Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči - část III.

O možných škodách na zdraví vzniklých pacientům v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví, které pozastavilo poskytovatelům zdravotních služeb poskytování preventivní péče.

DN
Katedra občanského práva Právnické fakulty UK
Právní aspekty škody na zdraví v důsledku epidemiologických opatření omezujících přístup pacientů ke zdravotní péči

Cílem článku je zhodnotit, zda pacienti mají nárok na náhradu škody, která jim v důsledku proticovidových opatření vznikla právě z toho důvodu, že se jim nedostalo preventivní péče, na které závisí jejich zdraví či dokonce život. Jednou z hlavních otázek je, zda lze boj proti teoretickým rizikům pandemie nadřadit boji proti zjevně existujícím rizikům závažných onemocnění, která by jinak byla odhalena daleko dříve než za současného stavu.

První část článku naleznete zde a druhou zde.

Krizový zákon 

Krizový zákon se náhradě škody věnuje v ust. § 35 a 36.

Ust. § 35 krizového zákona vymezuje náhradu za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonávání pracovní povinnosti a pracovní výpomoci, kdy v odst. 1 daného ustanovení uvádí, že „za omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci náleží právnické nebo fyzické osobě peněžní náhrada. Peněžní náhradu je povinen vyplatit orgán krizového řízení, který o omezení práva nebo uložení povinnosti rozhodl. Peněžní náhradu lze poskytnout po vzájemné dohodě též za poskytnutí dobrovolné pomoci. Peněžní náhrada se vyplácí do 6 měsíců od ukončení nebo zrušení krizového stavu, v jehož důsledku vznikl nárok na peněžní náhradu podle tohoto odstavce.“ S ohledem na to, že orgán krizového řízení, tedy orgán státu, nemá právní subjektivitu, znamená to, že za újmu odpovídá jen a pouze stát. Orgán krizového řízení je tak pouze organizační složkou státu, která procesně řeší náhradu vzniklé újmy.

Ust. § 36 krizového zákona se zabývá otázkami náhrady škody, a to převážně v odst. 1, 4 a 5. Odst. 1 tohoto ustanovení uvádí, že „stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Dále v odst. 4 stanoví, že „peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma“. A v odst. 5, že „nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.

Lhůta stanovená v odst. 5 výše uvedeného ustanovení je lhůtou prekluzivní, přičemž tedy subjektivní lhůta je 6 měsíců, zatímco objektivní činí 5 let. Krizový zákon ovšem absolutně neřeší náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou krizovými opatřeními, pouze v odst. 3 výše zmíněného ustanovení stanoví, že „náhrada újmy na zdraví vzniklé při výkonu uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci organizované činnosti se poskytuje obdobně podle předpisů o odškodňování pracovních úrazů, pokud nárok na náhradu této škody nevznikl již z pracovněprávního vztahu“, nicméně toto ustanovení se nikterak nedotýká náhrady škody způsobené pacientům. Je zřejmé, že zákonodárce při tvorbě tohoto zákona nepředpokládal takovou epidemii, kterou nyní zažíváme, a ani krizový zákon s ní a s jejími dopady prakticky nepočítal.

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku[21] zabýval právě ust. § 36 krizového zákona a přiklonil se k tomu názoru, že z této úpravy je zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením (je jím i opatření přijaté v souvislosti s povodní, resp. za účelem řešení či předcházení jejím následkům) je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoli zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ust. § 36 odst. 1 je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát.“

Právním předpokladem odpovědnosti za újmu je samotný vznik újmy v důsledku krizového opatření, tedy mezi krizovým opatřením a újmou musí být vztah příčiny a následku. Tento vztah přitom musí být dán právě mezi újmou a krizovým opatřením, tedy zejména nikoli mezi škodou a krizovou situací. Jinými slovy, odpovědnost státu můžeme dovodit jen u těch škod na zdraví, kde bylo příčinou omezení zdravotní péče na „příkaz“ orgánu státu (vlády ČR), a to v důsledku plnění krizových opatření poskytovateli zdravotní péče.

