První část příspěvku si můžete přečíst zde.
4. Působnost správní rady
Působnost správní rady můžeme rozdělit do třech základních oblastí:
Strategická a koncepční působnost:
Podle § 460 ZOK Správní rada „určuje základní zaměření obchodního vedení společnosti a dohlíží na jeho řádný výkon“. Obsah pojmu „obchodní vedení“ vymezil ve své judikatuře NS jako činnost, která směřuje „dovnitř společnosti a jde při něm o řízení společnosti, zejména o realizaci její podnikatelské činnosti.“[1] Řízení společnosti má nepochybně aspekt krátkodobý (každodenní řízení) a aspekt dlouhodobý (koncepční a strategické řízení), a rozhodnutí přijímaná v rámci obchodního vedení se liší mírou své obecnosti. Vzhledem ke „konkurenčnímu“ ustanovení § 463 odst. 4 ZOK podle kterého přísluší obchodní vedení statutárnímu řediteli, je třeba dle mého soudu dovodit, že správní rada bude příslušná toliko k přijímání obecných rozhodnutí ohledně koncepčních a strategických otázek řízení společnosti[2]. Tím spíše, že nikdo není oprávněn udělovat statutárnímu řediteli pokyny ohledně obchodního vedení (§ 435 odst. 3 ZOK per analogiam).
Kontrolní působnost:
Správní rada je jako kontrolní orgán obchodní korporace (§ 44 odst. 2 ve spojení s § 456 odst. 2 ZOK) nadána celou řadu důležitých kontrolních oprávnění. Především dohlíží nad řádným výkonem působnosti statutárního ředitele a nad činností společnosti jako celku (§ 446 ZOK odst. 1 per analogiam). Kontrola nad statutárním ředitelem je působnost sdílená s předsedou správní rady[3] (§ 462 odst. 1 ZOK). Pokud je předseda správní rady zároveň statutárním ředitelem (§ 463 odst. 3 ZOK), má v této oblasti správní rada plnou působnost. Dohled nad statutárním ředitelem je zajišťován nikoliv pouze čistě kontrolními oprávněními správní rady, ale též jejím vlivem na obsazení a finanční zhodnocení této funkce, což však může mít v realitě ještě větší disciplinující roli. Jedná se o právo jmenovat[4] statutárního ředitele a schvalovat mu smlouvu o výkonu funkce (§ 463 odst. 1 ZOK).
Z konkrétních kontrolních oprávnění zmiňme právo správní rady přezkoumávat řádnost vedení účetních zápisů (§ 447 odst. 1 ZOK per analogiam), stejně jako účetních závěrek a návrhu na rozdělení zisku a úhradu ztráty (§ 447 odst. 3 ZOK per analogiam). Velmi podstatná jsou dále práva, jež správní rada jako kontrolní orgán sdílí s valnou hromadou stran právní úpravy střetu zájmů. Správní rada může podle těchto pravidel pozastavit členství svému vlastnímu členovi či statutárnímu řediteli, který jí oznámil možný střet zájmu (§ 54 odst. 4 ZOK), popřípadě zakazuje uzavírat statutárnímu řediteli pro společnost nevýhodné smlouvy podle § 55 odst. 1 ZOK.
Zbytková působnost:
Vyvstane-li při správě monistické akciové společnosti potřeba rozhodnout ve věci, pro níž zákon nepřiznává působnost žádnému jinému orgánu obchodní korporace, bude na základě § 460 odst. 2 ZOK příslušná k rozhodnutí právě správní rada. Zákon zde tak činí ve prospěch správní rady výjimku z obecného pravidla stanoveného v § 163 NOZ, podle něhož je to statutární orgán, kdo jinak v právnických osobách oplývá touto působností. Toto řešení je dle mého soudu rozumné a je v prostředí české „kvazi-monistické“ akciové společnosti jedním ze znaků, který ji odlišuje od dozorčí rady a posouvá blíže k postavení, jemuž se tento orgán těší v tradičních zemích monistického systému.
