První část příspěvku si můžete přečist .zde
Vydávání zastavěných pozemků
To, co je v praxi zajímavější, s čím se setkávají povinné a oprávněné osoby častěji, je otázka zastavěnosti pozemku. I když jsou splněny všechny podmínky k vydání, věc se přesto nevydá, jestliže splňuje některou charakteristiku uvedenou v § 8 zákona o majetkovém vyrovnání. To jsou tzv. výluky nebo překážky vydávání věci. Jedna z nich je zastavěný pozemek. Jestliže pozemek byl po jeho odnětí zastavěn stavbou, tak se nevydává. Logicky se tím chrání vlastnické právo vlastníka stavby – stavba, která je dnes součástí pozemku, vznikla až po roce 1948, čili nemohla být součástí církevního majetku.
Teoreticky tato výluka z vydávání problémy nepřináší, v praxi ano. Důvodem je odlišný postoj k pojmu stavby z pohledu správního práva a z pohledu soukromého práva. Zatímco soukromé právo stavbu chápe tzv. statickým způsobem (něco reálného se na místě musí nacházet), z pohledu správního práva je stavba chápána jako činnost, něco dynamického. Například lesní cesta je stavbou z pohledu stavebně technických předpisů, ovšem z pohledu soukromého práva lesní cesta stavbou není, je to udusaná země, na kterou je navezeno kamení a je nějakým způsobem zarovnána.
Jde tedy o spor dvou právních názorů. V praxi se setkáváme s tím, že - možná je to překvapivé - proces rozhodování o vydávání věci ze strany pozemkového úřadu není nijak centralizovaný. Každé krajské pracoviště má svoji vlastní rozhodovací praxi. Sice existuje ústřední pozemkový úřad, který poskytuje určitou metodiku, ale tato metodická činnost není taková, aby se jí podařilo sjednotit rozhodovací praxi. Takže z vlastní zkušenosti vím, že to, co třeba projde v jednom krajském pozemkovém úřadu, v jiném neprojde. Proto, tím se dostávám k otázce lesních a dalších cest, některé krajské pozemkové úřady, když vracejí les - velkou plochu lesa - tak z ní geometrickým plánem vyříznou lesní cesty a lesní cesty církevnímu subjektu nevydají. Čili stát si ponechá na velkém území takovou pavučinu cest, které mu evidentně budou k ničemu, protože celý les je vydán novému vlastníkovi, ale Státní pozemkový úřad argumentuje tím, že také lesní cesta je stavbou, tudíž se jedná o zastavěný pozemek a nemůže být tedy vydán. Ve vztahu k restitucím fyzických osob existuje velké množství rozsudků Nejvyššího soudu, které říkají, že lesní cesta není stavbou z pohledu restitučních předpisů a nic nebrání jejímu vydávání, ovšem argumentace judikaturou zpravidla na této úrovni nepomáhá.
Setkáváme se i s případy, kdy třeba Státní pozemkový úřad odmítá vydat zatrubněný vodní tok. Předmětem vydávání je pole a uprostřed pole Státní pozemkový úřad vyřízne dva metry široký pruh, protože pod ním vede zatrubněný vodní tok a zatrubněný vodní tok je stavbou, tudíž pozemek nemůže být vydán, přestože po něm souvisle může jezdit i kombajn. Zajímavá je také otázka černých staveb, protože podle § 8 odst. 1, písm. a) je jednou z podmínek, proč stavba, která je ve vlastnictví státu, tvoří překážku vydání, to, že byla realizována v souladu se stavebními předpisy. V praxi se tak dostáváme k zajímavým situacím, kdy se zjišťuje, nakolik stavby ve vlastnictví státu byly skutečně postaveny v souladu se stavebními předpisy a nakolik nikoli.
To, co je ale z pohledu zastavěného pozemku asi nejzajímavější a vyvolává nejvíce vášní, je druhá část definice, podle které se za zastavěný pozemek považuje i ta část pozemku, která se stavbou bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k jejímu užívání. Opět z doby restitucí fyzických osob je již vyjudikováno, že je to přístupová cesta a kolem ní 2, 3, 4 metry, ne více, jednoduše nějaký pruh. Ovšem aplikační praxe Státního pozemkového úřadu je nejrůznější. A k zcela absurdním situacím dochází v případě zahrádkářských osad. V zahrádkářských koloniích jsou v mnoha případech stavby ve vlastnictví fyzických osob, ovšem na pozemcích státních. Jak se vypořádat s tímto problémem bude muset rozhodnout soud, pokud některému církevnímu subjektu bude stát za to, aby žalobu v této věci podal. Většina pracovišť Státního pozemkového úřadu zahrádkářskou kolonii nevydá vůbec, protože prohlásí, že všechno, co je v zahrádkářské kolonii, je nezbytně nutné k užívání domku, který si tam zahrádkář postavil. Ovšem je to velmi sporná teze. Na druhou stranu je otázka, jak by se to mělo řešit, protože pokud by se měly skutečně vyříznout jenom metr široké přístupové cesty k chatě a kolem chaty dva metry, tak by vydali zahrádkářskou kolonii jako cedník. To je aktuální problém, který se řeší a vstoupil do něj i ombudsman, který hájí práva zahrádkářů na pokojné užívání svých zahrádek na státním majetku.
