutí jejich vlastníka a na tržním principu volně obchodovat.[6][5][4]
Lze však určitou formu komercializace lidského těla s odkazem na výše uvedená (právně- filozofická) východiska opravdu legitimně zdůvodnit? V odborné diskuzi je tento závěr zpochybňován zejména s odkazem na skutečnost, že by byl v přímém rozporu s všeobecně uznávaným a v lidskoprávních dokumentech výslovně zakotveným požadavkem na respektování a institucionální ochranu lidské důstojnosti. Jako hodnotové východisko je zde používán zejména odkaz na myšlenky Immanuela Kanta a jeho postulát, podle kterého nelze s člověkem nikdy zacházet jako s pouhým objektem k dosažení nějakého cíle, protože má na rozdíl od věci nikoliv (penězi ocenitelnou) hodnotu, nýbrž vnitřní důstojnost, která jej činí účelem sám o sobě. Je pak úlohou státu, aby uvedený imperativ při regulaci společenských vztahů, tedy tvorbě a přijetí konkrétní právní úpravy, reflektoval. Na druhou stranu nelze opomenout, že široce pojatý koncept lidské důstojnosti by vedl k tomu, že by mohlo být zpochybňováno rovněž obecně uznávané poskytování finančních náhrad újmy spojené se zásahem do tělesné integrity, vytváření estetických či kosmetických produktů z vlasů nebo dokonce penězi ocenitelné využívání inteligence nebo těla při výkonu zaměstnání, poskytování služeb apod. Stejně tak by bylo možné argumentovat proti samotnému darování částí lidského těla ve prospěch odběrových zařízení nebo přímo konkrétní osoby, byť by k němu opravdu docházelo ryze z altruistických důvodů. Ve všech těchto případech se totiž jedná o situaci, kdy se tělo člověka nebo jeho části stávají de facto prostředkem k dosažení nějakého, byť (individuálně nebo společensky) prospěšného cíle. Cestou k řešení uvedeného problému může být podle mého názoru zdůraznění rozdílu ve významu pojmů objektivizace a komodifikace, protože pouze v druhém případě můžeme hovořit o tom, že se z určitého objektu stává současně penězi ocenitelné zboží jako předmět směny, a to se všemi riziky a důsledky.[10][9][8][7]
Pokud by mohlo být za komoditu považováno rovněž lidské tělo nebo jeho části, došlo by nejen k degradaci člověka na úroveň zboží jakéhokoliv druhu, ale také by se přirozeně vytvořilo tržní prostředí, které by jeho hodnotu určovalo na principu nabídky a poptávky. Jako průvodní a svojí povahou negativní jev by mohlo docházet například k nejrůznějším formám vykořisťování ekonomicky či sociálně slabších osob, které by poskytovaly své orgány, tkáně nebo buňky zejména s vidinou finančního prospěchu, tedy v rozporu se samotnou podstatou darování a často bez náležitého zohlednění svého zdravotního stavu či indispozic, včetně s tím spojeného nebezpečí pro potenciálního příjemce. V současné době proto můžeme v evropském právním prostředí zásadně hovořit o konsensu ohledně potřeby uznání zákazu komercializace lidského těla a jeho částí, aby nemohlo sloužit jako zdroj finančního prospěchu. Přenechání (darování) jednotlivých částí lidského těla má být založeno mimo jiné na principu solidarity a altruismu, což ovšem nevylučuje, aby byly dárcům poskytovány náhrady reálně vzniklých či vynaložených výdajů, aby tak na svoji dobročinnost nedopláceli. V navazujícím výkladu nicméně ukážu, že navzdory poměrně jasně deklarovanému záměru zabránit komercializaci darování orgánů, tkání a buněk, může na národní úrovni docházet vlivem nejasného nastavení podmínek k obcházení zamýšleného cíle (zákazu), což se ukazuje jako problematické zejména v případě pohlavních buněk, které disponují specifickou povahou a možností terapeutického využití.[13][12][11]
Pohlavní buňky a právní režim spojené s jejich nakládáním
