Možná se přesto na určité aspekty jeho díla trochu zapomíná, neboť stále vnímáme Kafkovu prózu především jako svého druhu prorocké texty předjímající fungování totalitních či autoritářských režimů. Dnes však čteme jeho texty pozorněji a s menší zaujatostí, a proto si uvědomujeme, že u
Kafky se vyskytuje také potěšení z distancovaného pozorování, ba i škodolibosti. Změnil se a rozšířil se tak náš pohled na Kafkovu grotesku. Tomuto pohledu zpočátku bránily ideologické diskuse: Kafka byl pojímán jako existencialista nebo náboženský myslitel a scény v jeho románech, které do této koncepce do nezapadaly, byly často ignorovány anebo tendenčně vykládány. Nejpozději od 90. let 20. století se však obraz značně změnil. Stále více čtenářů si uvědomuje, že naprostá většina Kafkových textů obsahuje zjevné či skryté komické momenty, resp. řadu komických scén, i když často oscilují mezi groteskou a tragikou.
Byrokracie za rakouské monarchie
Pojem byrokracie z hlediska funkcionálního, jak jej pojímá třeba Max Weber, znamená společenskou vrstvu nebo skupinu lidí, jež se profesionálně zabývá odborně výkonnými stránkami řízení činnosti různých organizací. Byrokracie je tedy chápána jako nezbytná součást moderní společnosti.
Byrokratizovat chod společnosti znamenalo tak pro rakouské mocnářství vlastně racionalizovat jeho společenské poměry. Rozsáhlá byrokratizace však s sebou od počátku přinášela nejen výhody a žádoucí výsledky, ale i řadu problémů a paradoxů. Byrokratický úřad, který je sám o sobě i svou organizací velmi konzervativní, měl být totiž současně nástrojem modernizace.
Za zlatý věk úřednictva se označuje především doba Františka Josefa I. Ani v tomto období však nebyl profesní život běžného úředníka zdaleka jednoduchý a závisel na služebním postupu, který byl v Rakousku-Uhersku důležitý pro každého úředníka i zaměstnance hned v několika směrech. Na postupu závisel nejen příjem, ale také sociální prestiž, společenské styky, vyhlídky dětí a celý životní styl.
Postup do vyšších hodnostních a platových tříd přitom závisel na tzv. tajné kvalifikaci, která byla noční můrou mnoha úředníků. V jejím rámci měly sice svou váhu vzdělání a praxe, ale o postupu rozhodovaly i mnohé další okolnosti, které nemohl úředník ovlivnit ani odhadnout. Hodnocení nezáviselo jen na pracovních výsledcích, ale také na postavě, vzrůstu, oblékání, rodinném soužití a mnoha dalších okolnostech. Tedy procedura, která jako by byla převzata přímo z neprůhledných a nepřístupných předpisů Zámku.
Franz Kafka a byrokracie
Franz Kafka byl jedním z mnoha rakouských úředníků, kteří se věnovali literární činnosti, neboť. rakouská literatura byla od samého počátku v císařské byrokracii zakotvena. Jejími prvními představiteli byli sekretáři, kancléři a tajní úředníci či tajní písaři, jako byli Johann von Neumarkt nebo Enea Silvio Piccolomini, a zejména později pak existoval nespočet byrokratů s literárními ambicemi.
Kafka bývá často označován jako básník, a i když je uznáváno, že jeho právnická praxe měla na jeho literární tvorbu vliv, zapomíná se občas, že Kafka byl habsburský byrokrat, který se stal uznávaným odborníkem na správní problematiku moderního sociálního státu. Právní definování skutečnosti bylo proto Kafkovi přirozeně blízké a právní myšlení bylo významnou součástí jeho způsobu nazírání na svět. Rovněž byl jeho profesí ovlivněn také Kafkův vypravěčský styl, neboť jeho jazyk ve svém odstupu od světa mu dává „úřední charakter“, který spojuje nezaujatost s precizností a grácií (Günther Anders).
