Když vyhoří advokát

V rámci advokacie se o tomto problému mlčí, i když jsou advokáti z mnoha důvodů náchylnější podlehnout syndromu vyhoření než soudci. Není možné si nevšimnout rozdílu mezi nadšenými třicátníky vstupujícími do advokátního stavu a demotivovanými padesátiletými advokáty, kteří berou své povolání již jen jako nutné zlo, sloužící k obstarávání obživy. Mnoho advokátů po několika letech praxe prohlašuje, že pokud by měli volbu, znovu by se právníky již nestali. Mnoho advokátů s delší praxí trpí depresemi a nadužívá návykové látky.

Příčiny tohoto jevu jsou nasnadě. Advokáti se neustále pohybují v antagonistickém, stresujícím, emočně vypjatém a mimořádně rychlém prostředí. Advokáti nesou odpovědnost za peníze, rodinu a svobodu někoho jiného. V jejich životě jsou stále přítomny lhůty, jejichž nedodržení má fatální následky, jsou neustále vystaveni telefonátům a e-mailům, pracují v časové tísni, jsou přetížení, musejí se vyznat v široké škále právní problematiky a jednají s obtížnými lidmi. Podstatou jejich práce je konflikt. Advokát má také malou kontrolu nad svým programem, který často určují soudy a klienti.

Advokáti tráví veškerý svůj pracovní čas a úsilí řešením problémů někoho jiného. Klienti navíc často od advokáta očekávají příliš a zejména očekávají, že vymaže důsledky jejich předchozích pochybení a selhání. Klienti také mnohdy přenášejí svůj stres a vztek na své advokáty a ze svých vlastních chyb viní právě svého advokáta.

Advokát je neustále vystaven kritickému hodnocení ze strany soudů, klientů a médií, i když jsou to často hodnocení neodborná a nespravedlivá. Práce advokáta vyžaduje perfekcionismus, logické a analytické myšleni a pozornost k detailu. Advokátova protistrana čeká na každou advokátovu chybu.

Pokud student právnické fakulty složí test s 80% úspěšností, není to špatné. V advokátově praxi by to však znamenalo téměř jistou žalobu na náhradu škody způsobenou nesprávným výkonem advokacie. Cena za chybu může být v řádu milionů korun nebo může znamenat pobyt klienta ve vězení. Snaha o perfekcionismus vede nevyhnutelně k vnitřnímu přesvědčení, že vlastní práce není nikdy dostatečně dobrá.

Advokát po několika letech praxe si také začne více uvědomovat rozpor mezi ideály, se kterými se vstupoval do profese, a realitou. Zhusta také nastává rozpor mezi advokátovou inteligencí a mnohdy netvůrčí prací, kterou musí vykonávat.

To vše vede k vyhoření, které je možno charakterizovat jako určitou emocionální vyčerpanost. V psychice advokáta se projevuje netrpělivostí, pocitem zahlcenosti, zapomnětlivostí, nesoustředěností, tendencí k prokrastinaci a návaly zlosti. Tělesnými příznaky jsou bolest hlavy a zad, zrychlený nebo nepravidelný srdeční puls, pocit nevolnosti, nespavost, nechutenství nebo naopak velká chuť k jídlu.

Vyhořelý advokát cítí únavu, bez ohledu na to, jak dlouho odpočívá nebo spí. Vyznačuje se cynismem ve vztahu k životu, má pocit, že nic nemá ve skutečnosti cenu a smysl, a necítí radost ze své práce a života. Cítí vztek, podrážděnost, beznaděj, což je doprovázeno necitelným, nezdvořilým a neadekvátním chováním vůči klientům a kolegům.

Vyhořelý advokát je špatný advokát. Advokáti přitom symptomy vyhoření přehlížejí, protože jsou vytrénovaní k tomu, aby byli tvrdí, stoičtí a snášeli různé ústrky. Vyhoření není pouhé vyčerpání, protože vyčerpávání je normální reakcí na stres a není nemocí. Vyhoření sice také není diagnózou psychické nemoci, ale lidé, kteří mají známky vyhoření, většinou vykazují symptomy alespoň mírné deprese, která již psychickou poruchou je. Vyhoření tedy může být určitou formou deprese. Vztah české veřejnosti k duševním poruchám je velmi pokřivený a většina lidí vnímá duševní poruchu jako projev slabosti či nedostatečnosti, za který je nutno se stydět. Je třeba si ale uvědomit, že vyhoření není osobním selháním advokáta, ale reakcí psychiky na nepřátelské prostředí, a že jakožto forma deprese vyžaduje léčbu, popř. medikaci.