Podrobněji se zabývá postavením kaplanů v armádě první československé republiky. Popisuje vlastenecké nasazení českých a slovenských vojenských kaplanů v době napadení Československa ze strany armády maďarských komunistů v roce 1919. Zabývá se kladným vývojem duchovní péče v Československu od roku 1918 do roku 1939 a zvyšováním počtu a zlepšováním postavení kaplanů v československé armádě, a to katolických, evangelických i církve československé. Neopomíjí ani likvidaci duchovní péče v českých vojenských jednotkách po německé okupaci v roce 1939 a věnuje se působení československých vojenských duchovních za druhé světové války v armádách západních spojenců Československa. Na závěr se dotýká obnovení duchovní péče v československé armádě v roce 1946, zejména aktivního podílu prezidenta Edvarda Beneše na této obnově. Nakonec líčí její pozvolné ubíjení po komunistickém puči z února 1948 a její úplnou likvidaci na konci roku 1950.
Úvod
Tradice duchovní péče v českých zemích sahá do dob, kdy vojska českých knížat a králů doprovázeli duchovní. Poskytovali duchovní péči jak vojsku, tak místnímu obyvatelstvu. Potřeba stálé duchovní péče se začíná projevovat ve válkách s Turky od 16. století (připomeňme bitvu u Mohácse v roce 1526) a zvyšuje se po třicetileté válce, kdy v roce 1649 panovník Ferdinand III. zakládá v habsburské monarchii stálou armádu.[1] V roce 1773 zřizuje Marie Terezie svým dvorským dekretem samostatnou katolickou vojenskou duchovní správu pro období války i míru a pověřuje tehdejšího biskupa Vídeňského Nového Města Heinricha Johanna von Kerense jejím vedením. Koncem roku 1773 jej papež pověřuje úřadem apoštolského polního vikáře. Úřad apoštolského polního vikáře se sídlem ve Vídni byl obsazován až do zániku Rakouska-Uherska v roce 1918. Kandidát byl jmenován císařem, následně potvrzen Apoštolským stolcem a byl pomocným orgánem Ministerstva války v duchovních záležitostech. Byl ordinářem pro všechny katolíky podléhající vojenské pravomoci.[2]
První světová válka
Situace na počátku první světové války nebyla pro duchovní správu v ozbrojených silách zdaleka příznivá. V důsledku armádních reforem po prohrané válce proti Prusku v roce 1866 totiž došlo k celkové redukci armády a na konci 60. let 19. století byl snížen také počet duchovních v armádě.[3] Ve vojenských posádkách, kde vojenští duchovní nebyli ustanoveni, využívala armáda místních duchovních. Např. v roce 1913 zvýšilo vedení armády na naléhání apoštolského polního vikáře počet katolických vojenských kaplanů ze 151 na 159.[4] Rakouský státní archiv ve Vídni (Österreichisches Staatsarchiv), v němž jsou uloženy písemnosti apoštolského polního vikariátu a v menší míře písemnosti evangelické vojenské duchovní správy v rakousko-uherské armádě a v němž jsem prováděl výzkum, obsahuje rozhořčené žádosti vedení apoštolského vikariátu o zvýšení platů vojenských kaplanů. Apoštolský vikariát argumentuje mimo jiné tím, že pokud platy zůstanou na stávající nízké výši (srovnává je s platy vojenských lékařů, kteří rovněž vykonávají nebojovou činnost), nebude dostatek zájemců o náročnou službu vojenského kaplana. V rakouských ozbrojených silách sloužili v roce 1913, rok před počátkem první světové války, vedle římských katolíků v aktivní službě zástupci pěti dalších vyznání: řeckokatolického, pravoslavného, augsburského, helvetského a islámského, celkem 190 duchovních. Vojenští rabíni nebyli armádou zaměstnáni, ale pro případ mobilizace se počítalo s využitím devíti polních rabínů druhé třídy v záloze.[5] Za první světové války se počet kaplanů zvýšil povoláváním vojenských kaplanů v záloze. Např. v roce 1916 v ní působilo 1 841 římskokatolických a 177 řeckokatolických kněží.[6] Jejich počet přesto nebyl dostatečný vzhledem k obrovským válečným ztrátám na životech. Vojenští kaplani doprovázeli jednotky na bojiště, sloužili bohoslužby, katolíkům poskytovali svátost pokání (zpověď a rozhřešení). Ale také se účastnili pohřbů a zapisovali jména zabitých a zemřelých do matrik a tyto záznamy posílali nadřízeným orgánům. Působili také v nemocnicích a vojenských školách. Mezi smutné úkoly c. a k. duchovních náleželo doprovázení legionářů na popravu. Popravy se konaly nejčastěji na italské frontě, kde bylo popraveno nejvíce legionářů zajatých rakousko-uherskou armádou. Každý československý legionář věděl, že pokud jej tato armáda zajme, bude odsouzen k smrti a popraven. K popravě doprovázeli legionáře rakouští vojenští duchovní, často Češi a čeští vlastenci. Posloužili jim, povzbudili je slovem i svou přítomností, a pokud byli katolíky, smířili je s Bohem ve svátosti pokání. Několik případů je uvedeno v knize Martina Flossmana S orlem i lvem. Příběhy českých duchovních od 17. století do první světové války, vydané roku 2018. Jedním z nich je poprava vojína Josefa Sobotky z Čachotína (dnes okres Havlíčkův Brod) provedená u obce Creto, asi 20 km severozápadně od Gardského jezera (dnes součást Itálie), která se uskutečnila 26. července 1918. J. Sobotka byl zajat při krvavém střetu mezi rakouskou polní hlídkou a skupinou třinácti československých legionářů, kteří konali propagační službu před rakouskými liniemi 24. července.