Pokud jde o Kafkovu profesní kariéru, nastoupil po krátkém působení v pojišťovně Generali své definitivní, čtrnáct let trvající, zaměstnání u Úrazové pojišťovny dělnické pro Království české v Praze, kam byl přijat počátkem srpna 1908. Pražská dělnická úrazová pojišťovna byla přitom největším ústavem svého druhu v monarchii, v roce 1911 u ní bylo pojištěno téměř tři sta tisíc závodů a přes milion šest set tisíc dělníků. Jeho definitivní rozhodnutí ve prospěch právnické profese bylo předpokladem pro pozdější distancovaný pohled na právo, který je pro jeho literární dílo tak charakteristický. Jen distancovaný právník může formulovat tak podrobné, kritické a přesné analýzy právní praxe; jen někdo, kdo se ocitl v prachu byrokracie, je schopen popsat tak sugestivně její atmosféru.
Tuto skutečnost však stále překrývají „metafyzické“ výklady Kafkova díla, ať už jde o interpretaci akcentující Kafkův boj s Bohem a za spravedlnost, jak navrhuje Max Brod, nebo o interpretaci biografickou, která se zaměřuje na Kafkův konflikt s otcem, zosobněným v románu Zámek v úředníkovi Klammovi, u něhož se K. marně domáhá uznání. Také např. Hannah Arendtová interpretuje Zámek jako příběh, který ukazuje beznaděj Žida, jenž se nedokáže začlenit do společnosti a úřady mu přitom upírají jeho lidská práva: domov, rodinu, občanství.
Takovéto linie výkladu Kafky však věnují příliš málo pozornosti faktu, že Kafkovo dílo ve velkém rozsahu odráží jeho profesní zkušenost byrokrata, přičemž Kafka byl současně insider a zároveň outsider právní praxe. Byl byrokratem, který se v případě potřeby podílel na implementaci zákonů z hlediska regulační a vyrovnávací funkce pojišťovny, současně však působil v zájmu jednotlivých žadatelů.
Beletrie a sociologie
Pokud jde o „literární analýzu“ společenských jevů či institucí, je důležité si uvědomit, že v některých případech poskytují právě romány kulturní klíč k oblastem, které odborná pojednání či analýzy nedovedou vysvětlit (viz např. román Roberta Merleho „Smrt je mým řemeslem“ o mentalitě velitele koncentračního tábora). Literatura tak překračuje hranici oblasti, ve které se sociologie považuje za kompetentní, neboť beletrie obecně může plnit funkci substituce přímé sociální zkušenosti, případně porozumění kulturním vzorcům, které jsou jinak málo pochopitelné nebo přezkoumatelné. Beletrie také poskytuje nepřeberné množství lidských typů, a to na základě jejich konkrétního popisu anebo hodnocení. Existují ostatně i stanoviska, že výhradním informačním zdrojem, který poskytuje adekvátní obraz o „lidské sociální situaci“, je právě krásná literatura.
Zatímco ostatní spisovatelé viděli byrokracii v podstatě zvenčí a z pohledu jednotlivce podléhajícího autoritě, často v konfrontaci s policií, armádou nebo soudnictvím, Kafkův Zámek se vyznačuje neobyčejně diferencovaným vhledem do vnitřních mechanismů a sociálního fungování úředního aparátu. Vyznění románu je přitom zcela v rozporu s tezí proslulého sociologa Maxe Webera a Kafkova současníka o efektivitě byrokracie, u níž jsou jako lepší vlastnosti oproti starším formám správy zdůrazňovány přesnost, důslednost, disciplína, důkladnost, spolehlivost a univerzální použitelnost.
Rozdíly mezi Kafkovým obrazem byrokracie a jejím Weberovým ideálním typem jsou tedy více než zřejmé. Především lze konstatovat, že Kafkova byrokracie neodpovídá typu racionálního vládnutí, které by mělo být praktikováno v právním státě. Proto může Kafka velmi dobře přijmout perspektivu K., tedy perspektivu jedince, který při hodnocení autority zohledňuje sociální náklady, jež pro „klienta“ vyplývají z vnitřní logiky byrokratických postupů a které jsou nepřehlédnutelné i v příznacích vyčerpání a odcizení rovněž u zaměstnanců byrokratických úřadů.
Čím byl pro Maxe Webera otevřený politický útok na systémovou racionalitu, tím byla pro Kafku nepochybně satira a karikatura, která přechází nepozorovatelně v jakousi „přízračnou realitu.“ Celý popis byrokracie a rozhodovacích procesů v románu Zámek je tak součástí velké grotesky. Kafka proto bývá někdy považován za jakýsi literární protějšek Maxe Webera.