Zákon o ochraně veřejného zdraví a odpovědnostní zákon

Problematiky škody se v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, vzdáleně dotýká pouze ust. § 97 odst. 1, podle kterého platí, že „náklady vzniklé plněním povinností v ochraně veřejného zdraví nese osoba, které je povinnost uložena, pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpisy nestanoví jinak. Nesení nákladů vzniklých při výkonu státního zdravotního dozoru stanoví zvláštní právní předpis o kontrole.“

Na rozdíl od krizového zákona neobsahuje zákon o ochraně veřejného zdraví žádné ustanovení o náhradě škody zapříčiněné opatřeními obecné povahy. V úvahu tak přichází pouze právní úprava provedená zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též „odpovědnostní zákon“). Odborná literatura[1] dospěla k závěru, že opatření obecné povahy je svou podstatou rozhodnutím sui generis, a z tohoto důvodu by bylo nutné při vymáhání náhrady újmy splnit podmínky stanovené § 8 odst. 1 odpovědnostního zákona. Toto ustanovení podmiňuje nárok na náhradu újmy nezákonností daného rozhodnutí s tím, že dané rozhodnutí bylo pravomocně pro nezákonnost zrušeno. Jako nezákonná však byla Městským soudem v Praze zrušena jen ta opatření obecné povahy vydaná Ministerstvem zdravotnictví, která protiprávně omezovala základní práva a svobody jednotlivců, nikoli tedy opatření, kterými Ministerstvo zdravotnictví regulovalo postupy poskytovatelů zdravotní péče v důsledku pandemie koronaviru. V této souvislosti se musím přiklonit jako ke správnému k závěru,[2] že „je dána jen mizivá naděje, že bude konstatována odpovědnost státu za újmu vzniklou v důsledku aplikace těchto mimořádných opatření, a tedy, že se osoby, kterým taková újma vznikla, domůžou její náhrady“.

Zákon o zdravotních službách

V případě, že poskytovatel zdravotní péče omezil preventivní nebo ambulantní zdravotní výkony, ač k tomu nebyl povinen podle cit. opatření vlády ČR nebo Ministerstva zdravotnictví ČR, můžeme uvažovat o odpovědnostním vztahu vycházejícím ze zákona o zdravotních službách. Zde podle ust. § 117 odst. 3 písm. a) platí, že poskytovatel se dopustí přestupku též tím, že v rozporu s § 48 odst. 1, 3 nebo 4 odmítne přijetí pacienta do péče“, přičemž § 48 odst. 1 stanoví, že „poskytovatel, kterého si pacient zvolil, může odmítnout přijetí pacienta do péče, pokud

a) by přijetím pacienta bylo překročeno únosné pracovní zatížení nebo jeho přijetí brání provozní důvody, personální zabezpečení nebo technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení; překročením únosného pracovního zatížení se rozumí stav, kdy by zajištěním zdravotních služeb o tohoto pacienta došlo ke snížení úrovně kvality a bezpečnosti zdravotních služeb, poskytovaných pacientům již přijatým,

b) by vzdálenost místa pobytu pacienta neumožňovala v případě poskytování zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství a praktické lékařství pro děti a dorost výkon návštěvní služby, nebo

c) není pojištěncem zdravotní pojišťovny, se kterou má poskytovatel uzavřenu smlouvu podle zákona o veřejném zdravotním pojištění; toto právo se nevztahuje na pojištěnce z jiných států Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru, Švýcarské konfederace, či ze států, se kterými má Česká republika uzavřenu smlouvu o sociálním zabezpečení, zahrnující ve věcném rozsahu nároky na zdravotní péči.“

Mám za to, že tam, kde poskytovatelé zdravotní péče odložili plánované výkony, ač k tomu nebyli povinni, a nic jim v zásadě nebránilo léčbu poskytnout, lze např. v konkrétních případech – viz výše, dospět k závěru, že poskytovatelé zdravotních služeb (byť v dobrém úmyslu) jednali contra legem artis. Pokud tedy pacient prokáže kauzální vztah mezi újmou, která mu vznikla, a protiprávním omezením léčebné péče ze strany poskytovatele, bude za újmu odpovědný poskytovatel zdravotní péče.

Občanský zákoník 

Rozsah náhrady újmy by se mohl řídit obecnou úpravou v občanském zákoníku. Újma na zdraví je přitom chápána jako újma nemajetková, která se v souladu s § 2951 odst. 2 „odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Podle § 2956 pak platí, že „vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy“.