Duchovní útěchu mu v den popravy poskytl polní kněz u 98. pěší brigády Jan Švec. „Asi o půl šesté odpoledne byl přiveden Sobotka, byla mu povolena pouta a státním návladním mu byl německy přečten rozsudek, který mu polní kurát Švec přeložil do češtiny. Po přečtení rozsudku mu byla eskortou opět utáhnuta pouta, která si při tom počínala tak surově, že byla kaplanem Švecem napomenuta k lidskosti. Švec se ujal Sobotky, ten ale jeho výzvu ke zpovědi odmítl. Teprve knězova slova, že je také Čech a že ví, jakou cestu má před sebou, odpověděl: ‚Mně už je to všechno jedno, ale chcete-li, můžete mne doprovázet.‘ Cestou se pak Sobotka rozpovídal a vykládal s velkým nadšením o československých legiích, že se až rozveselil… [kněz J. Švec, pozn. autora] nabídl ještě jednou Sobotkovi přijmout svátost smíření. Ten sice tentokrát souhlasil, ale velitel eskorty je nechtěl nechat o samotě. Teprve na telefonickou urgenci Švece veliteli brigády jim to bylo povoleno. Sobotka přijal svátost, odmítl cigarety a požádal o trochu vody a kapesník, aby si mohl zchladit nos, který měl od střetu přeražený… Dle Švecova svědectví zemřel Sobotka klidně a hrdinně. Na jaře 1919 byly jeho ostatky exhumovány a převezeny do Prahy. Zde byly vezeny na lafetě těžké houfnice tažené trojspřežím ze Staroměstské radnice na Olšanské hřbitovy, kde byly uloženy. Průvodu se účastnil prezident Masaryk, nejvyšší představitelé státu a armády a široká veřejnost. Církevní obřady vykonal polní superior Antonín Voneš.“[7]
Československé legie
V československých legiích v Rusku a v Itálii jako v armádě vznikajícího státu nebyla duchovní služba zřízena. Jednotliví duchovní, kteří se do legií přihlásili, ale mohli vykonávat svou službu, a to ve svém volném čase. Stejně tak i mužstvo se mohlo účastnit náboženských obřadů. Nejvýraznější postavou kněze-legionáře v československém vojsku v Rusku byl P. Josef Chadim, který se narodil roku 1880 v Sedleci, okres Třebíč. Absolvoval kněžský seminář v Brně a jako student bohosloví nekonal vojenskou službu a byl zařazen do náhradní zálohy. Po přijetí kněžského svěcení v roce 1906 byl jmenován polním kurátem druhé třídy v záloze. V rámci mobilizace se 28. července 1914 dostavil ke svému pluku a byl aktivován jako vojenský kaplan.[8]
V listopadu 1914 byl v rámci ústupu rakouských vojsk v Haliči zajat Rusy a zajetí strávil v zajateckém táboře v Kazani na Volze. Pracoval ve vojenské nemocnici a působil jako kněz. Po svržení Kerenského vlády v roce 1917 se v Kazani rozpoutaly pouliční boje, při nichž Pater Chadim s nasazením života na ulici obvazoval a zaopatřoval nemocné. Po stupňujících se potyčkách s bolševiky se rozhodl pro vstup do legií, za což byl mnohými zajatými rakouskými důstojníky označován jako zrádce. Po svém vstupu do legií řekl: „Spálil jsem všechny mosty návratu do Rakouska, ale povinnost mne volá… Hanbil bych se, kdybych přihlížel nečinně, jak druzí v bojích krvácejí, neboť i mne tam mohou potřebovat.“[9] V legiích začal sloužit jako prostý vojín; důstojníkům nebyly až na nepatrné výjimky hodnosti uznávány. Do legií se přihlásil 6. srpna 1918 a byl zařazen do československého vojska jako písař 1. československé nemocnice v Čeljabinsku. Dalším jeho působištěm byla funkce hospodářského správce v nemocnici pro léčbu tuberkulózních pacientů. Poté byl převelen do Vladivostoku, kde působil jako zástupce hospodářského správce československé vojenské nemocnice a následně jako vedoucí hospodář. Ve vedení nemocnice se skvěle osvědčil: dovedl využít schopností svých podřízených, na pozemcích nemocnice založil zelinářskou zahradu a rozmnožil hospodářský majetek nemocnice, takže mohl nemocným poskytovat lepší stravu. 1. srpna 1919 byl jmenován podporučíkem a 1. dubna 1920 povýšen na správního poručíka. Své kněžské poslání vykonával ve prospěch všech legionářů, kteří o to požádali: oddával, křtil děti, pohřbíval, navštěvoval nemocné, posiloval umírající. Všechny úkony zapisoval na psacím stroji do matrikových záznamů, které po návratu do vlasti předal duchovnímu oddělení Ministerstva národní obrany. 3. srpna 1920 byl z Vladivostoku evakuován na anglickém parníku Huntsend. Na lodi prováděl mimo jiné každý týden inventuru počtu lůžek, protože velitelé oddílů osobně ručili za každou případnou ztrátu na zařízení lodi. Vedle toho vykonával své kněžské povinnosti, mezi něž náležely pohřby, a to nejen legionářů, ale i jejich žen a dětí. Československé hranice překročil 5. října 1920.