Zámek
Z hlediska popisu byrokracie a její karikatury je nepochybně nejdůležitějším Kafkův román Zámek, který bývá označován také jako „Bürokratieroman“. Ostatně podle sociologa Adama Schaffa by se nikdo, kdo se zabývá problematikou byrokracie, neměl bez četby Kafkova Zámku obejít. Rovněž Arendtová se podivovala nad tím, jak Kafka pochopil a popsal základní prvky byrokratického vládnutí se všemi jeho důsledky s tím, že jeho dílo jako takové, je platné a příkladné daleko za hranicí dobové a literární zkušenosti.
Po vzoru Friedricha Kittlera by bylo možné chápat Zámek také jako literární analýzu nového systému zpráv, který přisuzuje byrokratické správě zcela jiné techniky zpracování dat než spisy. Pro poslední Kafkův román je však všudypřítomná a zároveň kontrolní efektivita protokolu příznačná více než nová administrativní média, jako byl např. telefon.
Arendtová definuje byrokracii popisovanou Kafkou v Zámku jako „režim nařízení či výnosů“ (Verordnung). Tuto regulaci nazývá „anonymní“. Předvídatelnost v tomto systému neexistuje, vše, co zámecká správa vyprodukuje, se přesto zdá až absurdně logické a správné a vede k intenzivním výkladovým diskusím mezi vesničany.
Zámek jako celek, stejně jako jeho jednotlivé úřady a úředníky nelze ani pevně lokalizovat, ani jednoznačně identifikovat; jedná se o moc, jež působí na poddané nejen zvenčí, ale také současně mezi nimi navzájem.
Zámecká byrokracie
V průběhu románu se K. i čtenář jen útržkovitě dozvídají něco více o úřednících Zámku a o jejich vztazích s vesničany. Všudypřítomná, ale zároveň nepřístupná, fascinující a tísnivá moc Zámku nad vesnicí a jejími obyvateli je s postupem vyprávění stále zřetelnější. Přes veškerou snahu zabydlet se v tomto světě a vyjasnit si svou situaci se K. nedaří získat přístup k příslušným úředníkům. Zpočátku plný ambicí a sebedůvěry se tak K. tváří v tvář neprostupnosti systému, v němž se ocitá, cítí stále bezmocnější.
Nařízení a procedury Zámku nejsou založeny na jednoduchých principech, které by mohl pochopit každý, ale vyplývají z řady často velmi komplikovaných okolností. Totéž se týká úřednické hierarchie, která je skrytá, avšak určitě existuje v pozicích kastelánů, podkastelánů, tajemníků, vesnických tajemníků či spojovacího tajemníka Bürgela, v podobě různých zámeckých oddělení, starosty vesnice apod. Vykonávaný úřad přitom není pro jeho nositele jen profesí, ale zřejmě naplňuje jeho celý každodenní život. Příkladem může být vyšší zámecký úředník Sordini, kterého se ještě nikdy nepodařilo spatřit na vlastni oči, nemůže totiž sejít dolů ze Zámku, neboť je příliš zavalen prací a všechny zdi jeho kanceláře jsou proto zakryty sloupci velikých, na sebe naskládaných balíků se spisy. Protože se spisy ze sloupců neustále vytahují a do nich zastrkují, a všechno probíhá ve velkém spěchu, zřítí se ty sloupce každou chvíli a právě tento neustálý, krátce po sobě se opakující rachot je pro Sordiniho pracovnu příznačný.
Kanceláře Zámku jsou přitom pro běžného vesničana nedostupné, proto zámečtí úředníci vyřizují úřední záležitosti přímo ve vesnici (a to často také v noci) v hostinci anebo je zařizuje ve svém domě starosta. Jak poznamenává K.: „Přímý styk s úřady nebyl příliš obtížný, neboť úřady, ať byly sebedokonaleji organizovány, měly za úkol vždycky jen hájit odlehlé, neviditelné záležitosti jménem odlehlých, neviditelných pánů“. Na druhou stranu však jsou všechny styky se Zámkem pouze zdánlivé, cizinec je však ve své neznalosti považuje za skutečné a lidé z vesnice nechápou, jak si může někdo myslet, že když například zavolá telefonicky úředníka Sordiniho, odpoví mu také doopravdy Sordini. Daleko spíš to může být obyčejný registrátor nějakého úplně jiného oddělení.
