Katalánsko není jediným španělským autonomním společenstvím, z něhož se ozývají hlasy volající po nezávislosti, v posledních letech je však jeho snaha nejvýraznější. Nabízí se tak otázka, jaké je jeho postavení v rámci Španělska a co stojí za nespokojeností, kterou Katalánci dávají tak silně najevo.
Španělsko – stát autonomních společenství
Španělsko obvykle není považováno za federaci, ač toto konstatování postrádá větší informační hodnotu, neboť pojem „federace“ není jednoznačně vymezen. V každém případě platí, že ve Španělské ústavě (dále jen „Ústava“) jakékoli označení uspořádání státu absentuje. Místo toho se nejen v judikatuře španělského Ústavního soudu[1] vžilo označení „stát autonomních společenství“, přičemž za jeden z prvků odlišujících jej od federací Ústavní soud označuje centralizovanou soudní moc.[2] Mezi další zmiňované rozdíly lze zařadit hierarchickou podřízenost autonomních statutů vůči Ústavě[3] či to, že se autonomní společenství přímo nepodílejí na rozhodování o případné ústavní reformě.[4] Lze dodat, že Generální kortesy (dále jen „Kortesy“) jsou sice dvoukomorové (tvoří je Kongres a Senát), ani jedna z komor (na rozdíl např. od původní funkce amerického Senátu[5]) však nefunguje jako představitel zájmů autonomních společenství. Senátoři jsou převážně voleni přímo dle jednotlivých provincií, každé autonomní společenství dosazuje jen jednoho senátora a jednoho dalšího na každý milion obyvatel;[6] z celkového počtu 265 senátorů jich je v současnosti dosazeno společenstvími pouze 57 (z toho osm Katalánskem).[7]
Charakteristika Španělska jako státu autonomních společenství vychází zejména z čl. 1 odst. 2, čl. 2 a čl. 137 Ústavy. Podle čl. 1 odst. 2 spočívá národní svrchovanost ve španělském lidu. Dle čl. 2 je Ústava založena na neporušitelné jednotě španělského národa a zaručuje národnostem[8] a regionům právo na autonomii, zároveň však vyžaduje jejich vzájemnou solidaritu.[9] Již na základě právě uvedeného lze konstatovat, že Ústava nezávislost Katalánska nepřipouští, neboť vychází z toho, že jediným svrchovaným subjektem je nerozdělitelný španělský lid a národ, jehož jsou národnosti a regiony včetně Katalánska součástí.[10] Výmluvné je v tomto směru shrnutí obsažené v jednom z komentářů,[11] dle kterého úvodní ustanovení Ústavy znamenají „jeden lid, jeden národ, jeden stát“.[12] Podobně konstatoval i Ústavní soud, podle něhož „pouze španělský lid je svrchovaný, a to exkluzivně a nedělitelně, žádnému jinému subjektu, orgánu státu, či části lidu nemůže veřejná moc udělit svrchovanost“.[13]
Čl. 137 Ústavy člení Španělsko na municipie (typicky obce, ale může jít i o územní jednotku složenou z několika obcí), provincie a autonomní společenství. Ačkoli Ústava vylučuje nezávislost autonomních společenství, v ostatních ohledech se zdá být mimořádně flexibilní. Jednotlivá společenství nejsou v Ústavě ani vyjmenována, Ústava pouze zakotvuje cesty, jimiž mohou území status autonomního společenství získat. Text Ústavy nechává široký prostor i pro rozložení kompetencí mezi společenství a centrální orgány. Tím reflektuje okolnosti svého vzniku, představuje totiž určitý kompromis přijatý v historický moment návratu k demokracii a snažící se zachovat unitární stát za současného uspokojení regionálních tlaků. Jak se říká, stát autonomních společenství není Ústavou ani tak vytvořen, jako spíše předpovězen.
