7 rozdílů české a slovenské mediace

Nedávno jsme si o těchto rozdílech povídaly v živém vysílání na sociální síti Instagram s kolegyní Petrou Laktišovou, slovenskou mediátorkou a koučkou. V návaznost na to vznikl nápad napsat tento článek, ve kterém ty nejvýznamnější rozdíly na jednom místě představíme.

1. Způsob, jak se mediátorem můžete stát

V České republice je třeba rozlišovat mezi zapsaným a tzv. nezapsaným mediátorem. Nezapsaným mediátorem, nebo přesněji pouze mediátorem, se může nazývat kdokoliv, kdo chce poskytovat mediační služby a podniká pod některou z vhodně zvolených volných živností dle zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“). Taková osoba nemusí živnostenskému úřadu pro zahájení své činnosti dokládat žádnou kvalifikaci, musí pouze splnit všeobecné podmínky provozování živnosti (§ 6 živnostenského zákona).

Zapsaným mediátorem se pak může stát osoba, která splňuje podmínky zákona č. 202/2012 Sb., zákon o mediaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mediaci“), mimo jiné například ukončené vysokoškolské vzdělání v magisterském nebo navazujícím magisterském programu, a složila státní odbornou zkoušku z mediace. Ke zkoušce není vyžadován žádný kurz ani školení, nicméně zkoušky jsou natolik náročné, že bez náležitého vzdělání v mediaci a přípravy, je prakticky není možné složit. Po splnění těchto podmínek se úspěšný uchazeč o zkoušku z mediace může nechat zapsat do seznamu zapsaných mediátorů, který vede Ministerstvo spravedlnosti České republiky, a to až do tří let od složení zkoušky z mediace. Zapsaný mediátor podléhá dohledu podle zákona o mediaci a současně se na něj mohou obracet soudy v případech, kdy nařizují stranám tzv. první setkání se zapsaným mediátorem.

Oproti tomu na Slovensku je mediace čistě regulované povolání, které může podle zákona č. 420/2004 Z.z., o mediácii a o doplnení niektorých zákonov, v znení neskorších predpisov (dále jen „slovenský zákon o mediaci“), vykonávat pouze vysokoškolsky vzdělaná osoba, která absolvovala 200 hodinový akreditovaný výcvik v mediaci u vybrané instituce (na Slovensku má toto oprávnění několik z nich) a následně u této samé instituce složí zkoušku. Tato zkouška, jak jsme rozebíraly i podrobněji v živém vysílání, není reálně tak náročná, jako je zkouška v České republice a každá z těchto vzdělávacích institucí si ji sestavuje podle svých pravidel. Po úspěšném složení zkoušky se může úspěšný absolvent registrovat v registru mediátorů vedeném Ministerstvem spravedlnosti Slovenska. Na tuto registraci má úspěšný uchazeč 6 měsíců, jinak mu výcvik i zkouška propadnou, a pokud by se chtěl v budoucnu stát registrovaným mediátorem, musel by výcvik i zkoušku absolvovat znovu.

V obou zemích lze vykonávat mediaci i ve spolupráci s mediačními centry, která postupně vznikají. I tady je mediátor většinou spolupracujícím podnikatelem. Ani v jedné zemi pak neexistuje prozatím žádná celorepubliková zastřešující a dohlížející komora mediátorů, obdobná například advokátní komoře, nicméně můžeme zaznamenat pár neformálních asociací či sdružení.

2. Průběh samotného podnikání, když už se mediátorem stanete

V českých poměrech funguje mediátor i zapsaný mediátor jako jakýkoliv jiný podnikatel v tom smyslu, že podnikání může libovolně přerušit či pozastavit, nebo ukončit. Na Slovensku k dočasnému pozastavení výkonu činnosti mediátora musí mediátor prokázat ministerstvu existenci vážných rodinných, osobních, nebo jiných důvodů a toto dočasné přerušení může trvat maximálně 3 roky.[1]

3. Další vzdělávání mediátorů

Být mediátorem znamená vzdělávat se celý život, protože komunikaci lze vylepšovat neustále. Slovenští mediátoři mají však kromě všeobecné povinnosti soustavně se vzdělávat i zákonem daný systém povinného dalšího vzdělávání v mediačních a komunikačních tématech. Na každý rok jsou Ministerstvem spravedlnosti Slovenska určena dvě témata, na která připraví akreditované vzdělávací organizace jednodenní školení a mediátoři jsou povinni se alespoň jednoho školení ročně účastnit. Pokud mediátor tuto povinnost nesplní, je povinen zúčastnit se přezkoušení na Ministerstvu spravedlnosti Slovenska. Pokud ani opakovaně mediátor nevyhoví tomuto přezkoušení, Ministerstvo spravedlnosti Slovenska jej z registru mediátorů vyškrtne.[2] Oproti tomu český zákon o mediaci hovoří pouze o tom, že mediátor se má soustavně vzdělávat a prohlubovat své odborné znalosti pro řádný výkon činnosti mediátora.[3]

