Zákon o obchodních korporacích [2] s účinností k 1. 1. 2014 odstranil z tuzemského obchodního práva z podstatné části regulaci obsaženou dosud v § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále „obch. zák.“), upravující transakce s konflikty zájmů v kapitálových společnostech. Pohrobka § 196a obch. zák. lze nalézt v § 255 z. o. k. (pro akciovou společnost), jehož aplikační dosah je nicméně značně omezený, a to proto, že se jím do českého právního řádu transponuje požadavek čl. 52 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 o některých aspektech práva obchodních společností (dříve čl. 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/30/EU o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 54 druhého pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření). Ve zbytku byla regulace konfliktů zájmů po 1. lednu 2014 postavena na notifikační povinnosti vyplývající z § 54 a násl. z. o. k. Do tohoto aranžmá dílčím způsobem zasáhla novela zákona o obchodních korporacích provedená zákonem č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zák. č. 458/2016 Sb., a další související zákony (dále jen „novela z. o. k.“), která nabude účinnosti dne 1. ledna 2021. Ta v § 40 odst. 5 z. o. k. zavádí novou regulaci zakazující obchodním korporacím poskytovat bezúplatné plnění svým společníkům (členům) a osobám jim blízkým.
Limity při poskytování bezúplatných plnění společníkům
V souladu s § 40 odst. 5 z. o. k. ve znění novely z. o. k. obchodní korporace nesmí poskytnout bezúplatné plnění společníkovi nebo osobě jemu blízké. To neplatí, jedná-li se o:
- obvyklé příležitostné dary,
- věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel,
- plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, nebo
- výhodu poskytovanou obchodní korporací podle zákona.
Zákaz je konkretizací zákonného zákazu vrácení vkladu (§ 16 odst. 1 z. o. k.) a zahrnuje všechny obchodní korporace, tedy osobní společnosti, kapitálové společnosti i družstvo. Podle důvodové zprávy k novele z. o. k. je cílem začlenění tohoto zákazu do zákona o obchodních korporacích „zabránit obcházení pravidel pro výplatu podílu na zisku nebo jiných vlastních zdrojích. V tomto ohledu lze na zákaz darování nebo jiného bezúplatného plnění společníkům (osobám blízkým) nahlížet jako na nástroj omezení výplaty podílu na zisku nebo jiných vlastních zdrojů, proto se ustanovení zakotvuje právě v § 40 (srov. nadpis).“
Obdobnou úpravu obsahoval již obchodní zákoník v § 196a odst. 3 pro akciovou společnost a odkazem přes § 135 odst. 2 i pro společnost s ručením omezeným. Úprava však nebyla zdaleka tak přísná, neboť umožňovala bezúplatný převod majetku na společníka se souhlasem valné hromady. Úprava zákazu zavedená novelou z. o. k. je oproti úpravě v obchodním zákoníku širší
- personálně, neboť zákazu podléhají všechny obchodní korporace a zákaz plnění směřuje nejen vůči společníkům, ale i vůči osobám společníkům blízkým,
- věcně, protože zahrnuje všechna bezúplatná plnění, nejen převody majetku,
- a co do podmínek vzhledem k tomu, že bezúplatné plnění nelze poskytnout ani se souhlasem nejvyššího orgánu, ledaže je splněna podmínka pro některou z výjimek. Pak je ovšem možné bezúplatné plnění i bez souhlasu nejvyššího orgánu.