Základní rozložení kompetencí mezi stát a společenství se nachází v čl. 148 a násl. Ústavy. Čl. 148 vyjmenovává kompetence, které společenství mohou (ale nemusí) převzít, naopak čl. 149 odst. 1 obsahuje exkluzivní kompetence státu (i když dle čl. 150 odst. 2 může stát některé z nich převést na společenství). Výčet exkluzivních kompetencí není zcela homogenní, v některých oblastech se omezují na legislativu, v dalších jen na vymezení základního rámce právní úpravy, některé materie jsou svěřeny centrálním orgánům zcela.[14] Z čl. 149 tak ve skutečnosti plyne, že řada oblastí nepatří exkluzivně státu ani společenstvím, nýbrž autonomním i centrálním orgánům společně, což je jednou z typických charakteristik státu autonomních společenství.[15] Zároveň dle čl. 150 odst. 3 mohou Kortesy ve veřejném zájmu přijmout harmonizační zákony za účelem sjednocení právních předpisů i v oblastech svěřených autonomním společenstvím. K využívání tohoto mimořádně silného[16] unitárního nástroje ovšem nedochází.[17]
Klíčové ustanovení z hlediska dělby kompetencí je v čl. 149 odst. 3, jenž zakotvuje čtyři základní pravidla:[18]
- Autonomní společenství mohou převzít veškeré kompetence nenáležející výlučně státu.
- Kompetence, které autonomní společenství nepřevzalo, náleží státu.
- V případě konfliktu mají aplikační přednost centrální předpisy s výjimkou oblastí, v nichž má autonomní společenství kompetenci dle čl. 148.
- Centrální předpisy doplňují předpisy autonomní.
K převzetí kompetencí společenstvími dochází typicky v autonomních statutech. Autonomní statut je základní institucionální normou společenství, není nicméně předpisem toliko regionálním, nýbrž předpisem, jenž musí být schválen autonomním parlamentem a ve formě organického zákona[19] i centrálním Kongresem.[20] Někdy také – v závislosti na autonomní úpravě – regionálním referendem.
Poněkud zavádějícím způsobem může vyznívat čl. 139 odst. 1, podle kterého mají všichni Španělé stejná práva a povinnosti ve všech částech Španělska. Jde nicméně jen o zabránění diskriminaci na bázi příslušnosti k jednomu z autonomních společenství. Podobně je potřeba číst čl. 138 odst. 2, který zakazuje, aby rozdíly mezi jednotlivými autonomními statuty vedly k ekonomickým či sociálním privilegiím. K těmto rozdílům totiž bude docházet již ze samotné povahy Španělska jako státu autonomních společenství. Výklad uvedeného ustanovení tedy je takový, že zakazuje nepřiměřené či neopodstatněné vytváření rozdílů.[21]
K zásadním rozdílům každopádně dochází v otázce financí. Podle čl. 156 se autonomní společenství těší finanční autonomii. Čl. 157 upravuje konkrétní finanční zdroje, mezi něž patří především příjmy ze státního rozpočtu, ale i příjmy z vlastních daní, které jsou nicméně nižší vzhledem k tomu, že oprávnění většiny autonomních společenství v daňové oblasti je značně omezeno (např. zákazem dvojího zdanění). Zmíněný rozdíl se týká Navarry a Baskicka a vyplývá z jejich specifického historického postavení, jak jim ho přiznává první dodatkový článek Ústavy. Dle něj Ústava respektuje historická práva forálních společenství, mezi něž patří právě i vlastní správa financí. S Baskickem je uzavřen tzv. Concierto Económico, s Navarrou obdobně Convenio Económico.[22] Oba tyto fiskální pakty poskytují oběma společenstvím značnou fiskální autonomii, o kterou Katalánsko marně usiluje.
Judikatura Ústavního soudu se však ustálila ve výkladu, že první dodatkové ustanovení Ústavy dopadá pouze na tři baskické provincie a Navarru.[23] Z toho důvodu je vyjednání obdobného fiskálního paktu pro Katalánsko značně problematické. Zmiňované dodatkové ustanovení se tak jeví poněkud nešťastným, neboť zaručuje specifická historická práva dvěma společenstvím při existenci jiných historických území, která na tyto výsady nedosahují.
Pro doplnění základního rámce fungování autonomních společenství je potřeba zmínit i pro Katalánce mimořádně citlivou problematiku jazyků. Dle čl. 3 odst. 1 Ústavy je oficiálním jazykem státu kastilština,[24] kterou mají všichni Španělé právo používat a povinnost znát. Čl. 3 odst. 2 pak umožňuje, aby ostatní španělské jazyky byly spolu s kastilštinou oficiálními jazyky jednotlivých společenství.