Po uplynutí dovolené byl přeložen v lednu 1921 k první horské brigádě v Ružomberku a do tamější záložní nemocnice. Poté byl pro svůj zhoršující se zdravotní stav (mnozí legionáři se vrátili s podlomeným zdravím) přeložen do Pardubic, do záložní nemocnice. Zemřel 30. října 1921 v rodném Sedleci.[10]
Československá republika
Vznik Československa přivítala většina českých a slovenských vojenských duchovních s velkou radostí a ulehčením, podobně jako ostatní Češi a Slováci. V Československé republice byla stanovena všeobecná branná povinnost, která se vztahovala i na duchovní (branný zákon č. 193/1920 Sb. z. a n.). Osoby, které měly podle dřívějších rakouských předpisů výhody v plnění branné povinnosti (včetně duchovních), byly převedeny do náležitého branného poměru. Pokud byly zařazeny do evidence záloh nebo do zálohy, byly v novém státě převedeny do zálohy a byly povinny konat za mobilizace a ve válce službu beze zbraně. Vládní nařízení č. 141/1927 Sb. z. a n. přineslo doplnění: vysvěcení a ustanovení duchovní a kandidáti duchovního stavu církví a náboženských společností státem uznaných měli oprávnění požádat, aby po vykonání základní nebo náhradní vojenské služby byli zařazeni k pomocné zdravotnické službě nebo k jiné službě beze zbraně. Po vzniku Československa nebylo zpočátku jasné, zda v nově budovaných ozbrojených silách bude místo pro stálou duchovní péči. Byly ostatně silné hlasy proti existenci armády jako takové a uvažovalo se o odluce státu a církve. Trvalou přítomnost duchovních v ozbrojených silách uhájilo svým velkým osobním nasazením vedení vojenské duchovní správy v čele s Msgre. Antonínem Vonešem. Msgre. Voneš byl bývalým rakouským polním superiorem (velitelem jednoho z obvodů armádní duchovní služby) a na nově se formujícím Ministerstvu národní obrany byl postaven do čela duchovních.[11]
Důležitým argumentem ve prospěch zachování duchovní služby bylo, že na území Československa se nacházelo mnoho vojenských nemocnic, v nichž leželi s těžkými zraněními a umírali navrátilci z války. Těm bylo potřeba, pokud si to přáli – někdy to také odmítali –, poskytnout duchovní útěchu a zaopatření. Vojenští duchovní kromě toho vedli veřejné matriky, což byl jeden z jejich nejdůležitějších úkolů jakožto duchovních státem uznaných církví až do konce roku 1949. Tehdy byly v důsledku komunistického puče veřejné matriky církvím a náboženským společnostem odňaty, což byl jeden z projevů snahy státních orgánů omezit jejich vliv na veřejnost.[12] Vojenští duchovní se věnovali pátrání po pohřešovaných, vedli korespondenci s příbuznými zemřelých a pečovali o válečné hroby a kostely. Během jednoho roku po vzniku Československa se duchovní služba v ozbrojených silách stabilizovala a fungovala až do 31. července 1939. K tomuto dni byla po německé okupaci republiky zlikvidována.[13] K dobrému jménu duchovní služby v ozbrojených silách přispěli vojenští duchovní svou nesmírně obětavou angažovaností v okamžiku ohrožení republiky v roce 1919.[14] 30. května 1919 totiž maďarská vojska pod velením Bély Kuna napadla Slovensko a rychle postupovala.[15] 10. června stanula na polské hranici. V Prešově byla vyhlášena bolševická Slovenská republika rad. 4. června 1919 předal prezident T. G. Masaryk vrchní velení francouzskému generálu Pellé a v českých zemích byl vyhlášen výjimečný stav. Pod vedením francouzských generálů přešly československé jednotky do protiútoku a získaly některá území zpět. Pod tlakem Dohody a hrozbou jejího vojenského zákroku se bolševická vojska nakonec stáhla a 24. června byla zastavena palba.
