Tak jako v případě jiných právních transplantátů, které rekodifikace soukromého práva přináší, však české provedení leckdy pokulhává za svým vzorem zahraniční provenience.
Cílem tohoto článku je podat stručný výklad nové právní úpravy [1] v jejích širších souvislostech a přispět do diskuse nad interpretací jejích sporných míst.
1. Charakteristika organizační struktury monistické akciové společnosti
Nejvyšším orgánem akciové společnosti v českém právu bude i po rekodifikaci valná hromada, a to nehledě na zvolený systém vnitřní struktury společnosti [2]. Pokud je zakladatelským právním jednáním či změnou stanov zřízena navíc i správní rada a statutární ředitel, jedná se dle § 396 odst. 2 ZOK o akciovou společnost s monistickým systémem vnitřní struktury. V komparaci s jinými právními řády, jež zakotvují monistický model správy, zvolil český zákonodárce poměrně neobvyklé řešení se třemi svébytnými orgány společnosti oproti jinak převažující koncepci stavějící na dualitě valné hromady a správní rady jako dvou obligatorních orgánů. Např. dle francouzské právní úpravy je sice možné, aby správní rada jmenovala statutárním ředitelem [directeur général] někoho mimo členů správní rady [conseil d‘administration], ale takováto osoba se nestává orgánem společnosti, ale je na ní působnost statutárního orgánu (správní rady) toliko přenesena. Též v americkém korporačním právu pověřuje správní rada (board of directors) každodenním řízením tzv. officers, kteří však nemají povahu orgánu společnosti.
Tvůrci rekodifikace českého korporačního práva šli zjevně jinou cestou, když vytvořili třetí, od správní rady odlišný, orgán (statutárního ředitele), který je nadán výkonnou, resp. řídící působností originárně.
2. Správní rada - úvod
Správní rada je svým způsobem stěžejním orgánem monistické obchodní korporace. Nejedná se sice ani o statutární orgán (§ 463 odst. 1 ZOK a contrario), ani o nejvyšší orgán společnosti (§ 44 ZOK a contrario), nicméně její postavení výrazně přesahuje význam dozorčí rady v dualistickém systému. Tato skutečnost nemusí být zřejmá z ustanovení § 456 odst. 2 ZOK, podle kterého stanoví-li zákon něco o dozorčí radě, „rozumí se tím podle okolností správní rada nebo předseda správní rady anebo jiný orgán s obdobnou kontrolní působností“, nicméně ze zvláštní právní úpravy (§§ 457-460 ZOK) vyplývají důležité odchylky, jež postavení správní rady posilují.
3. Obsazování správní rady
Začneme-li výklad otázkou obsazování správní rady, objevíme v právní úpravě první nejasnosti. Nepochybné je, že valná hromada volí a odvolává členy správní rady, diskusní však může být, zda tak vždy činí sama. Na základě ustanovení § 421 odst. 2 písm. f) ZOK do působnosti valné hromady náleží „volba a odvolání členů dozorčí nebo správní rady […] s výjimkou členů dozorčí rady, které nevolí valná hromada“. Zatímco obecné pravidlo zmiňuje jak dozorčí, tak správní radu, výjimka už zmiňuje pouze dozorčí radu. Adekvátní textuální výklad citovaného ustanovení, podle něhož by byla v monistickém systému např. vyloučena stanovami předvídaná zaměstnanecká kodeterminace správní rady, se tu dle mého soudu dostává do střetu s výkladem systematickým a teleologickým. Především je potřeba brát v potaz ustanovení § 456 odst. 2 ZOK podle kterého, kde zákon něco stanoví o dozorčí radě, rozumí se tím podle okolností v monistickém systému správní rada. Z hlediska výkladu e ratione legis je navíc třeba se ptát, z jakého důvodu přistupovat rozdílně k orgánům, jež v zásadě plní v obchodní korporaci obdobnou – převážně kontrolní – funkci. Je-li vůlí společníků dobrovolně se omezit v možnosti plně ovlivnit personální obsazení kontrolních orgánů jimi reziduálně vlastněné obchodní korporace [3], neměli bychom tomu s ohledem na zásadu autonomie vůle bránit, a to bez ohledu na zvolený model vnitřní správy. Tuto tezi podporuje i důvodová zpráva k zákonu [4], která uvádí, že je potřeba vždy zvolit takový výklad, který nepovede „k nerovnosti, ale také k nevyváženosti, která by ten či onen systém zvýhodňovala.“
