Zákon s tímto mechanismem spojuje určité zvláštní požadavky. V článku se věnuji požadavkům kladeným na obsah smlouvy, která má jednostrannou změnu ceny platně umožnit, dále možnosti jednostranně změnit zafixovanou cenu. Nerozebírám související otázky, jako např. informování spotřebitele o provedení jednostranné změny.[2] Stranou ponechávám i veřejnoprávní aspekty řešené problematiky.[3]
I. Jaké jsou obsahové náležitosti smlouvy, která zakládá možnost budoucí jednostranné změny ceny nebo jiných smluvních podmínek?
Pokud jde o smlouvu B2C spadající svým předmětem do působnosti energetického zákona (dál jen „EZ“), je nezbytné si (i.) možnost budoucí jednostranné změny ceny nebo jiných smluvních podmínek (dál jen „jednostranná změna“) ve smlouvě dopředu sjednat.[4] Zbylé, níže uvedené náležitosti nejsou obligatorní, ale doporučení hodné.
Předně doporučuji sjednat si (ii.) důvody pro jednostrannou změnu. Zde se sluší pro účely tuzemské praxe podotknout, že dle Energetického regulačního úřadu (dál jen „ERÚ“) je sjednání si důvodu pro budoucí jednostrannou změnu obligatorní.[5] Byť tento závěr nekoresponduje s judikaturou Soudní dvora EU[6] a jeho odůvodnění zvláštně mísí sekundární unijní právo s občanským zákoníkem (dál jen „OZ“),[7] je třeba ho vzít do úvahy, protože ERÚ – dozorový orgán – podle něj patrně bude postupovat.
Dále doporučuji do smlouvy zařadit ujednání (iii.) o nároku spotřebitele jednostrannou změnu odmítnout a od smlouvy z tohoto důvodu odstoupit.[8] Doporučuji si ujednat také (iv.) způsob, kterým se jednostranná změna spotřebiteli oznámí.[9] Dále doporučuji sjednat si (v.) přiměřený rozsah[10] jednostranné změny.[11] Všechna výše uvedená ujednání doporučuji z důvodu požadavku přehlednosti adhezních smluv[12] vložit do jediného článku/ustanovení smlouvy.
Naopak do smlouvy nelze nikdy vložit (vi.) ujednání o tom, že v případě odmítnutí jednostranné změny a následného odstoupení od smlouvy je spotřebitel povinen hradit jakékoliv poplatky (např. odstupné apod.).
Dílčí závěr: Ujednání o právu dodavatele provést jednostrannou změnu je jedinou povinnou obsahovou náležitostí (z výše uvedených) smlouvy, která má možnost jednostranné změny platně založit. Ostatní výše uvedená ujednání jsou fakultativní, přičemž jejich vložení do smlouvy velmi doporučuji.
II. Jak posoudit překvapivost obchodních podmínek?
Do které části smlouvy však výše uvedené obsahové náležitosti vložit? Je nutné toto ujednání zahrnout do smlouvy ve smyslu listiny, na kterou spotřebitel připojuje svůj podpis a jejíž obsah chápe jako podstatný, nebo je postačující toto ujednání zahrnout pouze do obchodních podmínek, které se staly platnou součástí smlouvy? ERÚ tvrdí,[13] že výše uvedená ujednání je možné obsáhnout pouze do obchodních podmínek. Domnívám se, že tento závěr je (i.) nutné konfrontovat s § 1753 OZ, který obsahuje zákaz překvapivých ujednání v obchodních podmínkách, a (ii.) odmítnout jej pro jeho paušálnost.