Vojenští duchovní, tehdy na Slovensku působící v rámci československých ozbrojených sil, se skvěle osvědčili. Podporovali svými přednáškami a kázáními své spolubojovníky, při evakuaci zachraňovali matriky, pohřbívali mrtvé, utěšovali zraněné. Českoslovenští vojenští duchovní působící na Slovensku se kromě toho osvědčili na počátku československého státu svými vlasteneckými kázáními, čímž působili jako protiváha místních duchovních, kteří kázali proti Československu ve prospěch Maďarska. Po vzniku Československa přešlo množství bývalých vojenských kaplanů z rakousko-uherských ozbrojených sil do armády nového státu. „Hned zpočátku se do řad nové československé armády přihlásilo celkem 114 duchovních, a to 38 do aktivní služby, zbytek byli kuráti v záloze. Ti byli v převážné většině pro nadbytečnost přeloženi na trvalou dovolenou.“[16] Na Ministerstvu národní obrany (MNO) byl ustanoven nejvyšší řídící orgán duchovní služby, 6. oddělení (duchovní) I. všeobecně vojenského odboru MNO (6/I. oddělení). V jeho podřízenosti byly ustanoveny tři skupiny podle vyznání – římskokatolická, evangelická a v roce 1922 skupina církve československé. Jednotliví vojenští duchovní byli přiděleni k zemským vojenským velitelstvím, divizním velitelstvím, velitelství horských brigád, dále pak k velitelstvím pěších pluků a ke službě ve vojenských nemocnicích. V čele duchovní služby se v období první československé republiky vystřídali celkem čtyři katoličtí kněží. Byli to Msgre. Antonín Voneš, Msgre. ThDr. Josef Bombera, Msgre. Ignác Hynek Medek a od roku 1935 Msgre. Methoděj Kubáň. Medek a Kubáň dosáhli generálské hodnosti.[17] V druhé polovině 30. let byla katolická duchovní služba podrobněji právně upravena. Apoštolský stolec nejprve pověřil svými správními akty z let 1933 a 1934 arcibiskupa pražského a primase českého ThDr. Karla Kašpara úřadem armádního ordináře nad katolíky v československé branné moci. Ten ke dni 1. února 1935 jmenoval svým generálním vikářem Msgre. Methoděje Kubáně. Vláda Československé republiky vzala rozhodnutí Apoštolského stolce na vědomí na své schůzi konané 17. června 1935. V roce 1938 byl vydán armádní služební předpis A-XI-1 „Duchovní služba v míru a za branné pohotovosti státu“.[18]
Léta 1938–1945
Msgre. Methoděj Kubáň byl po okupaci Československa 15. března 1938 nucen provést likvidaci duchovní služby. Zasadil se o to, že duchovní služba ve Vládním vojsku nebyla zpočátku založena. Sám byl převelen na Ministerstvo vnitra a zapojil se do protinacistického odboje v řadách organizace Obrana národa.[19] V roce 1940 byl zatčen gestapem, odsouzen na 13 měsíců k trestu odnětí svobody za údajnou urážku německé branné moci. Po odpykání trestu nebyl propuštěn, ale přes pankráckou věznici a terezínskou Malou pevnost byl odeslán do koncentračního tábora v Dachau. Tam zemřel na následky týrání 5. března 1942.[20] Vojenští duchovní působili v československé armádě ve Francii a po její porážce ve Velké Británii. Doprovázeli své vojáky v severní Africe (Tobruk) a na Blízkém Východě. Byli to duchovní katoličtí, evangeličtí, církve československé i židovští rabíni.[21] V československých jednotkách vzniklých v Sovětském svazu duchovní služba neexistovala.[22]
Léta 1945–1950
