Sice vůbec nejsem feministicky vzdělaná, vzdělání v oboru gender studies a sociologie mají mé další kolegyně, které byly se mnou editorkami, Babrara Havelková a Pavla Špondrová. Já jsem však více než 30 let od absolvování právnické fakulty cvičená v tom, abych poznávala nespravedlnost. Tím víc jsem v tom cvičená díky tomu, že jsem dlouhá léta byla soudkyní - 15 let advokátkou, 15 let soudkyní. Většinou jsem zastupovala jako advokátka slabší stranu sporu a jako soudkyně jsem se při rozhodování sporů snažila najít spravedlivé řešení jednotlivých případů. Díky takto vypěstovanému citu pro spravedlnosti jsem si uvědomila, že právě s ženami se v české společnosti, v české advokacii, v české akademii zachází nespravedlivě. A přemýšlela jsem o tom, proč.
Pokud by vás téma hlouběji zajímalo, doporučuji naši knížku „Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?“ Můžete se podívat i na stránku www.muzskepravo.cz nebo sledovat náš Twitter a aktivity na něm propagované. Stále objevujeme další a další oblasti, ve kterých identifikujeme, že ačkoliv se tváříme, že žijeme ve světě, kde právní pravidla jsou neutrální, a to nejenom právní, ale i společenská pravidla, pravidla slušného chování nebo třeba organizační pravidla v různých korporacích apod., tak zjišťujeme, že ona opravdu neutrálně nepůsobí. Dále se dozvíte, proč si to myslím. A zároveň vám i vysvětlím, co mě vedlo k tomu, abych shromáždila autory a autorky, kteří se zabývají touto tématikou feministické kritiky práva v České republice. Vše nastarovala jedna velmi prostá otázka, kterou mi položil jeden novinář, a ta zněla: "Byla jste někdy diskriminována jako žena?" A já jsem si uvědomila, že je na to těžká odpověď, protože naše právo chápe zpravidla diskriminaci tak, že existují nějaká pravidla a jste diskriminována tehdy, když je s vámi nerovně zacházeno podle těch pravidel, která jsou vnímána jako neutrální.
Abych pro ilustraci nespravedlivých tzv. neutrálních pravidel nezačala hned ženami, tak se podívejme na zásadní rozhodnutí, které Evropský soud pro lidská práva vydal proti České republice. Jde o případ D. H. a ostatní proti České republice (č. 57325/00) ze dne 13. 11. 2007; toto rozhodnutí je nejproblematičtější v tom, že pořád ještě nedokážeme splnit požadavky, které nám Evropský soud pro lidská práva uložil. Jde o segregaci romských dětí v českých školách. Situace působila tak, že se do praktických nebo zvláštních škol dostávaly romské děti, protože nesplnily nějaké testy. Nicméně problém byl v tom, že testy byly vytvořeny pro děti z bílé střední třídy a v tomto testu romské děti vyrůstající v jiném kulturním, socioekonomickém a jazykovém prostředí prostě neprocházely. Nijak to nevypovídalo o jejich inteligenci či schopnosti se v novém prostředí učit, ani to nebylo rozumné a spravedlivé. Protože my jsme testovali lidi z úplně jiné skupiny podle toho, jestli splní test, který vypracovali lidé podle standardů své vlastní skupiny.
Hledání kořenů
Jak vznikalo právo? Když teď mluvíme o kvótách ve prospěch ženského zastoupení a vidíme odpor proti tomu, že nějaké kvóty jsou doporučovány, je třeba vzít v potaz, že tak před sto lety v celé Evropě byly jasné kvóty - 100 % ve prospěch mužů, čili všechna pravidla tvořili jen muži. Ženy vůbec nevolily, ženy nestudovaly vysoké školy, ženy nebyly puštěny do mocenských pozic. Moje odpověď na výše zmíněnou otázku o diskriminaci spočívá v tom, že s ženami je zacházeno rovně, pokud ale respektují právní a sociální pravidla, která byla přijata v minulosti a na základě životní trajektorie příslušníka skupiny mužů zpravidla ze sociálně privilegované vrstvy. To je podstata. To, jak má vypadat advokacie, to, jak má vypadat Ústava, to že v právu používáme generické maskulinum. Takže každý, kdo řekne prezident, tak si pod tím generickým maskulinem představí chlapa, a ne ženu a tak dále a tak dále. To všechno vznikalo v době, kdy do tvorby pravidel ženy neměly co mluvit.
