Princip non-refoulement v azylovém a migračním právu

Každý, kdo je v zemi svého původu pronásledován, může po příchodu do České republiky a ostatních členských států OSN požádat o mezinárodní ochranu, která se uděluje formou azylu, nebo doplňkové ochrany. V průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany Ministerstvo vnitra České republiky zkoumá, zda osoba žádající o azyl je, nebo zda-li existuje oprávněná obava, že by mohla být pronásledována z důvodu uplatňování politických práv a svobod, rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož má občanství, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě posledního trvalého bydliště.

Žadatelem o mezinárodní ochranu je osoba, jež utíká ze své domovské země a hledá ochranu v jiné zemi. Termín ,,žadatel o azyl“ je často zaměňován s termínem ,,uprchlík“, avšak žadatelem o azyl je míněn člověk, který o sobě tvrdí, že je uprchlíkem, a proto žádá o mezinárodní ochranu z důvodu pronásledování nebo hrozby vážné újmy v zemi jeho původu. To znamená, že každý uprchlík je žadatelem o mezinárodní ochranu, nicméně ne každý žadatel bude uznán uprchlíkem. O žadateli o mezinárodní ochranu hovoříme v časovém období, kdy osoba musí vyčkat, bude-li její žádosti vyhověno či nikoli. Až do skončení procesu si tak osoba zachovává status žadatele o azyl, i když se může jednat o uprchlíka, migranta nebo vysídlenou osobu.

Na mezinárodní úrovni neexistuje žádná obecně uznávaná definice migranta, avšak IOM (Mezinárodní organizace pro migraci, která je součástí OSN) ve spise klíčových pojmů pro migraci definuje jako migranty ty osoby, které pobývají mimo zemi svého původu déle, než jeden rok.[1] Nezohledňuje přitom důvody, kvůli kterým došlo k odchodu ze země. Z tohoto důvodu ale nemohou být za migranty považováni turisté nebo například osoby na pracovních cestách, avšak termínem migrant jsou běžně označováni sezónní pracovníci. 

Nejdůležitějším dokumentem upravujícím povinnosti státu vůči uprchlíkům je dnes Úmluva o právním postavení uprchlíků (také známá jako Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků, dále jen ,,Úmluva”). Jedná se o dokument z roku 1951, jenž je klíčový pro oblast mezinárodní ochrany uprchlíků, definuje kdo je uprchlík, jaký druh právní ochrany by mu měl být poskytnut, jakou další podporu a jaká sociální práva by měly uprchlíkům zaručit smluvní státy Úmluvy. Zásadní je ustanovení Úmluvy, které uvádí, že uprchlíci nesmějí být navráceni do země, kde jim hrozí pronásledování, podle principu non-refoulement. Non-refoulement, nebo také princip nenavrácení, je jedním ze základních principů mezinárodního uprchlického práva, je zakotven v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a zní: ,,Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“ V druhém odstavci toto ustanovení dále vymezuje osoby, na něž se tento princip nevztahuje. Jde o osoby, jež z vážných důvodů mohou být v hostitelské zemi považovány za nebezpečné, případně byly-li usvědčeny konečným rozsudkem ze zvláště závažného trestného činu a představují nebezpečí pro společnost hostitelské země. 

Abychom se mohli zabývat otázkou mezinárodní ochrany osob pocházejících z Afghánistánu, je dle mého názoru nutné krátce shrnout kontext země, z níž se snaží dostat do bezpečí milióny obyvatel. 

Předmětem konfliktu v Afghánistánu bylo a nadále zůstává mocenské ovládnutí země. Země, kterou desítky let sužuje válka i politická nestabilita, i dnes téměř po 19 letech od intervence Američanů a ostatních spojenců, sice oficiálně vede současná vláda v Kábulu, ale o tom, že má území pod kontrolou se hovořit nedá. Afghánistán nikdy nebyl bohatou zemí a to jej činí závislým na zahraniční pomoci, která podle amerického listu The New York Times činí až 11 miliard dolarů, z nichž více než polovina jde na podporu bezpečnostních složek. Čím však tato nehostinná země disponuje jsou bohaté nerostné zdroje, ať už se jedná o drahé kameny, zemní plyn, nebo ropu. Afghánistán má i přes své bohatství svázané ruce, protože toto své bohatství nedokáže využít a vytěžit. Tím víc k sobě tato země přitahuje hladové oči hnutí, organizací či ostatních států. Ekonomika země s téměř 40ti milionovou populací roste pomaleji, než přibývá jejích obyvatel, přičemž polovina z nich už dnes žije pod hranicí chudoby. Paradoxem celé situace je, že část pomoci, která je do země posílána za účelem podpory stability, končí v rukou nepřátel kábulské vlády. Ze zajímavosti a pro dokreslení situace poslouží fakt, že Talibán, radikální nábožensko-politické hnutí v Afghánistánu, je jednou z nejbohatších nestátních ozbrojených skupin na světě a to jak díky nelegálnímu čerpání peněz zaslaných na pomoc kábulské vládě, tak také díky prodeji opia.[2] Podle výzkumu OSN více než 90% heroinu na světě pochází právě z Afghánistánu, roste však také obchod s pervitinem.[3] [4]  

Podle údajů, které v červnu 2020 zveřejnila OSN, je v současné době celosvětově nuceně vysídleno nejvíce osob od konce druhé světové války. Své domovy muselo opustit kolem 100 milionů lidí, což je více než 1% světové populace. Více než polovina osob tohoto ohromného počtu pochází ze tří zemí jimiž jsou Sýrie, Venezuela a Afghánistán. Téměř polovinu z celkového počtu představují děti. To co činilo situaci milionů lidí ještě obtížnější v tomto roce byla pandemie COVID-19.[5] 

