Zprostředkovaně – zahrneme-li i rodinné příslušníky, pak téměř 2,5 milionu lidí. Nejde přitom o téma nové, které souvisí pouze s životem v soudobém demokratickém uspořádání. Jedním z prvních historických případů, kdy se otázka zadlužení a následného zbavení občanských práv stala významným politikem, bylo již starověké Řecko na konci 7. a na počátku 6. století před naším letopočtem. Narůstající sociální a politické napětí mezi athénskou aristokracií a lidem vedlo ke zvolení archónta Solóna v roce 594/593 př. n. l., který se v rámci svých proslulých reforem snažil o politický kompromis. Zástupci lidu viděli cestu z krize athénské obce v zavedení tyranidy, v jejímž čele měl stanout právě Solón. Ta měla zkrotit moc aristokracie a především odstranit prohlubující se sociální nerovnost v Athénách, která vedla její nejchudší část do otroctví. To ovšem Solón odmítl a přišel naopak se sérií reformních kroků, které dláždily cestu k vytvoření demokratického uspořádání v Athénách: „Nesporně nejvýznamnějším Solónovým činem byla tzv. seisachteia (setřesení břemen). Zrušením dluhů osvobodil ty, kteří byli pro dluhy v otroctví, a dokonce vykoupil ty Athéňany, kteří byli pro dluhy prodáni do ciziny. Do budoucnosti Solón zakázal zaručovat se za dluhy osobní svobodou dlužníka a jeho rodiny.“[1]
Vraťme se však do české současnosti. Vědecké zkoumání této problematiky bylo doposud jen ojedinělé. První rozsáhlé sociologické šetření, zaměřené výlučně na téma exekucí, občanské participace, politiky, ale také důvěry v sociální instituce, rodinou stabilitu apod., provedla společnost Median, a to ve dnech 10.–26. října 2018. Průzkumu, který agentura nazvala „Exekuce v Česku. Zkušenosti poloviny chudých Čechů a dopady exekucí“[2] se zúčastnil reprezentativní výběr 819 respondentů, kteří náležejí do „chudší poloviny populace“, tj. jejich příjem je nižší než příjmový medián domácností v České republice.[3] Jednalo se o lidi ve věkové struktuře 18–65 let, přičemž jejich výběr byl proveden tak, aby zahrnoval jak dostatečně reprezentativní vzorek lidí se zkušeností s exekucí v posledních 5 letech, tak i bez této zkušenosti, přičemž vedle příjmu byla zohledněna i otázka vzdělání, pohlaví, regionálního zastoupení, věku apod.[4]
Tento výzkum se primárně zabývá právě dopady institutu exekucí na politickou legitimitu, volební participaci a obecnou důvěru lidí v exekučním řízení v instituce demokracie a demokratického právního státu. Zahrnuje širší spektrum výzkumných otázek souvisejících s tematikou exekucí, jako jsou například sociální kapitál a finanční gramotnost, stres v domácnosti a rodinný život, mezilidská důvěra, životní styl apod. Těm se ale věnovat vzhledem k zaměření této studie nebudeme. Vedle výsledků tohoto výzkumu se v našem článku budeme opírat rovněž o statistická data o volbách, jak je ukazuje především volební web Českého statistického úřadu www.volby.cz, výsledky průzkumů týkajících se důvěry v demokracii v české společnosti obecně (zejména od agentury CVVM) a poznatky z literatury. Hlavním cílem této studie tedy je, nakolik exekuce ovlivňují politický proces v České republice a v jakých konkrétních oblastech.
Exekuce a jejich vliv na politický proces v ČR
V roce 2019 jsme si připomněli již 30. výročí sametové revoluce, která znamenala radikální politickou, ale i sociální a ekonomickou změnu poměrů, ve kterých žijí čeští občané. Toto výročí bylo opět (ale tentokráte ještě silněji) významným impulsem k diskusím, zda tento přechod od komunistického režimu k demokratickému byl úspěšný, respektive zda měl vůbec smysl. Počet pozitivních odpovědí na tuto otázku ve všech realizovaných průzkumech nepřekvapivě roste s dosaženým vzděláním a s růstem příjmů. Jak ale ukázali autoři tohoto průzkumu, Daniel Prokop a Michal Kunz, převážně pozitivně na tuto otázku odpovídá i většina z příjmově nižších vrstev české populace. Že změna politického systému po roce 1989 měla smysl, si myslí 22 % (rozhodně ano), respektive 31 % (spíše ano) české chudší poloviny populace. Dohromady tedy 53 % nízkopříjmových občanů. Negativně situaci vidí 11 % (rozhodně ne), respektive 21 % (spíše ne), tedy jen třetina. Zbylých 15 % respondentů neví. To znamená, že i lidé, kterým se ekonomicky vede spíše podprůměrně, většinově podporují legitimitu současného polistopadového režimu a přes některé kritické výhrady k jeho fungování se s ním ztotožňují.