Od zbytkové působnosti v užším smyslu (§ 460 odst. 2 ZOK) je třeba odlišit případy, kdy zákon udělí správní radě nějakou specifickou pravomoc vymykající se oblasti kontroly nebo koncepčního řízení (zbytková působnost v širším smyslu). Z těchto případů se mi jako nejvýznamnější jeví oprávnění správní rady (poté co byla pověřena valnou hromadou) zvýšit základní kapitál podle § 511 ZOK. Touto kompetencí je v dualistickém systému nadáno představenstvo, takže bez výslovného zmínění správní rady ve zmíněném ustanovení bychom museli analogicky dovodit v monistickém systému působnost statutárního ředitele. To však zjevně nebylo záměrem zákonodárce, který se rozhodl v této oblasti posílit pozici správní rady.
5. Předseda správní rady
V čele správní rady stojí její předseda. Ten musí být jejím členem a zároveň fyzickou osobou (§ 461 odst. 2 ZOK). Je nepochybné, že předseda správní rady je členem orgánu obchodní korporace, který je oproti ostatním (běžným) členům správní rady nadán zvláštními právy a povinnostmi. Tak je to vnímáno i v zahraničních právních úpravách[5]. Tím více matoucí je znění důvodové zprávy k zákonu[6], která označuje na vícero místech předsedu správní rady za orgán. Někoho by mohlo napadnout, zda se tím nemyslí další (v pořadí už čtvrtý) orgán společnosti. Takovou interpretaci je dle mého soudu nutno rázně odmítnout a trvat na tom, že se jedná nanejvýš o orgán správní rady, tedy vlastně o orgán orgánu společnosti. Jiné řešení by bylo zjevnou karikaturou monistické akciové společnosti, která by ve výsledku měla více obligatorních orgánů než její dualistický protějšek. Cítím potřebu na tento potencionálně nebezpečný historický výklad upozornit i s ohledem na kuriózně samozřejmý obsah druhé věty § 461 odst. 1 ZOK, která zní: „Funkční období předsedy nesmí přesáhnout délku jeho funkčního období jako člena správní rady.“ Mohlo by tomu snad být i jinak? Souhlasím s R. Pelikánem, že je nešťastné, pokud se text zákona snaží čelit „absurdním výkladům a nápadům“[7]. Zde je však situace ještě horší v tom, že tato snaha může, je-li doprovázena i čtením důvodové zprávy, právní nejistotu dále znásobit.
Do působnosti předsedy patří především příprava a řízení jednání a činnosti správní rady. Neurčí-li stanovy jinak, je hlas předsedy správní rady při rovnosti hlasů rozhodující (§ 44 odst. 3 ZOK). Předseda správní rady však oplývá i důležitou kontrolní působností. Podle § 462 odst. 1 ZOK tak například dohlíží na řádný výkon správní radě podřízených orgánů. Takovým orgánem bude mimo zvláštních orgánů zřízených stanovami dle mého soudu i statutární ředitel[8]. Předně proto, že ho správní rada jmenuje[9] a schvaluje jeho smlouvu o výkonu funkce, což jsou kompetence zpravidla přiznávané hierarchicky nadřazeným orgánům a dále proto, že správní rada určuje limity, v rámci kterých se bude statutární ředitel pohybovat při obchodním vedení. Dovodíme-li však výše řečené, střetává se kontrolní působnost správní rady jako celku s působností jejího předsedy. Hranici mezi jejich kompetencemi v oblasti kontroly a dohledu zákon nestanoví a tak je dle mého soudu potřeba vyjít z toho, že budou působit komplementárně. Předseda správní rady bude jako jednotlivec při kontrole operativnější, správní radu budou tížit institucionalizovaná pravidla pro rozhodování kolektivního orgánu, dohlížet nad statutárním ředitelem můžou však v principu oba. Pokud se chtějí zakladatelé obchodní korporace vyhnout třecím plochám mezi správní radou a jejím předsedou v této oblasti, lze jim doporučit precizovat kompetence obou orgánů ve stanovách.