Na tomto půdorysu popisuje Kafka na jedné straně podivnou a zasmušilou, Zámkem ovládanou vesnickou realitu, na druhé straně pak karikuje absurdně protikladný svět činorodých úředníků, zcela oddaných své práci, a v tom také protokolární či „výslechové“ činnosti.
Zámecká správa, jejíž velikost a složitost zcela zřejmě neodpovídá velikosti a struktuře „jednoduché“ vesnice, se může dopustit i (zdánlivých) chyb, protože „jedno oddělení nařídí to, druhé ono, jedno neví o druhém, nadřízená kontrola je sice vrcholně přesná, přichází však, jak je u ní přirozené, příliš pozdě, a tak může přese všechno vzniknout menší zmatek.“ To vše je ovšem v groteskním duchu popřeno konstatováním, že jediné úřady, které existuji jsou úřady kontrolní. Ty ovšem nejsou určeny k tomu, aby vyhledávaly chyby v úzkém slova smyslu, neboť chyby se nevyskytují, a i když se někdy chyba vyskytne, kdo může s konečnou platností říci, že je to chyba! Ostatně úřední rozhodnutí jsou, jak říká starosta, většinou znamenitá, vadí při nich jen to, že se o nich člověk, jak to už u takových věcí bývá, doví pozdě a že se pak dlouho ještě vášnivě dohaduje o záležitostech dávno rozhodnutých.
S tímto dohadováním souvisí také neustálá snaha o výklad úředních písemností, či dopisů, jako je tomu v případě dopisu Klamma hlavnímu hrdinovi románu, který rozebírá starosta spolu se svou manželkou, a konstatuje pak zcela překvapivě, že tento dopis není vůbec žádný úřední přípis, nýbrž soukromý dopis, což je však jasné pouze člověku, který umí číst úřední přípisy a tím spíše neúřední dopisy. To vše je korunováno pravidlem, že „výroky ze zámku se nedají brát doslova.“
Obdobně jako písemnosti je třeba brát s rezervou telefonické rozhovory se Zámkem, které však na druhé straně mají určitý význam, protože jak by mohla být informace, kterou podá zámecký úředník, bezvýznamná? Všechny tyto projevy nemají úřední význam; naproti tomu jejich soukromý význam je značný, a to obvykle větší, než by mohl kdy být význam úřední.
Stejně groteskně rozporuplné pojetí se týká úředních protokolů, které zjevně evidují každodenní vesnický život pro účely zámeckého dozoru. Klammův vesnický tajemník Momus tak žádá K. o doplnění údajů pro Klammovu vesnickou kartotéku, aby tak získal přesný popis jednoho odpoledne. Popis je již hotov, ještě dvě tři mezery je ještě třeba doplnit, jen kvůli pořádku.
A zase, v důsledně absurdním duchu upozorňuje hostinská K., že jediná cesta, jíž se může dostat ke Klammovi, vede přes tyto protokoly vesnického tajemníka. Ale možná že cesta nevede až ke Klammovi, možná že končí daleko před ním, rozhodující bude, co uzná tajemník. V každém případě je to však jediná cesta, která vede Klammovým směrem. Když se však K. otáže Momuse, zda bude Klamm protokol vůbec číst, odvětí Momus, nikoli proč také? Klamm nemůže přece číst všechny protokoly, nečte dokonce vůbec žádné. ‚“Dejte mi pokoj s těmi vašimi protokoly!‘ říkává.”
Žádná skutečná cesta na Zámek tedy vlastně nevede, a to přesto, že se občas naskytnou příležitosti, které skoro vůbec nejsou v souladu s celkovou situací, příležitosti, kdy jediným slovem, pohledem, známkou důvěry lze dosáhnout víc než celoživotním vyčerpávajícím namáháním. Tyto situace jsou ovšem přece jen potud v souladu s celkovou logikou natolik, že se jich nikdy nevyužije (!).
