Je UEFA kompetentní řídit evropský fotbal? - 1. část

Důkazem toho je i skutečnost, že v nedávné době byla vydána dvě zásadní rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU), která se týkala evropského fotbalového prostředí a pravidel vydávaných UEFA (respektive FIFA), kde SDEU posuzoval jejich soulad s unijním právem. Konkrétně se jednalo o rozhodnutí v projektu Superligy a v případu fotbalisty Diarry. V obou svých rozhodnutích, ačkoliv v jiné míře, dospěl SDEU k závěru, že pravidla jsou v rozporu s unijním právem.

Tato rozhodnutí tak mohou evokovat otázku, do jaké míry je UEFA kompetentní spravovat evropský fotbal, pokud jsou pravidla, kterými reguluje evropský fotbalový trh, v rozporu s unijními normami.

V této třídílné sérii článků pohlédneme na výše uvedené z jiné perspektivy, a to v kontextu vztahu UEFA k Evropské unii a analýzy případů porušení pravidel Financial Fair Play ze strany mocných fotbalových klubů.

Je tedy právě UEFA, která disponuje monopolem a reguluje evropský fotbalový trh, dostatečně kompetentní účinně a spravedlivě svá pravidla vymáhat vůči všem účastníkům, a to i v kontextu vlastních ekonomických a politických zájmů?

UEFA jako organizace řídící evropský fotbal

UEFA (Union of European Football Associations) je jednou ze šesti fotbalových konfederací pod hlavičkou Mezinárodní federace fotbalových asociací – FIFA.

UEFA byla založena v roce 1954 jako soukromoprávní společnost dle švýcarského práva a je zastřešující organizací pro celý evropský fotbal, jelikož sdružuje příslušné národní fotbalové asociace spadající do oblasti její působnosti. Členskými asociacemi jsou pak nejen evropské národní fotbalové asociace, ale také některé asociace, které se geograficky nacházejí na území Asie.[1] Každá z členských asociací je povinna dodržovat regule stanovené UEFA a je tak této konfederaci podřízena.

Hlavní činností UEFA je organizace evropských klubových a reprezentačních soutěží, vydávání souborů pravidel a následná kontrola jejich dodržování ze strany národních asociací a fotbalových klubů.

Vedlejší činností UEFA je realizace komerčních aktivit, které zajišťují finanční stabilitu této organizace. Příjmy plynoucí z této činnosti přitom každoročně dosahují astronomických částek.[2]

V souvislosti s řešením sporů se UEFA zabývá primárně porušením pravidel, která sama vydala. UEFA má k tomuto účelu specifickou interní strukturu, která se skládá z orgánů UEFA, jež se zabývají kontrolou dodržování pravidel a řešením jejich případných porušení. Tyto orgány se nazývají UEFA Organs for the Administration of Justice.[3]

Při rozhodování sporů v souvislosti s předpisy UEFA je nejvyšší instancí Court of Arbitration for Sport (CAS).[4]

Regulace sportu ze strany Evropské Unie

Přístup Evropské unie ke sportu samotnému se v průběhu let postupně vyvíjel, a to vlivem různých faktorů. Primárně jej ovlivňovaly významné případy, které byly řešeny Evropskou komisí či SDEU v situacích, kdy došlo ke střetu sportovních norem s unijním právem. Tyto „precedenty“ pak napomáhaly formovat přístup EU ke sportu.

Komplexnějšímu vymezení sportu v rámci EU nebyla zpočátku v primárních unijních dokumentech věnována pozornost. Důvodem mohla být skutečnost, že EU, dříve Evropské společenství, byla založena především s cílem užší hospodářské spolupráce a sport jako takový se do ekonomické sféry neřadil.

Se sílícím ekonomickým vlivem sportu a jeho vzrůstající úlohou v sociálním prostředí se však na přelomu tisíciletí tato situace změnila.

Prvním dokumentem, který se sportem zabýval podrobněji, bylo prohlášení, jež bylo součástí Amsterodamské smlouvy z roku 1997. Ačkoliv měl být sport dle původního návrhu zakotven v primárním právu EU, byl nakonec upraven pouze ve formě určitého doporučení.

Dále lze zmínit Helsinskou zprávu o sportu (1999) nebo dokument vydaný po zasedání Evropské rady v Nice (2000). Zde byla sportu věnována značná pozornost, přičemž byla zdůrazněna jeho specifická povaha a formou nezávazného prohlášení byl také „ukotven“ rámcový vztah tehdejšího komunitárního práva a sportu.