Trochu matoucím dojmem působí také textace druhé věty § 462 odst. 1 ZOK podle které předseda správní rady „o svých poznatcích a o činnosti správní rady informuje valnou hromadu“. Domnívám se totiž, že o svých kontrolních poznatcích by měl též informovat správní radu, jíž předsedá, a jež je kontrolním orgánem obchodní korporace. Už proto, že je to správní rada, která může z (neuspokojivých) výsledků kontroly statutárního ředitele vyvodit patřičné důsledky (jeho odvolání nebo neschválení smlouvy o výkonu funkce).
Mimo působnosti organizační a kontrolní je předsedovi správní rady svěřena i úzce vymezená působnost zástupčí. Je-li totiž potřeba, aby správní rada jako kolektivní orgán byla navenek zastoupena proti statutárnímu řediteli (typicky v soudní nebo rozhodčí při) plní tuto úlohu její předseda. Toto zástupčí oprávnění je však potřeba interpretovat adekvátně a nikoliv extenzivně, protože předseda správní rady není statutárním orgánem (§ 463 odst. 1 ZOK a contrario). Pokud dojde ve společnosti ke spojení předsedy správní rady a statutárního ředitele v jedné osobě (§ 463 odst. 3 ZOK), určí správní rada k tomuto úkolu jiného svého člena, to je však logicky možné pouze v případě, že se nejedná o jednočlennou správní radu.
6. Statutární ředitel - úvod
Dalším základním článkem v organizačním modelu monistické akciové společnosti je její statutární ředitel. Tím může být pouze fyzická osoba (§ 463 odst. 2 ZOK), a na jeho postavení použijeme analogicky ustanovení o představenstvu (§ 456 odst. 1 ZOK), nevylučuje-li to samozřejmě jeho povaha jako jednočlenného orgánu.
7. Obsazení statutárního ředitele
Pokud je v oblasti volby a odvolání členů správní rady zákon částečně nejasný, pak v otázce volby a odvolání statutárního ředitele je přímo vnitřně rozporný. Zatímco totiž § 421 odst. 2 písm. e) ZOK stanoví, že do působnosti valné hromady spadá „volba a odvolání členů představenstva nebo statutárního ředitele, pokud stanovy neurčují, že tato působnost náleží dozorčí radě“, podle § 463 odst. 1 ZOK je statutární ředitel „jmenovaný správní radou“. Rozpor zákonných norem lze naštěstí překlenout výslovnou úpravou ve stanovách společnosti[10], pokud se však tak ale nestane, budou adresáti práva vystaveni značné právní nejistotě.
Dle mého soudu bychom v tomto případě měli právo volby a i odvolání[11] statutárního ředitele přiznat správní radě a to z následujících důvodů. Zaprvé nelze přehlédnout, že správní rada zároveň schvaluje statutárnímu řediteli jeho smlouvu o výkonu funkce[12], což je výjimka z obecného pravidla aplikovatelného v dualistickém systému, podle něhož tak činí valná hromada[13]. To vypovídá o tom, že vztah mezi statutárním ředitelem a správní radou je kvalitativně odlišný od vztahu představenstva a dozorčí rady ve smyslu větší závislosti a podřízenosti statutárního ředitele. Přisoudit správní radě i právo volit a odvolávat statutárního ředitele by tak dávalo z funkčního hlediska smysl. Při výkladu rozporných právních norem lze s jistými omezeními vycházet i z „nadstandartních metod interpretace práva“[14], konkrétně z komparativní analýzy. Podle francouzského práva jmenuje statutárního ředitele [directeur général] správní rada [conseil d‘administration], pokud nepověří řízením [direction générale] svého předsedu. Francouzská doktrína v tomto kontextu explicitně vylučuje působnost valné hromady[15]. Srovnání je pochopitelně komplikováno tím, že český zákonodárce se rozhodl statutárního ředitele emancipovat z pouhého mandanta správní rady na samostatný a obligatorní orgán obchodní korporace, nicméně inspirace touto komparací dle mého názoru smysl má. Je totiž příležitostí jak úpravu české monistické akciové společnosti, která se ve výsledku podobá spíše modifikovanému dualismu s představenstvem o jedné osobě a posílenou dozorčí radou, posunout blíže jejím kořenům.