Jasná nespravedlnost v zastoupení žen na vysokých postech české justice se projevuje i v tom, že ačkoliv máme 62 % žen soudkyň, tak na Ústavním soudu je v tuto chvíli jedna žena a nepodařilo se najít druhou, takže zase máme navrženého dalšího muže. Máme předsedu Nejvyššího správního soudu, předsedu Nejvyššího soudu, předsedu Ústavního soudu, předsedu České advokátní komory. Ty skvělé ženy, skvělé studentky, které mimo jiné mají lepší studijní průměry než jejich kolegové muži, v tuto chvíli vstupují do světa, který je určitě přivítá, když budou dělat běžnou práci koncipientek a soudkyň okresních soudů apod., ale existuje skleněný strop, který překročí velmi těžko.
A právě proto jsem se zamýšlela nad tím, kde zmizí ty šikovné ženy mezi třicítkou a čtyřicítkou. A není to vysvětlitelné výlučně mateřstvím. Mimo jiné si všimněte, že všichni samozřejmě počítáme s tím, že ženy využívají rodičovskou dovolenou a částečné úvazky, protože ony se starají o děti. Ve chvíli, kdy se zavedlo domácí vzdělávání za doby covidu, máme v České republice úplná jiná procenta než v západní Evropě – v ČR s dětmi 75 % času trávily matky a zbytek otcové. Nejenom právní pravidla, ale i společenská pravidla máme poměrně hodně tradicionalistická a patriarchální.
Zároveň ale pocházíme ze země, která byla plná feministů a feministek. Kdybyste se v roce 1920 zeptali Tomáše Garrigua Masaryka, Vojty Náprstka a dalších, všichni by vám řekli, že jsou feministé. Je to pojem, který používali. Tomáš Garrigue Masaryk, když si vzal svoji ženu, tak se pojmenoval po ní. Všimněte si, že kdybychom se v tuto chvíli chtěli dohodnout, aby oba manželé navzájem přijali své příjmení a získali tak obě příjmení stejně jako v rodině Garrigue Masaryk, tak stávající české předpisy to nedovolují. Můj bratr to dlouho vymýšlel a vypadá to, že se budou muset rozvést a znovu vzít, aby se jmenovali oběma příjmeními oba dva. To, co bylo naprosto standardní a jasné v době první Československé republiky, není v současné chvíli možné. Všimněte si, že ještě v době, kdy působila Charta 77, bylo dodržena třetina zastoupení žen ve vedení, protože za to nebyly žádné peníze a zavíralo se za to. Takže třetina mluvčích Charty 77 byly ženy. Nemáme však ani jednu premiérku nebo prezidentku.
Proč je třeba, aby ženy rozhodovaly?
A teď druhá krucinální otázka, která vždy přijde: A proč je třeba, aby ženy rozhodovaly? Jestli si vzpomenete, už jsem při definování toho, jak vypadá v tuto chvíli právo v naší společnosti, říkala, že odráží životní trajektorii příslušníka skupiny mužů zpravidla ze sociálně privilegované vrstvy. A díky poměrně tradičnímu uspořádání naší společnosti ženy prožívají často úplně jinou životní trajektorii. Musím říct, že jedním z důvodů, proč se mi podařilo stát se první českou soudkyní Evropského soudu pro lidská práva, je i ten, že neprožívám obvyklý ženský osud. Stalo se to tak, že nemám děti a mí rodiče umřeli poměrně brzy. Oboje je mi líto, ale co můžu vykládat ženám, které vychovají čtyři, pět dětí, a ještě by měly být předsedkyní Ústavního soudu?