Po druhé světové válce byla duchovní služba obnovena v roce 1946. Bylo to v souladu s programem prezidenta Edvarda Beneše, který se na podzim 1945 zasadil o zachování kontinuity a tradice armády s armádou předválečnou. Tři dosavadní oddělení duchovní služby na Ministerstvu národní obrany se v roce 1947 rozrostla o oddělení pravoslavné.[23]
Po komunistickém puči 25. února 1948 se zpočátku duchovní službě v armádě přímé pronásledování vyhnulo. Postupně ji ale museli opustit všichni, kdo sloužili v zahraniční armádě nebo před rokem 1939, kdo patřili k oponentům komunistického režimu nebo věkově nevyhovovali. Mezi propuštěnými byl i přednosta duchovního oddělení generál duchovní služby Jaroslav Janák, který byl přeložen do výslužby v srpnu 1949. Oproti roku 1946, kdy v armádě sloužilo 46 duchovních, se jejich počet snížil na 11 v roce 1949. Tři vojenští duchovní, major Robert Bednařík, štábní kapitán Alfred Janiš a kapitán Josef Pojar, byli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech k dlouholetým trestům odnětí svobody. Různým způsobem perzekvováni byli i mnozí další vojenští duchovní. Vojenská duchovní služba přestala fakticky existovat na přelomu září a října 1950. Nezanikla správním rozhodnutím ani zákonem, „ale jednotlivými kroky státního aparátu“.[24]
Text vznikl jako výstup konference Církev a stát 2019, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
[1] FLOSMAN, Martin. S orlem i lvem. Příběhy českých duchovních od 17. století do první světové války. 1. díl. Praha: Epocha, 2018, s. 58–59 a průvodní komentář k archivnímu fondu Apostolisches Feldvikariat 1489–1918. Verwaltungsgeschichte, který je umístěn v Rakouském státním archivu ve Vídni (Österreichisches Staatsarchiv), s. 1.
[2] FLOSMAN, op. cit., s. 65–85.
[3] GRÖGER, Roman-Hans, Claudia HAM a Alfred SAMMER. Militärseelsorge in Österreich. Graz–Wien–Köln: Verlag Styria, 2001, s. 51–52.
[4] FLOSMAN, op. cit., s. 81.
[5] FLOSMAN, op. cit., s. 94.
[6] 20 let Duchovní služby Armády České republiky. (Tiskem vydaná dokumentace stejnojmenné výstavy). Vyd. Duchovní služba Armády České republiky, 2018, strana s názvem Století s vojenskými kaplany.
[7] FLOSMAN, op. cit., s. 332–333.
[8] FLOSMAN, op. cit., s. 255–257.
[9] FLOSMAN, op. cit., s. 258.
[10] FLOSMAN, op. cit., s. 255–267.
[11] FLOSMAN, op. cit., s. 125.
[12] Stalo se tak zákonem č. 268/1949 Sb., o matrikách, s účinností k 1. lednu 1950, jímž byly matriky zestátněny a převedeny na národní výbory. TRETERA, Jiří Rajmund a Záboj HORÁK. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, s. 353.
[13] 20 let Duchovní služby Armády České republiky, op. cit., strana s názvem Období let 1918 až 1939.
[14] FLOSMAN, op. cit., s. 339–391.
[15] Ke vzniku války podrobněji PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu II., 1919. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 632 a násl.
[16] 20 let Duchovní služby Armády České republiky, op. cit., strana s názvem Období let 1918 až 1939.
[17] Ibid.
[18] STEHLÍK, Eduard. Páter Method. Životní příběh generála duchovní služby Msgre Methoděje Kubáně. Praha: Ministerstvo obrany – Agentura vojenských informací a služeb, 2006, s. 96–97.
[19] Ibid., s. 122.
[20] TRETERA, HORÁK, op. cit., s. 201–202.
[21] 20 let Duchovní služby Armády České republiky, op. cit., strany s názvem Duchovní služba v zahraničním vojsku 1938 až 1945 a Historické osobnosti.
[22] 20 let Duchovní služby Armády České republiky, op. cit., strana s názvem Obnovení duchovní služby po ukončení 2. světové války.
[23] Ibid.
[24] Ibid.
Diskuze k článku ()