8. Kumulace funkcí statutárního ředitele a předsedy jednočlenné správní rady
Již výše byla zmíněna možnost kumulace funkcí předsedy správní rady a statutárního ředitele, kterou zákon sám předvídá v § 463 odst. 3 ZOK, stejně jako možnost stanovami určit, že správní rada bude mít pouze jednoho člena. J. Dědič a J. Lasák[16] se v tomto kontextu logicky ptají, zda je možné obojí najednou, tedy zda je možné kumulovat tyto funkce i v případě, kdy je předseda správní rady zároveň jejím jediným členem. Organizační struktura společnosti by tak byla redukována na valnou hromadu a pouze jednu fyzickou osobu. V souladu s citovanými autory se domnívám, že takový stav je třeba připustit a teleologickým výkladem překlenout možné námitky formálního charakteru[17]. Dle mého názoru je třeba vyjít ze srovnání s dualistickým modelem vnitřní správy, který umožňuje redukovat vnitřní strukturu společnosti na jednočlenné představenstvo a jednočlennou dozorčí radu, a tudíž docílit stavu, kdy zde vedle valné hromady budou už pouze dvě osoby. Monistický model vnitřní správy společnosti měl a má nabídnout především právně jednodušší formu podnikání pod hlavičkou akciové společnosti, ostatně sama důvodová zpráva k zákonu říká, že opci vnitřní struktury řízení zákon zavádí „v souladu s potřebami praktického života“[18]. Viděno tímto prizmatem dává dle mého soudu smysl umožnit v monistickém systému výše popsanou redukci vnitřní struktury, kterou pravděpodobně využijí především malé „rodinné“ akciové společnosti[19], u nichž je oddělení správy a kontroly společnosti už v dnešním stavu pouze formalitou. Větší flexibilita a úspornější správa akciové společnosti tak nakonec mohou být jedním z nemnoha raison d'être samostatné právní úpravy monistického systému vnitřní správy.
9. Působnost statutárního ředitele
Statutární ředitel je statutárním orgánem monistické akciové společnosti (§ 463 odst. 1 ZOK), tj. jedná za ni navenek a je oprávněn ji zavazovat. Směrem dovnitř obchodní korporace působí oprávnění statutárního ředitele vykonávat obchodní vedení, tedy řídit společnost na každodenní bázi. To je však omezeno mantinely koncepčního rázu, které statutárnímu řediteli určuje v oblasti obchodní vedení správní rada. Statutární ředitel má dále právo účastnit se jednání správní rady (§ 458 odst. 2 ZOK) a docílit jejího svolání s pořadem schůze, který sám navrhne (§ 459 odst. 3 ZOK).
10. Závěr
Jak bylo ukázáno výše, výkladových nejasností obsahuje nová právní úprava více než dost. Mohlo by se tak zdát, že od „starého“ práva se všemi jeho neduhy jsme se odpoutali pouze napůl. Všechno ale není ztraceno. Vzhledem k zásadě autonomie vůle, na které je rekodifikace českého soukromého práva postavena, se uživatelům práva otevírají široké možnosti jak nedokonalé zákonné normy dotvořit a problémová místa vyjasnit přijetím precizních a promyšlených stanov. Právníci, kteří je budou psát, by si měli dobře uvědomit slabá místa zákona a případně se inspirovat principy fungování monistických akciových společností v zahraničí. Pokud k tomu tento článek alespoň zčásti přispěje, bude autor spokojen.
[1] Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 1 Odon 2/97 ze dne 30. 4. 1997
[2] Bude tak např. příslušná k přijetí rozhodnutí o rozšíření podnikatelské činnosti na nové trhy, patrně však nikoli již ke každému jednotlivému rozhodnutí o zřízení dceřiné společnosti v zahraničí. Jsem si vědom toho, že hranice mezi působností správní rady a statutárního ředitele stran obchodního vedení se může v praxi ukázat jako neostrá a nastolení dlouhodobé rovnováhy mezi těmito orgány tak bude v budoucnu velkým úkolem zejména pro judikaturu Nejvyššího soudu.
[3] Argumenty pro tvrzení, že statutární ředitel je podřízen správní radě a tudíž podléhá kontrole i ze strany jejího předsedy podle § 462 odst. 1 ZOK uvádím v kapitole 5.
