Nová pravidla bezpečnosti lyžařských areálů a provozování sněžných sportů v Itálii - 2.část

Tato část navazuje na předchozí introdukci k řešení problematiky bezpečnosti lyžařských areálů a provozování zimních sportů na sněhu, které zvolila Itálie v rámci poměrně rozsáhlé novelizace dosavadní úpravy. Níže tedy bude popsána, a v rámci daného prostoru i komentována tato nová normativa, obsažená v předpisu Decreto Legislativo 40/2021, účinném od 1. 1. 2022.   

První část článku si můžete přečíst zde.

Obsah D.Lgs. 40/2021 – nové aspekty bezpečnosti a odpovědnosti

Kompletní obsah předpisu je dostupný v níže uvedené monografii, tento příspěvek se blíže zaměřuje jen na jeho významnější aspekty, zasluhující pozornost nebo představující novoty ve vztahu k předchozí úpravě.

Za změnu oproti předchozí úpravě je možné považovat uvedení detailních definic v úvodu zákona (čl. 2), které tak vyplňují původní mezery, skýtající prostor ke zbytečným interpretačním nejasnostem. Zde jsou uvedeny definice označení „vybavených lyžařských areálů“, lyžařských a sportovních autorit (národní lyžařská federace a olympijský výbor), různých druhů lyžařských tratí, včetně tratí pro sáňkování a bobování. Dále je vymezen pojem atypického nebezpečí, který hraje v úpravě zásadní roli: atypické nebezpečí: nebezpečí, kterému je obtížné se vyhnout i pro odpovědně se chovajícího lyžaře či lyžařku na lyžařské trati. Jde o podstatné vymezení pojmu, neboť tento pak úzce souvisí s odpovědností provozovatelů areálů a příslušných tratí, kteří jsou povinni taková místa či úseky adekvátně zabezpečit nebo je odstranit, tam kde je to možné, jelikož představují pro lyžaře obtížně překonatelné překážky, označované jako nástrahy. Česká technická norma ČSN 01 8027[1] oproti studovanému italskému předpisu označuje indikativně v čl. 5.1 an. i zdroje typického nebezpečí s upřesněním, že tato nevyžadují ze strany provozovatelů žádná opatření a lyžař se s nimi musí vypořádat sám.[2] 

Následně jsou dále popsány jednotlivé aktivity provozované v lyžařských areálech, od klasických lyžařských disciplín přes skialpinismus až po sáňkování a bobování. Chybí definice lyžaře, resp. uživatele lyžařského areálu, to lze však dovodit z jeho účelového určení a jednotlivých norem adresovaných uživatelům, za uživatele je tak možné považovat každého, kdo využívá lyžařských areálů, tratí a zařízení k provozování popsaných aktivit. Dále je poněkud na škodu, že definice skialpinismu není vhodněji strukturovaná, kde by lépe odlišila skitouring a freeride od zaužívaného a poněkud zavádějícího označení skialpinismus i pro tyto disciplíny, které jsou od skutečného skialpinismu odlišné, přitom jsou mezi lyžařskou veřejností rozšířenější.

Další část podrobněji definuje a rozvádí vybavené lyžařské areály (čl. 4), kde dále stanoví podmínky pro jejich provozování a zejména povinnost zajištění bezpečnosti jejich uživatelů pro provozování sportovních činností, a to včetně povinného zřízení snowparků oddělených od sjezdových tratí ve větších areálech (zde rovněž povinnost ochranné přilby pro všechny uživatele).

Jinou novotou oproti dosavadní úpravě jsou pak zcela přesná pravidla (čl. 5 – 8) pro klasifikaci a značení lyžařských tratí, sjezdových i běžeckých, zahrnující jednotné parametry (sklon, minimální šířka,  u běžeckých tratí i délka aj.). To je doplněno povinností vymezení tratí jejich ohraničením tyčemi s označením obtížnosti, názvem a číslem tratě. Tedy nejde o novinku ve smyslu těchto opatření, která i v předchozí době byla ve většině areálů zvykem, jde však o sjednocení parametrů a jejich jednotnou závaznost, tedy o harmonizaci. Požadavky jsou ovšem natolik precizní a vykazující technický charakter, že je k diskusi, zda by neměly být spíše implementovány v prováděcím předpisu nebo návazné technické normě. Na druhou stranu je má toto řešení své výhody spočívající jednak v transparentnosti a pak v samotném legislativním procesu, kdy vyhlášky a normy jsou zpravidla v gesci příslušných resortů, což bylo tímto eliminováno. 

