První rozhodnutí ohledně nekalosoutěžního charakteru jednání alternativních dopravců na Slovensku
Zatímco v České republice již bylo ve věci nekalosoutěžního charakteru jednání alternativních dopravců rozhodnuto ve věci samé, byť zatím v prvním stupni a nepravomocně, na Slovensku se zatím soudy zabývaly toliko předběžným posouzením nekalosoutěžního jednání v rámci rozhodování o vydaném předběžném opatření. Na základě těchto rozhodnutí lze nicméně výrazně předjímat rozhodnutí ve věci samé soudu prvního stupně i soudu odvolacího (zde minimálně ohledně posouzení nekalosoutěžního charakteru jednání).
Krajský soud v Bratislavě jako soud odvolací v rozhodnutí ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 4 CoPv/5/2018, potvrdil prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu Bratislava I o nařízení předběžného opatření, kterým uložil (ve zjednodušeném pojetí) zdržet se provozování a zprostředkování taxislužby na území Slovenské republiky prostřednictvím osob, které nesplňují požadavky kladené na řidiče, vozidla a provozování taxislužby podle zák. č. 56/2012 Zb., o cestnej doprave, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „zákon o silniční dopravě“), a zdržet se uzavírání a zprostředkování uzavírání smluv o přepravě prostřednictvím osob, které nesplňují požadavky kladené na řidiče taxislužby podle zákona o silniční dopravě.
V dané věci bylo žalobcem Občianske združenie koncesovaných taxikárov, žalovaným společnost Uber B. V. se sídlem v Nizozemsku, která provozuje a zprostředkovává služby alternativních dopravců taxislužby (dále rovněž „Uber“ nebo „žalovaný“).
Soud shledal jednání společnosti Uber jako nekalosoutěžní. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že pokud Uber při provozování taxislužby na území Slovenské republiky řádně nedodržuje všechny zákonem stanovené podmínky, jeho jednání je možné jednoznačně vyhodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Žalovaný provozuje taxislužbu za výhodnějších finančních podmínek (avšak ne z důvodu své šikovnosti, ale pro nedodržování zákonných kritérií), což se logicky odráží v nižší ceně cestovného, čímž jiným soutěžitelům nejenže je způsobilý přivodit újmu, ale reálnou újmu také způsobuje, když proti konkurenci získává zjevně nedůvodnou a nezákonnou konkurenční výhodu v podobě výrazně nižších nákladů na provozování, naplňující atributy nekalosoutěžního jednání. Újma, kterou je žalovaný způsobilý přivodit jiným soutěžitelům a kterou už aktuálně také způsobuje (provozováním taxislužby), spočívá zejména v tom, že díky nižším nákladům a následným nižším cenám cestovného (přepravného) dokáže oslovit velké množství zákazníků (cestujících), kteří by jinak využili právě služby jiných soutěžitelů sdružených také u žalobce a ti přicházejí o zakázky, tržby a zisky. Jde tak de facto o přetahování klientů od konkurence, na čemž by v rámci férového boje v hospodářské soutěži nebylo nic nestandardního, avšak žalovaný přitom funguje způsobem nesouladným s platným právem. Nevyhnutelnost bezodkladné úpravy poměrů mezi stranami kromě uvedené vznikající újmy podpořil i argument žalobce, že svým nekalosoutěžním jednáním může získat značný podíl na trhu, protože aktuálně pro něj jezdí okolo 500 řidičů, má registrovaných více než 40 tisíc uživatelů jeho aplikace a počet jízd se za rok 2016 zvýšil o 90 procent oproti předcházejícímu roku. Načrtnuté statistiky a stoupající tendence jak v počtu řidičů, tak i zákazníků žalovaného prokazují, že reálně expanduje a rozšiřuje svoje působení jako provozovatele dopravní služby – taxislužby, tedy svým nekalosoutěžním jednáním získává významný podíl na trhu s taxislužbami, ale bez splnění příslušných zákonných podmínek. I tato okolnost znásobuje újmu, kterou žalovaný způsobuje jiným soutěžitelům. Nekalosoutěžní jednání žalovaného však vyplývá i z existující možnosti přivození újmy spotřebitelům, když ti nemají garantováno, že řidič žalovaného splňuje odborné předpoklady řidiče taxislužby, že je zdravotně způsobilý k výkonu této činnosti, že jeho vozidlo je v požadovaném technickém stavu, a jiné skutečnosti, které mohou vystavit spotřebitele – zákazníka zvýšenému riziku.
Závěrečné zhodnocení stávající české a slovenské rozhodovací praxe ohledně nekalosoutěžního jednání alternativních dopravců taxislužby
České i slovenské soudy dospěly shodně k závěru, že poskytování taxislužeb alternativními dopravci je nekalosoutěžní.
Jak již bylo uvedeno výše, český soud rozhodl v prvním stupni ve věci samé, slovenské soudy posoudily nekalosoutěžní charakter jednání ve dvou instancích v řízení o vydání (potvrzení) předběžného opatření.
Zdůvodnění nekalosoutěžního charakteru ovšem soudy v obou zemích pojaly v části odlišně.
Český soud se precizněji než soudy slovenské vypořádal s naplněním podmínky jednání v hospodářském styku (na Slovensku „jednání v hospodářské soutěži“) charakterem poskytované činnosti jako služby dopravce v silniční dopravě, a to včetně rozhodnutí Soudního dvora EU. Jeho závěry, zejména jeho „ekonomický přístup“ při kvalifikaci, český soud nicméně až nekriticky v plném rozsahu přejímá.[1] Dále již soud mohl vyjít z právních závěrů Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, jež shodně zdůraznily nutnost primární aplikace existující veřejnoprávní regulace. Český soud tak založil svůj závěr o závadnosti jednání zejména na skutečnosti, že dochází k provozování taxislužby bez existence příslušných veřejnoprávních oprávnění, jejímž poskytovatelem je alternativní dopravce sám, což představuje jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže.
