Cílem tohoto článku je poskytnout na ni odpověď na bázi konsekvencialistické etiky, respektive její specifické varianty, která vychází z utilitarismu a její fungování v praxi se přibližuje pragmatickému uvažování. Autor v textu nejprve rozebírá samotnou povahu výše uvedeného střetu, následně kriticky analyzuje některé stávající přístupy k jeho řešení, aby nakonec představil východisko, které nám zde nabízí jím proponovaný pragmatický utilitarismus. Právě on má totiž ve srovnání s konkurenčními teoriemi několik významných výhod. Má věrohodná normativní východiska, jakož i dobrou schopnost řešit morální konflikty a různé druhy trade-offs. Především nám však umožňuje udržet racionalitu v našich rozhodovacích procesech a dovede také organicky zohledňovat pluralitu morálních postojů, jež bývá často vnímána jako klíčová charakteristika současných západních společností. Text uzavírá rozbor případu Altona Logana coby ilustrace toho, jak může být tento přístup prakticky aplikován.
Úvod
Pokud by se nějaký člověk dozvěděl, že někdo jiný sedí ve vězení za zločin, který nespáchal, nebylo by jeho morální povinností usilovat o jeho propuštění na svobodu? Pokud by měl informace, které by k němu mohly vést, neměl by je poskytnout orgánům, jež mohou něco takového zajistit? Odpovědět v tomto případě ne, by se jen málokomu jevilo jako morálně ospravedlnitelné, stejně jako by bylo velmi nesnadné najít na podporu takového závěru pádné důvody. Platí to však opravdu za všech okolností?
Ve Spojených státech se stal velmi známým případ Altona Logana. Tento muž byl odsouzen na doživotí za vraždu, kterou nespáchal. V době, kdy si odpykával svůj nespravedlivě uložený trest, se dva advokáti Dale Coventry a Jamie Kunz dozvěděli, že není skutečným pachatelem. Tím byl jejich klient Andrew Wilson, jenž se jim k danému činu ostatně sám přiznal. Oba advokáti ale byli z titulu své profese vázáni mlčenlivostí, které je Wilson zprostil až k okamžiku své smrti. Teprve po ní poskytli tuto informaci příslušným orgánům a Logan byl z vězení propuštěn. Strávil v něm dvacet šest let.
Uvedený případ je samozřejmě extrémní. Není mnoho horších věcí, jaké se mohou člověku stát, než že navzdory své nevině stráví nejproduktivnější část svého života ve vězení. Je třeba zdůraznit, že zmínění advokáti neporušili žádný morální standard specificky spojený s výkonem jejich profese, ani právní normu platnou ve Spojených státech v jejich době. Opravdu však udělali správnou věc? Stojíme zde před jedním z tradičních problémů profesní etiky,[1] kdy se požadavek ze strany obecné morálky dostává do konfliktu s morálním požadavkem vyplývajícím z určité profesní role (a zároveň s právem, které s ním obsahově koresponduje).[2] Jedná se tak o klasický příklad morálního dilematu.[3] V jeho pozadí můžeme ještě identifikovat i některé další a obecnější otázky, jako třeba čím jsou takové role a s nimi spojené normy vůbec ospravedlněny a zda mohou nastat situace, kdy je správné je porušit. Týkají se samozřejmě každé - dokonce nejen právní - profese, ačkoliv v největší míře právě advokátů, na něž bude proto v tomto textu soustředěna pozornost.
Velké množství odborné literatury ostatně zkoumá uvedený střet primárně v kontextu advokátní profese. Řada autorů, jako třeba Tim Dare,[4] Charles Fried,[5] David Luban[6] nebo W. Bradley Wendel,[7] v minulosti nabídla různé způsoby, jak jej řešit.[8] Důkladně se věnovali také ospravedlnění profesní role samotného advokáta. Mým cílem je tuto paletu obohatit nabídkou odpovědi, kterou nám na vznesené otázky může poskytnout konsekvencialistická etika, respektive pragmatický utilitarismus coby její specifická varianta. Tu můžeme charakterizovat prostřednictvím důrazu na maximalizaci užitku v dlouhodobé a celkové perspektivě (tedy odmítnutí lokálních optimalizací) a důsledném zohledňování našich faktuálních a epistemických limitů.[9] V článku ukáži, že mnou preferovaný přístup má oproti svým konkurentům několik významných výhod. Široká aplikovatelnost a dobrá schopnost řešit různé typy konfliktů nakonec patří mezi tradiční výhody přisuzované utilitarismu.[10] Především nám však umožňuje zachovat racionalitu v rozhodovacích procedurách, s jejichž pomocí řešíme konkrétní situace s rozebíraným střetem spojené. Dokáže si i dobře poradit s pluralitou morálních postojů v současných západních společnostech, které umí organicky zahrnout do svých kalkulací. A nakonec nám může poskytnout i pevnější základy pro některé tradiční a intuitivně dobře přijímané argumenty, jež bývají uváděny ve prospěch přednosti požadavků spojených právě s výkonem určité profesní role (například argument dělbou práce). Bližším rozborem všech těchto výhod se tedy bude snažit prokázat, že konsekvencialistická etika má v úvahách o morálních problémech právních profesí neopomenutelné místo.