Na závěr obecného vymezení pozice autonomních společenství je vhodné uvést dva způsoby řešení sporů mezi nimi a státem. První je jednostranný a spočívá v čl. 155 Ústavy, který umožňuje španělské vládě za souhlasu Senátu učinit všechna nezbytná opatření k tomu, aby autonomní společenství plnilo své povinnosti. Tento článek byl prozatím použit pouze jedinkrát. Bylo tomu v letech 2017 a 2018 právě proti Katalánsku, a to rovnou tím nejširším možným způsobem, neboť vláda převzala kompletní kontrolu nad Katalánskem a vypsala předčasné volby. Druhá cesta je soudní. Konflikty mezi společenstvími a centrálními orgány totiž řeší[25] dle čl. 161 Ústavy Ústavní soud. Mohlo by se zdát, že soudní cesta je z obou variant tou vhodnější. Bylo to však právě rozhodnutí Ústavního soudu, které v roce 2010 stálo na počátku katalánské krize trvající do dnešních dnů.
Katalánský autonomní statut z roku 2006
Katalánská autonomie byla provizorně obnovena v roce 1977. O dva roky později byl přijat první autonomní statut, který Katalánsku vydržel takřka třicet let, neboť dlouholetý prezident Generalitat(jak se katalánské autonomní společenství nazývá) Jordi Pujol preferoval jiné způsoby posilování autonomie.[26] Po jeho odchodu se však nový statut stal jednoznačným cílem Katalánska, byl ostatně již zásadním bodem katalánských voleb v roce 2003.[27] Nový statut byl nakonec dohodnut v roce 2006 po složitém vyjednávání Katalánska s tehdejší španělskou vládou premiéra Zapatera. Statut byl schválen Parlamentem Katalánska, španělským Kongresem i následným referendem v Katalánsku, v němž při zhruba padesátiprocentní účasti podpořily statut cca tři čtvrtiny hlasujících.[28] Tehdy opoziční španělská strana Partido Popularovšem proti přijetí statutu hlasitě vystupovala a rozhodla se svůj názor prosadit soudně. A skutečně, 28. června 2010 přijal Ústavní soud rozhodnutí, kterým došlo k zásadní změněstatutu konstatováním neústavnosti 14 ustanovení a restriktivním výkladem řady dalších.[29]
Co autonomní statut obsahuje a jak do něj Ústavní soud zasáhl? Statut nepochybně posiloval katalánskou autonomii, jeho hlavní význam však spočíval zejména ve zdůraznění katalánské identity a v ujištění, že Ústava je skutečně tak flexibilní, jak byla do té doby prezentována, a tedy že pokroky, o které Katalánsko usilovalo a usiluje, lze dosáhnout bez nutnosti obtížně dosažitelné ústavní reformy. Názor Ústavního soudu však byl odlišný.
Statut v preambuli definuje Katalánsko jako národ a konstatuje, že katalánskou „národní skutečnost“ Ústava rozeznává jako „národnost“. Ačkoli dle španělského práva má preambule toliko interpretační význam, Ústavní soud pro jistotu upřesnil, že Ústava rozeznává jediný a nedělitelný národ španělský.[30] Jakkoli se to může zdát zanedbatelné, jde o pro Katalánce mimořádně citlivou otázku. Koneckonců, demonstrace, které se v reakci na rozhodnutí v Katalánsku konala a jíž se zúčastnily stovky tisíc lidí, nesla název „Jsme národ. My rozhodneme.“[31]
Dle čl. 1 statutu Katalánci, jakožto národnost, vykonávají svou autonomii jako autonomní společenství v souladu se španělskou Ústavou. Dle čl. 2 odst. 4 pramení pravomoci Generalitatz katalánského lidu. To Ústavní soud interpretuje pouze jako legitimizační prvek demokratického právního státu, přičemž za „katalánský lid“ považuje všechny Španěly, na které akty katalánských orgánů veřejné moci dopadají. Ústavní soud výslovně zdůraznil, že zdrojem moci ve Španělsku je pouze španělský lid.[32]
V čl. 5 se Katalánsko pokusilo přihlásit k historickým právům, o nichž je hovořeno výše, a to konstatováním, že základy katalánské samosprávy spočívají i v historických právech katalánského lidu a v právní tradici Katalánska. K tomu Ústavní soud poznamenal, že dodatkový článek Ústavy na Katalánsko nedopadá a že právním základem katalánské autonomie je pouze Ústava.[33]
V čl. 6 katalánský statut stanoví, že vlastním jazykem Katalánska je katalánština, která je jazykem preferovaným ve správě, samosprávě i veřejných sdělovacích prostředcích v Katalánsku. Má také jít o jazyk běžně používaný ve školství a o jazyk, který mají všichni Katalánci povinnost znát. Preference katalánštiny ovšem byla Ústavním soudem shledána protiústavní, neboť je údajně v rozporu s Ústavou stanovenou kooficialitou kastilštiny a jazyků autonomních společenství. Podle Ústavního soudu mohou být sice učiněna opatření k odstranění nerovností mezi jazyky, autonomní statut však nesmí stanovit primát jednoho jazyka nad druhým.[34] Paradoxně, Ústavní soud zároveň konstatoval, že povinnost znát katalánštinu nesmí být chápána ve stejném významu, v jakém je chápána v Ústavě zakotvená povinnost znát kastilštinu. Podle Ústavního soudu se může povinnost znát katalánštinu týkat jen oblasti školství.[35] To přitom samo o sobě vylučuje rovnost obou jazyků, kterou Ústavní soud použil jako důvod pro shledání protiústavnosti preference katalánštiny.