V současné době není neobvyklé, že jsou neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu z Afghánistánu navráceni do země svého původu. Evropské státy deportují Afghánce zpátky do válkou poničené a politicky nestabilní země s odůvodněním, že v některých částech Afghánistánu je bezpečno a lidé se tam proto mohou vrátit, nicméně dle informací poskytnutých Společenstvím Národů je spousta civilistů zabita napříč celou zemí v rámci pokračujících bojů v oblasti.[6] V posledních pěti letech překračuje každoročně počet mrtvých civilistů 3500, přičemž okolo 7000 lidí bývá v důsledku útoků zraněno.[7] 

Zákonná úprava, konkrétně zákon č. 325/1999 o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o azylu”),  která plně respektuje mezinárodní závazky plynoucí zejména z Úmluvy a evropské azylové acquis, konstatuje, že doplňkovou ochranu udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle zákona o azylu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. 

Kdo má tedy nárok na doplňkovou ochranu? Osoba, která má odůvodněný strach z dočasného pronásledování nebo ohrožení v zemi svého původu. Tato osoba musí požádat o azyl a v rámci azylového řízení získat statut osoby s doplňkovou ochranou. Co si pod tímto představit?  

V roce 2020 proběhla napříč Afghánistánem řada ozbrojených útoků při nichž zemřelo několik stovek lidí a ještě vyšší počet jich byl zraněn. Útoky byly různého charakteru. Střelba ze zbraní, granáty, sebevražední atentátníci, výbuchy a další. Incidenty se odehrály na různých místech země, k útokům se přihlásil Tálibán a nebo Islámský stát. Lze takové místo považovat za ,,bezpečné místo k žití“? 

Mně osobně zaujal příběh Taibeh Abbasiové, který jsem objevila díky Amnesty International. Osmnáctileté studentce, společně s její matkou a dvěma bratry, hrozí okamžitá deportace z Norska do Afghánistánu na základě rozhodnutí norského Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017, který zamítl odvolání rodiny týkající se rozhodnutí o odebrání statusu uprchlíků. Taibeh je narozená v Íránu afghánským rodičům, kteří patří do etnické skupiny Hazárů, rodina uprchla z Afghánistánu v roce 1998 během nadvlády Tálibánu. Rodina se usadila ve středním Norsku, kde se plně integrovala do norské společnosti a v roce 2012 jim byl přiznán status uprchlíků. Tento status byl rodině v roce 2014 odebrán kvůli údajně nedostatečně podloženému důkazu o hrozící perzekuci v Afghánistánu, přičemž úřad označil Kábul jako bezpečné místo pro návrat. Z hlediska civilních obětí je však momentálně Kábul nejnebezpečnější afghánskou provincií. Celková bezpečnostní situace v zemi se zhoršuje, a proto nelze žádnou oblast považovat za bezpečnou, s ohledem na množství ozbrojených skupin usilujících o kontrolu nad územím a výše zmíněným teroristickým útokům, které mají za následek stovky obětí. Samotná Taibeh se k tomuto případu vyjádřila s myšlenkou, že ona ani její bratři nemají v Kábulu budoucnost, protože budou diskriminovanou a nikým nechráněnou menšinou. V Afganistánu tvoří 99% náboženského vyznání islám, přičemž radikalizace zde není neobvyklá. Ona jako dívka tím bude zejména postižena a projeví se to především na nemožnosti dosáhnout vysněného vzdělání a kariéry kvůli persekuci. 

Takových jako je Taibeh je mnoho a otázkou zůstává, zda tito lidé skutečně nesplňují ani důvody pro udělení doplňkové ochrany, když podle všeho nesplňují podmínky pro udělení azylu? 

Tato otázka je komplikovaná a těžko se dá objektivizovat, nicméně jsem přesvědčena, že konkrétně v případě Taibeh a její rodiny by mělo dojít k udělení doplňkové ochrany. Zvláště s ohledem na to, že se evropské státy neustále odkazují na hodnoty, které vyznávají, považuji za neobjektivní, označit natolik nebezpečnou a nestabilní zemi bezpečným místem k životu. V Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 je několik dle mého názoru důležitých článků, které s touto tematikou souvisí. Konkrétně mám na mysli článek 5 – právo na svobodu a osobní bezpečnost, článek 9 – svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, popřípadě článek 14 – zákaz diskriminace; i když tento článek přímo nehovoří o ochraně před diskriminací vůči osobám v jiných státech, je očividné, že se evropské státy distancují od diskriminace a rozhodně nemají v úmyslu ji podporovat, proto se domnívám musí logicky dojít k závěru, že v určitých případech, kdy dochází k deportaci, tyto deportované osoby vystaví diskriminaci ze strany ať už státních nebo nestátních útvarů (např. pro jejich svobodu myšlení) a osob a tedy svým způsobem schvalují existenci diskriminace v takových státech. 

Dle mého názoru se otázka udělení doplňkové ochrany, v případě neudělení azylu, nedá paušalizovat a je třeba přistupovat ke každému případu jednotlivě, nicméně se domnívám, že v mnoha případech jsou lidé zcela nelogicky deportováni do zemí svého původu, aniž by taková deportace byla prokazatelně bezpečná či potřebná vzhledem k jejich adaptaci na poměry hostitelské země. V takovém případě dochází pouze k vytržení jedince nebo celé rodiny z prostředí, do kterého uprchli za vidinou bezpečného nikým nepronásledovaného života, a takový postup je, domnívám se, chybný a v rozporu s mezinárodními úmluvami.

---

[1] Migration: Key Migration Terms [online]. International Organization for Migration UN. [cit. 28.2.2021]. https://www.iom.int/key-migration-terms