Nastíněným cílům odpovídá i struktura tohoto článku. V jeho první části je objasněna samotná povaha konfliktu mezi požadavky odvozenými z obecné morálky a z profesní role, jakož i to, proč je nutné ho řešit s pomocí vhodně zvolené teorie normativní etiky. Ve druhé jsou formulovány tři základní deziderata, která by měla dobrá teorie v této oblasti splňovat: Měla by mít přesvědčivá normativní východiska, být schopna řešit různé druhy trade-offs a nakonec umět se vypořádat i s pluralitou morálních postojů v současných západních společnostech. Čtenáři je zde rovněž ilustrováno, jak stávající přístupy selhávají v jejich plnění. Ve třetí části jsou přiblíženy dosavadní aplikace konsekvencialismu na střet obecné a profesní morálky a shrnuta jejich kritika. Ve čtvrté je podrobněji charakterizován pragmatický utilitarismus a prezentovány výhody, které má v tomto kontextu oproti svým konkurentům. Je tu objasněno, jakým způsobem splňuje požadavky formulované v druhé kapitole tohoto článku. Pátou část představuje aplikace tohoto přístupu na Loganův případ. Šestá obsahuje několik poznámek k tomu, jak by mohla být taková situace řešena podle současné tuzemské právní úpravy a zda naše právo obstojí v procesu morálního hodnocení. Nakonec závěr stručně shrnuje hlavní myšlenky celého textu.
Obecná morálka, profesní role a normativní etika
Z hovorů s různými tuzemskými kolegy si občas odnáším dojem, že morálku považují za pouhý soubor společenských konvencí. Taková představa je podle mého soudu značně zavádějící, i když uznávám, že mohou existovat kontexty, v nichž dává rozumný smysl. Každá společnost samozřejmě akceptuje určité normy, jak jednat, a některé z nich sama považuje za morální.[11] V tomto smyslu můžeme hovořit o konvenční morálce společnosti,[12] kterou je možno identifikovat empirickými metodami a zkoumat na sociologické či antropologické bázi. Je důležité si přitom uvědomit, že se v takovém případě pohybujeme v ryze deskriptivní rovině. Můžeme konstatovat, jaká tato morálka v dané společnosti je, jak se historicky vyvíjela, čím se liší od souborů norem, jež akceptují v jiných částech světa. Pokud si ovšem klademe otázku, jak správně jednat nebo jak mají vypadat naše společenské instituce, posouváme se již do normativní roviny. Naše praxe je vždy otevřená hodnocení, které vyžaduje předkládání argumentů a zvažování důvodů. Z faktu, že naše společnost přijala určité konvence, samo o sobě nevyplývá, jaký postoj k nim máme zaujmout. Asi nikdo otevřeně neřekne, že je naší povinností automaticky vždy slepě a bezmyšlenkovitě přijímat zaběhlé normy. A pokud přece ano, pak se i v tomto případě stále otvírá otázka, proč bychom tak měli činit. Je očividné, jak absurdní by bylo také v tento moment odpovědět způsobem, že to tak u nás přece děláme. Již samotný fakt položení dané otázky tuto odpověď vylučuje. O morálce tudíž můžeme uvažovat nejen deskriptivně, ale i normativně jako o souboru norem, které jsou podloženy nejlepšími důvody a jako takové zavazují všechny relevantní aktéry.[13] Takto vymezenou morálku je možno specifikovat pomocí atributu "justifikovaná".[14] Řada zmatení přitom vyplývá z nevhodného smíšení těchto dvou druhů morálky,[15] kdy se některé konvence prezentují jako soubory, jejichž slepým dodržováním je zaručena morální správnost.[16]