Novinkou je též zřízení profesní pozice ředitele sjezdových tratí (čl. 9) s vymezenou působností, tedy i odpovědností, zejména v oblasti zajištění bezpečnosti. Stanoví rovněž požadavky odborné způsobilosti této nové figury.

Zvláštní část je vyhrazena i režimu tréninků a tréninkových tratí pro lyžařské oddíly (čl. 10), která rozšiřuje předchozí úpravu, též stanoví povinnost oddělení tréninkových tratí od tratí pro veřejnost. Z praktického hlediska zůstává diskutabilní povinnost uvedení tratě do původního stavu po ukončení tréninku. 

Následně lze v předpisu nalézt nová vymezení povinností provozovatelů (čl. 11 – 16), kromě základní povinnosti zajistit uživatelům provozování jejich sportovně rekreačních aktivit v bezpečných podmínkách a ochranu před zdroji atypického nebezpečí, povinnosti řádné a mimořádné údržby za daných podmínek, povinnost umístění značení a signalizace, povinnost zajištění záchrany, informační povinnost směrem k uživatelům. V části věnované záchraně jsou obsaženy i nové povinnosti určení oblastí pro přistání helikoptér záchranné služby a též povinnost umístění poloautomatických defibrilátorů na vhodných místech areálu. Za pozornost též stojí stanovení občanské odpovědnosti provozovatelů (čl. 15) za bezpečnost lyžařských areálů a povinnosti uzavření pojistné smlouvy občanské odpovědnosti za škody způsobené uživatelům v souvislosti s užíváním předmětných areálů. To je jistě inspirující tam, kde je dosud pojištění odpovědnosti na dobrovolné bázi (vyjma povinného pojištění odpovědnosti z provozu přepravních zařízení). 

Třetí část, obsahující zejména pravidla chování lyžařů a ostatních uživatelů lyžařských areálů lze nepochybně označit za druhý pilíř úpravy, pakliže prvním pilířem jsou výše uvedená pravidla pro provozovatele. Na těchto dvou pilířích pak stojí sledovaný cíl úpravy – zvýšení bezpečnosti při provozování sportů na sněhu.

 Hned v úvodu (čl. 17) je možné nalézt rozšíření povinnosti používání ochranné přilby na další sporty na sněhu, kromě původního lyžování a snowboardingu i na telemark, sáňkování a bobování, rovněž s posunutím věkové hranice z 14 na 18 let. To je jistě chvályhodná změna, nejen chránící širší skupinu dětí a mladistvých, ale rovněž reflektující i stále četnější výskyt vážných úrazů při jiných disciplínách než lyžování, zde zejména sáňkování a bobování. Úprava rovněž obsahuje podmínku užití výhradně homologovaných příleb, což je též logická ochrana, dále zvyšuje dosavadní sankce na 100 až 150 Eur. U dospělých zůstává užití přileb na jejich volbě, což zachovává svobodu rozhodování jedince odpovídajícího sám za sebe.

Následují v podstatě inkorporovaná Pravidla FIS (čl. 18 – 24), která nejsou ovšem doslovně převzata, text jednotlivých norem je modifikován, aniž by se odchyloval od základu, naopak je rozšiřující a zpřesňující, což je jistě ku prospěchu adresátů norem i soudů, které je následně aplikují. Jsou promítnuta prakticky všechna Pravidla FIS, vyjma povinnosti prokázání totožnosti, která je obsažena v jiných předpisech. Současně jsou akcentovány i obecné zásady obezřetnosti, pozornosti a náležité péče s ohledem na provozovanou aktivitu, což reflektuje i Pravidlo FIS č. 1 – Ohled na ostatní lyžaře, které je základním stavebním kamenem kodexu chování lyžaře, odrážející generální prevenční povinnost ve smyslu zásady neminem laedere. Rovněž jsou zde přenesena i pravidla chování z rozšířeného italského Dodekalogu, např. povinnosti přizpůsobit jízdu použité výzbroji, tedy i specifické trajektorii použitého vybavení a příslušné techniky (carving, snowboard, telemark). Norma, upravující povinnost přizpůsobení jízdy, zohledňuje i přítomnost začátečníků. 

