Výběr nejkurióznějších judikatorních příběhů poslední doby – část II.

První část článku naleznete zde.

Tento příspěvek tvoří součást série článků popisujících skutkově nejzajímavější judikatorní příběhy. Posuzovaný příběh se odehrál v prostředí porodnice. Žalobkyně, se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši půl milionu korun českých po provozovateli nemocnice. Tato újma jí měla být způsobena neoprávněným zásahem do osobnosti, k němuž dle jejích tvrzení došlo mj. tím, že jí po porodu nebyla vydána placenta, aby ji mohla zkonzumovat. Nejvyšší soud předestřený případ posuzoval ve svém rozsudku ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3118/2019.

Porod dle zjištění soudů neprobíhal zcela standardně (nebylo jej možno posuzovat jako zcela fyziologický), ovšem postup lékařů byl v souladu s dostupnými požadavky lékařské vědy a s cílem chránit zdraví dítěte i rodičky. K zásahu objektivně způsobilému vyvolat nemajetkovou újmu tudíž nedošlo, žalovaná nemocnice totiž nejednala protiprávně – právní předpisy účinné v rozhodné době totiž vydání placenty neumožňovaly (konkrétně šlo o § 26 odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu).[1] Navíc bylo zjištěno, že placenta byla infikovaná, a tedy nebyla způsobilá k požadovanému účelu (tj. ke konzumaci). To se žalobkyni pochopitelně nelíbilo, a tak podala dovolání.

V tom mj. formulovala následující otázky: 

• „zda se právní úprava nakládání s oddělenými/odebranými částmi těla nepoužije vždy, ale pouze pokud vůle a přání pacienta neurčí jinak za situace, že tím není ohroženo veřejné zdraví, 
• zda právní úprava ve znění ,části lidského těla…se zpopelňují‘ znamená nebo neznamená bezvýjimečný příkaz tohoto postupu a zákaz volit jiný postup na základě žádosti subjektu práv, o jehož části lidského těla jde“

Dle argumentace dovolatelky z dikce zákona o péči o zdraví lidu nelze dovodit, že jiný postup než zpopelnění je automaticky vyloučen, a že je proto zakázán. Dovolávala se stanoviska Ministerstva zdravotnictví (které ovšem vychází z pozdější právní úpravy) a zažité praxe. Vydání placenty přirovnala k ponechání si ledvinových kamenů nebo zubů a poukázala rovněž na to, že v případě domácích porodů si rodičky placentu ponechávají. Tvrdila, že právní úpravu, dle které se části lidského těla zpopelňují, je nutné vykládat tak, že se použije toliko v těch případech, kdy s tím pacient souhlasil a část těla ke zpopelnění personálu dobrovolně vydal.

Nejvyšší soud dovolání zamítl s argumentací, že při výkladu zákona o péči o zdraví lidu je zapotřebí vyjít ze skutečnosti, že jde o veřejnoprávní předpis.[2] Pro veřejnoprávní předpisy jsou přitom typické právní normy kogentní povahy, jež jsou aplikovatelné přímo a bezpodmínečně, nikoliv až podpůrně pro případ absence autonomní normy. Taková úprava vychází z proslulé zásady, podle níž platí, že co není zákonem povoleno, je zakázáno. „Odchýlení se od veřejnoprávního předpisu je možné pouze za situace, kdy tuto možnost sám veřejnoprávní předpis připouští.“

Slovní spojení „se zpopelňují“ je dle dovolacího soudu potřeba chápat jako příkaz pro poskytovatele zdravotní péče, jenž nemá jinou možnost postupu než vyjmenované části lidského těla zpopelnit, nebo za zákonem stanovených podmínek použít pro zákonem specifikované lékařské účely. 

Část těla odebranou pacientovi nebo tělo zemřelého, resp. z něj odebrané části, tedy nelze uchovat a použít k jakémukoliv účelu. Veřejnoprávní úprava taxativním způsobem vymezuje, jak má zdravotnické zařízení naložit s částí lidského těla odebranou v souvislosti s léčebně preventivní péčí, částí těla zemřelého, plodem po potratu, plodovým vejcem, lůžkem (placentou) nebo těhotenskou sliznicí. Úprava zákona o péči o zdraví lidu stanovila, že se shora specifikované části lidského těla zpopelňují ve spalovně zdravotnického zařízení, nebo v krematoriu. Jediná výjimka byla připuštěna pro použití pro lékařské účely (§ 26 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu), a to toliko za situace, kdy neexistuje podezření na trestný čin nebo sebevraždu. 

„V situaci, kdy veřejnoprávní předpis stanoví povinnost, dochází k vyloučení principu autonomie vůle, který se uplatňuje především v soukromoprávních vztazích. Z výše uvedeného je patrné, že zákon o péči o zdraví lidu in concreto nedával zdravotnickému zařízení jinou možnost než odevzdat placentu ke zpopelnění, neboť se neměla použít pro lékařské účely.“

Neobstála ani dovolací námitka, že v praxi se placenta rodičkám za určitých podmínek vydává, ani přirovnání k ponechání si extrahovaných zubů či ledvinových kamenů. Nedodržování zákona totiž nemůže odůvodnit výklad v rozporu s takovým zákonem. Ani přirovnání k domácím porodům není dle Nejvyššího soudu přiléhavé. Povinnosti stanovené citovanou veřejnoprávní úpravou totiž stíhají poskytovatele zdravotních služeb, přičemž tito poskytovatelé nemají povinnost části lidského těla vyhledávat a následně zpopelňovat. Tato povinnost jim vzniká toliko za situace, kdy oddělenou část lidského těla sami odeberou.

Závěrem

V tomto dvoudílném seriálu jsme byli svědky toho, že práce soudců nespočívá toliko ve všední aplikaci týchž samých ustanovení dokola a že může být i docela pestrá. Cílem mých příspěvků nebylo zlehčování škod způsobených vlkem obecným ani bagatelizace práv rodících žen. Nezaujatý čtenář ovšem zřejmě uzná, že zmíněné problémy jsou o něco (skutkově) zajímavější nežli např. otázka, kde leží hranice mezi dispozitivitou a kogentností či jakou povahu má zastoupení právnické osoby členem jejího statutárního orgánu. I na tyto otázky však již na tomto webu přišla, potažmo v dohledné době přijde řada.

---