Z biologického hlediska můžeme gamety charakterizovat jako specifický druh (zárodečných) životadárných buněk, jejichž přirozeným nebo umělým spojením dochází ke vzniku zygoty, jakožto diploidní buňky, která je na rozdíl od haploidního vajíčka a spermie nositelem jedinečné a úplné genetické informace sestávající ze 46 chromozomů. Jinými slovy, hlavní funkcí pohlavních buněk je jejich spojení za účelem reprodukce, která vede k početí nového lidského života. Ačkoliv tedy nelze samotné vajíčko či spermii ještě považovat za buňky, které by se byly přirozeně schopny vyvinout v životaschopného jedince, mají za určitých podmínek (na rozdíl od jiného druhu lidských buněk) tzv. reprodukční potenciál. Současně jsou nositelem genetické informace osoby, jejímž tělem byly přirozeně vyprodukovány. Z toho důvodu vyvstává řada již výše naznačených eticko-právních otázek ohledně způsobů, jak s nimi může být naloženo.[14]
V této souvislosti musíme v českém právu rozlišovat režim soukromoprávní a veřejnoprávní regulace. Pokud se nejprve zaměříme na oblast občanského práva, je třeba předně vycházet z toho, že upravuje vztahy vznikající mezi (soukromými) osobami, jejichž obsahem jsou vzájemná práva a povinnosti. Ačkoliv pak obecně nelze části lidského těla považovat za věc v právním slova smyslu a tedy předmět soukromoprávního vztahu, neboť z již předestřených důvodů podléhají zvýšené ochraně a kontrole ze strany státu, jsou v tomto směru stanoveny určité výjimky. Konkrétně je nutné reflektovat ust. § 112 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník" nebo "o. z."), který stanovuje, že: "Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem. To neplatí, jedná-li se o vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují; ty lze přenechat jinému i za odměnu a hledí se na ně jako na věc movitou."[16][15]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 6/2023. Pokračování je dostupné zde.
TAUPITZ, J. Das Verbot der Kommerzialisierung des menschlichen Körpers und seiner Teile: Lässt es sich rational begründen? In: TAUPITZ, J. (ed.). Komerzialisierung des menschlichen Körpers. Berlin: Springer Verlag, 2007, s. 1.[1]
Z teologického pohledu, podle kterého je Bůh tvůrcem všeho, tedy rovněž duše a těla člověka, lze naopak argumentaci založenou na vlastnictví sebe sama a související volnost dispozice se svým tělem hodnotově zpochybňovat. Viz FRÖHLICH, A. Die Kommerzialisierung von menschlichem Gewebe: eine Untersuchung des Gewebegesetzes und der verfassungs- und europarechtlichen Rahmenbedingungen. Münster: LIT Verlag Münster, 2012, s. 152.[2]
Současně je v tomto kontextu hodnotově odkazováno na koncepci minimálního státu, který může legitimně zasáhnout pouze v případě, že se dané právo jednotlivce stalo objektem neoprávněného nebo násilného zásahu. Viz WOLFF, J. Robert Nozick: Property, Justice and Minimal State. Cambridge: Polity Press, 1996, s. 6-10.[3]
Jinými slovy, člověk nemůže být subjektem a zároveň vnímat sebe samotného jako věc, protože se jedná o dvě navzájem neslučitelné kategorie. Viz QUIGLEY, M. Self-Ownership, Property Rights, and the Human Body. Cambridge: Cambridge University Press, 2018, s. 226.[4]
Roli zde může hrát nejen funkce pro fungování lidského organismu, ale také (ne)schopnost přirozené sebeobnovy či (ne)možnost bezbolestného odebrání či odejmutí, což bude později blíže rozvedeno.[5]
V tomto kontextu lze poukázat na vývoj v angloaustralské právní oblasti. Aniž by bylo možné hovořit o tom, že by zde byla dovozena všeobecná majetkoprávní povaha lidského těla a jeho částí, částečné závěry byly v tomto směru učiněny, a to již v průběhu dvacátého století. Nevyšší soud Austrálie totiž ve své judikatuře dovodil existenci vlastnických práv a s tím spojených nároků osoby realizující výstavu nevydat zpět dvouhlavý plod uchovaný ve speciální nádobě, který byl podle soudu prakticky přeměněn na něco jiného než tělo před pohřbením. Jednalo se o základ pro pozdější uplatňování