4. Neexistence prvního nařízeného setkání se zapsaným mediátorem v rámci slovenské právní úpravy

Dle české právní úpravy[4], může soud nařídit sporným stranám povinně se zúčastnit tzv. prvního setkání se zapsaným mediátorem. Toto setkání není mediací samotnou, ta je vždy dobrovolná, ale slouží k tomu, aby mediátor stranám mediaci představil, vysvětlil jim, jak probíhá a ony se následně samy rozhodnou, zda do mediace vstoupí či nikoliv. Na Slovensku institut prvního nařízeného setkání s mediátorem neexistuje a princip dobrovolnosti mediace se zde projevuje v plném rozsahu tím, že soud (resp. koordinátor na soudě) po posouzení případu stranám pouze doporučí mediaci jako vhodnou metodu pro řešení jejich sporu a rozhodnutí, zda mediátora vůbec kontaktovat a následně vstoupit do mediace, zůstává na stranách. Toto je i druhá varianta, jak mohou soudy postupovat v Česku, pokud nepřistoupí k nařízení prvního setkání.

5. Formální podmínky pro zahájení mediace

Pokud se v České republice strany rozhodnou zahájit mediační jednání, tedy samotnou mediaci, bez ohledu na to, zda tomu předcházelo první nařízené setkání s mediátorem, nebo přišly za mediátorem dobrovolně, podepíší s mediátorem smlouvu o provedení mediace. Podpisem této smlouvy, která upravuje podmínky poskytování mediační služby, je mediace zahájena. Na Slovensku je kromě uzavření dohody o zahájení mediace podmínkou pro její zahájení současně i zápis do tzv. knihy mediací[5], kterou je každý mediátor povinný vést pro každý kalendářní rok samostatně. V případě, že i jen jedna strana nesouhlasí se zahájením mediace “pouhým” zápisem v knize mediací, zahajuje se mediace uložením dohody o zahájení mediace v Notářském centrálním registru listin Slovenska.[6] Mediátor je vždy povinen i písemně poučit strany o těchto dvou alternativách zahájení mediace. Důvodem zavedení těchto dvou alternativ je evidence plynutí promlčecích a prekluzivních lhůt.

6. Zákonný rozsah povinnosti mlčenlivosti

Podle § 9 českého zákona o mediaci má mediátor povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s přípravou a výkonem mediace, a to i po vyškrtnutí ze seznamu mediátorů. To platí i v případě, že nebyla uzavřena smlouva o provedení mediace. Povinnosti mlčenlivosti mohou mediátora zprostit pouze všechny strany konfliktu. Povinností mlčenlivosti není mediátor vázán v rozsahu nezbytném pro řízení před soudem nebo jiným příslušným orgánem, je-li předmětem řízení spor plynoucí z výkonu činnosti mediátora mezi ním a stranou konfliktu anebo jejím právním nástupcem a dále v rozsahu nezbytném pro svou obranu v rámci výkonu dohledu nad činností mediátora nebo v kárném řízení. Mediátor je tedy jedinou osobou, která je vázána mlčenlivostí přímo ze zákona. Pokud je třeba pro zajištění důvěrnosti probíraných informací zavázat mlčenlivostí i další osoby na mediaci zúčastněné (typicky strany sporu nebo jejich právní zástupce), je třeba je k této mlčenlivosti smluvně zavázat, což se v praxi i standardně děje.

Slovenský koncept povinnosti mlčenlivosti naopak automaticky ze zákona zavazuje k mlčenlivosti o všech skutečnostech, které se dozvěděli v souvislosti s mediací, nejen mediátora, ale i osoby zúčastněné na mediaci a jiné fyzické osoby přizvané mediátorem, nebo osobou zúčastněnou na mediaci k mediaci.[7] Na vynětí některých informací z povinnosti mlčenlivosti (např. o částečné dohodě, která má být komunikována soudu), se musí strany výslovně dohodnout.

7. Důvody ukončení mediace

Většina důvodů ukončení mediace je podobná v obou srovnávaných právních úpravách. Nicméně obě úpravy přistupují rozdílně k paralelnímu vedení soudního sporu a mediace. Zatímco v obou zemích může být mediace zahájena v průběhu soudního řízení o téže věci, opačně to není možné u našich slovenských sousedů. Podle slovenského zákona o mediaci mediace automaticky končí dnem, kdy účastník mediace předložil tutéž věc k rozhodnutí soudu nebo rozhodčímu orgánu[8], jinými slovy, pokud návrh na zahájení soudního či rozhodčího řízení časově následuje až po zahájení mediace. Česká právní úprava tyto účinky se zahájením soudního ani jiného řízení nespojuje a mediace pokračuje i po zahájení soudního či jiného řízení v téže věci, dokud není skončena dle některého z důvodů uvedených v § 6 zákona o mediaci.

Pokud by vás zajímalo více podrobností k rozdílům mezi českou a slovenskou mediací, najdete je v našem živém vysílání na našich profilech na Instagramu. A co nás jako mediátorky spojuje? V mediaci vidíme obrovský potenciál, jak lidem v konfliktu ulevit a současně jim pomoci najít praktické řešení a oboustranně fungující dohodu.

 

---

[1] § 8a slovenského zákona o mediaci