Situace se však může jevit jako ještě složitější: Je zřejmé, že lidé v každodenním běhu svých životů takto kriticky nepřehodnocují vše, co dělají. Ve chvíli, kdy řeší problém, jak se mají zachovat, mnohdy nezvažují různé důvody, ale prostě jen kopírují zaběhnutou praxi. V tomto smyslu se nejčastěji opravdu spoléháme na konvence, což ovšem může mít dobré pragmatické zdůvodnění, které spočívá právě v tom, že musíme efektivně vynakládat svůj čas a různé další zdroje. Nelze je všechny spotřebovat jen na nalézání a zvažování důvodů. Tento proces ostatně můžeme chápat i jako určité kolektivní úsilí - je pravda, že mnoho norem, které v současnosti naše společnost akceptuje, bylo v minulosti předmětem důkladného zkoumání tohoto typu. Morální zdůvodňování tak slouží spíše k postupné precizaci a korekci postojů, které už máme. Ty pochopitelně mohou být odrazem určitých konvencí nebo našich intuic. Nic z právě uvedeného ale nepopírá, že justifikovaná morálka je důležitá, protože ničím není zcela zaručeno, že naše stávající praxe je opravdu ta správná, že není namístě ji dále nekorigovat a rozvíjet. Musíme tedy rozlišit rozhodovací proceduru od samotného morálního usuzování. Ta první má zajistit, abychom v největším množství případů jednali morálně, a může spočívat v tom, že se v určitých situacích spoléháme třeba i na to, co se běžně a široce praktikuje. Rozhodně ale není totožná se samotným vyhodnocováním toho, co je morálně správné, protože morální správnost není dána pouhou konvencí.
V souvislosti s konfliktem, který je předmětem analýzy tohoto článku, byl zmíněn pojem obecná morálka, který můžeme dát do kontrastu s morálkou spojenou s určitou profesní rolí (tedy profesní morálkou).[17] První můžeme vymezit jako soubor norem, které nějaká společnost akceptuje jako standard pro jednání svých členů, druhá je již svázána s určitou specifickou profesní skupinou.[18] Samotnou profesní roli je přitom možno koncipovat jako produkt institucionálního designu.[19] Obě morálky jsou samozřejmě výsledkem dlouhodobých procesů, odráží se v intuicích mnoha lidí a jistě byly v určitých momentech svého rozvoje hodnoceny v procesu morálního usuzování. Je důležité zdůraznit, že konflikt, který mezi nimi vzniká, není střetem mezi justifikovanou a konvenční morálkou. Obě totiž můžeme v sociologické perspektivě uchopit jako konvenční. Když si ale klademe samotnou otázku, co bychom nakonec měli v situaci, již se snaží řešit, udělat, pohybujeme se již čistě na půdě morálky justifikované. Pracujeme zde se dvěma rozpornými soubory norem, které si bereme jako výchozí bod pro naše úvahy, a zvažujeme důvody svědčící pro použití jednoho z nich. Ani v tomto textu tudíž nejde o vyřešení rozebíraného střetu odkazem na obecnou morálku, respektive manifestaci toho, že i požadavky profesní role z ní nějakým způsobem vyvěrají, nýbrž o identifikaci justifikované morálky,[20] která dokáže nabídnout dobré zdůvodnění pro to, co v tomto případě máme udělat, jakož i pro naši praxi v rámci i vně různých profesních rolí.[21] Taková zdůvodnění nám tradičně poskytují různé teorie normativní etiky,[22] jež jsou výsledkem dlouhé a promyšlené diskuze. Proto také mají největší potenciál přispět k řešení nastíněného problému.
Tento problém lze přirozeně formulovat i jinými způsoby,[23] třeba otázkou, zda jako právník pouze hraji svou roli, nebo jsem i občanem.[24] Případně Wendelovými slovy: "Jak je možné, že se obecná morální povinnost už neaplikuje, když osoba jedná v rámci své profesní činnosti?"[25] Důležité je zdůraznit, že se zde nejedná o situaci, kdy někdo jedná špatně, protože porušuje normy, které jsou na jeho práci kladeny. Právě u advokátů je zřetelně vidět, že potíž tkví v tom, že jako morálně problematické bývají vnímány jejich činy, které z jejich profesní role přímo vyplývají. Jak píše Tim Dare, u dobrého advokáta se projevují neřesti jako nečestnost a záludnost.[26] Uvažujeme proto o tom, jaké důvody svědčí pro tuto praxi, případně zda bychom ji měli opustit a dát alespoň v některých situacích přednost normám obecné morálky.