Statut dále obsahuje katalog práv, mezi něž, zůstaneme-li u jazyků, patří dle čl. 33 právo výběru jazyka, v němž budou lidé komunikovat se správními či samosprávními orgány v Katalánsku. Dle čl. 33 odst. 5 mají mít za podmínek stanovených zákonem občané Katalánska právo na písemnou komunikaci v katalánštině se státními orgány, které mají povinnost písemnosti v katalánštině vyřídit a přiznat jim veškeré právní důsledky. Pátý odstavec však byl Ústavním soudem zcela vyprázdněn, dle jeho rozhodnutí totiž musí být vykládán tak, že dopadá pouze na orgány se sídlem v Katalánsku, vůči ostatním orgánům (byť majícím působnost v Katalánsku) je údajně jediným oficiálním jazykem kastilština.[36]
I tyto závěry Ústavního soudu, ačkoli na rozdíl od otázky, zda je Katalánsko národ, mají i podstatné faktické dopady, jsou významné především ze symbolických důvodů. Kataláncům bylo vzkázáno, že nemají historická práva na úrovni Navarry či Baskicka, že nemohou požadovat, aby s nimi španělské orgány komunikovaly v katalánštině, či že katalánština nikdy nemůže být v Katalánsku hlavním jazykem. Rozhodnutí Ústavního soudu tím zasáhlo Katalánce tam, kde to pociťovali nejvíce, neboť jazyk je jejich primárním identifikačním prvkem.[37]
Autonomní statut dále obsahuje výčet kompetencí, které Katalánsko převzalo v souladu s čl. 148-150 Ústavy. Nemá význam zacházet do větších detailů,[38] v souvislosti s rozdělením kompetencí stojí za zmínku spíše to, že se statut pokusil konkretizovat dosah kompetencí státu v případech, kdy Ústava omezuje jeho exkluzivní kompetenci pouze na základní legislativu. Statut v těchto případech konstatoval, že má jít o základní principy či o společné minimum přijaté formou zákona, což Ústavní soud shledal neústavním ze dvou důvodů. Zaprvé, jelikož tyto kompetence státu se nemusí nutně omezovat na zákon, zadruhé, jelikož tím autonomní statut provádí výklad Ústavy, který náleží jen Ústavnímu soudu.[39]
Výhradní pravomoc Ústavního soudu vykládat Ústavu v ní přitom není zakotvena. V organickém zákoně o Ústavním soudu se sice stanoví jeho postavení vrcholného interpreta Ústavy,[40] z čl. 28 předmětného zákona ale zároveň vyplývá, že autonomní statuty mají výjimečné postavení a jsou součástí tzv. „bloku ústavnosti“,[41] což Ústavní soud v celém rozhodnutí pomíjí a jakýkoli možný význam bloku ústavnosti tím v podstatě vyprazdňuje.[42] Stejně tak Ústavní soud pomíjí, že autonomní statuty nejsou pouze autonomním předpisem, nýbrž jsou schvalovány i organickým zákonem Kongresu. Je přitom otázka – za situace, kdy v Ústavě není uvedeno jinak – zda není právě autonomní statut jakožto společný předpis tím nejvhodnějším prostředkem pro konkretizaci některých ustanovení Ústavy včetně právě toho, jaké právní předpisy má stát užít pro vymezení základního rámce u sdílených kompetencí.