Doproučuji podívat se na vývoj složení německého Ústavního soudu. V tuto chvíli je tam o jednu ženu víc než mužů, přičemž před nějakými 10 lety, když jsem byla na návštěvě v Karlsruhe, tak tam byla třetina žen, a byly to většinou bezdětné ženy. Velmi uklidňuje, že ženy, které zasedají v německém Ústavním soudu nyní, mají většinou (kromě soudkyně, provdané za jinou ženu) rodinu s více dětmi a podporujícím mužem; ten ostatně k životní trajektorii úspěšné ženy také patří. Nicméně když se podíváte do našich právních předpisů a do veřejných politik, které máme, tak vidíte, jak je podhodnocováno téma péče, a to nejen péče o děti. Já si v mém věku a na případech svých přátel uvědomuji, že péče o seniory v této zemi je ještě mnohem méně tematizována. A všimněte si, že moje vrstevnice, okolo 55 let, v tuto chvíli čelí tomu, že pečují o své staré rodiče, kteří nemají nabídnuty sociální služby, a za žádné peníze dobré sociální služby neseženete. Současně ale musí pomáhat svým dcerám s péčí o děti. Nejde tedy jen o potřebu lepších veřejných politik v oblasti péče o děti, ale i péče o seniory anebo péče o lidi se zdravotním postižením. Teprve až v institucích budou působit lidé, kteří mají tuto zkušenost péče, začnou se o toto téma zajímat, a to se projeví ve změně pravidel a politik.
Proč mají ženy rozhodovat, dobře ilustruje i téma znásilnění jako součásti genocidia v průběhu válek. Poprvé došlo k odsouzení člověka, který organizoval genocidium spočívající mimo jiné i ve znásilňování v tu chvíli, kdy se členkou mezinárodního trestního tribunálu stala žena, která dokázala vysvětlit svým kolegům, že pro společnost (nejen pro konkrétní ženu a její péči o děti) může být znásilnění ničivějším nástrojem než vraždění. Myslím si, že ženy mohou nabídnout svůj pohled, měly by být zastoupeny ve vedoucích pozicích také jako vzor pro mladé ženy, které by měly vědět, že svět je jim otevřený a mohou dosáhnout všeho, čeho chtějí, ale také jako osoby, které mají mnohem větší vhled do problémů větší poloviny naší společnosti, která v tuto chvíli není dostatečně zastoupena.
Zároveň si všimněte, že mluvím o mužích z privilegované skupiny. Mám pocit, že i sociální neprostupnost je český problém. Podívejte se na naše školství, které se zajímá o velmi úspěšné děti, protože jejich rodiče jsou aktivní vysokoškoláci. Máme mnohem neprostupnější skleněný strop pro děti z rodin, ve kterých rodiče nemají vysokou školu, že se dostanou ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání a tím k vyšším postům než třeba ve Spojených státech amerických, které vnímáme jako sociálně velmi stratifikovanou a rigidní společnost.
Potřeba neutrálních pravidel
Feministická kritika psaného práva v podstatě poukazuje na to, že někdy máme neutrální právní úpravu tam, kde je z biologických důvodů potřeba úprava odlišná. Naposledy poměrně stejně vyrovnaný počet hlasů - 7 / 8 - byl na Ústavním soudě (ve věci vedené pod sp. zn. Pl ÚS 2/15), když jsme se zabývali tím, že cizinky, které dlouhodobě pracují na území České republiky, vypadnou ze systému veřejného zdravotního pojištění přesně v okamžiku, kdy jdou rodit, a musí si porod platit ze svého (jsou-li navíc hodně rizikové, tak je zpravidla komerční pojišťovna nepojistí). Tady nemůžeme rozlišovat – i když je úprava neutrální, tak na ni samozřejmě doplácejí ženy, protože pracovníci-muži těhotní nejsou. Je jasné, že neutrální úprava, která zapomíná na to, že tady máme v dlouhodobých legálních pobytech pracující ženy cizinky, které přispívají do systému veřejného zdravotního pojištění a jsou přesně v tom věku, kdy budou rodit a které tady na nás pracují docela často, neřeší problém konkrétních žen, co bude s jejich pojištěním u porodu a pro novorozence.
Současně bývá někdy odlišná právní úprava pro ženy a muže tam, kde je potřeba úprava neutrální. Typicky třeba ženy v době komunismu mohly být zdravotními sestrami, ale nemohly být hornicemi. Protože horníci dělají nebezpečnou práci, ale taky vydělávají o hodně víc než ženy. A pamatuji si, když jsem pracovala na krajském ústavu národního zdraví, kde sestřičky zvedaly pacienty těžší než 50 kg, bylo v pracovním pokynu napsáno: pacient není břemeno. Tím pádem se na ně zákoník práce zakazující zvedat břemena těžší než 50 kg nevztahoval. Selektivní ochrana tedy ženám reálně nijak nepomohla, naopak jim uzavřela přístup do některých dobře placených profesí.