Úprava v § 1753 OZ „vychází z tzv. paušálního souhlasu s obsahem obchodních podmínek a pardonuje jistou nepozornost (a to i u profesionálního akceptanta obsahu obchodních podmínek), resp. počítá s určitou dávkou ‚racionální rezignace‘ spojenou s očekáváním korektnosti obsahu předem připraveného dokumentu, který předkládá druhá smluvní strana. Zakotvení povinnosti poctivosti a presumpce poctivosti a dobré víry poskytuje pro takový postoj i normativní oporu.“[14] Racionální rezignace plyne rovněž z toho, že osoba (podnikatel i spotřebitel) přistupující ke smlouvě uzavřené adhezním způsobem, které je předpřipravený dokument předložen k podpisu, nevynakládá prostředky na detailní prostudování něčeho, co stejně nemůže změnit.[15]
Ustanovení je statusově neutrální a „překvapeným subjektem může být jakákoliv osoba bez ohledu na postavení v konkrétním smluvním vztahu.“[16] Ač s tím zákon výslovně nepočítá, lze předpokládat, že by „rozumný soudce míru překvapivosti ustanovení posuzoval odlišně u průměrně ostražitého, pozorného a rozumného spotřebitele, a na druhé straně u podnikatele jakožto profesionála – v jeho prospěch by se měla překvapivost klauzule obchodních podmínek hodnotit jen v opravdu excesivních případech.“[17] Ve výše uvedené logice lze truhláře, holiče nebo hospodské vyloučit z okruhu subjektů, které může ujednání o možnosti budoucí jednostranné změně obsažené pouze v obchodních podmínkách překvapit, a to s poukazem na jejich podnikatelský status. Přesto se neubráním dojmu, že i tento přístup je poněkud paušalizující a (zvlášť pro malé podnikatele vykonávající manuální práce) přísný.
V případě spotřebitelů je situace komplikovanější, neboť pro spotřebitele může být překvapivé i ujednání pro podnikatele nepřekvapivé. Jak tedy při posuzování překvapivosti ve vztahu B2C postupovat?
Ujednání je nutné hodnotit jednak v konkrétním případě (zda jde o subjektivně překvapivé ujednání), jednak obecně (zda jde o objektivně překvapivé ujednání), přičemž se hodnotí překvapivost formální (umístění ujednání do obchodních podmínek) a materiální (obsah ujednání).[18] Aby bylo ujednání překvapivé, musí být vždy překvapivé v konkrétním případě. Zhodnotit překvapivost v konkrétním případě je nutné s pomocí konceptu tzv. průměrného spotřebitele,[19] tzn. že i subjektivní hledisko se hodnotí objektivním měřítkem.[20] Objektivní překvapivost (tzn. překvapivost ujednání s odhlédnutím od konkrétního případu) má úlohu pomocného ukazatele – indikuje subjektivní překvapivost (tzn. překvapivost v konkrétním případě), avšak ta může být okolnostmi případu vyvrácena (a vice versa).
Mám za to, že ujednání o možné jednostranné změně není obecně překvapivé, neboť do obchodních podmínek ho umisťují dodavatelé napříč celým odvětvím energetiky. Jak ovšem bylo uvedeno výše, rozhodující je subjektivní překvapivost, pro kterou je objektivní překvapivost pouhým vodítkem. Okolnost, která může objektivní nepřekvapivost zvrátit, je podle mého názoru kupř. ujednání o fixaci ceny – ať již je učiněno ve smlouvě, anebo v předsmluvním stádiu (typicky pracovníkem na pobočce).
Dílčí závěr: Nelze paušálně stanovit, že ujednání o právu dodavatele provést jednostrannou změnu je, resp. není překvapivé, je-li obsaženo jen v obchodních podmínkách. Situace se musí hodnotit dle okolností ad hoc.
III. Jednostranná změna fixované ceny
Mám za to, že překvapivé – a to především materiálně – je ujednání, které dodavateli umožní jednostranně změnit cenu zafixovanou na určité časově omezené období (dále jen „fixovaná“ nebo „garantovaná cena“). Takové ujednání je neúčinné a jednostranná změna provedená na jeho základě je neplatná.