Věcný rozsah poskytování bezúplatného plnění
Důvodová zpráva k novele z. o. k. neuvádí ani na příkladu, co vše lze zahrnout do pojmu „bezúplatná plnění“. Obecně je podle našeho přesvědčení možné konstatovat, že jde o jakékoliv plnění, peněžité i nepeněžité, tedy nejen bezúplatný převod majetku, ale i přenechání věci nebo práva k užívání či požívání, poskytování služeb či provádění nějaké jiné činnosti. Zákon přitom reguluje toliko bezúplatné plnění společníkovi či osobě jemu blízké, nikoliv i plnění, za které případně obchodní korporace získává nedostatečné protiplnění (tyto případy je nutné řešit skrze povinnost členů statutárních orgánů jednat s péčí řádného hospodáře, popř. – v podmínkách akciové společnosti – v omezeném rozsahu podle § 255 z. o. k.). Bezúplatným plněním ve smyslu § 40 odst. 5 z. o. k. naopak nemůže být podle našeho názoru případ, kdy obchodní korporace poskytuje společníkovi plnění v rámci svých povinností souvisejících s výkonem práv společníka (poskytování plnění na podíl na zisku a jiných zdrojích, vrácení příplatku mimo základní kapitál, plnění při snížení základního kapitálu, poskytování informací v rámci práva společníka na vysvětlení a na informace apod.).
V uvedené souvislosti může být sporné, zda je bezúplatným plněním poskytnutí jistoty za společníka (osobu jemu blízkou), aniž by obchodní korporace obdržela od toho společníka za poskytnutí jistoty úplatu, např. tím, že bezúplatně zajistí dluh společníka ručením, finanční zárukou, zřídí zástavní právo v jeho prospěch, nebo když za společníka převezme bezúplatně jeho dluh nebo přistoupí k jeho dluhu. V nejširším slova smyslu lze do pojmu „bezúplatné plnění“ zřejmě zahrnout i tyto případy (v takovém případě je plnění poskytnuto účinností zajištění).
Je však otázkou, zda měl zákonodárce takto široký pojem bezúplatného plnění na mysli, když například obch. zák. v § 196a upravoval zajištění dluhu výslovně. Uvedené může být problematické především v rámci skupinového bankovního financování (tj. např. v situaci, kdy mateřská společnost čerpá od finanční instituce úvěr, za který by se dceřiná společnost měla zaručit, popř. jej jinak zajistit). V těchto případech může vzniknout povinnost poskytnout úplatu na základě daňových transfer pricingových pravidel. Budou-li se aplikovat pravidla o transfer pricingu a příjemce poskytne odpovídající úplatu, nemůže se z povahy věci jednat o bezúplatné plnění ve smyslu § 40 odst. 5 z. o. k. Zvláštní formou této úplaty může být např. skutečnost, že obchodní korporace, jež poskytuje zajištění ve prospěch svého společníka či akcionáře, může částečně tento úvěr (některou z úvěrových linek) poskytnutý převážně ve prospěch společníka či akcionáře obchodní korporace čerpat (za předpokladu, že hodnota daného zajištění bude korelovat výši úvěru či úvěrové linky, jejž může daná obchodní korporace čerpat).
Složitější může být situace tehdy, nevyplývá-li požadavek na úplatu ani z pravidel o transfer pricingu, popř. v situacích, kdy by sice požadavek na poskytnutí plnění za transfer pricingovoucenu byl dán, avšak v konkrétním případě nebude respektován (s příslušnými daňovými konsekvencemi). V takovém případě je nutné zkoumat, zda poskytovatel plnění (peněžitého či nepeněžitého) dostává od příjemce „úplatu“. Úplata může být z našeho pohledu peněžitá i nepeněžitá, materiální či imateriální, nicméně vždy musí být penězi ocenitelná. Soudíme, že faktickou úplatou ve smyslu § 40 odst. 5 z. o. k. může být v rámci koncernových vztahů i jiná prokazatelná výhoda plynoucí z členství v koncernu podle § 72 odst. 2 z. o. k., případně jiná prokazatelná výhoda plynoucí ze začlenění do příslušného podnikatelského seskupení.