Zmíněna byla také problematika kolize sportovních pravidel s některými normami, především o volném pohybu osob, a to v návaznosti na nárůst počtu sporů po kauze Bosman.[5]

Pojem známý jako Bosmanovo pravidlo vzešel ze závěrů tří oddělených případů, o kterých v roce 1995 rozhodoval Evropský soudní dvůr. Případy se týkaly belgického fotbalisty Jean-Marca Bosmana a rozhodnutí se dotklo především práva na volný pohyb pracovníků a mělo zásadní vliv jak na přestupovou politiku mezi fotbalovými kluby v Evropě, tak na celé sportovní prostředí.

Posledním z výčtu důležitých dokumentů je Bílá kniha o sportu (2007) vydaná Evropskou komisí.

Obecně lze konstatovat, že z těchto dokumentů vyplývá především význam sportu jako takového. Je apelováno, aby byla autonomie sportu respektována a nedocházelo tak k jejímu vnějšímu narušení, jelikož by takový zásah mohl negativně ovlivnit samotný „sportovní ekosystém“.

Nejdůležitějším pramenem práva EU je Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU), která po lisabonské revizi obsahuje i článek výslovně „ukotvující" sport v primární unijní normě.

Konkrétně se jedná o článek 165 SFEU, který v kombinaci s článkem 6 SFEU stanovuje pravomoci EU v rámci sportu na podpůrné a doplňkové činnosti k činnostem členských států.

Jelikož primární právo EU dříve neobsahovalo ustanovení o sportu, které by jej přímo regulovalo, nebyly orgány EU kompetentní přijímat legislativu, jež by sport explicitně upravovala. I v návaznosti na zakomponování sportu do primárního práva EU jsou pravomoci EU omezeny, a spíše se tak jedná o podpůrnou činnost, nikoliv přímou regulaci sportu samotného.

K dílčí regulaci sportovního sektoru tak ze strany orgánů EU může stále docházet prakticky „oklikou", a to v případě, že se sportovní pravidla dotknou oblastí, které EU přímo reguluje a jejichž komplexnější správu v gesci má. Jelikož je sport také byznysem a jednotlivá sportovní odvětví vytváří své relevantní trhy, musí mimo jiné respektovat pravidla a normy regulující hospodářskou soutěž.

Vztah mezi UEFA a Evropskou Unií

Dominantní postavení UEFA na evropském fotbalovém trhu je notorietou a vzájemná korelace je nejpatrnější právě mezi EU a UEFA, jelikož i v rámci evropských poměrů je fotbal nejrozšířenějším a nejsledovanějším sportem. Vztah mezi EU a UEFA je tak signifikantní pro obě tyto instituce.

Tento vztah se v posledních desetiletích razantně změnil. Řadu let vedle sebe EU a UEFA paralelně existovaly bez významnějších interakcí.[6] UEFA dříve vnímala EU spíše jako potenciální hrozbu, jež ji může omezovat v jejím autonomním postavení, a tedy ovlivňovat dění ve fotbalovém prostředí v Evropě mimo intence UEFA.

V průběhu devadesátých let začaly orgány EU projevovat zvýšený zájem o fotbalové prostředí, což bylo potvrzeno i některými rozhodnutími. Jednalo se především o zmiňovaný rozsudek ve věci Bosman, který svými závěry způsobil fotbalovou revoluci.[7]

Zejména po tomto rozsudku byla patrná reakce fotbalových federací, kterým se ingerence orgánů EU nezamlouvala a pokoušely se o vyjmutí fotbalového prostředí z působnosti evropského práva. Nicméně právě tento případ započal evoluci ve vztahu mezi EU a UEFA.

Potvrzení vlivu rozhodnutí orgánů EU na fotbalové prostředí lze spatřit také v případu Bernard nebo již zmíněných nedávných rozhodnutích SDEU ohledně pravidel UEFA a FIFA.[8] Názory SDEU a Evropské komise musely být reflektovány a promítly se ve znění či úpravě pravidel UEFA, respektive FIFA.

Obdobně jako jiné mezinárodní sportovní asociace byla UEFA tradičně hostilní vůči externí regulaci ze strany vládních orgánů či soudů. Uvedené platilo i tehdy, když se v záležitostech UEFA začala angažovat EU.

Pro UEFA bylo zpočátku obtížné přijmout fakt, že byla stanovena přednost evropského práva, což prakticky znamenalo určitou kontrolu EU nad fotbalovými pravidly a činností UEFA, jakožto sportovní asociace (jak vyplývá z rozsudku SDEU ve věci Meca-Medina a Majcen vs. Evropská komise).

V kontextu autonomie sportovního prostředí a rezignace národních i evropských normotvůrců ohledně sportovních pravidel měla UEFA do této doby správu evropského fotbalového trhu ve svých rukou. Výše uvedeným rozsudkem se tato situace ale definitivně změnila a UEFA musela při tvorbě pravidel respektovat také unijní normy.

V politicko-fotbalovém prostředí byla UEFA ve striktní opozici vůči EU a její ingerenci do fotbalového světa. Nicméně s postupem času byla UEFA přinucena změnit tento přístup a začít s EU více spolupracovat.

Pragmatický přístup UEFA umožnil prohloubit vzájemnou spolupráci, čímž se vztah mezi oběma organizacemi markantně zlepšil.

Pro UEFA to znamenalo adekvátně přizpůsobit svou činnost a pravidla unijním normám a respektovat tak vliv evropského práva a politiky EU na fotbalové prostředí i UEFA samotnou.

Z pohledu zachování autonomie v oblasti fotbalu v Evropě to však byl ze strany UEFA logický krok. Ačkoliv došlo k částečnému omezení nezávislosti UEFA, v praxi jí monopolní postavení přesto zůstává.

UEFA si uvědomuje, že samotná EU a její orgány nemají zájem ani ambice spravovat sportovní prostředí a nahradit tak sportovní asociace. EU pouze dohlíží, aby nedocházelo k porušení unijních norem a zároveň bylo jednáno v souladu s politikou EU v oblasti sportu.

UEFA nyní považuje EU spíše za dlouhodobého strategického partnera, který jí naopak může pomoci s naplněním vizí a zamýšlených cílů. Obě organizace spolu vedou dialogy, konzultují zavedení pravidel či jejich změn, a uzavírají mezi sebou dohody o vzájemné kooperaci.

UEFA si snaží zajistit a udržet svou legitimitu v řídicích strukturách evropského fotbalu také tím, že s orgány EU spolupracuje. Otázkou je, zda má UEFA vůbec jinou možnost.

Na druhou stranu je tato vzájemná kooperace žádoucí i ze strany EU. Samotná EU má zájem dohlížet na soulad činnosti UEFA s cíli a politickou strategií EU, případně kontrolovat, zda pravidla UEFA neporušují unijní normy.

I z těchto důvodů v posledních desetiletích dochází k uzavírání bilaterálních dohod o spolupráci, konkrétně mezi Evropskou komisí a UEFA, kde se tyto instituce snaží najít společný kompromis a nastavit vhodný způsob vzájemné kooperace.

Příkladem je v roce 2014 schválená gentlemanská dohoda o spolupráci mezi UEFA a Evropskou komisí, ve které byla legitimizována současná strukturální podoba evropského fotbalu.

Dohoda se týkala také pravidel Financial Fair Play (FFP). Tento soubor norem byl ze strany Evropské komise označen jako oprávněný způsob regulace fotbalového prostředí, pokud jsou pravidla v souladu se soutěžním právem a mají za cíl regulovat fotbalový trh tak, aby to bylo ku prospěchu fotbalu samotného (tedy splňují podmínku proporcionality).[9]

UEFA s Evropskou komisí na výše uvedenou spolupráci navázaly v roce 2018, a poté v roce 2022, kdy společně uzavřely nové dohody.[10]

Z pohledu UEFA je pragmatický přístup pochopitelný pro zachování dominantního postavení a ochranu pozice pomyslného vládce evropského fotbalového trhu. Otázkou však zůstává, zda je k tomu UEFA dostatečně kompetentní.

Tento článek je prvním z třídílné série navazujících článků o kompetencích UEFA řídit evropský fotbalový trh.

---

[1] Členskými asociacemi UEFA jsou jak evropské národní fotbalové asociace, tak také asociace, které jsou geograficky na území Asie, a to z důvodu ne exaktně specifikovatelného rozdělení euroasijského kontinentu. Členy UEFA jsou tak i národní fotbalové asociace např. Turecka, Kazachstánu, Gruzie či Ázerbájdžánu a z historických důvodů i Izrael nebo Kypr.