Projev zásady materiální publicity v procesu akvizice společnosti

Jak je tomu ve vztahu akvizičních smluv a zásady materiální publicity a co tyto dva instituty vůbec znamenají, Vám v krátkosti představíme níže.

Zásada materiální publicity je upravena v občanském zákoníku. Podle této zásady v případě, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle stavu zapsaného ve veřejném seznamu. Pokud tedy v případě problému dojde k naplnění zákonem stanovených znaků, je chráněna dobrá víra, a tedy i práva toho, kdo vychází z údajů uvedených ve veřejném seznamu.

Pojem akvizice se dá chápat jako proces získávání/nabývání nějakého aktiva (tj. věci, předmětu, osoby atd.). Akvizicí dochází k přechodu nejen vlastnických práv, neboť kupující kupuje danou společnost jako celek, tzn. se všemi zaměstnanci, majetkem, dluhy, pohledávkami atd. Obrazně řečeno se nástupnická společnost „obouvá do bot“ nabývané společnosti se vším všudy (vstupuje do jejích práv a povinností).

Z pochopitelných důvodů se nechce kupující společnost dostat do problémů (například nechce převzít neznámé dluhy nabývané společnosti), a proto se často bude ještě před uzavíráním smlouvy snažit o identifikaci možných rizik spojených s koupí společnosti. Tento proces zjišťování rizik je označován jako due diligence (zjednodušeně lze chápat jako prevenci – byť tyto pojmy nejsou přesně to samé). Due diligence je v praxi velmi rozšířený a používaný institut, jehož silnou stránkou je především brzké odhalení potenciálních problémů, což velmi usnadňuje případnou reakci na takový problém.

V průběhu takovéto prověrky se však kupující společnost může dostat k informacím, na základě kterých by její následný postup již nemusel být v dobré víře. Dopad pak bude takový, že byť se dvě osoby nachází ve stejných skutkových situacích, bude ve výsledku záležet nikoliv na existenci dané rozhodné skutečnosti, ale na tom, zda tato rozhodná skutečnost byla nabyvateli známa. Pokud tak kupující společnosti není skutečnost známa, jedná v dobré víře a vztahuje se na ni výše uvedená ochrana jejích práv. Pokud by osoba o skutečnosti věděla a přesto jednala, nejednalo by se již o jednání v dobré víře a tato osoba by nesla odpovědnost za důsledky z takového jednání plynoucí (např. v případě nezapsaného věcného břemene). Na druhou stranu se lze setkat také s případy, kdy se daná osoba nebude moci dovolávat dobré víry, byť danou skutečnost nevěděla a z veřejného rejstříku nemohla zjistit (například pokud by daná osoba koupila bytovou jednotku od osoby povinné v exekučním řízení – exekuovaný nemůže takovou smlouvu uzavřít a pokud by ji přesto uzavřel, bude smlouva absolutně neplatná – proto se na ni nevztahuje institut ochrany dobré víry nabyvatele).

Závěrem nutno poznamenat, že nelze pro všechny případy dávat přednost formální pravdě, před tou materiální, neboť vždy bude záležet na proporcionalitě konkrétních okolností daného případu.