Veřejně prospěšné stavby
Předposledním problematickým okruhem jsou veřejně prospěšné stavby. Něco jste již možná zaznamenali z médií - jde o to, že část pozemku nebo stavby je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury. To neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene. Zde se otevírá celá plejáda právních otázek. Z aplikační praxe víme, že některé státní pozemkové úřady např. nevydávají pozemek, jestliže v územním plánu je přes něj naplánováno vedení vysokého napětí s odkazem na to, že se jedná o stavbu technické infrastruktury, přestože je zcela evidentní, že vedení vysokého napětí v praxi nebývá důvodem pro vyvlastnění vlastnického práva vlastníků pozemků pod vedením. Postaví se vedení, zřídí se věcné břemeno, ale zemědělec si na svém poli může pracovat i dál. Tento problém se snad již podařilo vyřešit, ovšem problém, který zůstává a na který mají strany oprávněné a povinné zcela odlišný názor, je problém komunikací. Zákon o pozemních komunikacích jednoznačně říká ve svém § 17, že právem, které postačí pro zřízení pozemní komunikace, a to včetně dálnice, je věcné břemeno.
Čili na zákonné úrovni je vyřešeno, že lze stavět pozemní komunikace všech úrovní také na pozemcích, které jsou pouze zatíženy věcným břemenem, není třeba vyvlastnit vlastnické právo k stavbě. To byla argumentace, kterou použil Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku, který byl potom velmi medializovaný. V daném případě, kde pole bylo zasaženo přeložkou komunikace první třídy, soud rozhodl, že se sice jedná o stavbu veřejně prospěšnou - o stavbu dopravní infrastruktury - ale jestliže zákon o pozemních komunikacích říká, že postačí zřízení věcného břemeno, tak je třeba to respektovat i ve vztahu k aplikaci § 8 odst. 1, písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání a rozhodl o vydání takového pozemku. Účinek mediální reakce byl přesně opačný, strana povinných osob se v důsledku rozhodnutí ještě více zatvrdila ve svém názoru, že nebude vydávat pozemky, které jsou v územních plánech dotčeny takovým typem stavby.
Je třeba říci z praktického hlediska, že není až zas tak obtížné na územní plán něco namalovat; taková linie však může být v územním plánu zakreslena desítky let, aniž by se vůbec přistoupilo k realizaci stavby a podle stávajícího výkladu ze strany povinných osob je i toto důvodem k nevydání pozemku. Oprávněné osoby ustanovení písm. f) interpretují podstatně úžeji, a sice tvrdí, že nepostačí, že pozemek je dotčen stavbou pouze v územním plánu, ale že již musely být zahájeny alespoň nějaké kroky k realizaci stavby. Ideálně je třeba, aby byl vydán záborový elaborát, ve kterém je již jednoznačně identifikováno, které pozemky jsou skutečně nutné k realizaci stavby a které nikoli, protože tuto otázku územní plán neřeší.
Žaloby proti obcím a subjektům odlišným od státu
Konečně poslední aktuální problém, se kterým se setkáváme v rámci řešení majetkového vyrovnání státu s církvemi, je otázka žalob proti obcím a proti jiným - pracovně tomu říkáme nepovinným osobám - subjektům, než je stát. § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání dává církevním subjektům možnost podat žalobu o určení vlastnictví státu z důvodu, že pozemek byl převeden z vlastnictví státu do vlastnictví třetích osob v rozporu s blokačními paragrafy, institutem přijatým v roce 1991.
Když se přijímal zákon o půdě, tak v jedné ze tří verzí, které projednávalo Federální shromáždění, byly církve a náboženské společnosti zahrnuty jako oprávněné osoby. Pokud by ta verze byla přijata, dnes bychom se již nemuseli s touto otázkou potýkat. Protože ale jako oprávněné osoby vypadly, byl do zákona o půdě, ale i do privatizačního zákona - jako určitá protiváha - včleněn tzv. blokační paragraf, který státu zakazoval převádět pozemky v historickém vlastnictví církve.
Od roku 1991 byly historické církevní pozemky blokovány, přesto v praxi k jejich převádění docházelo. To je nepochybně zdokumentované, jsou zdokumentované pokusy z devadesátých let, ale i po roce 2000, včetně snah církevních subjektů tyto pokusy soudně napadat. Ovšem soudy tehdy jejich snahy odmítaly s argumentem, že církevní subjekt nemá právní zájem na výsledku sporu, protože on nebyl stranou převodu. Stát převedl na fyzickou osobu nebo na obec nebo na někoho jiného, církevní subjekt tedy nebyl stranou převodu, co mu je tedy po tom, zda je převod platný. Tato judikatura bohužel převážila a církevní subjekty až do roku 2012 mohly pouze přihlížet takovým převodům.