Úředníci, jakkoliv se jejich práce zdá v podstatě bez rozpoznatelného smyslu (zámecká byrokracie reprodukuje sama sebe) vykonávají svou úřednickou činnost velmi horlivě dá se říci, že i radostně. Je to zřejmé z několika náznaků v případech, kdy se K. se zámeckými tajemníky přímo setká a nejzřejmější je to z komediální scény „rozdělování či přidělování spisů“, což je tak důležitá činnost, že jí nelze vůbec přihlížet. Jak popisuje K., bylo na chodbě, na které byli ubytováni páni (vyšší zámečtí úředníci) již kolem páté hodiny všude živo. „V té směsici hlasů v pokojích bylo něco nadmíru veselého. Jednou to znělo jako jásot dětí, které se chystají na výlet, jindy jako pozdvižení v kurníku, jako radost z naprostého souladu s probouzejícím se dnem, někde dokonce jeden pán napodoboval kokrhání kohouta. Na chodbě bylo sice ještě prázdno, ale dveře už byly v pohybu, co chvíli se některé trochu pootevřely a rychle zase zavřely, v chodbě to bzučelo otvíráním a zavíráním dveří, tu a tam zahlédl K., jak se nahoře v mezeře mezi stropem a stěnou objevují a opět mizí hlavy, po ránu rozcuchané. To vše za situace, kdy se z dálky se pomalu blížil sluhou tažený vozíček se spisy.“
Páni jsou, v duchu jejich karikaturního popisu, označováni za velmi „citlivé“. To se projevuje také při rozdílení spisů, protože pouze a výhradně kvůli přítomnosti K. nemohli vyjít z pokojů, jelikož jsou ráno, krátce po probuzení, příliš ostýchaví, příliš zranitelní, než aby se vystavovali cizím pohledům. I když jsou úplně oblečeni, připadají si vysloveně příliš obnažení, než aby se ukazovali. Je přitom těžko říci, proč se stydí, snad se ti věční dělníci stydí jen proto, že spali.
Závěrečná poznámka
Popis zámeckých úředníků je tedy, pokud se čte „odděleně“ od atmosféry únavy a beznaděje ve které se hlavní hrdina pohybuje, skvělou a značně komickou sekvencí románu. Kafka zde nepochybně vychází z vlastních zkušeností s byrokratickým aparátem. Nabízí se i otázka, zda mu jeho práce, ve které měl být značně úspěšný, i když ho zdržovala od jeho psaní, nepřinášela přece jen určité uspokojení. Inspirací mu byla nepochybně.
Literatura:
Bernert Jan - Franz Kafka und die bürokratische Herrschaft. Dostupné z: http://diepaideia.blogspot.com
Čermák Josef – Franz Kafka v Assicurazioni Generali, Nakladatelství Franze Kafky 2011
Derlien Hans-Ulrich - Bürokratie in der Literatur und Soziologie der Moderne; Über Kafka und Max Weber, Dostupné z: http://fis.uni-bamberg.de
Fibich Jindřich - K otázkám byrokracie a byrokratismu, Academia, Praha 1967
Kafka Franz – Zámek, Nakladatelství Franze Kafky v Praze, 1997
Petrusek Miloslav – Problém informačních potřeb a jejich saturace v sociologii, In: Informatika v sociologii, Sborník, Dům techniky ČSVTS, Pardubice 1982, str. 79-86
Rackow Markus - Bürokratische Herrschaft bei Franz Kafka - Prophezeiung des Totalitarismus?, München, GRIN Verlag, 2007
Seul Jürgen – Franz Kafka Zweifelndes Genie hinter der Fassade des "vorbildlichen Juristen". Dostupné z: www.lto.de
Skřejpek Michal a kolektiv – Právnický stav a právnické profese v minulosti, Havlíček Brain Team, 2007
Stach Reiner – Kafka – Rané roky, Argo 2016
Stach Reiner – Kafka – Roky rozhodování, Argo 2017
Stach Reiner – Kafka – Roky poznání, Argo 2018
Stach Reiner - Franz Kafka im 21. Jahrhundert. Dostupné z: Franzkafka.de – Website zu Kafkas Leben und Werk von Reiner Stach und dem S. Fischer Verlag
Twelmann Marcus - Versuche in Bürokratie, Franz Kafka, Max Weber und China. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/321826404_Versuche_in_Burokratie_Franz_Kafka_Max_Weber_und_China
Vošahlíková Pavla – Jak se žilo za časů Františka Josefa I., Nakladatelství Svoboda, Praha 1996
Wolf Burkhardt - ›Prot. auf.‹ Kafkas Mitschriften der Bürokratie. Dostupné z: https://www.researchgate.net
Wolf Burkhardt - Kafka in Habsburg, Mythen und Effekte der Bürokratie, Administory, Band 1, 2016. str. 193 – 221. Dostupné z: https://sciendo.com/de/article
Diskuze k článku ()