Jak byste zhodnotil současný stav autorského práva v kontextu rozvoje umělé inteligence? Drží krok s tempem technologického vývoje?
Odpověď Vás asi nepřekvapí – současné autorské právo není na realitu generativní AI ani zdaleka připravené, a to jak koncepčně, tak legislativně. Co se týká interpretace a aplikace práva při střetech autorského práva s realitou masivního využívání AI, je situace výrazně zajímavější a dynamičtější, ale i tady už narážíme na limity stávající autorskoprávní doktríny.
Je to pochopitelné. Přestože je autorské právo „moderní“ oblastí práva, dodnes používáme právní instrumenty, které vznikly v romantické době konce 19. století. I tehdy autorské právo reagovalo na nové společenské trendy – demokratizaci tvůrčího procesu a zvýšenou dostupnost nástrojů pro kreativní činnosti – ale současně bylo možné vcelku jasně a konkrétně popsat tvůrčí proces, přiřadit jej konkrétní osobě, vymezit míru a způsob její ochrany, který by pochopitelný pro běžného člověka.
Dnešní situace je diametrálně odlišná – kreativita se změnila v průmyslový proces podporovaný aplikovanými matematickými a inženýrskými metodami, živený stále rostoucí konektivitou, výpočetní kapacitou a dostupným úložným prostorem. To s sebou nese velké příležitosti, ale současně i negativa – autorská a intelektuální činnost jsou bagatelizovány, zavedení autoři jsou bezostyšně vykrádáni, lidé v tvůrčích profesích přicházejí o práci anebo o spravedlivé ohodnocení.
Stojíme před potřebou zásadní revize základních konceptů autorského práva. Zároveň to vnímám jako příležitost – nově nastavit mantinely a ochránit to, co má skutečnou hodnotu pro člověka.
Jaké změny v autorském právu byste rád v úpravě autorského práva v kontextu umělé inteligence do budoucna viděl? Je na obzoru nějaká nová legislativa?
Změny jsou nevyhnutelné, a půjde o změny koncepční. Domnívám se, že bude nezbytné, aby se autorské právo přestalo vyhýbat očividné realitě a ekonomickým zákonitostem tvůrčího průmyslu. Bude potřeba otevřeně a co nejpřesněji rozlišovat mezi lidskou kreativní tvorbou a výstupy generativních nástrojů a bude potřeba vyvážit vklady lidí a strojů do exponenciálně rostoucího „informačního vesmíru“.
Ve Velké Británii anebo v Německu, kde se ochraně duševního vlastnictví věnují dlouhodobě na vysoké, až rigorózní úrovni, se již vedou debaty o revizi „fikce autorství“ nebo zavedení instrumentů „omezené ochrany“ pro tvorbu vedenou člověkem, ale s rutinním využitím nástrojů AI. Naproti tomu v USA vidíme poněkud znepokojivé recentní tendence plošně povyšovat zájmy tvůrců nástrojů a modelů AI v oblasti jejich vývoje, učení a tréninku nad zájmy původních autorů, jejich organizací a svazů.
Všeobecně aplikovatelné výstupy prozatím nejsou dostupné, ale nepochybně přijdou. Akt o umělé inteligenci o problematice ochrany autorských práv explicitně hovoří v recitálech 104–109, ale v normativním textu se s touto otázkou téměř nesetkáme. Jelikož ani copyrightová směrnice, ani jiné části současného unijního acquis řadu otázek neřeší (férové vyrovnání s původními autory, systém náhradních licencí či kvazilicencí pro tréninková data apod.), tlak ze strany členských států, Evropského parlamentu i tvůrčí obce nepochybně poroste.
Jak by se autorské právo mělo připravit na realitu, kdy obrovské množství nehmotných statků vzniká jako výsledek opakování dřívějších výtvorů? Jaký vliv to může mít na ochranu originality?
Takzvaná "informační inflace" je bohužel každodenní realitou – a generativní AI ji jen urychluje. Některé analýzy předpovídají, že do dvou let bude 90 % veškerého obsahu na internetu tvořeno stroji (a dost možná především pro stroje).