Personální rozsah poskytování bezúplatného plnění
Osobami, jimž je zakázáno poskytnout bezúplatné plnění, jsou v první řadě společníci. Uvedený personální rozsah zákazu poskytovat bezúplatná plnění není problematický v případě osobních společností, společnosti s ručením omezeným (vedoucí seznam společníků), družstev (vedoucích seznam členů) a akciových společností emitujících akcie na jméno (vedoucích seznam akcionářů). Může být však problematický v případě akciových společností, které v konkrétním okamžiku neznají své akcionáře (typicky v případě akciových společností, jejichž akcie byly přijaty k obchodování na regulovaném trhu, popř. obecně v případě zaknihovaných akcií). V daném případě se totiž osoba může stát z hlediska práva akcionářem společnosti, aniž by to společnost skutečně věděla.
Z péče řádného hospodáře se podle našeho názoru podává, že hodlá-li taková akciová společnost poskytnout určité osobě bezúplatné plnění, měla by (i) dle poslední evidence, kterou má k dispozici, ověřit, zda se podle tohoto seznamu či výpisu z evidence nejedná o akcionáře společnosti, a současně (ii) vyžadovat prohlášení obdarovaného, že není on a podle jeho nejlepšího vědomí ani osoba obdarovanému blízká akcionářem společnosti.
Z právní úpravy podle našeho názoru nevyplývá povinnost před poskytnutím jakéhokoliv bezúplatného plnění zajistit si např. aktuální výpis z evidence zaknihovaných cenných papírů, zda je obdarovaný akcionářem společnosti, či nikoliv. Ve vztahu k osobám blízkým by ostatně byl tento výpis bezpředmětný. Nicméně, i když obchodní korporace uvedenou prevenční povinnost splní, není tím jakkoliv dotčen zákaz poskytnout bezúplatné plnění osobám uvedeným v § 40 odst. 5 z. o. k. Členové statutárního orgánu, kteří však v souladu s péčí řádného hospodáře učiní vše potřebné a rozumně předpokládatelné k tomu, aby zjistili, zda bezúplatné plnění není poskytováno akcionáři nebo osobě jemu blízké, nebudou z našeho pohledu odpovídat za vzniklou újmu, pokud se následně zjistí, že bezúplatné plnění nemohlo být poskytnuto, a obchodní korporace toto plnění zpět nevymůže.
Osobami, jimž je zakázáno poskytnout bezúplatné plnění, jsou kromě společníků i osoby blízké. O společníka musí jít v okamžiku, kdy je bezúplatné plnění poskytováno, nikoliv v okamžiku, kdy nastala právní skutečnost zakládající povinnost plnit. To samé platí ve vztahu k osobě blízké. Kdo je osobou blízkou společníka, se posuzuje podle § 22 o. z.[3] Podle § 22 odst. 1 o. z. je osobou blízkou společníkovi příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. Nicméně podle § 22 odst. 2 o. z. stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen, nebo na základě dohody či jiné skutečnosti. To se však míjí účinkem, protože v daném případě neupravuje zákon o obchodních korporacích vztah mezi osobami blízkými, ale vztah obchodní korporace k někomu, kdo je osobou blízkou jejímu společníkovi. Je zde tedy značný rozdíl mezi tím, zda je společníkem fyzická osoba nebo osoba právnická. Je-li společníkem osoba fyzická, vztahuje se zákaz bezúplatného plnění nejen na ni, ale i na osoby jí blízké, zatímco je-li společníkem právnická osoba, dopadá zákaz jen na ni, neboť právnická osoba osoby blízké nemá a ust. § 22 odst. 2 o. z. na danou situaci nedopadá. To považujeme za disproporční. Podle našeho názoru měl daný zákaz zahrnovat alespoň členy statutárního orgánu právnické osoby, která je společníkem, a osoby, které ji ovládají, nicméně ze zákona tento důsledek výslovně nevyplývá.
Přečtěte si i druhou část článku věnující se důsledkům porušení zákazu poskytovat bezúplatná plnění a výjimkám ze zákazu.
Článek byl publikován na stránkách Advokátního deníku a v časopise Bulletin advokacie.
[1] Příspěvek vychází z připravovaného 2. vydání komentáře k zákonu o obchodních korporacích.
[2] Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. o. k.“ nebo „zákon o obchodních korporacích“).
[3] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Diskuze k článku ()