Ust. § 2958 ukládá, aby „při ublížení na zdraví odčinil škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“ Na základě § 2959 pak „při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Závěr

Na základě shora uvedeného právního rozboru můžeme dojít k závěru, že krizová opatření vlády ČR byla vydána v souladu se zákonem. Stejně tak se za zákonná považují opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví vydaná na základě zákona o ochraně veřejného zdraví, pokud nezasahují nepřípustným způsobem do základních práv a svobod jednotlivců – taková opatření byla jako nezákonná již Městským soudem v Praze zrušena. Odpovědnost státu v důsledku krizových opatření tak, jak je založena krizovým zákonem, v zásadě nepřichází v úvahu, neboť tato krizová opatření nejsou příčinou újmy, která vznikla pacientům omezením nebo odložením zdravotní péče.

V případě, že by k omezení nebo odložení zdravotní péče došlo na základě individuálního rozhodnutí poskytovatele zdravotní péče, bylo by možné dovodit jeho odpovědnost za újmu v důsledku toho vzniklou, neboť by byla zapříčiněna porušením zákona o zdravotních službách.

Právní vakuum pak vzniká v případě, kdy omezení nebo odložení zdravotní péče vyplývá ze zákonných opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví. Jak bylo uvedeno, zákon o ochraně veřejného zdraví neobsahuje žádnou úpravu náhrady vzniklé újmy. Náhrada podle odpovědnostního zákona nepřichází v úvahu, když dané opatření nebylo zrušeno pro nezákonnost. V této souvislosti je proto nepochybně de lege ferenda žádoucí, aby stát, potažmo obec nebo jiný územně samosprávný celek, odpovídal i za újmu soukromých subjektů, která vznikne v důsledku takového opatření obecné povahy. Je totiž nepochybné, že opatřením obecné povahy může dojít k zásahu do práv jedinců, ale s ohledem na určitý nadřazený zájem společnosti bude tento zásah zákonný (nebude porušovat zásadu proporcionality). Velmi jednoduchým příkladem může být zrušení zastavitelnosti pozemku v důsledku změny územního plánu. Zde má případné odškodnění újmy zákonný podklad v ust. § 102 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).[3] Nic obdobného však zákon o ochraně veřejného zdraví neobsahuje. Proto by do budoucna bylo vhodné, aby byla zákonem tato otázka řešena, a to přímo ve vztahu k opatřením podle zákona o ochraně veřejného zdraví, tedy nikoli v odpovědnostním zákoně. Z judikatury totiž vyplývá, že odpovědnostní zákon je obecnou normou a aplikuje se jen v případě, že zvláštní zákon (např. krizový zákon) neobsahuje úpravu odchylnou.[4]

Za významné považuji i to, že stát v rámci krizových opatření sice postupuje v mezích zákona, nicméně forma vynucování státní moci v těchto případech ztrácí na logice. Jak jsem již zmínila výše, společnost je rozdělena do dvou skupin, na jedné straně jsou až přímo fanaticky vystrašení občané, kteří se raději sami izolují, a na druhé straně jsou odpůrci, kteří základní lidská práva a svobody zaměňují za právo na ničím a nikým neomezenou zábavu. Stát, resp. představitelé státní moci, ovšem tyto odpůrce nemotivují ani řádně netrestají, nanejvýše jim skrze média vyhrožují násilím.

Na podzim Policie ČR za nenošení roušek či nerespektování stanoveného termínu zavírací doby pouze domlouvala, naopak ke konci roku hrozila až nesmyslným násilím[5] místo toho, aby udělovala pokuty tak, jak ji k tomu opravňuje zákon, zároveň nikdo nekontroloval, zda je dodržována karanténa či jiné povinnosti. Místo toho, aby byla státní moc vynucována řádně a efektivně, bývalý ministr zdravotnictví, prof. MUDr. Roman Prymula, CSc., Ph.D., raději hrozil tím, že pokud občané nebudou dodržovat nařízená opatření, tak budou zpřísněna. Vláda v nařízeních vymýšlí několikeré výjimky z výjimek, až v tom udělá takový zmatek, že si každý najde možnost, jak nařízení obejít, např. v případě omezení provozu restaurací se lidé přesunuli na čerpací stanice nebo jim byly nápoje prodávány v nočních hodinách přes výdejní okénko a oni popíjeli venku před barem.[6]