Oproti tomu slovenské soudy (zejména soud odvolací) zdůraznily, že existuje možnost přivodit újmu spotřebitelům tím, že řidiči alternativních dopravců nesplňují odborné předpoklady kladené na řidiče taxislužby, čímž vystavují zákazníka zvýšenému riziku. Ačkoliv soudy výslovně neuvedly, že by se jednalo o ohrožení života či zdraví, tento závěr lze dovodit nepřímo. Podmínce jednání v hospodářské soutěži nevěnovaly takovou pozornost jako soudy české, byť její naplnění bez dalšího rovněž dovodily.
Soudy obou zemí se shodly na naplnění nejen způsobilosti přivodit újmu oficiálním provozovatelům taxislužby, ale také přivodit reálnou újmu odlivem zákazníků z důvodu poskytování služeb za nižší ceny. Tímto jednáním dochází k získání neoprávněné soutěžní výhody alternativního dopravce oproti oficiálnímu provozovateli taxislužby.
Soudy obou zemí tak hodnotily rozpor provozování činnosti alternativních dopravců s veřejnoprávními předpisy a dovodily naplnění podmínek generální klauzule nekalé soutěže. Ačkoliv se s verdiktem soudů ztotožňujeme, odůvodnění považujeme za v jistém ohledu koncepčně nedopracovaná a zjednodušující.
Předně je třeba upozornit na jistý paradox, který vzniká v souvislosti se zavedením nového institutu tzv. zprostředkovatele taxislužby (v České republice je tato novela zatím v legislativním procesu), jenž zahrnuje právě alternativní dopravce. Ačkoliv soudy obou zemí došly shodně k závěru, že služba provozovaná alternativními dopravci je taxislužbou, úmysl zákonodárce zavést zcela novou kategorii subjektů svědčí o tom, že jejich činnost dosavadní právní úprava neanticipovala. Soudy obou zemí se ovšem, alespoň pro účely posouzení nekalé soutěže, zjevně přiklonily k závěru, že došlo k porušení veřejnoprávní povinnosti, z čehož nepřímo plyne, že i ne zcela jednoznačnou úpravu shledaly v dané situaci i přes invence alternativních dopravců jako aplikovatelnou.
Jak jsme již uvedli výše, na pozadí řešené otázky lze identifikovat hodnotový střet mezi požadavky právní jistoty a zájmem na efektivitě regulovaných modelů a podpoře inovací. Jinými slovy, jde o otázku, zda má být právo proti nekalé soutěži od toho, aby přinášelo soukromoprávní postih duplicitně k veřejnoprávnímu postihu, nebo zda se má od striktní, formální veřejnoprávní regulace oprostit s tím, že je třeba dát přednost inovativnímu pokroku, který odpovídá potřebám dnešních zákazníků. Tento střet není řešitelný jednoznačně a lze si teoreticky představit skutkovou situaci, při níž druhý v pořadí identifikovaný zájem převáží.
V této věci je dle našeho názoru ovšem třeba vyjít z toho, že neaplikováním veřejnoprávní regulace by došlo k připuštění souběžné existence dvou regulatorních modelů vykonávání totožné služby (poskytování dopravy) a současného právního zvýhodnění jednoho z nich, což by měl být stav obecně nepřípustný. Jeho důsledkem je „regulatorní arbitráž“, v níž mohou ekonomičtí aktéři přecházet do méně regulovaného, a tedy výhodnějšího modelu.[2] O vítězi soutěže potom rozhoduje právě tato skutečnost, nikoliv samo tržní prostředí a schopnosti soutěžitelů. Zájem na právní jistotě zde proto převáží, zvláště pak proto, že veřejnoprávní podmínky pro taxislužbu i v jejich předchozí podobě nejvýznamnější přínosy modelu alternativních dopravců nezadusí a vedou k vyrovnání soutěžního prostředí.
Z praktického pohledu si vzhledem ke konstantní judikatuře nekalosoutěžních soudů spočívající v tom, že porušení normy veřejného práva (má-li soutěžní dopad) je považováno za rozporné s dobrými mravy soutěže, a tedy za jednání naplňující generální klauzuli nekalé soutěže (samozřejmě za předpokladu naplnění podmínky jednání v hospodářském styku a způsobilosti přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům), lze jen těžko představit, jak by soudy měly v konkrétním případě rozlišovat mezi porušením veřejnoprávních předpisů se soutěžním dopadem, které je nežádoucí pro soutěž, zákazníky nebo soutěžitele, a mezi takovým porušením veřejnoprávních předpisů, které by „vadit“ nemělo. Je tak zřejmé, že praxí bude zřejmě i nadále obecně dávána přednost kvalifikaci porušení norem veřejného práva jako nekalosoutěžní, bude-li toto jednání mít soutěžní dopad.
Článek byl publikován v Advokátním deníku a v časopisu Bulletin advokacie č. 12/2019.
[1] Ke kritice rozhodnutí Soudního dvora EU viz pozn. č. 17.
[2] Srov. D. Berke: Products Liability in the Sharing Economy, Yale Law Journal č. 2/2016, str. 641-643.
Diskuze k článku ()