Do tohoto na první pohled pozitivního konstatování velmi negativně zasahuje právě fenomén exekucí. Výzkum agentury Median ukázal, že zejména tento faktor (a ne jen primárně horší ekonomické podmínky) výrazně mění tento poměr v neprospěch podpory demokratického polistopadového uspořádání – 46 % lidí s exekuční zkušeností mu nedůvěřuje a jen 41 % jej podporuje. Jak už jsme naznačili – vedle exekucí do názoru české populace výrazně promlouvá i vzdělání. I chudší lidé, kteří ale dosáhli středního vzdělání s maturitou, změny po roce 1989 výrazně podporují, a to ze 72 %. Naopak lidé bez maturity, ale s exekuční zkušeností se z 52 % staví proti těmto změnám. Viz graf:
Zdroj: Median 2018, s. 9 – vybraná data, údaje jsou v %.
Podívejme se nyní na korelaci mezi důvěrou občanů České republiky k demokracii a vlivem exekucí. V rámci projektu Naše společnost se otázce vývoje důvěry české společnosti k demokracii[5] a také ke kvalitě demokracie v České republice dlouhodobě věnuje Centrum pro výzkum veřejného mínění při Sociologickém ústavu akademie věd – konkrétně od roku 2004. Z pravidelných průzkumů, realizovaných touto agenturou vždy v únoru každého roku, tedy máme validní data, platná pro celou českou společnost. Shodou okolností právě poslední šetření CVVM z února roku 2019 ukázalo nejsilnější míru důvěry českých občanů k demokracii jako formě vlády. Socioložka Naděžda Čadová ve své výzkumné zprávě k tomu dodává: „Téměř tři pětiny (57 %) českých občanů věří, že demokracie je lepší než jakýkoliv jiný způsob vlády. Otevřenost možnosti autoritativního způsobu vlády deklarovala v našem výzkumu více než pětina oslovených (21 %), další zhruba šestina (17 %) se domnívá, že je lhostejné, zda v zemi panuje demokratický nebo nedemokratický režim. Zbylých 5 % dotázaných se k položené otázce nedokázalo vyjádřit a volilo možnost „nevím“. Podíl dotázaných, kteří věří, že demokracie je lepší než jakýkoliv jiný způsob vlády, se v porovnání se situací před rokem statisticky významně nezměnil, přesto dosahuje v současnosti dosud nejvyšší hodnoty za celou dobu sledování... Podíl respondentů, kteří by za určitých okolností dali přednost autoritativnímu způsobu vlády, zůstává dlouhodobě na úrovni kolem čtvrtiny české populace. Naopak podíl lidí, podle kterých je jedno, zda máme demokratický nebo nedemokratický způsob vlády, v posledních letech spíše klesá a v posledních 2 letech dosáhl dosud nejnižších zjištěných hodnot (16 %,respektive 17 %).“[6] Výzkumy CVVM mimo jiné dobře ukázaly i na vztah mezi důvěrou v demokracii a její ekonomickou úspěšností – nejnižší procento Čechů, kteří věří v demokracii, zaznamenala agentura v roce 2012 (jen 42 %), kdy stále pokračovala (respektive se znovu prohloubila) ekonomická krize. Jestliže tedy 57 % celé české společnosti věří, že demokracie je lepší způsob vlády než ostatní, u její chudší poloviny už je to jen 39 %. Naopak 27 % z této části deklaruje, že „za určitých okolností může být autoritativní způsob vládnutí lepší než demokratický“. U české společnosti, včetně její bohatší poloviny, tvoří podíl těchto odpovědí jen 21 %. 34 % z této sociálně slabší poloviny také odpovědělo souhlasně na otázku: „Pro lidi, jako jsem já, je jedno, zda máme demokratický nebo nedemokratický režim.“ Naopak v celospolečenském měřítku je podíl kladných odpovědí přesně poloviční (17 %). Velmi zajímavá čísla pak vyplývají ze srovnání se skupinou lidí, kteří byli v posledních 5 letech zasaženi exekucí. Tam se důvěra v demokracii propadla z 57 % (celá společnost), respektive 39 % (chudší část), na 27 %. A dodejme: v okamžiku vrcholícího hospodářského růstu. Naopak nižší číslo respondentů s exekuční zkušeností odpovědělo ve srovnání se sociálně slabší polovinou Čechů (27 %) kladně na otázku: „Za určitých okolností může být autoritativní způsob vládnutí lepší než demokratický“. A to jen 24 %. Naopak plných 49 % exekucí zasažených Čechů sdílí názor, že: „Pro lidi, jako jsem já, je jedno, zda máme demokratický nebo nedemokratický režim.“