Nakonec se nabízí ještě otázka, zda konflikt, který zde řešíme, opravdu probíhá uvnitř morálky, nebo je ve skutečnosti jen střetem mezi ní a právem. Vzhledem k tomu, že většina profesně etických standardů (včetně principu mlčenlivosti z Loganova případu) je součástí právní úpravy, může na první pohled vznikat dojem, že jde o druhou z uvedených možností. I proto je vhodné zdůraznit, že řada požadavků spojených s výkonem profesní role má zároveň morální charakter. Ten je dobře vidět například na prvcích loajality a důvěry, které vztah mezi advokátem a klientem nutně zahrnuje. Samozřejmě je možné v mnoha konkrétních situacích identifikovat oba druhy konfliktů, které probíhají paralelně. Pro samotnou právní úpravu by ovšem bylo krajně obtížné v kolizi s morálkou obstát, pokud by nebyla podpořena i nějakým morálním zdůvodněním. Řada autorů ostatně předpokládá existenci (alespoň prima facie) morální povinnosti dodržovat právo,[27] jež v souvisejících úvahách hraje významnou roli. Z těchto důvodů se mi jeví morální dilema, s nímž se zde setkáváme, jako primární, zatímco možné napětí s právem jako pouze druhotné. Právo je sice analyticky odlišné od morálky, ale nikdo netvrdí, že by nemělo mít s ní souladný obsah. Zmíněné střety se budou nakonec vždy řešit s pomocí morálního zdůvodňování.
Časopis byl publikován v časopise Právník č. 7/2023. Pokračování je dostupné zde.
[1] Profesní etika právníků není v tomto textu chápána jako zkoumání práva výkonu právních profesí, nýbrž jako jedna z disciplín etiky. K tomu, že právníci potřebují nejen první, ale i druhé uvedené srov. PARKER, Christine - EVANS, Adrian. Inside Lawyers' Ethics. Cambridge: Cambridge University Press, 2006, s. 4. Článek, který se tímto dostává čtenáři do rukou, tedy primárně zkoumá otázku spadající do filosofie práva, která není řešitelná prostým rozborem stávající právní úpravy.
[2] W. Bradley Wendel přímo říká, že to, jak má právník ospravedlnit čin, který by mimo výkon profesní role vyvolal morální odsouzení, představuje centrální otázku profesní etiky právníků. K tomu viz WENDEL, W. Bradley. The Limits of Positivist Legal Ethics: A Brief History, a Critique, and a Return to Foundation. Canadian Journal of Law & Jurisprudence. 2017, Vol. 30, No. 2, s. 445.
[3] K vymezení morálního dilematu srov. SKUCZYNSKI, Pawel et al. The Concept of Dilemma in Legal and Judicial Ethics. Warszawa: Wydawnictwo C. H. Beck, 2018, zejm. s. 3, 18 an.
[4] DARE, Tim. The Counsel of Rogues? A Defence of the Standard Conception of the Lawyer's Role. Burlington: Ashgate, 2009.
[5] FRIED, Charles. The Lawyer as Friend: The Moral Foundation of the Lawyer-Client Relation. Yale Law Journal. 1976, Vol. 85, No. 8, s. 1060-1089.
[6] LUBAN, David. Lawyers and Justice. An Ethical Study. Princeton: Princeton University Press, 1988. LUBAN, David. Legal Ethics and Human Dignity. Cambridge: Cambridge University Press, 2007.
[7] WENDEL, W. Bradley. Ethics and Law. An Introduction. Cambridge University Press, 2014. WENDEL, W. Bradley. The Limits of Positivist Legal Ethics: A Brief History, a Critique, and a Return to Foundation, s. 443-465.
[8] Některé z nich jsem shrnul a kriticky analyzoval ve svém textu HAPLA, Martin. (Ne)morální advokáti: problém ospravedlnění norem profesní etiky. Časopis pro právní vědu a praxi. 2019, roč. 27, č. 4, s. 457-473.
[9] HAPLA, Martin. Utilitarismus a filozofie lidských práv. Praha: Leges, 2022, s. 72-73.
[10] Ibidem, s. 64-65. Dále srov. rovněž GIBBARD, Allan. Utilitarianism and Human Rights. Social Philosophy & Policy. 1984, Vol. 1, Iss. 2, s. 100. SHAFER-LANDAU, Russ. The Fundamentals of Ethics. New York - Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 126.
[11] S tím srov. i sociologické vymezení morálky z textu WHITELEY, Charles Henry. On Defining 'Moral'. In: WALLACE, Gerald - WALKER, Arthur David McKinnon (eds). The Definition of Morality. London - Southampton: The Camelot Press, 1970, s. 22.