Samostatný článek (č. 21) je věnován provozu na křižovatkách, který vhodně upravuje chování lyžaře na místě křížení tratí a v jejich blízkosti, kde vyžaduje po lyžaři moderaci směru i rychlosti jízdy a vyžaduje vynaložení náležité péče a pozornosti směrem k lyžařům, přijíždějícím odjinud, to vše způsobem, aby se vyhnul střetu. Bylo odstraněno předchozí legislativní pochybení v podobě přednosti zprava, převzaté zde zcela nelogicky ze silničního provozu.

Pravidlo, orientované na stoupání a sestup po lyžařské trati (čl. 24), navíc obsahuje i zákaz přecházení tratí pěšky nebo na sněžnicích, vyjma naléhavých případů. [3]

Zvláštní pozornost je věnována lyžování mimo lyžařské tratě (čl. 26), provozování skialpinismu a turistických aktivit. Oproti předchozí úpravě byla tato část vhodně upřesněna a rozšířena, neboť jde o aktivity potenciálně nebezpečné, s výrazně vyšší mírou rizika ve srovnání s lyžováním na vymezených tratích. Úprava mj. stanovuje povinnost lavinové výbavy[4] v místech s nebezpečím lavin, čímž je sledována efektivnější „kamarádská záchrana“ i usnadnění záchranářské pomoci; to platí i pro výlety na sněžnicích či skitouring. Rovněž vymezuje informační povinnosti provozovatelů ve smyslu zveřejňování lavinových předpovědí. Tato úprava je zcela na místě, o to více v době, kdy dochází k masivnímu nárůstu těchto outdoorových aktivit, který byl výrazně akcelerován v době pandemických restrikcí.

Studovaná úprava dále nově zařadila omezení přístupu na obtížné sjezdové tratě – černé sjezdovky (čl. 27), kdy je jejich užití podmíněno vysokou úrovní fyzických schopností a technických dovedností. Zde jde o jednu z diskutabilních částí jinak poměrně zdařilé a precizní normativy, kde se sice zákonodárce zjevně snaží ochránit lyžaře před nebezpečím, které skýtají nejnáročnější sjezdové tratě, současně na ně přenáší odpovědnost při volbě sjezdové tratě, tuto problematiku by však bylo možné řešit vhodnějším a přiměřenějším způsobem. Kromě toho může dopadat i na technicky zdatné lyžaře, kteří např. v závěru dne nebo po četných fyzicky náročných jízdách nemusí již disponovat „vysokou úrovní fyzických schopností“.    

Dále předpis zahrnuje úpravu spoluodpovědnosti ve smyslu presumpce spoluzavinění (čl. 28), postavené na vyvratitelné domněnce, že se v případě kolize oba lyžaři podíleli na případném způsobení újmy stejnou měrou. Toto samotné ustanovení by vyvolávalo kontroverze, s ohledem na nespravedlivé uspořádání, kdy by lyžař, který nehodu nezavinil, byl povinen se podílet na náhradě újmy, způsobenou viníkem, pokud by jeho zavinění nebyl schopen prokázat. Oproti předchozí, v tomto bodě silně kritizované úpravě, je však tento institut spoluodpovědnosti vhodně doplněn o povinnost pojištění občanskoprávní odpovědnosti za újmu (čl. 30.). Kombinací obou institutů tak dochází k odstranění původní absurdity. Toto, kromě uvedeného pojistného krytí účastníků lyžařských kolizí v případech, kdy se zavinění nepodaří dokázat, poskytuje i lepší ochranu poškozených ve smyslu zajištění plnění náhrady vzniklé újmy, neboť při vysokých částkách náhrady neměl poškozený subjekt záruku, že obdrží plnění v plné výši. Provozovatelům pak normotvůrce přiřknul povinnost pojištění nabízet při zakoupení přepravního titulu (skipasu). V praxi za uplynulou sezónu však dodržení této nové povinnosti nebylo plošně kontrolováno, vyjma případů lyžařských nehod.