Jelikož podstatou procesu, v němž se k jednostranné změně dospívá, je „take it or leave it“,[21] fixovanou cenu jednostranně změnit nelze. Spotřebitele, který na počátku smluvního vztahu učiní ústupek[22] a který racionálně plánuje trvalost svých výdajů v oblasti energetiky,[23] nelze ze smluvního vztahu tímto způsobem „vyštvat“ v momentě, kdy ze závazku začne mít spotřebitel prospěch. Můj výše uvedený přístup vyplývá ze spravedlivého rozložení rizik a ze zásady ochrany slabší smluvní strany. Podle tohoto přístupu na spotřebitele nelze přesunout odpovědnost za zvýšení nákladů dodavatele. Má-li dodavatel obavu, že v budoucnu stoupnou jeho pořizovací náklady na komoditu, měl by svá rizika ošetřit ex ante – (i.) buď by neměl produkty s fixní cenou vůbec nabízet, (ii.) anebo by se měl pojistit. Ani smluvně založené právo nelze zneužívat, tím spíše v neprospěch spotřebitele.
Výše uvedená argumentace (jakoby „mimochodem“) počítá s tím, že pojem garantovaná/fixní cena automaticky vylučuje možnost jednostranné změny ceny. Tato „samozřejmost“ plyne z výkladových imperativů v § 1812 a § 557 OZ, neboť pojmy garantovaná/fixní cena chápe tzv. průměrný spotřebitel jako „záruku neměnnosti ceny“. Proto vyložím smlouvu ve prospěch spotřebitele tak, že garance ceny[24] z logiky věci vylučuje možnost provést jednostrannou změnu ceny. Tím pádem tzv. průměrný spotřebitel nemůže ujednání tvrdící opak (tedy ujednání zakládající možnost jednostranné změny ceny) rozumně očekávat.
Dílčí závěr: Fixní cenu nelze změnit skrze mechanismus jednostranné změny.
autor je právníkem spotřebitelské organizace dTest, o.p.s.
výše uvedené názory nevyjadřují stanovisko spotřebitelské organizace dTest, o.p.s.
[1] K zákonné úpravě tohoto mechanismu viz § 11a odst. 1, 5 EZ (lex specialis) a § 1752 OZ (lex generalis). Jednostranně lze změnit standardizovaná nepřímá i přímá smluvní ujednání, k tomu viz HOUDEK, Z. Jednostranná změna obchodních podmínek, 2016, s. 203. Shodně ŠILHÁN, J. § 1752 [Ultimátum při změně obchodních podmínek], 2019, s. 1812.
[2] K informování viz (analogicky) rozsudek SDEU ze dne 25. 1. 2017 ve věci BAWAG proti Verein für Konsumenteninformation (C-375/15) nebo ZELENKA, J. Jednostranná změna obchodních podmínek ve vztazích B2C, 2021, str. 64-66.
[3] Např. podezření na nekalou obchodní praktiku ve smyslu § 4 zákona o ochraně spotřebitele, které se mohou dopustit dodavatelé, jestliže lákají spotřebitele na smlouvy s fixními cenami, zároveň si však vyhradí právo pozdější jednostranné změny ceny.
[4] PŘÍKAZSKÁ, M. Možnosti tzv. jednostranné změny smluvních podmínek v energetickém zákoně, 2019, s. 127. Shodně výkladové stanovisko ERÚ, 3/2018, s. 3. Shodně (analogicky) rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1580/2018.
[5] Výkladové stanovisko ERÚ, 3/2018, s. 3, 4. Shodně ZDVIHAL, Z. K vybraným aspektům některých opatření na ochranu zákazníka v rámci trhu s elektřinou a plynem. 2015, s. 350.
[6] Rozsudek SDEU ze dne 26. 4. 2012 ve věci Nemzeti Fogyasztóvédelmi Hatóság proti Invitel Távközlési Zrt (C-472/10), odst. 26. Obdobně rozsudek SDEU ze dne 21. 3. 2013 ve věci věci RWE Vertrieb AG vs. Verbraucherzen-trale Nordrhein-Westfalen eV (C-92/11), odst. 55. SDEU považuje nesjednání si důvodu za významný ukazatel nepřiměřenosti ujednání, nikoliv za obligatorní náležitost, jejíž absence způsobí nepřiměřenost ujednání bez dalšího.
[7] K bližší polemice s citovaným názorem ERÚ viz ZELENKA, J. Jednostranná změna obchodních podmínek ve vztazích B2C, 2021, s. 54-55.