Takové jednání představitelů státní moci bylo možné přehlédnout v první vlně, kdy nikdo netušil, co bude následovat, a lidé se raději distancovali a dodržovali řádně všechna opatření. Nyní již vláda měla dostatek času na přípravu nových opatření, která by dávala smysl. Zřejmě v rámci volební agitace před krajskými a senátními volbami však nebyly názory zdravotních expertů respektovány a nařízení omezujících opatření odkládáno. Po nebývale širokém rozvolnění v letních měsících tak měla a stále má řada lidí problém s respektováním nových opatření, zjevně i proto, že skupina lékařů brala pandemii na lehkou váhu a došlo k rozpolcení ve společnosti.[7] Čísla pozitivně testovaných, hospitalizovaných a zemřelých a predikce vývoje v podzimních dnech vedly k částečné změně jejich postoje, která však přišla možná opožděně.[8]

Teprve budoucnost ukáže, jak se pandemie a opatření proti ní projevily na zdraví našich spoluobčanů. Nejedná se jen o covidové pacienty, ale především o újmu způsobenou těm, jejichž onemocnění se zanedbala. Mám za to, že je namístě, aby pacienti, kteří byli přímo dotčeni proticovidovými opatřeními veřejné moci, mohli žádat o náhradu jejich újmy, a že by jim legislativa měla takovou náhradu zaručovat. Škody, které si zprostředkovaně způsobili pacienti sami svými obavami, ať zanedbáním povinné péče, nebo stresem vyvolaným atmosférou strachu, zůstanou nenahraditelné.[9]

Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopisu Bulletin advokacie č. 1-2/2021.


[1] Např. P. Vojtek, V. Bičák: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, Komentář, C. H. Beck, Praha 2017, nebo F. Ištvánek, P. Simon, F. Korbel: Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2017.

[2] I. Keisler: Náhrada újmy vzniklé v důsledku mimořádných a krizových opatření, Advokátní deník [online], 26. 3. 2020 [cit. 2020-10-17], dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2020/03/26/nahrada-ujmy-vznikle-v-dusledku-mimoradnych-a-krizovych-opatreni-v-souvislosti-s-onemocnenim-covid-19/#_ftn10.

[3] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2909/2018.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007.

[5] L. Trojan: Neposlušné hostinské policie zadržet nemůže. Bezradný stát šíří k šikaně obyvatel atmosféru strachu, analyzuje Lukáš Trojan [online], 16. 12. 2020 [cit. 2020-12-17], dostupné z: https://www.info.cz/pravo/komentare/neposlusne-hostinske-policie-zadrzet-nemuze-bezradny-stat-siri-k-sikane-obyvatel-atmosferu-strachu-analyzuje-lukas-trojan?fbclid=IwAR0l1_kPEgOS5n1SJvLB2Ijb0cstU3pN3HyxU4dHOHQM8j_MG4nNF_YOvRI.

[6] J. Menšík: Restaurace, bary a kluby úplně zavřou [online], 12. 10. 2020 [cit. 2020-10-17], dostupné z: https://www.novinky.cz/domaci/clanek/restaurace-bary-a-kluby-zavrou-vlada-zakazala-i-piti-alkoholu-na-verejnosti-40339030.

[7] M. Chalupa, R. Šmucler: Přetrvává pocit, že Češi jsou cháska, kterou je potřeba strašit a děsit, aby spolupracovala [online], 9. 10. 2020 [cit. 2020-10-17], dostupné z: https://www.ctidoma.cz/osobnosti/roman-smucler-pretrvava-pocit-ze-cesi-jsou-chaska-kterou-je-potreba-strasit-desit-aby?fbclid=IwAR2aWhmws8bHhBI12v9J1kfYx9bPUIyEaiGEqmf2QxrfSSpfmA823JrlrQQ.

[8] Z. Drgáč: Žaloudík jde do ústraní. Prymulovi poslal návod, jak se teď zachovat [online], 25. 9. 2020 [cit. 2020-10-17], dostupné z: https://tn.nova.cz/clanek/zaloudik-jde-do-ustrani-prymulovi-poslal-navod-jak-komunikovat.html.

[9] Článek byl napsán s podporou grantového projektu SVV č. 260 492 „Udržitelný rozvoj a další mimoprávní faktory tvorby, interpretace a aplikace soukromého práva“.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.
Mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu