Islám v rakouském právu: od Anerkennungsgesetz 1912 k Islamgesetz 2015, část I.

Již rakouská březnová ústava ze 4. března 1849 garantovala náboženskou rovnost pro veškeré církve a náboženské společnosti nacházející se na území Rakouska; dle § 1 listiny základních občanských práv je stanoveno: „Úplná svoboda víry a právo domácího vykonávání náboženského vyznání každému jest pojištěno. Požívání občanských a politických práv není závislé od vyznání náboženského, nesmí se však vyznáním náboženským újma činiti občanských povinnostem.“ Dále § 2 specifikoval, že „Každá zákonně uznaná církev a náboženská společnost má právo ku společnému veřejnému vykonávání svého náboženství, pořádá i spravuje své záležitosti samostatně, zůstává v držení a požívání ústavů, nadání a fondů, určených jejím svatoslužebným, vyučebním a dobročinným účelům, jest ale jako každá společnost podrobena obecným státním zákonům.“

Třebaže březnová ústava byla z velké části zrušena silvestrovskými patenty, právo na náboženskou svobodu (a rovněž i další výsady, jako např. zrušení roboty, rovnost před zákonem atd.) bylo výslovně zmíněno v Říjnovém diplomu Františka Josefa I. z r. 1860 a potvrzeno v Základním zákoně o všeobecných právech státních občanů č. 142 ř. z. ze dne 21. prosince 1867, jmenovitě články 14–17.[1] Tento státní základní zákon byl později článkem 149 odst. 1 Rakouské spolkové ústavy (tj. spolkový ústavní zákon BGBl. Nr. 1/1920) prohlášen za ústavní zákon federace.

Kromě toho článek 16 výslovně uvádí, že „Přívržencům vyznání náboženského, které není zákonem uznáno, dovoleno jest, v domě (tedy nikoli na veřejnosti) náboženství provozovati, pokud takové provozování není ani proti zákonu, ani proti mravopočestnosti.“ Rakouská ústava tudíž nezakazovala soukromé praktikování ani takového náboženství, které nebylo uznáno státem, ovšem za předpokladu, že náboženská praxe nebyla v rozporu se zákonem.

Mezi náboženství, která byla zákonem uznána, patřil kromě církve římsko-katolické, církve evangelické augsburské i helvétské konfese, církve řecko-katolické a církve pravoslavné též judaismus.[2] Islám v té době mezi uznaná náboženství zahrnut nebyl, především díky mizivému počtu jeho vyznavačů na území rakouského císařství.

Tato situace se radikálně změnila anexí Bosny v roce v r. 1908. Více než třetinu obyvatel Bosny (612 000) tvořili muslimové, kteří se tímto stali občany Rakouska-Uherska. Islám se tak stal po judaismu třetím nejpočetnějším náboženstvím a jako takový byl inkorporován do právního systému Rakouska-Uherska jako státem uznaná náboženská společnost.

Cílem této analýzy je poukázat na změny, které nový zákon o islámu přináší, vysvětlit důvody a právní pozadí, na němž vznikl a přednést jak nejčastější námitky proti němu, tak i pozitivní reakce na něj a jeho možný přínos pro Českou republiku.

Anerkennungsgesetz 1912

Anerkennungsgesetz (dosl. Zákon o uznání) č. 159/1912 ř. z. uznává jako náboženskou komunitu sunnitské muslimy náležící k hanafíovské škole[3] ve smyslu ústavního zákona z 21. 12. 1867, který garantoval plnou náboženskou svobodu na území Rakouska. Muslimům je tímto zákonem poskytnuta autonomie ve vnitřních věcech, avšak poslední slovo má mít vždy stát.[4] Zákon zároveň umožňuje zakládat náboženské nadace (waqf) a to i bez nutnosti zakládat náboženskou obec.

Dle § 6 odst. 2 požívají islámské praktiky, instituce a učení téže právní ochrany a týchž svobod jako ostatní náboženské směry, avšak pouze pod podmínkou, že dotyčné praktiky, instituce a učení nejsou v rozporu se státním právem.

Ve své době byl Anerkennungsgesetz prvním zákonem svého druhu a Rakousko se stalo první zemí, která takový zákon přijala. Po rozpadu Rakouska-Uherska v r. 1918 ztratil zákon relevanci, neboť muslimy obývané oblasti se ocitly mimo území Rakouské republiky. Pro potřeby několika set muslimů, kteří zůstali v Rakousku a stali se rakouskými občany, stačil Islamische Kulturbund (Islámský kulturní svaz, existoval do r. 1939), během druhé světové války pak vznikl Islamische Gemeinschaft zu Wien (Islámské společenství ve Vídni) a od r. 1951 Verein der Muslims Österreichs (Asociace rakouských muslimů). V roce 1964 žilo v Rakousku celkem 8 000 muslimů.

Současné postavení muslimských obcí v Rakousku

Od 60. let muslimská imigrace do Rakouska narůstala[5] a v r. 1979 byla založeno Sdružení islámských obcí v Rakousku (IGGiÖ, Islamischen Glaubensgemeinschaft in Österreich), čímž se islám stal opět registrovanou náboženskou společností s vlastní mešitou a duchovenskými službami.[6]

Potřeba nového zákona vychází z faktu, že muslimská obec se oproti předválečným a poválečným letům znatelně rozrostla[7] a Anerkennungsgesetz přestal být považován za dostačující a to především z následujících důvodů:

1. Omezení na hanáfíovskou školu ponechávalo zcela mimo jurisprudenci přívržence zbylých právních škol, přičemž se nejedná jen o zbylé tři hlavní sunnitské madhhaby, ale též i o šíitské směry, na které v zákoně nebylo vůbec pamatováno a jejichž počet v Rakousku díky emigraci z Íránu značně vzrostl.

2. Zákon byl fixován na bosensko-hercegovinskou realitu; počítal s tím, že muslimové žijící v samotném Rakousku tvoří zanedbatelnou minoritu (v r. 1912 to bylo cca 2000 lidí) a jádro muslimské populace Rakouska-Uherska zůstává na Balkáně. Bosna měla být také místem, odkud mohli být povoláni muslimští duchovní pro potřeby islámských nadací a obcí v Rakousku a případně dalších zemích Předlitavska. Tento předpoklad již není relevantní vzhledem k vývoji, který nastal v Bosně po r. 1991, a vlivu hanbalíovské školy, která na Balkáně zapustila kořeny díky saúdskoarabské misijní činnosti a podpoře.

3. Některé formulace zákona z r. 1912 jsou pro současné účely příliš vágní, např. § 3: „Shledá-li vláda, že některému pořádání bohoslužby, jak ji pořadatelé chtějí konati, odporují veřejné ohledy, může vláda to zapověděti.“ Zákon tedy nijak nespecifikuje druh, datum, místo a způsob konání povolených a státem uznaných náboženských obřadů.

Tyto nedostatky a rostoucí muslimská populace přispěly k navržení nového zákona o islámu r. 2013. Hlavním cílem nového Islamgesetz (tj. Zákona o islámu) bylo

1. Vytvořit „rakouský islám“, respektive islám, který by odpovídal rakouskému charakteru.

2. Reagovat na rostoucí počet muslimských duchovních, kteří pocházeli primárně z Turecka a jejich vztah vůči Rakousku nebyl zcela jasný.

3. Rovněž se zaměřit na financování islámských spolků a mešit, které byly podporovány převážně z Turecka nebo ze Saúdské Arábie.

Bezpečnostní obavy a rizika sehrály v celém procesu poměrně výraznou úlohu, neboť v listopadu 2014 bylo zatčeno 14 lidí podezřelých z organizování náborů k Islámskému státu, přičemž jeden ze zatčených působil jako kazatel v jedné vídeňské mešitě.[8] Tyto faktory přispěly k relativně hladkému schválení nového zákona, který ministr zahraničních věcí Sebastian Kurz charakterizoval jako „právní zajištění pro muslimy“ a šanci na vytvoření rakouského islámu, který bude zbaven vlivu ze zahraničí.[9] Sekundárním cílem pak bylo pro strany vládní koalice oslabit pozici stran jako FPÖ, které svou kampaň založily mj. na protiislámské rétorice.

Následující část příspěvku si můžete přečíst zde.

Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.

---

[1] Čl. 15. „Každá církev a společnost náboženská zákonem uznaná má právo, náboženství společně a veřejně provozovati, své záležitosti vnitřní a své moci pořádati a spravovati, ústavy, fundace a fondy ku potřebám náboženství, vyučování a dobročinnosti ustanovení držeti a jich užívati; jest však, jako každá společnost, poddána obecným zákonům státním.“

[2] V současnosti k uznaným církvím a náboženským společnostem náleží též církev starokatolická, metodistická, mormonská, arménská apoštolská a novoapoštolská; z nekřesťanských náboženských společností pak kromě izraelitské rovněž i náboženské společnosti islámská a budhistická. Vztahy Rakouska ke katolické církvi jsou upraveny řadou mezinárodních smluv, počínaje rakouským konkordátem z r. 1933/34.

[3] Čl. I. Hanafíovská škola (al-madhhab al-hanafí) je jednou ze čtyř obecně uznávaných právních škol v sunnitském islámu a zároveň i největší. Je rozšířená zejména ve střední Asii, na indickém subkontinentu, Turecku a na Balkáně. Dalšími školami sunnitského islámu jsou málikovská (al-madhhab al-málikí, severní Afrika), šáfíovská (al-madhhab aš-šáfi’í, Blízký východ, východní Afrika, Indonésie) a hanbalíovská (al-madhhab al-hanbalí, hedžáz, Saúdská Arábie).

[4] § 1 Vnější právní poměry přívrženců islamu buďte upraveny nařizovacím způsobem na základě samosprávy a sebeurčení, avšak se zachováním státního dozoru, jakmile jest zabezpečeno zřízení a trvání aspoň jedné náboženské obce.

[5] Jednalo se především o turecké gastarbeitery, kteří do země začali ve větším počtu přicházet od r. 1964, kdy byla uzavřena dohoda mezi Tureckem a Rakouskem. Pro srovnání: v roce 1961 pobývalo v Rakousku 217 tureckých občanů, o deset let později více než 16 000. V 70. letech Rakousko změnilo politiku a zavedlo kvóty pro gastarbeitery, kteří v téže době začali sledovat politiku sjednocování rodin a získání rakouského občanství (další zákony zpřísňující podmínky udělení pracovního povolení nebo trvalého pobytu byly vydávány v průběhu 90. let). Počet tureckých občanů v Rakousku dosáhl maxima v r. 1997 (více než 130 000), od té doby dle sčítání lidu setrvale klesá, což ovšem neznamená, že by se turecká komunita zmenšovala – jedná se spíše o důsledek získávání občanství a naturalizace. V 90. letech byla muslimská populace posílena bosenskou imigrací, která v Rakousku hledala útočiště před občanskou válkou.

[6] Výstavbu první mešity IGGiÖ ve Floridsdorfu z velké části financoval saúdskoarabský král Fajsal.

[7] Zatímco v r. 1971 tvořili muslimové 0,3 % rakouské populace, v r. 1991 to již byla 2 % a v r. 2009 již 6 %. Celkem žije v Rakousku více než 500 000 muslimů. 96 000 z nich má rakouské občanství. Největší skupinou jsou Turci (odhady se pohybují mezi 200 000 až 350 000 včetně Kurdů), následovaní Bosňáky a s větším odstupem pak Araby a Íránci.

[8] ENGELHARD, Karla. Ein Islam österreichischer Prägung? ARD [online], 14. prosinec 2014, dostupné z: http://www.tagesschau.de/ausland/islamgesetz-oesterreich-101.html

[9] „Unser Ziel ist ganz klar. Wir wollen ordentliche Rechtssicherheit für Muslime, aber auf der anderen Seite auch die Möglichkeit schaffen, dass sich ein Islam österreichischer Prägung entwickelt, frei von Einfluss und Bevormundung aus dem Ausland.“ ENGELHARD, Karla. Ein neues Islamgesetz für Österreich? ARD [online], 25.únor2015, dostupné z: http://www.tagesschau.de/ausland/islam-oesterreich-101.html