To je historický důvod, proč byl přijat § 18 odst. 1. Otevřel církevním subjektům možnost tyto převody napadnout a žalovat na určení vlastnického práva České republiky. Církevní subjekt podává žalobu třeba proti právnické osobě a současně proti státu a v žalobním petitu se domáhá určení, že vlastníkem pozemku nebo vlastníkem věci je Česká republika. Pokud soud vyhraje, tak od okamžiku nabytí právní moci mu běží nová lhůta, ve které může podat výzvu k vydání věci. To je jediná výjimka, kdy je jednoroční lhůta prolomena. Jakmile církevní subjekt vyhraje soudní spor, může podávat novou výzvu.
Obdobně jako výzvy, bude i tento typ žalob naakumulován do jednoho období, protože je možné je podávat pouze do konce tohoto roku. Víme, jak lidé fungují, že věci zpravidla odkládají na chvíli poslední a lze očekávat, že nás čekají dva měsíce, ve kterých církevní subjekty podají relativně velké množství žalob, protože vědí, že v příštím roce již žádnou takovou žalobu nepodají úspěšně, a podle mých informací z prostředí řady církevních subjektů skutečně v současné době finalizují analýzy neoprávněných převodů za posledních dvacet let a žaloby se chystají.
Jako žalovaní přicházejí v úvahu fyzické a právnické osoby, které získaly pozemky v důsledku převodu ze strany Státního pozemkového úřadu a kapitolou samou pro sebe budou obce a jejich obecní majetek. Protože víme, že obce nabývaly majetek od státu nejrůznějším způsobem, např. na základě zákona o majetku obcí, který ale také zná několik skutkových podstat nabytí majetku. Zná např. tzv. kvazihistorický obecní majetek. Mohlo se stát, a v mnoha případech se to také stávalo, že majetek byl církvi odňat v roce 1948, 1949 a přídělovým řízením byl přidělen ještě do roku 1950 obci. Ještě před tím, než obec zanikla, komunistický režim přidělil církevní majetek obci. Je velkým teoretickým problémem, zda je tento majetek historicky církevní nebo historicky obecní.
Ale pak jsou další případy, kdy obce nabyly historický církevní majetek jiným způsobem. Devadesátá léta byla divoká nejenom v otázce privatizace, ale i v této problematice. Katastrální úřady zapisovaly obcím majetek na jejich list vlastnictví na základě čestných prohlášení. Příslušný úředník nebo starosta obce napsal čestné prohlášení o tom, že s následujícími pozemky obec k určitému datu hospodařila, a tudíž jsou naplněny podmínky podle zákona o majetku obcí, podepsal, poslal na katastrální úřad a katastrální úřad nic nepřezkoumával a zapsal vlastnické právo obci. A z analýz vyplývá, že tímto způsobem bylo z historického církevního majetku převedeno skutečně velké množství majetku. To je případ, ve kterém - podle mého názoru - některé církevní subjekty podávat žaloby budou.
Máme lhůtu do konce roku, času již není mnoho a počátkem příštího roku se obce a další subjekty budou dozvídat, zda jsou mezi těmi, na koho církevní subjekty žalobu podali či nikoli. Já osobně doporučuji v takovém případě začít jednat s příslušným církevním subjektem o nějakém druhu řešení. Protože jak znám praxi na straně církví, kterým v řadě církevních subjektů poskytuji služby, tak vím, že tam nikoho netěší obec zažalovat, zvlášť když s obcí nějakým způsobem spolupracují. Na druhou stranu i pro statutární orgány církevních subjektů platí povinnost péče řádného hospodáře se všemi z toho vyplývajícími důsledky a v mnoha případech nezbývá v důsledku analýzy nic jiného, než žalobu podat. Protože se proces odehrává takto narychlo na poslední chvíli, tak v řadě případů církevní subjekt nemá čas na to, aby záležitost řešil s obcí předem, aby se tam dostavil nějaký pověřený zástupce a pokusili se o řešení. Proto si myslím, že není třeba případnou podanou žalobu chápat jako vyhlášení války, ale jako nutnost církevního subjektu dodržet lhůtu. Moje zkušenost je přitom taková, že v zásadě všechny církevní subjekty jsou otevřeny jednání o nějakém mimosoudním řešení záležitosti.
Závěrem
Proces naturální restituce se v současné době dostává do druhé fáze, a sice do fáze soudních řízení. Na tom ale není nic abnormálního. Víme, že v prostředí demokratického právního státu je soudní moc jediná, která může s konečnou platností podat výklad zákona, a tak se nelze divit, že sporné záležitosti u soudu skončí.
Konference Právo ve veřejné správě 2015
Ve dnech 3. a 4. listopadu 2015 se v Praze konal již 4. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Program konference, která tematicky navazuje na odborný kongres PRÁVNÍ PROSTOR a je určena pro zástupce z řad státní správy a samosprávy, byl opět rozdělen do dvou dní. Letos vystoupilo 13 přednášejících odborníků z oblasti právní praxe i teorie. Pořadatelem byl právní informační systém CODEXIS pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.
Diskuze k článku ()