[4] Srov. kapitolu 7.
[5] MESTRE, Jacques a Marie-Eve PANCRAZI-TIAN. Droit commercial: droit interne et aspects de droit international. 26e éd. Paris: Librairie générale de droit et de jurisprudence, 2003, s. 401Začátek formuláře
[6] „Vzhledem ke kolektivní povaze správní rady, se využívá francouzský model ustanovení osoby předsedy správní rady. Jak bylo řečeno, tento orgán, který je volen z členů správní rady, je orgán, který správní radu zastupuje navenek (např. před soudy apod.) – není však orgánem statutárním, ledaže je zároveň statutárním ředitelem.“
[7] PELIKÁN, Robert. Několik poznámek k úpravě společnosti s ručením omezeným v novém zákoně o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue. 2012, č. 3, s. 76
[8] Shodně DĚDIČ Jan, LASÁK Jan. Monistický systém řízení akciové společnosti: výkladové otazníky (1. část). Obchodněprávní revue, 2013, č. 3, s. 68
[9] Srov. kapitolu 7.
[10] Domnívám se, stanovy budou moci platně svěřit volbu a odvolání statutárního ředitele jak správní radě, tak valné hromadě. První možnost vyplývá ze samotné litery dovětku § 421 odst. 2 písm. e) ZOK, kterou můžeme s ohledem na § 456 odst. 2 ZOK přeformulovat jako pokud stanovy neurčují, že tato působnost (tj. volit a odvolat statutárního ředitele) náleží správní radě“. Pro druhou možnost hovoří zásada dispozitivnosti soukromého práva vyjádřená v § 1 odst. 2 NOZ, protože takové ujednání by (v situaci kdy samotná zákonná úprava je kontradiktorní) rozhodně neporušovalo ani dobré mravy, ani veřejný pořádek.
[11] Striktně vzato zmiňuje § 463 odst. 1 ZOK toliko pravomoc správní rady „jmenovat“ statutárního ředitele, a nikoliv i pravomoc ho odvolat. Domnívám se však, že pomocí právního principu „kdo jmenuje, ten odvolává“ můžeme tuto nesnáz překonat a dovodit i pravomoc správní rady k odvolání. Uznávám však, že pouze „poloviční“ pravomoc správní rady a „plnohodnotná“ konkurenční pravomoc valné hromady může být ve výsledku argumentem ve prospěch působnosti valné hromady pro volbu i odvolání. Jakkoliv s tímto řešením nesouhlasím z důvodů, jež ve své práci uvádím, byla by působnost valné hromady k volbě i odvolání stále lepším řešením než výklad, jenž by jmenování statutárního ředitele přisuzoval správní radě a jeho odvolání valné hromadě. I to je však kvůli neprecizní práci tvůrců rekodifikace představitelný výklad.
[12] § 463 odst. 1 ZOK.
[13] § 59 odst. 2 ZOK.
[14] GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upr. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 146
[15] RIPERT, Georges, René ROBLOT, Louis VOGEL a Michel GERMAIN. Traité de droit commercial. 18e éd. Paris: Librairie générale de droit et de jurisprudence, 2002, str. 444
[16] DĚDIČ Jan, LASÁK Jan. Monistický systém řízení akciové společnosti: výkladové otazníky (1. část). Obchodněprávní revue, 2013, č. 3, s. 70
[17] Ty vycházejí z toho, že jednočlenný orgán pojmově nemůže mít svého předsedu a tudíž ani nemůže připadat v úvahu aplikace ustanovení § 463 odst. 3 ZOK, které hovoří o možnosti kumulace funkce statutárního ředitele toliko s předsedou správní rady a nikoli s prostým běžným členem správní rady.
[18] Důvodová zpráva k zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, s. 62. [on-line] Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-k-ZOK.pdf , citováno k 14. 4. 2013
[19] Představa, že bude docházet k této redukci vnitřní struktury i u společností, s jejímiž akciemi se ve větším měřítku veřejně obchoduje, je podle mě iluzorní. Málokterý investor by podstoupil riziko vyplývající z koncentrace řízení a kontroly obchodní korporace do rukou jedné osoby.
Diskuze k článku ()