Povaha autonomního statutu jako společného předpisu je v rozhodnutí Ústavního soudu ignorována i při intepretaci ustanovení majících za cíl navázat jisté bilaterální vztahy mezi Katalánskem a státem. Mělo jít např. o možnost Katalánska účastnit se rozhodování o otázkách s dopadem na Katalánsko či se podílet na procesu jmenování soudců Ústavního soudu. V těchto případech Ústavní soud konstatoval, že jsou v souladu s Ústavou pouze tehdy, nepředstavují-li žádný závazek pro stát a neomezují-li platnost rozhodnutí či jiných aktů, která jsou učiněna bez účasti Katalánska.[43] Jinými slovy, pokud se interpretují zcela odlišně oproti tomu, co skutečně říkají.
K „ústavně konformnímu výkladu“, tedy ve skutečnosti ke stanovení významu někdy zcela opačnému, než co je ve statutu reálně obsaženo, přistoupil Ústavní soud hned několikrát. Pochopení pro tento krok se mu nedostalo ani z jedné strany. Čtyři z pěti disentujících soudců prosazovali zrušení větší části statutu s tím, že snaha Ústavního soudu „zachránit“ některá ustanovení vedla až v přeměnu soudu v normotvorný orgán.[44] Podobně, avšak z jiného úhlu, i katalánští právníci poukázali na to, že základním předpisem v Katalánsku je nyní předpis velmi odlišný od toho, který byl přijat Ústavou předvídaným způsobem.[45]
Závěr
Shrnuto a podtrženo, Ústavní soud Katalánsku ukázal limity Ústavy, kterou do té doby bylo možno považovat za dostatečně flexibilní, aby společnou normou autonomního společenství a státu došlo v jejím rámci k vytvoření takové míry autonomie, jež uspokojí touhu Katalánců rozhodovat si – byť jen do určité míry – o vlastních záležitostech. Jediná vnitrostátní cesta tedy vede skrze reformu Ústavy, která ovšem vyžaduje širokou politickou shodu, jež ve Španělsku dlouhodobě absentuje. I proto se Katalánsko rozhodlo vydat cestou mezinárodní, která ovšem prozatím ovoce také nepřinesla.
[1] Nebude-li řečeno jinak, je v tomto článku hovořeno o španělských orgánech veřejné moci a španělských právních předpisech.
[2] Rozhodnutí Ústavního soudu Španělska ze dne 28. 6. 2010, STC 31/2010 (dále jen „STC 31/2010), s. 302. Např. v Katalánsku sídlí Vrchní soud Katalánska, nejde nicméně o orgán autonomního společenství.
[3] STC 31/2010, s. 7.
[4] Čl. 167 Ústavy.
[5] Až do přijetí sedmnáctého dodatku k Ústavě Spojených států, který zavedl přímou volbu senátorů, byť při zachování států jako volebních obvodů. Tím byla odstraněna hlavní pojistka států proti federální vládě. Nyní tuto funkci má plnit prakticky výhradně Nejvyšší soud, jehož soudci jsou ovšem navrhováni, dosazováni do funkce a placeni federálními orgány.
[6] Čl. 69 Ústavy.
[7] Composición del Senado. Elección y designación de Senadores [online]. Dostupné z: http://www.senado.es/web/conocersenado/temasclave/composicionsenadoelecciones/index.html
[8]Pojem „národnost“ Ústava nedefinuje a v současnosti ani nemá většího právního významu, neboť jak národnosti, tak regiony vytvářejí autonomní společenství, která jsou nositeli autonomie. Jeho význam tak je především historicko-politický, jelikož uznává realitu existence uskupení majících určité společné (a jedinečné) znaky.
RODRIGUEZ-PIÑERO Y BRAVO-FERRER, Miguel a kol. Comentarios a la constitución española. XL Anniversario. Wolters Kluwer, 2018, Tomo I, s. XXXV.
[9] Z ní podle Ústavního soudu plyne i to, že autonomní společenství nemohou při výkonu svých pravomocí sledovat pouze své zájmy, nýbrž musí dbát o to, aby nepoškodila zájmy ostatních územních celků.
Rozhodnutí Ústavního soudu Španělska ze dne 5. 4. 1990, STC 64/1990, bod 7 odůvodnění.
[10] Viz i rozhodnutí Ústavního soudu Španělska ze dne 2. 2. 1981, STC 4/1981, bod 3 odůvodnění, podle něhož „autonomie není svrchovanost“.