[12] BIX, Brian H. A Dictionary of Legal Theory. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 138-139. FEINBERG, Joel. In Defence of Moral Rights. Oxford Journal of Legal Studies. 1992, Vol. 12, No. 2, s. 152.
[13] K tomu srov. BAGNOLI, Carla. Reasons in Moral Philosophy. In: BONGIOVANNI, Giorgio - POSTEMA, Gerald - ROTOLO, Antonino - SARTOR, Giovanni - VALENTINI, Chiara - WALTON, Douglas (eds). Handbook of Legal Reasoning and Argumentation. Dordrecht: Springer, 2018, s. 40.
[14] Výraz "justifikovaná morálka" používá např. NICKEL, James W. Making Sense of Human Rights. Malden, MA: Blackwell Publishing, 2007, s. 28.
[15] S uvedeným pojetím srov. i obdobné rozlišení na pozitivní a kritickou morálku, s nímž pracuje Hart. Viz např. HART, H. L. A. Law, Liberty, and Morality. Oxford - New York: Oxford University Press, 1982, s. 20.
[16] Ostatně totožná obava bývá někdy spojována i s působením etických kodexů právních profesí. Viz HAPLA, Martin. Profesní etika právníků: základní pojmy a problémy. In: HAPLA, Martin - FRIEDEL, Tomáš a kol. Profesní etika právníků. Brno: Nugis Finem Publishing, 2022, s. 43. K tomu srov. i některé myšlenky z publikace SKUCZYNSKI, Pawel. The Status of Legal Ethics. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2013, s. 37-38.
[17] S tím srov. i pojmy "common morality" a "role morality" používané Davidem Lubanem. Např. LUBAN, David. Freedom and Constraint in Legal Ethics: Some Mid-course Corrections to Lawyers and Justice. Maryland Law Review. 1990, Vol. 49, Iss. 2, s. 431.
[18] Srov. alternativní vymezení, které preferuje Louis Fisher. Zatímco povinnosti obecné morálky se aplikují na všechny osoby coby morální aktéry, s profesní morálkou se pojí specifické povinnosti svázané s určitou profesní rolí. FISHER, Louis. Civil Disobedience as Legal Ethics: The Cause-Lawyer and the Tension between Morality and 'Lawyering Law'. Harvard Civil Rights-Civil Liberties Law Review. 2016, Vol. 51, No. 2, s. 485.
[19] Srov. definici profesní role v publikaci DARE, Tim. The Counsel of Rogues? A Defence of the Standard Conception of the Lawyer's Role, s. 30.
[20] Srov. ibidem, s. 33.
[21] Nakonec, i když si třeba Justin Oakley a Dean Cocking kladou otázku, proč by neměly být normy profesní morálky opuštěny ve prospěch obecnějších a šířeji formulovaných morálních standardů, odpovídají na ní s pomocí uvádění důvodů - konkrétně třeba toho, že by nebyly dostatečně citlivé vůči specifikům profesních rolí. Podrobnosti viz OAKLEY, Justin - COCKING, Dean. Virtue Ethics and Professional Roles. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. 2-3.
[22] Viz HAPLA, Martin. Normativní etika a její uplatnění v oblasti právních profesí. In: HAPLA, Martin - FRIEDEL, Tomáš a kol. Profesní etika právníků. Brno: Nugis Finem Publishing, 2022, s. 49-51.
[23] Srov. např. LUBAN, David. Freedom and Constraint in Legal Ethics: Some Mid-course Corrections to Lawyers and Justice, s. 443.
[24] SKUCZYNSKI, Pawel et al. The Concept of Dilemma in Legal and Judicial Ethics, s. 134. S tím srov. i podobné vymezení v publikaci MARKOVITS, Daniel. A Modern Legal Ethics. Adversary Advocacy in a Democratic Age. Princeton and Oxford: Princeton University Press, 2008, s. 25.
[25] WENDEL, W. Bradley. Ethics and Law. An Introduction, s. 5.
[26] DARE, Tim. The Counsel of Rogues? A Defence of the Standard Conception of the Lawyer's Role, s. 2.
[27] K samotné morální povinnosti dodržovat právo a jejímu vztahu k profesní etice právníků viz například obsáhlé pasáže v textech LUBAN, David. Lawyers and Justice. An Ethical Study, s. 31-49. FISHER, Louis. Civil Disobedience as Legal Ethics: The Cause-Lawyer and the Tension between Morality and 'Lawyering Law', s. 489 an.
Diskuze k článku ()