Potom je to právní úprava zdánlivě neutrální. Už jsme tady mluvili o částečných úvazcích. Zdánlivě neutrální je pravidlo, že vůbec nemůžete být advokátním koncipientem nebo advokátní koncipientkou, když chcete pracovat na částečný úvazek. Dokonce chápu, co k tomu advokátní komoru vedlo - aby se neobcházelo to, že jste u někoho zapsané, ale přitom tu práci neděláte. Ale nikdo se nezamyslel nad tím, že to je vlastně ortel zákazu výkonu profese pro ženy, které se chtějí starat o děti a současně pracovat. V justici jsme to měli tak, že poloviční úvazek se započítal jenom půlkou, takže muži v plném úvazku měli splněno za tři roky a ženy v polovičním za šest let (ne, že by to bylo úplně spravedlivé a že by to umožňovaly všechny soudy, ale aspoň to ženám pečujícím o děti ponechalo profesi otevřenou). Ale Česká advokátní komora to nepřipouští a pokud vím, tak svá pravidla i přes sliby stále nezměnila. Naposledy byla kritizována v souvislosti s osobou, která byla tělesně postižená a také nemohla práci koncipientky vykonávat ve fulltime úvazku, prostě proto, že jí to její tělo nedovolilo.
Někdy je potřeba zavést podporující politiky, o tom už jsme mluvili: pomoc s péčí, zařízení péče o děti. Všimněte si, když se chtěla zavést mateřská školka od tří let jako nárok, tak to vyvolalo obrovskou vlnu tradicionalismu a nikdo nemyslel na to, že jsou i ženy, které prostě nemají volbu a musí chodit do práce, protože jsou samoživitelky. Musíme si navíc připustit, že když se podíváme na sociologické výzkumy, tak je tradiční českou rodinou samoživitelka se dvěma dětmi.
Toto je pár příkladů feministické kritiky práva, které jsme předložili v Mužském právu. V pokračování této knihy, které bude asi ještě tlustší než první díl, se budeme zabývat dalšími a dalšími tématy.
Domácí násilí
Proč vlastně dochází k tomu, že je ve společnosti tak vysoká tolerance k domácímu násilí? O odpověď se pokusila Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí (tzv. Istanbulská smlouva), která je v českém právním prostředí velmi démonizována. Je to pro mě nepochopitelné, i když dovedu vysvětlit, oč se odpor opírá. Nebudu se tvářit, že nerozumím tomu, proč dochází k démonizaci Istanbulské smlouvy, a to i přes to, že víme, že 34 členských států Rady Evropy ji ratifikovalo. A je velmi kuriózní, že Turecko, které bylo hnacím motorem při tvorbě této smlouvy, je zatím jedinou zemí, která od této smlouvy odstoupila. Česká republika spolu s dalšími zeměmi na jihovýchod od nás zatím Istanbulskou smlouvu neratifikovala. V čem spočívá hlavní problém? Přece se shodneme, že násilníky je třeba trestat, že je třeba dělat prevenci proti domácímu násilí, že je třeba vytvořit nějaké politiky a pravidla v tomto směru.
Je pravda, že od konce devadesátých let do roku 2007 byly přijaty některé právní nástroje, které byly už v okolním světě normální jako je vykázání násilníka z bytu, zákaz vstupu do společné domácnosti apod. Tvrdá pravidla, jejichž přijetí po nás Istanbulská smlouva požaduje, jsme v podstatě naplnili.
Podstata ale spočívá v tom, že bychom se vždy, když se objeví nějaký problém, ať už jde o problém zdravotní nebo společenský, měli ptát, jak to udělat, aby ten problém vůbec nevznikal. Prevence vždy stojí mnohem méně peněz než následná represe a pomoc obětem. Protože teď žiji ve Francii, vzpomínám si na svůj zážitek s fešáckým ministrem školství Jackem Langem z roku 1991, který vysvětloval: dejte mi jeden frank na vzdělávání a kulturu pro děti a ušetříte 5 franků na policie, až děti vyrostou. Vzdělání je nejlepší prevence proti kriminalitě a násilí tak, jak jsme se bavili třeba o případu D. H. - kdyby ty děti dostaly šanci a možnost se prosadit v naší společnosti, byly přijímány, respektovány a naučili jsme se je vzdělávat, určitě by bylo méně romské kriminality.