Další, poněkud diskutabilní část předpisu (čl. 31) obsahuje zákaz lyžování v podnapilém stavu, v důsledku požití alkoholických nápojů a toxikologických látek. Z vyjádření zástupců dotčených subjektů, které byly účastny procesu tvorby studovaného předpisu, vyplývá, že úprava je důsledkem nárůstu nehodovosti v lyžařském provozu, kde je příčinou alkohol, zejména však ze strany zahraničních turistů, na tyto je tedy primárně zacílena. Byť se zdá nešťastné, aby touto restrikcí byl persekvován italský lyžař v rámci jeho zažité gastrokultury nebo rozumný konzument, která zná dobře svou míru, rovněž s ohledem na skutečnost, že k typicky horské kultuře dalo by se říci patří grog, svařené víno, v Itálii typické bombardino, dnes téměř všude moderní aperol či lehčí destilát v přiměřením množství, jde o cíl legitimní, který přímo vybízí k vyšší míře odpovědnosti u lyžařů ve smyslu nepodceňování tohoto rizikového faktoru. Jelikož i mezi odbornou obcí se různí výklady, zda bude mez podnapilosti stanovena obdobně jako u silničního provozu hranicí 0,5 g/l alkoholu v krvi, což se dá předpokládat, či zda půjde o nulovou toleranci, přislíbilo gesční ministerstvo vydat prováděcí předpis nebo alespoň metodický výklad, což se však doposud nestalo. Zřejmě i z tohoto důvodu neprobíhaly v uplynulé zimní sezóny žádné namátkové kontroly, kontrolní činnost tohoto zaměření se víceméně omezovala jen na případy nehody, kde bylo podezření z konzumace alkoholu. Dalším důvodem je zajisté i fakt, že není cílem kriminalizovat lyžaře, příp. je šikanovat kontrolami na sjezdových tratích, což by je též mohlo odradit od návštěv italských hor a změnit jejich preference ve prospěch jiných destinací. Do předpisu se ze stejného důvodu naštěstí nedostalo ustanovení o měření rychlosti na sjezdových tratích mobilními i stacionárními radary, čímž byl vyslyšen důrazný protest italské lyžařské federace (FISI)[5]. Ta namítala i proti výše uvedenému omezení v této podobě, zde však neuspěla. Otázkou zůstává, zda by i zde nebylo na místě jiné vhodnější řešení. 

Předpis rovněž stanoví kompetentní kontrolní orgány (čl. 29), mezi nimiž kromě Policie a Karabiníků např. i Finanční stráž (Guardia di Finanza), lyžaři se proto nemohou podivovat, když nad dodržováním jejich povinností budou bdít i jiné orgány než klasické skipatroly, mohou též udílet sankce při jejich porušení, které následně vymezuje příslušná norma (čl. 33). Za zcela zásadní mezi sankcemi lze považovat možnost odebrání přepravního titulu neboli jízdního lístku alias skipasu, jež toto umožňuje v případě obzvláště závažného porušení norem chování stanovených tímto předpisem nebo v případě jejich opakovaného porušení. Dosud bylo možné vykázat lyžaře z přepravy jen na základě porušení povinností při přepravě samotné, chyběl však mechanismus, umožňující stejný postih i z důvodu porušení norem chování na lyžařských tratích. Úprava cílí zejména na zvlášť závažné excesy chování, případně opakované přestupky, mechanismus odebrání přepravního titulu (skipasu) by tak měl být v praxi aplikován jen zcela výjimečně a jen ve výjimečných případech, např. při lyžování pod vlivem alkoholu či toxikologických látek.

Závěrečná část předpisu (čl. 35 – 37) je věnována úpravě ve prospěch osob se zdravotním postižením, tato má za cíl podporu a usnadnění provozování sportovně rekreačních aktivit ze strany zdravotně handicapovaných osob, přičemž stanoví zejména podmínky pro kvalifikovaný doprovod (asistenti), povinnost označení osob se zdravotním postižením pro jejich snazší identifikaci jinými lyžaři, včetně povinnosti zvláštní pozornosti ze strany lyžařů bez postižení a právo přednosti při užití lanových přepravních zařízení. Kromě výše uvedeného má tato část i patřičný sociální význam.

Resumé

Ačkoliv je nová úprava poměrně masivní, kdy počet jednotlivých článků se téměř zdvojnásobil (z 23 na 45), jedná se poměrně o zdařilý, a v mnohém precizní, právní předpis, který postihuje víceméně vhodným způsobem celou řešenou problematiku. Působí dojmem kombinace zejména norem chování provozovatelů a lyžařů s technickou normou, když i části technické jsou zahrnuty v hlavním předpisu, kde obsahují i parametry tratí, zatímco na technickou normu zbývá jen vymezení signalizace a značení. Zákonodárce to komentuje snahou o maximální transparentnost a sjednocení kritérií, což předchozí úprava svou rozvolněností neumožňovala. Současně je nepochybné, že není možné normováním postihnout všechny možné eventuality, které v daném provozu (zde lyžařském) mohou nastat. Avšak účelná precizace je jistě přínosem pro soudy při posuzování odpovědnosti jednotlivých účastníků lyžařských nehod. Stejně tak lze kvitovat s povděkem implementaci norem chování lyžaře, které jsou základem lyžařského práva a měly by být jádrem každé zvláštní úpravy zaměřené na bezpečnost lyžování a souvisejících sportů na sněhu.