Z těchto dat je tedy zřejmé, že exekuce nevede primárně k politickému radikalismu a podpoře nedemokratických politických alternativ – jakkoliv ani tento vývoj nelze vyloučit, a to s možným výrazným zhoršením sociální a ekonomické situace české společnosti jako takové v případě nové ekonomické krize. Jestliže téměř polovina lidí, kteří prošli či procházejí exekucí, tvrdí, že je naprosto lhostejné, jaký typ politického zřízení existuje, je zřejmé, že tito lidé rezignují na možnosti občanské participace v rámci demokratického politického režimu a nevěří, že by se prostřednictvím jeho participativních mechanismů (volby, občanské aktivity, demonstrace apod.) se mohli jakkoliv realizovat a přispět ke zlepšení své sociální situace (například podporou konkrétní politické strany). Blíže k tomu vedoucí výzkumu agentury Median, Daniel Prokop: „Exekuce tedy nejsou spojeny s nárůstem podpory autoritářství, ale s politickou apatií a poklesem pozitivního vztahu k demokracii. Postoj k demokracii opět souvisí se samotnou úrovní příjmů a vzdělání. Chudší polovina Čechů v našem výzkumu má důvěru v demokracii jako v nejlepší možný systém vlády méně často (39 %) než obecná populace v měřeních CVVM (57 %). Zkušenost s exekucemi ale hraje roli mezi jinak stejně vzdělanými i příjmovými respondenty – a souvisí se snížením podpory demokracie v těchto skupinách o zhruba 11–14 procentních bodů.“
V této souvislosti se dokonce objevují názory, že právě exekuce, respektive její politické a sociální konsekvence jsou jedním z největších problémů pro budoucí vývoj české demokracie. Nízká míra důvěry v demokracii a vysoká míra politické apatie, která ale může lehce přejít v radikalismus, totiž mimo jiné vede k politické podpoře extremistických stran či populistických hnutí, která jsou zpravidla založená na osobnostním charisma svého čelného představitele nebo na antisystémovém, protidemokratickém politickém programu. Problémem také je, že toto téma poutá v posledních měsících i pozornost zahraničního tisku, jak o tom svědčí například rozsáhlá reportáž o vztahu mezi exekucemi a stavem demokracie v České republice, kterou na počátku roku 2019 otiskl britský deník The Guardian.[7] V rozhovoru pro tento list komentoval tuto složitou problematiku novinář a akademik Jan Čulík, který pedagogicky působí na Univerzitě v Glasgow: „Tento problém patří k jedněm z nejvýznamnějších faktorů, které destabilizují zemi… Není divu, že lidé nedůvěřují demokratickému režimu a hlasují pro populisty a nové oligarchy. Hlasovali byste pro demokratický ,establishment´, který vás odsoudil k trvalému otroctví dluhů? Za komunismu se nic takového nestalo.“
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 4/2019.
PEČÍRKA, J. a kol. Dějiny pravěku a starověku I. 3. přepracované vydání. Praha: SPN, 1989, s. 495. Blíže k této otázce viz též VALEŠ, L. Dějiny politického myšlení od starověku po Machiavelliho. 1. vydání. Klatovy: AgAkcent pro Právnickou fakultu ZČU v Plzni, 2013.[1]
Výsledky tohoto výzkumu jsou k dispozici na webové stránce: https://a2larm.cz/wp-content/uploads/2018/12/Chudoba_a_exekuce.pdf. Stav k 20. 6. 2019. V textu budeme pro citaci tohoto průzkumu používat pojmenování Median 2018. Poznatky z tohoto výzkumu využil nejnověji sociolog Daniel Prokop ve své knize s příznačným názvem: Slepé skvrny – o chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti. 1. vydání. Brno: Host, 2019.[2]
Viz Median 2018, s. 4.[3]
Bližší popis metodiky výzkumu a vzorku respondentů viz Median 2018, s. 4–6.[4]
K této problematice v obecné rovině viz například SEDLÁČKOVÁ, M. Důvěra a demokracie: Přehled sociologických teorií důvěry od Tocquevilla po transformaci v postkomunistických zemích. 1. vydání. Praha: SLON, 2013.[5]
CVVM – Názory české veřejnosti na úroveň demokracie a respektování lidských práv v ČR – únor 2019. In: https://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c2/a4877/f9/pd190313.pdf. 10. 7. 2019. Zpráva obsahuje i dlouhodobé vývojové řady[6]
The Guardian: Czech democracy ,underthreat’ from risik debt crisis. In: https://www.theguardian.com/world/2019/jan/06/czech-democracy-threat-debt-crisis. Stav k 11. 7. 2019.[7]
Diskuze k článku ()