[11] RODRIGUEZ-PIÑERO Y BRAVO-FERRER, Miguel a kol. Comentarios a la Constitución Española. XXX Anniversario. Wolters Kluwer, 2008, s. 12 a násl.
[12] Celá kapitola předmětného komentáře věnující se úvodním ustanovením Ústavy, ač jí z právního hlediska pravděpodobně nelze příliš vytknout, působí svou opakovanou snahou zdůraznit jednotu a nedělitelnost španělského národa takřka parodicky. Tato zmínka o jedné z mnoha právnických publikací by nebyla příliš zajímavá, kdyby ovšem podobné výtky nezaznívaly i vůči samotné Ústavě a vůči rozhodnutí Ústavního soudu o katalánském autonomním statutu, o němž bude hovořeno dále. Při projednávání a přijímání Ústavy v Kortesech tak např. bylo apelováno na to, aby se její text vyvaroval opakování, která mohou působit nikoli jako potvrzení již řečeného, nýbrž jako nejistota ohledně skutečnosti, která je opakována. Jeden z poslanců dokonce konstatoval, že mu čl. 2 Ústavy připomíná dávnou právní zásadu excusatio non petita, accusatio manifesta(princip, jehož významu se patrně nejvíce blíží české rčení o potrefené huse).
ARBÓS MARÍN, Xavier; DOMÍNGUEZ GARCÍA, Fernando. Catalunya com a nació i els símbols nacionals. Revista catalana de dret públic. Especial Sentència 31/2010 del Tribunal Constitucional, sobre l’Estatut d’autonomia de Catalunya de 2006, s. 111.
Právě uvedené každopádně nepopírá závaznost toho, co je v Ústavě uvedeno, neboť ať už bylo přesvědčení ústavodárce o souladu tvořeného textu s realitou jakékoli, Ústava byla řádně přijata, čímž je z pohledu pozitivního práva jakákoli nejistota zahlazena.
[13] Rozhodnutí Ústavního soudu Španělska ze dne 25. 3. 2014, STC 42/2014, bod 3 odůvodnění.
[14] Pro představu, exkluzivní kompetenci má stát např. v oblasti práv a povinností zakotvených v Ústavě, v otázkách migrace, mezinárodních vztahů a zahraničního obchodu, obrany a armády, správy justice, v obchodní, trestní, pracovní a procesní (a do jisté míry i občanskoprávní) legislativě, v legislativě práva duševního vlastnictví a monetární politiky, v základní legislativě sociálního zabezpečení, mořského rybolovu, dopravy (přesahující jedno společenství), životního prostředí, tisku, radia a televize, ochrany španělského kulturního dědictví, veřejné bezpečnosti, referend a dalších.
[15] STC 31/2010, bod 60 odůvodnění
[16] MONTINEL MÁRQUEZ, Antonio. In: ACHURY et al.: La cuestión territorial a debate: España y Colombia. Bogotá: Universidad Libre,2018, s. 138.
[17] ALEGRE MARTÍNEZ, Miguel Ángel. Vigilando al vigilante: el Tribunal Constitucional y sus circunstancias.Revista Jurídica de la ULE, 2017, n. 4, s. 155.
[18] RODRIGUEZ-PIÑERO Y BRAVO-FERRER, 2008, op. cit., s. 2479-2480.
[19] Organické zákony jsou zákony, které dle čl. 81 Ústavy vyžadují ke svému schválení absolutní většinu v Kongresu; nejde oproti běžným zákonům o předpisy vyšší právní síly, nýbrž o předpisy upravující konkrétní v Ústavě uvedené materie.
[20] Čl. 147.
[21] RODRIGUEZ-PIÑERO Y BRAVO-FERRER, 2018, op. cit., Tomo II., s. 1002 a násl.
[22] DE MONTAGUT ESTRAGUÉS, Tomás; FERRET I JACCAS, Joaquim; VERNET I LLOBET, Jaume. Els drets històrics. Revista catalana de dret públic.Especial Sentència 31/2010 del Tribunal Constitucional, sobre l’Estatut d’autonomia de Catalunya de 2006, s. 124.
[23] Např. rozhodnutí Ústavního soudu Španělska ze dne 9. 6. 2016, STC 110/2016, bod 4 odůvodnění.
