Typickým rysem dědických vztahů je nejen nepředvídatelnost konkrétních skutkových okolností, ale také potřeba praktického nastavení majetkových poměrů v rámci probíhajícího řízení o pozůstalosti. V tomto kontextu se objevují situace, kdy se dědici – ať už z důvodu rozdílných ekonomických zájmů, vzájemných vztahů či preferencí – nejsou schopni dohodnout na smírném vypořádání svých podílů.
Jedním z nástrojů, který je občanským právem nabízen, avšak v praxi relativně málo využíván a často opomíjen, je institut zcizení dědického práva. Tento institut upravený v ustanoveních § 1714 a násl., zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), a umožňuje dědici zcizit své dědické právo jiné osobě ještě předtím, než nabude majetek zůstavitele. Zcizení dědického práva přitom nesměšuje účinky klasické koupě ani darování, nýbrž zakládá specifickou právní situaci, kdy nabyvatel vstupuje do postavení dědice v rozsahu převedeného podílu.
Cílem tohoto článku je podrobněji přiblížit podstatu zcizení dědického práva a analyzovat praktické (daňové) důsledky takového postupu jak z pohledu zcizitele, tak z pohledu nabyvatele.
Vymezení institutu „zcizení dědického práva“
Institut zcizení dědického práva, často označovaný též jako postoupení dědického práva, představuje v českém právním řádu právní možnost převést ještě neuskutečněné dědické právo na jinou osobu. Zákon však používá pojem “zcizení dědictví”, což část odborníků považuje za nepřesnost – podle nich jde fakticky o postoupení dědického práva Jde o smlouvu, kterou může dědic po smrti zůstavitele převést své dědické právo na jinou osobu. Zákon pro ni vyžaduje formu veřejné listiny (notářský zápis). Podstatou tohoto právního jednání je, že dědic zcizuje jinému subjektu své právo na dědictví ještě předtím, než mu bude potvrzeno nabytí dědictví rozhodnutím soudu (notáře). Zcizení se tedy odlišuje od klasické dohody o vypořádání dědictví, jež upravuje rozdělení konkrétních aktiv mezi více dědiců. Zcizení dědického práva je přitom možné pouze mezi smrtí zůstavitele a právní mocí rozhodnutí o potvrzení dědictví. Jestliže by příslušná smlouva byla uzavřena mimo tento časový úsek (např. za života zůstavitele), neměla by žádné právní účinky. K platnosti této dohody je pak nezbytné, aby zcizitel byl dědicem a ostatní dědici (kteří dědictví přijali) s ní vyjádřili souhlas. Tento požadavek však významně omezuje praktické využití rozebíraného institutu, a to zejména v případech napjatých rodinných vztahů.
Institut je materiálně právní povahy, přičemž jeho účinky se projevují i v rovině procesní – nabyvatel se stává účastníkem řízení o dědictví namísto zcizitele v rozsahu převedeného dědického práva.
Zcizení dědictví je koncipováno jako obligační smluvní typ, i když je upraveno v části dědického práva. Panuje však odborná diskuse, co přesně je předmětem převodu, tedy zda předmětem smlouvy je “dědické právo” (nárok dědice na pozůstalost a možnost uplatňovat nárok na podíl z pozůstalosti), nebo samotné konkrétní dědictví ve smyslu majetku zůstavitele (soubor majetku a dluhů). Pojem dědické právo ani pojem dědictví občanský zákoník přímo nedefinuje, ale obsah je patrný z výkladu obecné systematiky hlavy III. – dědické právo a z jednotlivých ustanovení zejména o nabytí dědického práva (§ 1692 a násl., občanského zákoníku). Z textu zákona vyplývá, že před právní mocí rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví dědicovi nenáleží vlastnické právo k jednotlivým věcem, ale toliko právo na podíl z pozůstalosti jako celku, které je předmětem převodu.
Pokud by totiž dědic již nabyl dědictví (majetek) a to převáděl, šlo by o běžný převod majetku mimo režim zvláštní úpravy.