[8] Nejde o obligatorní náležitost, neboť takové ujednání by jen deklarovalo oprávnění spotřebitele založené již zákonem. § 1752 OZ za nezbytné označuje ujednání, kterým se spotřebiteli založí možnost exitu. Ujednání, kterým se možnost exitu (jen) deklaruje, není nezbytné. Přesto takové ujednání nelze klasifikovat jako nadbytečné, zvlášť ve vztazích B2C je nanejvýš vhodné ho do smlouvy zařadit.
[9] Nejde o obligatorní náležitost, neboť absenci tohoto ujednání výslovně upravuje (a tím pádem umožňuje) § 11a odst. 1 in fine EZ.
[10] Za rozsah je přitom nutné považovat „to, co měním“, nikoliv „míru, v jaké měním“. Bude-li ujednání znít: „Dodavatel může jednostranně změnit cenu nanejvýš o 50 %“, je „cena“ sjednáním rozsahu jednostranné změny a „50 %“ sjednáním míry jednostranné změny. To je velmi podstatné, neboť míra jednostranné změny nemusí být, na rozdíl od rozsahu, přiměřená (k tomu viz § 1752 odst. 1 věta 1. in fine OZ). Postačí, je-li míra jednostranné změny racionálně zdůvodnitelná, a tedy nevykazuje známky zakázaného zneužití práva a svévole. Skokové zdražování cen energií během podzimu 2021 je racionálně zdůvodnitelné, byť míra zdražování jistě není přiměřená k původně sjednané ceně, neboť někdy, jak plyne z praxe poradny dTestu, přesahuje zdražení i 100 % původně sjednané ceny.
[11] Nejde o obligatorní náležitost, přesto je – zejména pro dodavatele – důležité toto ujednání do smlouvy zahrnout, jinak se aktivuje omezující režim dle § 1752 odst. 2 OZ.
[12] Smlouvy v oblasti energetiky jsou ve vztazích B2C nejčastěji uzavírány adhezním způsobem.
[13] Výkladové stanovisko ERÚ, 3/2018, s. 4. Shodně PRAŽÁK, Z. Komentář k § 1752, 2017, s. 61 nebo (analogicky) monitorovací zpráva ČTÚ, 2/2015, s. 6.
[14] BEJČEK, J. Některá úskalí racionality obchodních podmínek, 2015, s. 620.
[15] PELIKÁNOVÁ, I., PELIKÁN, R. Komentář k § 1752, 2014, s. 72,
[16] PŘÍKAZSKÁ, M. Překvapivá ujednání v obchodních podmínkách a jejich důsledky, 2017, s. 419. Shodně BEZOUŠKA, P. Vznik a obsah smlouvy aneb Více svobody a odpovědnosti, 2013, s. 228.
[17] Op. cit. sub 14, s. 620.
[18] PŘÍKAZSKÁ, M. Překvapivá ujednání v obchodních podmínkách a jejich důsledky, 2017, s. 420.
[19] K pojmu průměrný spotřebitel viz např. ONDREJOVÁ, D. Hledisko tzv. průměrného spotřebitele v nekalé soutěži, 2009, s. 222 an.
[20] Op. cit. sub 18, s. 420.
[21] HOUDEK, Z. Jednostranná změna obchodních podmínek, 2016, s. 199. Jednostranná změna není de facto jednostrannou změnou v pravém smyslu slova, daleko víc jde o zvláštní kontraktační proces zakončený dohodou stran (shodně BEZOUŠKA, P. § 1752 Mohou smluvní strany smluvně založit právo ultimativního návrhu na změnu závazku i pro jiné případy než vyjmenované v § 1752 odst. 1 obč. zák.?, 2020).
[22] Spotřebitel uzavírá smlouvu s fixovanou cenou jako jistý kompromis. Smlouva s fixovanou cenou totiž zpravidla není smlouvou, která poskytuje v daný moment nejlevnější dodávky cen energií na trhu, nicméně z důvodu fixované ceny se spotřebiteli z dlouhodobého hlediska její uzavření přesto vyplatí.
[23] Plánování je faktor významně snižující tzv. energetickou chudobu.
[24] Bez ohledu na to, zda je garance ceny sjednaná v obchodních podmínkách nebo ve smlouvě samotné.
Diskuze k článku ()