 Oproti dosavadní úpravě lze tuto poslední verzi, byť po zdlouhavém rekodifikačním procesu (18 let), vnímat jako nesporně kvalitnější, když odstranila některé legislativní nedostatky a chyby, nelze však ani pominout nové prvky, které jsou a budou jistě předmětem dalšího diskurzu a tvoří tak neuralgické body této novelizace. I přes to všechno je možné označit tento legislativní výsledek za poměrně kvalitní a precizní, reflektující zkušenosti z praxe a současně též recentní společenský vývoj a jeho potřeby. To ostatně potvrzuje i řada hodnocení z řad odborné veřejnosti, kde se někteří zástupci[6] nezdráhají znění předpisu z jeho větší části identifikovat jako možný vzor pro ostatní lyžařské země, rovněž v rámci snah o harmonizaci úprav v evropském lyžařském prostoru, obzvláště v posledních dvou dekádách, kdy dochází k významnějšímu rozšíření fenoménu lyžařské migrace mezi jednotlivými zeměmi a existenci tzv. transnacionálních tratí, kde doposud platí různé úpravy v různých lyžařských zemích, které pak v praxi působí jako legislativní pasti pro zahraniční lyžaře, kteří výrazné rozdíly v jednotlivých zemích nemohou rozumně předpokládat. Základní pravidla by měla být napříč lyžařskými destinacemi harmonizována. 

Tato úprava tak může být cenným inspiračním zdrojem i pro české prostředí, kde zvláštní úprava zcela absentuje, vyjma prakticky nezávazné a z dnešního pohledu již značně obsoletní technické normy, kterou nelze ani za zvláštní právní úpravu označit. Lyžování, jakožto i ostatní sporty na sněhu, neoplývá v českém prostředí významnými odlišnostmi, když technika zůstává a ostatní faktory zůstávají stejné, rozdílem je jen odlišný charakter lyžařských areálů obecně, včetně existence četných mikroareálů[7] a přítomnost užších a kratších tratí. Menší počet tratí a jejich povaha tak ovšem vytvářejí podmínky pro větší koncentraci osob na tratích, kde logicky vyšší intenzita a hustota provozu na užších tratích generuje vyšší riziko, a tím vyšší požadavky na zajištění bezpečnosti. V souvislosti s kontinuálním nárůstem úrazovosti by tak další netečnost českých zákonodárců znamenala hazard s veřejným zdravím a bezpečností ve smyslu celospolečensky chráněných hodnot nejvyšší priority, když je evidentní, že obecné zásady, vč. institutu generální prevenční povinnosti jsou nedostačující a osvětové kampaně na podporu bezpečnosti a propagaci Pravidel FIS se dlouhodobě míjejí účinkem. Nezbývá tedy, než doufat, že tedy odpovědné entity otázkou bezpečnosti lyžování, jakožto nejmasověji provozovaného sportu na rekreační úrovni, budou adekvátně věnovat, snad v rámci již započaté iniciativy „bezpečný pohyb na horách“, obsažené v programovém prohlášení minulé vlády.      

---

Tento článek vznikl v rámci projektu GAUK č. 700119 „Právní úprava bezpečnosti lyžování v mezinárodním kontextu a její možné perspektivy v právním řádu České republiky“, řešeného na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, s využitím výzkumné infrastruktury, zázemí, kapacit a dalších zdrojů Výzkumného a znaleckého ústavu IUSKI – Institut lyžařského práva, z.ú.; je výsledkem účinné spolupráce dvou nezávislých subjektů.

www.iuski.cz / IUSKI – Institut lyžařského práva, z.ú.

---

[1] ČSN 01 8027 Značení a zabezpečení v zimním středisku.

[2] Dále srovnej se švýcarskou směrnicí SKUS: VIII. Ochrana před umělými a přírodními překážkami, 28. Na sjezdovkách je zapotřebí odstranit taková nebezpečí, s nimiž uživatel nemusí počítat v případě, že sjíždí značenou sjezdovou trať. Jedná se obzvláště o taková nebezpečí, která uživatel při náležité obezřetnosti nemůže rozpoznat a která sama o sobě působí jako nástrahy. Nadto je zapotřebí uživatele chránit před nebezpečími, kterým nelze předejít ani při opatrné a osobním schopnostem přizpůsobené jízdě.