Z hlediska povahy jde o synallagmatickou smlouvu, která může být úplatná i bezúplatná. Zákon připouští i tzv. odvážnou (aleatorní) smlouvu – nabyvatel může převzít dědické právo, aniž je přesně určeno, jaký majetek a dluhy pozůstalost obsahuje. Je tedy možné převést “celé dědictví” jako balík, aniž by smlouva vypočítávala jednotlivé položky – nabyvatel spekuluje na výsledek, pozitivní či negativní. Obě strany – původní dědic (zcizitel) i nabyvatel – odpovídají solidárně za dluhy zůstavitele. Občanský zákoník výslovně zavádí společnou a nerozdílnou odpovědnost zcizitele a nabyvatele za dluhy pozůstalosti (§ 1720), aby zamezil účelovému převádění dědictví za účelem poškození věřitelů. Tím je zaručeno, že pokud by dědic převedl své právo na „bílého koně“, stále ručí věřitelům zůstavitele společně s ním. Účelem této solidární odpovědnosti tedy je důsledná ochrana věřitelů, což je jeden z klíčových principů, na kterém je úprava zcizení dědického práva postavena.
Z hlediska charakteru právního titulu může být smlouva o postoupení úplatná či bezúplatná. Právní povaha protiplnění je významná zejména pro daňové posouzení, které bude rozebráno v následující části tohoto článku. Procesní účinky smlouvy o zcizení dědického práva ve vztahu k pozůstalostnímu řízení pak nastávají až okamžikem jejího předložení soudu, potažmo příslušnému notáři, nikoli již samotným jejím uzavřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3806/2023).
Pro úplnost je vhodné připomenout, že institut postoupení dědického práva není v praxi příliš frekventovaný. Důvodem je jednak jeho složitější procesní režim, jednak nízké právní povědomí o této možnosti.
Daňové aspekty zcizení dědického práva
Daň z dědictví byla v ČR zrušena k 1. 1. 2014 – nabytí dědictví již nepodléhá samostatné dědické dani a je osvobozeno od daně z příjmů fyzických [ustanovení § 4a písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, dále „zákon o dani z příjmu“]. To znamená, že pokud dědic nabude majetek zůstavitele, neplatí z něj daň. Ovšem postoupení dědického práva za úplatu je z pohledu daní odlišná transakce. Jelikož nejde o nabytí pozůstalosti, ale o příjem z převodu práva, není tento příjem osvobozen – na straně převodce (původního dědice) jde o zdanitelný příjem podle zákona o daních z příjmů [§ 3 odst. 1. písm. e) zákona o daních z příjmů]. Zjednodušeně: peníze, které dědic obdrží od nabyvatele dědictví, podléhají dani z příjmů (nejde o dědictví, ale o prodej dědického podílu). Z hlediska druhu příjmu jde o úplatný převod majetkového práva, na který se nevztahuje osvobození jako na dědictví samotné. Pokud by postoupení dědictví proběhlo bezúplatně (darováním dědického práva), uplatní se principy zdanění darů v rámci daně z příjmů – typicky mezi cizími osobami by obdarovaný platil daň z bezúplatného příjmu (pokud by nešlo podřadit pod jinou výjimku) [§ 10 odst. 1. písm. n) zákona o daních z příjmů]. Mezi blízkými by bylo darování osvobozeno stejně jako jiný dar, ovšem to už jsou specifické varianty transakce.
Kromě přímého zdanění příjmu z postoupení vyvolává tento institut i další daňové souvislosti. Zákon o daních z příjmů reagoval na odstranění koncepce ležící pozůstalosti tím, že pro některé účely zavádí fikci pokračování osoby zůstavitele až do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti. Například pokud je součástí dědictví nemovitá věc a během řízení dojde k jejímu zcizení (tedy k postoupení dědického práva, jehož předmětem je tato nemovitá věc), hledí se pro daňové účely na to, jako by převodcem byl stále zůstavitel. V důsledku toho se posuzuje splnění či nesplnění časového testu pro osvobození příjmu z prodeje nemovitosti podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů podle doby, po kterou zůstavitel nemovitost vlastnil. Jinak řečeno, daňová správa čeká s vyhodnocením, zda příjem z prodeje podléhá dani, až na ukončení řízení o dědictví a ověření, zda je splněna desetiletá lhůta vlastnictví anebo případně podmínka bydliště, pokud by měl být aplikován jiný důvod osvobození. Teprve právní mocí usnesení o dědictví se uzavírá daňový režim pozůstalosti a určí se, zda je příjem z převodu nemovité věci osvobozen od daně či nikoli.