Související otázkou, která bude mít značnou relevanci pro oba modely vnitřní správy obchodní korporace, je, zda nebude možné volit a odvolat některé členy správní, resp. dozorčí rady i jinak než pomocí kodeterminace. Ačkoliv se nedomnívám, že by tímto směrem mířila vůle zákonodárce při formulování výjimky, je legitimní se ptát, zda by nebylo možné spojit s určitým druhem akcie zvláštní právo jmenovat a odvolat člena správní, resp. dozorčí rady. Zákon o obchodních korporacích totiž na rozdíl od předchozí právní úpravy nezná numerus clausus druhů akcií [5] a jediné omezení tak vyplývá z povahy práva, které do akcie chceme inkorporovat. Jak uvádí P. Čech, „práva tvořící druh akcie musejí směřovat k výkonu podílu akcionáře na řízení společnosti, jejím zisku a likvidačním zůstatku“ [6]. Je zjevné, že právo volit a odvolat člena orgánu společnosti je právem spojeným s řízením společnosti. Toto řešení není nadto neobvyklé ani z hlediska právní komparatistiky, v německém právním prostředí ho známe pod názvem Entsendungsrecht [7].
Jak zaměstnanecká kodeterminace, tak Entsendungsrecht představují omezení kreační působnosti valné hromady vůči správní radě, nemohou ji ale dle mého soudu zcela vyloučit. To, že zákon žádné omezení nestanovuje, totiž neznamená, že tu žádný (vnitřní) limit není. Naprosto souhlasím s J. Dědičem a J. Lasákem [8], že „počet členů správní rady volených valnou hromadou, by neměl poklesnout pod polovinu“. Ujednání stanov, které by kreační působnost valné hromady marginalizovalo pod tuto hranici, či dokonce úplně eliminovalo, by dle mého soudu porušovalo základní zásady práva kapitálových společností a tím i veřejný pořádek (§ 1 odst. 2 NOZ). Jedním z fundamentů právní úpravy kapitálových společností je totiž postavení valné hromady jako nejvyššího orgánu obchodní korporace (§ 44 ZOK). Toto postavení není samoúčelné, neboť se jedná o shromáždění reziduálních vlastníků obchodní korporace, kteří z tohoto titulu musí mít možnost ovlivňovat obsazení ostatních orgánů společnosti (a skrze ně i správu své investice).
Lze namítnout, že pokud by např. akciová společnost vydala svým třem společníkům každému po jedné akcii s právem vyslat jednoho člena do tříčlenné správní rady, měl by také každý ze společníků (reziduálních vlastníků) možnost personálně ovlivnit správu obchodní korporace a nadto by se dokonce vyhnul problémům vznikajícím při kolektivním rozhodování [9] na valné hromadě a zároveň by i snížil své transakční náklady. Z pohledu motivací společníků akciové společnosti je tento případ značně pravděpodobnější než varianta, že by společníci dobrovolně svěřili zaměstnancům své společnosti právo kodeterminovat více než polovinu členů správní rady „jejich“ akciové společnosti. Proč tedy limitovat možnost volby a odvolání členů správní, resp. dozorčí rady, společníky mimo valnou hromadu?
Domnívám se totiž, že kolektivní rozhodování společníků na valné hromadě je i přes své nevýhody hodnotou samo o sobě. Svými pravidly fungování totiž valná hromada motivuje společníky ke tvorbě hlasovacích většin a tím i k elementárnímu konsensu. Valnou hromadou zvolení členové orgánů společnosti tak s větší pravděpodobností lépe odrážejí abstraktní zájem společnosti (daný konsensem), než partikulární zájmy a preference společníků. To může být z pohledu společníků nahlíženo jako nevýhoda, z pohledu obchodní korporace a efektivního fungování jejích orgánů je tomu ale naopak.
