Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS)

Stručná historie CAS

V roce 1994 na základě rozhodnutí švýcarského nejvyššího soudu, který konstatoval, že Mezinárodní sportovní arbitráž je skutečně arbitrážním soudem, ale upozornil na jeho silné vazby k Mezinárodnímu olympijskému výboru (MOV), byla struktura CAS zreformována. Základy této reformy byly položeny rozhodnutím z 15. 3. 1993 kdy SFT (Švýcarský Federální Tribunál), v případě žokeje Elmara Gundela, shledala CAS jako pravou sportovní arbitráž. Tribunál upozornil na početná spojení mezi CAS a MOV a převážně na téměř úplné financování CAS ze strany MOV. Dále také na to, že do vydání rozsudku bylo MOV kompetentní v upravování statutů CAS.

Z pohledu Tribunálu byla taková spojení dostatečně závažná, aby se vyskytla otázka o příslušnosti CAS v případech, kdy MOV byla jedna ze stran při řízení před arbitráží CAS. Tribunál tedy jasně adresoval své vyjádření k tomu, aby se CAS stal více nezávislým jak finančně, tak organizačně od MOV.

Tento rozsudek v případu Gundel vedl k hlavní reformě Mezinárodní sportovní arbitráže. Zaprvé, statuty a regulace CAS byly kompletně upraveny aby se staly více efektivními a upravily strukturu instituce směrem k úplné nezávislosti vůči MOV, který financoval arbitráž od jejího vzniku. Největší změnou pramenící z této reformy bylo vytvoření „Mezinárodní arbitrážní rady pro sport“ (ICAS), která se stará o chod a financování CAS, čímž bylo nahrazeno místo Mezinárodního olympijského výboru.

Další změny zahrnovaly vytvoření dvou rozdílných útvarů (běžné a odvolávací arbitráže) za účelem vytvořit jasný rozdíl mezi spory jedné instance a těmi, které se objevují na základě rozhodnutí sportovních orgánů. Konečně, reformy CAS byly definitivně zakotveny v „Zákoníku sportovně – související arbitráže“, který je účinný od 22. 11. 1994 a byl novelizován 1. 1. 2004.

Prvním testem pro nový koncept CAS byl případ rumunské gymnastky Andreei Raducanové z roku 2000, která podala odvolání k švýcarskému federálnímu tribunálu po rozhodnutí CAS v případě odebrání jedné ze tří zlatých medailí, které vyhrála na olympijských hrách v Sydney, pár týdnu před začátkem procesu. SFT však odvolání zamítlo bez toho, aniž by zpochybňovalo otázku nezávislosti nově restrukturované arbitráže. Tak se také nedělo do 27. 4. 2003, kdy Tribunál posuzoval výše zmíněnou otázku detailněji při slyšení dvou ruských běžkařek, Larissi Lazutinové a Olgy Danilové, které se odvolávaly proti rozhodnutí CAS, které je diskvalifikovalo ze zimních olympijských her v Salt Lake City. Tribunál v nevšedně detailním a vyčerpávajícím rozsudku rozebral současnou strukturu a organizaci ICAS a CAS, který ukončil tím, že CAS není „vazalem“ MOV a je dostatečně na něm nezávislý.

Organizace a struktura ICAS a CAS

Zákoník sportovní arbitráže z 22. 11. 1994

Od 22. 11. 1994 Zákoník sportovní arbitráže (dále „zákoník“) upravuje organizaci a procesy arbitráže CAS. Zákoník byl novelizován v roce 2003, aby shrnul dlouhodobé principy judikatury CAS nebo postupy arbitrů a soudní kanceláře. Nejnovější verze zákoníku vstoupila v platnost 1. 1. 2010, má 70 stran a je rozdělena do dvou částí, na Statuty orgánů fungujících pro vyrovnání sportovních sporů a Procesní pravidla.

Mezinárodní rada arbitráže pro sport (ICAS)

ICAS je nejvyšším orgánem CAS. Hlavní úlohou rady je zabezpečit nezávislost arbitráže a práv stran. Jak již bylo zmíněno, stará se o financování a administrativu CAS. 

Rada je složena z dvaceti členů, kteří musí být vysoce zkušení a dobře obeznámení se záležitostmi arbitráže a sportovního práva. Po svém zvolení musí členové podepsat deklaraci, která je zavazuje k výkonu plně objektivní a nezávislé funkce. To zřejmě znamená, že člen rady nemůže za žádných okolností hrát roli v procesech před CAS.

Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS)

CAS provádí své funkce skrze zprostředkování arbitrů, kterých je nejméně sto padesát. Jedna z nových a hlavních funkcí, které plynou z výše zmíněné reformy, bylo, jak je v článku již zmíněno, vytvoření dvou sekcí. Ta „obyčejná“, pro jednoinstanční spory, které jsou předloženy CAS, a „Odvolávací“ pro finální rozhodnutí.

Případ ruských olympioniků

Ruská olympijská komise a 68 ruských atletů se pokusili o zvrácení vyloučení, které implikovaly orgány řídící světovou atletiku. Rozhodnutí MOV zbavovalo ruské atlety presumpce neviny a naopak uplatnilo presumpci viny, což je zároveň přinejmenším sporné v případě individuálních sportů. Kontroverzní § 3 Představenstva MOV byl aplikován a adresován k Ruskému olympijskému výboru a použit slovy „že ruský olympijský výbor má zakázáno vyslat své atlety na olympijské hry v Riu, pokud byli v minulosti sankcionováni za doping i v případě, když už jim distanc vypršel“.

CAS potvrdil rozsudek a tím se dostal do pozice, kdy na něj už teď je a bude kladen obrovský tlak, z pohledu kritiky za rozsudek, který připomíná „kolektivní vinu“. Expert na sportovní právo Jan Šťovíček sám upozornil na těžkou roli Sboru rozhodců, před kterým stála otázka, zda rozhodnout ve prospěch ruských atletů a tím neuplatnit kolektivní vinu, nebo zda podpořit celosvětový boj proti dopingu. CAS si tentokrát vybral druhou volbu.