výjimky z nepřípustného zpředmětňování těla člověka, a to ve smyslu tzv. Work and Skill doktríny. Později se však v tamní judikatuře začaly řešit (ve vazbě na nejasnou právní úpravu a její výklad) rovněž případy možného uplatňování konceptu vlastnických práv a s nimi spojených nároků na biologický materiál, a to v souvislosti s prováděním biomedicínských výzkumů nebo ve vztahu k odbornému uchování pohlavních buněk pro účely reprodukce. To jen potvrzuje skutečnost, že se jedná o stále aktuálnější téma nejen teorie, ale i praxe. Viz GOOLD, I. et al. Persons, Parts and Property: How Should we Regulate Human Tissue in the 21st Century? Oxford: Bloomsbury Publishing, 2014, s. 3-5.[6]
K tomu srov. např. čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 10 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, preambuli Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo čl. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.[7]
TAUPITZ, J. Das Verbot der Kommerzialisierung des menschlichen Körpers und seiner Teile: Lässt es sich rational begründen?, s. 3.[8]
FRÖHLICH, A. Die Kommerzialisierung von menschlichem Gewebe: eine Untersuchung des Gewebegesetzes und der verfassungs- und europarechtlichen Rahmenbedingungen, s. 144.[9]
PHILLIPS, A. Our Bodies, Whose Property? Princeton: Princeton University Press, 2013, s. 25.[10]
K tomu je vhodné doplnit, že v rámci diskurzu ohledně lidské důstojnosti je v souvislosti s komercializací lidského těla někdy rozlišováno mezi samotným procesem jeho přenechání (prvotním odběrem či oddělením) a až následným zpracováním nebo dalším použitím, tedy za situace, když již není bezprostředně spojen s člověkem jako nositelem důstojnosti. V tomto článku se nicméně zabývám především procesem řízeného odběru a s tím bezprostředně spojeného darování pohlavních buněk pro medicínské (terapeutické) účely.[11]
Právě v tomto ohledu lze spatřovat argument ve prospěch odlišného přístupu k různým částem lidského těla, který je ostatně legislativně běžně uplatňován, jak bude později blíže rozvedeno. Pokud bych opomenul etickou stránku věci, je z hlediska funkcí, hodnotového významu, způsobu odběru a bezpečnosti pro dárce i příjemce nepochybně rozdíl v tom, zda má být předmětem darování ledvina, živá tkáň nebo třeba pramen vlasů.[12]
CAPLAN, A. et al. Trafficking in organs, tissues and cells and trafficking in human beings for the purpose of the removal of organs. Strasbourg: Council of Europe, 2009, s. 44.[13]
K biologické podstatě a průběhu oplození viz CARBONE, G. Lidské embryo: někdo, nebo něco? In: ČERNÝ, D. (ed.). Lidské embryo v perspektivě bioetiky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 16-21.[14]
V tomto ohledu je vhodné doplnit, že odborná literatura ve vazbě na právní úpravu nebo biologickou podstatu rozlišuje mezi pojmy lidské tělo, části lidského těla a produkty lidského těla. Zatímco lidské tělo lze považovat za jeden funkční celek tvořený orgány, tkáněmi a buňkami, jsou části lidského těla poměrně rozmanitá kategorie, kterou můžeme významově dále členit právě na orgány, tkáně a buňky, vlasy, nehty apod. Jako produkty lidského těla jsou poté s odkazem na jejich původ či funkci označovány zejména moč, hlen či jiné odpadní produkty. Někteří autoři za ně považují (v rozporu s legislativním označením či vymezením) dokonce krev či pohlavní buňky. Pro účely tohoto článku nicméně budu při vymezení souhrnných východisek a závěrů preferovat jednotné označení "části lidského těla". K vymezení daných pojmů blíže viz ONDRÚŠ, M. Právní povaha lidského těla a jeho částí. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016.[15]
Tento závěr přímo vyplývá z § 493 občanského zákoníku, které stanovuje, že: "Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí."[16]
Diskuze k článku ()