Počet členů správní rady stanoví zákon dispozitivně na 3, přičemž se neuvádí ani dolní, ani horní hranici počtu členů rady. Z toho vyplývá, že správní rada může být i jednočlenná.
Novum, které přináší rekodifikace korporačního práva pro oba modely vnitřní správy je možnost obsadit orgán obchodní korporace právnickou osobou. Tak tomu bude i se členy správní rady, vyjma jejího předsedy, který musí být dle § 461 odst. 2 ZOK vždy fyzickou osobou. Na zajímavý dopad tohoto pravidla upozornil Petr Čech [10] - pokud totiž zvolí valná hromada do správní rady samé právnické osoby, znemožní správní radě výkon jejího práva zvolit si předsedu. Druhou těžkostí by mohlo být, pokud by valná hromada zvolila do správní rady samé právnické osoby a jednu osobu fyzickou. Tím by totiž sice správní radě zůstala možnost volby předsedy, ale tato volba by nebyla svobodná a fakticky by tak vlastně valná hromada předsedu správní rady vybrala sama. Řešení situace vidím zvláště v prvním případě v možnosti členů správní rady dovolat se neplatnosti takového usnesení valné hromady pro rozpor se zákonem (zjevné zneužití práva - § 8 NOZ), popř. pro rozpor s dobrými mravy.
Ať už budou členové správní rady osoby fyzické či právnické, na jejich postavení použijeme analogicky pravidla vztahující se na členy dozorčí rady. I na člena správní rady tak např. dopadne závazek nekonkurovat společnosti (§§ 451-452 ZOK). Dojde-li k úmrtí (u právnické osoby k likvidaci), odstoupení nebo odvolání člena správní rady, zvolí „příslušný orgán“ [11] do dvou měsíců nového člena. Tímto orgánem bude zásadně valná hromada, s výjimkou členů správní rady, jež byli zvoleni zaměstnanci pomoci stanovami předvídané kodeterminace či akcionářem na základě výše zmíněného zvláštního druhu akcie (Entsendungsrecht). I v prostředí monistické akciové společnosti je dále možné stanovami zakotvit kooptaci členů správní rady (§ 454 odst. 1 ZOK), popř. obsazování uvolněných míst předem zvolenými náhradníky (§ 454 odst. 2 ZOK).
[1] Především tedy zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), s občasnými přesahy do zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „NOZ“).
[2] § 44 ZOK.
[3] FAMA F. Eugene, JENSEN C. Michael. Agency Problems and Residual Claims. Journal of Law and Economics, 1983, č. 2, s. 327-349
[4] Důvodová zpráva k zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, s. 67 [on-line]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-k-ZOK.pdf , citováno k 14. 4. 2013
[5] § 276 odst. 1 ZOK.
[6] ČECH, Petr. Akcie po rekodifikaci. Právní rádce, 2012, č. 10, s. 76
[7] § 101 odst. 2 Aktiengesetz.
[8] DĚDIČ Jan, LASÁK Jan. Monistický systém řízení akciové společnosti: výkladové otazníky (2. část). Obchodněprávní revue, 2013, č. 4, s. 97
[9] EASTERBROOK, Frank H a Daniel R FISCHEL. The economic structure of corporate law. Cambridge: Harvard University Press, 1996, s. 66-67 nebo BERLE, Adolf A a Gardiner C MEANS. The modern corporation and private property. 5th ed. New Brunswick: Transaction, 2008, s. 80
[10] ČECH, Petr. Evropská (akciová) společnost. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2012. s. 114 Vedoucí práce Stanislava ČernáZačátek formuláře
[11] § 453 odst. 1 ZOK.
Diskuze k článku ()