Stejně tak se pojďme podívat na domácí násilí, a to si myslím, že je vlastně hlavní "problém" Istanbulské smlouvy. Ve skutečnosti odhaluje, že domácí násilí není dostatečně trestáno a není ani dostatečně preventováno, protože je založeno na sociálních a kulturních vzorcích, tradicích, předsudcích atd., které vycházejí z myšlenky méněcennosti žen a stereotypního pojímání můžu a žen. Když se nezačneme věnovat tomuto tématu – předsudkům o mužské a ženské roli a jejich nástrojích, vlastně toho s domácím násilím moc neuděláme. I když si myslím, že česká policie, lépe než čeští soudci a soudkyně, už má na domácí násilí dobré týmy, které umí domácí násilí vyšetřovat a čelit mu. Podle mého názoru ale my, a to ať už jako rodiče, jako učitelé anebo v kulturním kontextu, neučíme dost silně holky říkat ne, tohle mi prostě není příjemné a nechci to. Protože od žen se to nečeká. Nejsou velké věci, které se ve škole mají učit, které máme dělat ve vzdělávacích politikách, ale je to právě o tom, že muž a jeho potřeby není o nic hodnotnější než žena a její autonomie. Není vůbec normální, aby prosazoval svá přání a potřeby silou, i když je průměrně silnější. Můj muž, který dělá bojové sporty, vždycky říká, že ženy jsou hrozně srdnaté, protože v průměru žijí zavřené v bytě s člověkem, který je přepere. To by žádný bojovník kung-fu nepovažoval za rozumné. Násilí na ženách a tedy i domácí násilí je zpravidla násilím založeným na genderu a na genderových stereotypech. A to bylo nutné v úmluvě o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí zdůraznit, protože to je vlastně nejdůležitější myšlenka, když chceme preventovat domácí násilí.
Evropský soud pro lidská práva s touto myšlenkou též posledních 10 let pracuje ve své rozhodovací praxi. Když stát nesplní své povinnosti bránit ženy a děti, protože ty jsou v 92 % až 98 % případů oběťmi domácího násilí a muž je v tomtéž procentu násilníkem, když společnost připustí, že její nedostatečná aktivita v oblasti ochrany lidí před zásahy do života anebo ponižujícími zásahy či mučením nebo nelidským a ponižujícím zacházením a když dostatečně neprovádí prevenci, je vidět, že je to v takových společnostech založeno na diskriminačním stereotypním náhledu. A proto vlastně téměř vždy, když dochází k tomu, že policie nebo orgány činné v trestním řízení zanedbaly své povinnosti v této oblasti, v rozhodnutí ESLP se připojuje k porušení čl. 2 a 3 Úmluvy i porušení článku 14 (srov. například Talpis proti Itálii, č. 41237/14, ze dne 2.3.2017 ). ESLP tím dává najevo, že k porušení pozitivních povinností státu při ochraně před domácím násilím dochází právě proto, že existují diskriminační stereotypy ve vztahu k nedostatečné ochraně žen.
Závěrem
Pokusila jsem se ukázat, jak pomáhá feministická kritika tomu, aby právo dobře fungovalo. Ve společenském prostředí můžeme vidět ale i, dovolte mi použít nadnesenou frázi, která se mě moc líbí, "služky patriarchátu", tzn. ženy, které k fungování patriarchátu přispívají ještě mnohem více než stereotypní pravidla, protože se jim podřizují a spoluvytvářejí je. Těmi ale my být nechceme.
A tady je odpověď na to, proč jsme naši knihu „Mužské právo: Jsou právní pravidla neutrální?“ připravily: protože jen otevřená diskuse, spravedlivě nastavená pravidla a jejich férová aplikace otevírají možnosti svobodného rozhodování každé lidské bytosti tak, aby si opravdu mohla jít svou vlastní cestou za štěstím, což, jak jistě víte, tak právě koncept vlastně demokratické ústavy s úctou k lidským právům slibuje, že zaručí.
Diskuze k článku ()