Osobně se kloním spíš k přístupu založeném na uznání výlučnosti lidské kreativity, byť vnímám jeho limity. Myslím, že autorské právo by mělo posilovat důraz na prokazatelnou lidskou kreativitu, schopnost dílo přesvědčivě odlišit a v případě potřeby jej identifikovat. Originalita pak bude méně samozřejmá – a o to důležitější bude chránit to, co je lidské, autentické a nenapodobitelné.
Současně bychom měli otevřít debatu o jiných formách právní ochrany než výlučná monopolní práva.
Můžete popsat, jak se liší přístupy k problematice autorských práv u AI generovaného obsahu v USA, Evropě a případně v dalších jurisdikcích? Případně jaké mají tyto rozdíly důsledky?
To je otázka na samostatný rozhovor, obávám se. V uplynulých dvou letech proběhlo několik zajímavých soudních sporů (především v USA, ale první zajímavé případy vidíme i v Evropě a České republice), které některé otázky vyjasnily, ale otevřely řadu nových.
Evropa i USA se – i přes rozdílné právní systémy – shodují na jednom: dílo bez doložitelného lidského tvůrce nemá mít nárok na autorskoprávní ochranu. V USA mají rozsáhlejší rozhodovací praxi a aktuálně tamní soudy řeší mnoho zásadních (např. žaloby autorských svazů či vydavatelských domů jako je New York Times proti OpenAI kvůli neoprávněnému vytěžení jejich databází a knihoven obsahu pro trénink modelů pro nástroje jako je ChatGPT).
V Evropě se situace vzhledem k silnějšímu postavení antropocentrického výkladu autorství zdá přehlednější a jasnější, ale i zde se o otázku autorství a jeho přičitatelnosti při využití nástrojů AI vedou zajímavé spory. Zajímavou výjimkou je Velká Británie, která přímo v zákoně fikčně přiznává autorství osobě, jež "učinila nezbytné kroky" k vytvoření díla, což je zajímavý koncept především pro proponenty inkluzivnějšího přístupu k autorské způsobilosti strojů.
Zajímavá jsou nedávná rozhodnutí z Číny. Tamní specializované soudy v nich uznaly, že na AI může být pohlíženo jako na způsobilý nástroj pro tvorbu autorských děl (pokud je vklad lidského autora – uživatele dostatečný) a jejich výstupy tak za určitých podmínek mohou být autorskoprávně chránitelné.
Tyto rozdíly patrně povedou v krátkodobém či střednědobém horizontu k "forum shoppingu", tedy výběru jurisdikce, ve které se budou nástroje AI nasazovat a provozovat, podle dostupné míry ochrany jejich výstupů.
Kdo nese odpovědnost v případě, že AI nástroj vygeneruje obsah, který porušuje autorská práva? Je zde rozdíl mezi různými typy AI nástrojů?
Nechme teď stranou otázku, zda výstup nástroje AI může být chráněn jako autorské dílo (Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí z minulého roku č. j. 10 C 13/2023-16 konstatoval, že nikoliv, neboť nesplňuje zákonnou definici autorského díla, protože AI nemůže být považována za fyzickou osobu schopnou individuálního tvůrčího procesu).
Pokud bychom na ni odpověděli kladně, pak v současnosti platí, že odpovědnost za činnost AI nese vždy člověk nebo právnická osoba – typicky uživatel nástroje, jeho provozovatel nebo vývojář, a to v závislosti na míře kontroly nad výstupem a znalosti o jeho původu. Rozdíl je samozřejmě mezi uzavřenými systémy (např. textový generátor s kontrolou vstupních dat) a otevřenými modely, které trénují na širokém spektru cizích děl (bohužel často bez souhlasu či jen povědomí jejich autorů).
Z právního hlediska je klíčové, kdo a jak daný nástroj použil, a zda mohl rozpoznat riziko porušení práv. Je však zjevné, že vývoj AI nástrojů bude v budoucnu vyžadovat přísnější režim odpovědnosti – podobně jako u jiných rizikových výrobků, technologií vícečetného užití anebo automatizovaných či autonomních systémů.
Děkuji Vám za rozhovor!
Diskuze k článku ()