[24] České označení „španělština“ (a podobně je tomu i v jiných jazycích) odpovídá španělskému „castellano“, čili „kastilština“. Kastilština je i dle čl. 3 Ústavy jen jedním z vícera španělských jazyků. Je pravda, že Španělská královská akademie považuje za správné také slovo „español“ (tedy doslovně „španělština“) jakožto výraz pro jazyk, který se slovem „španělština“ v českém jazyce běžně identifikuje. Přesto článek převážně používá slovo „kastilština“, které odpovídá Ústavě a lépe vystihuje skutečnost, že nejde z historického hlediska o jazyk společný celému území dnešního Španělska.
[25] A to velmi často. Např. v počátcích španělské demokracie napadlo Ústavnímu soudu každý rok cca sto případů týkajících se rozdělení pravomocí mezi centrální a autonomní orgány
KINCAID, John; ARONEY, Nicholas (eds). Courts in Federal Countries: Federalists or Unitarists? Toronto: University of Toronto Press, Scholarly Publishing Division, 2017, s. 387.
[26] MINDER, Raphael. The Struggle for Catalonia: Rebel Politics in Spain. 1 ed. London: Hurst & Company, 2017, s. 116.
[27] BALCELLS, Albert a kol. Historia de Cataluña. Madrid: Esfera de los Libros, 2006, s. 851.
[28] Resultats electorals. Referèndum Estatut Autonomia Catalunya 2006. Generalitat de Catalunya[online; cit. 17. 6. 2019].
[29] STC 31/2010.
[30] STC 31/2010, bod 8 odůvodnění.
[31] MINDER, op. cit., s. 2 a násl.
[32] STC 31/2010, bod 9 odůvodnění.
[33] STC 31/2010, bod 10 odůvodnění.
[34] STC 31/2010, bod 14 a) odůvodnění.
[35] STC 31/2010, bod 14 b) odůvodnění.
[36] STC 31/2010, bod 21 odůvodnění.
[37] Viz i WOOLARD, Kathryna. Language, Identity, and Politics in Catalonia. Brown Journal of World Affairs. 2018, roč. 25, č. 1, s. 2 a násl.
[38] Mezi kompetence Katalánska patří vytvoření a správa autonomních orgánů, organizace území (byť dle Ústavního soudu s povinností zachovat provincie), místní doprava, zemědělství, horská a lesní správa, ochrana životního prostředí, rybolov (s omezením u mořského rybolovu), správa turismu, sportu, muzeí a knihoven, oblast zdraví a hygieny, kultura a další dle čl. 148. V souladu s čl. 149 odst. 1.29 má Katalánsko vlastní policii, Mossos d’Esquadra, která na katalánském území působí spolu se státní policií a s Guardia Civil (polovojenské jednotky). Katalánsko převzalo i zbývající kompetence v oblastech, jejichž legislativa či základní legislativa byla dle čl. 149 svěřena státu, jakož i řadu kompetencí nevyjmenovaných v čl. 149.
[39] STC 31/2010, bod 60 odůvodnění.
[40] Čl. 1 odst. 1 organického zákona č. 2/1979 ze dne 3. října, o Ústavním soudu.
[41] Samotný termín v zákoně není, uchytil se až v judikatuře. Autor jej záměrně nepřekládá jako „ústavní pořádek“ (čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky), jak by se možná nabízelo, neboť jde o odlišné pojmy. Jednotlivé předpisy tvořící blok ústavnosti mají např. odlišnou právní sílu s jednoznačným primátem Ústavy.
[42] K teoretickému významu bloku ústavnosti srov. rozhodnutí Ústavního soudu Španělska ze dne 7. 7. 2016, STC 128/2016.
[43] STC 31/2010, např. bod 115 odůvodnění.
[44] STC 31/2010, bod 3 odlišného stanoviska soudce Vicente Conde Martína de Hijase, bod 6 odlišného stanoviska soudce Javiera Delgada Barria, bod 9 odlišného stanoviska soudce Jorge Rodríguez-Zapaty Péreze a bod 3a odlišného stanoviska soudce Ramóna Rodrígueze Arribase.
[45] BARCELÓ, Mercè, BERNADÍ, Xavier, VINTRÓ, Joan. Balance y pespectivas. Revista catalana de dret públic. Especial Sentència 31/2010 del Tribunal Constitucional, sobre l’Estatut d’autonomia de Catalunya de 2006, s. 496.
Diskuze k článku ()