Pět otázek pro Reného Petráše

1) Na kongresu Právní prostor 2015 se budete věnovat tématu právo cestovního ruchu. Co tvoří legislativní rámec tohoto netradičního právního odvětví?

Nejde samozřejmě o nějaké ucelené právní odvětví, jehož úprava by byla koncentrována v systematickém zákoně či zákoníku. Právě naopak jde o svéráznou otázku roztříštěnou do mnoha svébytných odvětví práva, která se navíc v poslední době dynamicky mění. Jádro právní úpravy cestovního ruchu je obsažené hlavně ve speciálním zákoně č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu. Zákon přinesl také novelizaci živnostenského zákona a především občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., kam zařadil nový smluvní typ - cestovní smlouvu. V novém občanském zákoníku je nahrazena smlouvou o zájezdu a zákoník obsahuje mj. i timeshare (Dočasné užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby). Jenže jak cestovní smlouva (dnes smlouva o zájezdu), tak timeshare vycházejí z evropského práva, což přináší řadu komplikací souvisejících zejména s tím, že i v EU jde vlastně o nový fenomén, který se teprve velmi složitě vyvíjí! Vedle norem obchodního a občanského práva, které jsou zásadně ovlivněny evropským právem, lze k problému přiřadit ale i předpisy mj. správního a finančního práva.

Právo cestovního ruchu nebo cestovní právo je rozvíjejícím se odvětvím. V některých zemích již má určité tradice a to hlavně v Německu, kde se vyvíjí především od roku 1979 (cestovní smlouva Reisevertrag zařazena do občanského zákoníku BGB). V ČR teprve zhruba poslední dva roky přibývá publikací (starší práce nerozsáhlé a dnes již zastaralé): před létem 2013 vyšla kniha Petráš: Právo a cestovní ruch (224 stran), menší publikace vydává nakladatelství Havlíček Brain Team, řada menších článků vyšla v časopise COT business, dokončuje se kniha Havlíčková – Králová: Cestovní právo, vyjde speciální číslo časopisu Acta Universitatis Carolinae Iuridica (editor Petráš) věnované cestovnímu ruchu. Na Právnické fakultě UK se zřejmě poprvé v ČR vyučuje od podzimu 2014 specializovaný předmět nazvaný Právo a cestovní ruch, také se zde konala 10. února 2015 první větší konference k této otázce a další se chystá na konec září. Na Slovensku zřejmě první použitelná kniha Právo cestovného ruchu (337 stran) vyšla až před Vánoci 2014.

2) Chystají se nějaké legislativní změny?

Změn právní úpravy se bohužel chystá celá řada a vzhledem k tomu, že jde o velmi různorodé právní předpisy, tak se tyto změny často svérázně ovlivňují. Zejména je třeba uvést, že podstatná část právní úpravy vychází z evropského práva, a to hlavně ze směrnice č. 90/314/EHS, jejíž mnohem rozsáhlejší náhrada je nyní projednávána. Složité diskuse se řadu let týkají problému pojištění cestovních kanceláří a případné novelizace zákona č. 159/1999 Sb. Pojištění přitom zdaleka není jediným právním problémem u klíčového speciálního zákona. Mnoho let se také připravoval zcela nový zákon o podpoře a řízení cestovního ruchu, jehož návrh se později označoval jako zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu. Na Slovensku byl již takovýto zákon v březnu 2010 přijat (č. 91/2010 Z.z., o podpore cestovného ruchu), a to podle rakouského a švýcarského vzoru - podrobně viz Petráš: Právo a cestovní ruch, 2013, zejména s. 159-169.

3) Jaké jsou v České republice obecné předpoklady podnikání v cestovním ruchu?

Podnikání v cestovním ruchu představuje několik živností. Jde především o průvodcovskou činnost v oblasti cestovního ruchu, průvodcovskou činnost horskou, hostinskou činnost, poskytování ubytovacích služeb. Nejvýznamnější postavení má však cestovní kancelář a cestovní agentura, které jsou upraveny nejenom v živnostenském zákoně ale hlavně v zákoně č. 159/1999 Sb.

4) Mediálně známými kauzami jsou krachy cestovních kanceláří. Jaký trend lze v tomto směru pozorovat v posledních letech?

Ke krachům cestovních kanceláří dochází nadále a otázku odškodnění zákazníků řeší ústavní soud. Jedná se dlouhodobě o nejdiskutovanější právní problém cestovního ruchu. Jde totiž mj. o to, že cestovní kanceláře musí být povinně pojištěny. To nejenom chrání jejich klienty v případě úpadku, ale má také vést k zvyšování spolehlivosti cestovních kanceláří. Koncepce zákona z roku 1999 je taková, že pojišťovny ve vlastním zájmu budou kontrolovat aktivity cestovních kanceláří a mohou fakticky zabránit v další činnosti těm nespolehlivým. Mohou proto také vyžadovat od cestovních kanceláří potřebné podklady (zejména § 8 odst. 3 zákona č. 159/1999 Sb.). V praxi ovšem kontrola cestovních kanceláří nebývá bohužel příliš důkladná. Podrobně viz Petráš: Právo a cestovní ruch, 2013, zejména s. 97-104.

5) Je nějaký problém, který Vás v právní úpravě cestovního ruchu zaujal, a který si dle Vašeho názoru zaslouží legislativní úpravy?

Vzhledem k tomu, že právní úprava cestovního ruchu jako celek prochází řadou transformací, které rozhodně nejsou dosud ukončeny, tak je těžké odpovědět. Zmínil bych alespoň mnoho let připravovaný koncepčně zcela nový zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu, s nímž se ale od konce roku 2014 již nepočítá. Nejsem nějakým razantním zastáncem tohoto zákona, ale přesto by asi byla vhodná důkladná analýza, proč tedy tento (řadu let připravovaný) zákon již nemá být potřebný a zda by nebylo vhodné alespoň novelizovat některé normy upravující veřejnou správu v oblasti cestovního ruchu.

Další velmi aktuální a přitom přehlížený prvek je nová právní úprava památkové péče. Ministerstvo kultury opět připravuje náhradu zastaralého zákona z roku 1987 a existuje již paragrafové znění (viz např. Příprava nového památkového zákona – www.mkcr.cz). Při přípravě zákona o podpoře rozvoje cestovního ruchu se slibovalo, že se nějakým způsobem sladí potřeby cestovního ruchu a památkové péče, s čímž se nyní zřejmě nepočítá.

Z mnoha problémů právní úpravy cestovního ruchu alespoň poslední zmínku, kterou je všeobecně kritizované a dle nejenom mého názoru doslova ostudné řešení průvodcovství. Průvodce v cestovním ruchu je totiž již několik let volnou živností. Zejména u našeho státu, který se musí orientovat na kulturní cestovní ruch (i vzhledem k neexistenci moře nebo velehor), je nezbytná změna právní úpravy, jež zajistí minimální standard kvality průvodcovských služeb.