V souvislosti s časovým testem je nutné zdůraznit, že doba, po kterou zůstavitel nemovitost vlastnil, může pro účely posouzení splnění časového testu pro osvobození příjmu z prodeje přecházet i na dědice, avšak pouze za určitých podmínek stanovených zákonem o daních z příjmů. Podle § 4 odst. 1 písm. b) věty druhé tohoto zákona se tato doba držby započítává tehdy, pokud poplatník nabyl nemovitou věc děděním nebo darováním od osoby blízké, jak je definována v § 22 občanského zákoníku. V případě, kdy dědí nebo nabývá nemovitost osoba blízká - tedy například potomek, rodič, sourozenec nebo jiný příbuzný - přičítá se doba vlastnictví zůstavitele k době, po kterou nemovitost vlastní nabyvatel. Díky tomu může být desetiletý časový test splněn již v okamžiku nabytí nemovitosti rozhodnutím o dědictví, a případný následný prodej tak může být od daně osvobozen. Naopak pokud je nabyvatelem postoupeného dědického práva osoba, která není osobou blízkou ve smyslu zákona (například obchodní partner, investor nebo jiný nepříbuzný subjekt), doba držby zůstavitele se nezapočítává a desetiletý časový test začíná běžet znovu ode dne nabytí vlastnictví rozhodnutím soudu. Toto pravidlo fakticky zamezuje tomu, aby dědic nebo jiná osoba krátce po smrti zůstavitele nemovitost zcizili a obcházeli zákonnou lhůtu pro osvobození příjmu z prodeje.
Při uzavírání smlouvy o zcizení dědického práva je proto vždy důležité pečlivě posoudit nejen převzetí případných dluhů zůstavitele, ale také veškeré daňové důsledky, které z tohoto převodu vyplývají pro zcizitele a nabyvatele.
Rizika a doporučení pro praxi
Institut zcizení dědického práva, přestože představuje flexibilní nástroj řešení majetkových vztahů mezi dědici a třetími osobami, v sobě zahrnuje řadu rizik, jejichž opomenutí může vést k právní nejistotě, daňovým dopadům i možným sporům. Hlavními riziky smlouvy o zcizení dědického práva jsou neplatnost pro nedodržení formy veřejné listiny, chybějící souhlas ostatních dědiců, solidární odpovědnost za dluhy zůstavitele, kterou postupitel i postupník nesou bez ohledu na ujednání, a také daňové dopady, zejména vznik zdanitelného příjmu na straně postupitele a případná ztráta možnosti započítat dobu držby zůstavitele u nemovitostí. V praxi je proto zásadní vše důkladně posoudit a smluvně upravit vypořádání dluhů i daňové aspekty převodu. Z hlediska doporučení pro praxi lze shrnout několik základních zásad:
- Vždy důkladně prověřit obsah pozůstalosti, zejména existenci dluhů, případné právní vady a jejich dopady na budoucí odpovědnost postupníka.
- Pečlivě posoudit daňové souvislosti převodu, včetně toho, zda nabyvatel splňuje podmínky pro započtení doby držby zůstavitele a zda nedojde ke vzniku zdanitelného příjmu na straně postupitele.
- Dbát na splnění formálních náležitostí smlouvy a formu veřejné listiny.
- Řádné předložení smlouvy o zcizení dědictví notáři projednávající dědictví.
- Zajistit souhlas všech ostatních dědiců.
- Ve smlouvě výslovně upravit mechanismus vypořádání dluhů zůstavitele mezi postupitelem a postupníkem.
Důsledným zohledněním těchto aspektů lze předejít nejčastějším problémům, které institut postoupení dědického práva v praxi provázejí, a využít jej jako efektivní nástroj k řešení majetkových otázek v rámci pozůstalostního řízení.
Závěr
Zcizení dědického práva je právní institut, který se navzdory své promyšlené konstrukci a potenciálu pro smírné řešení pozůstalostních vztahů doposud příliš neprosadil v každodenní praxi. Možná proto, že jeho využití vyžaduje pečlivou právní přípravu, určitou dávku předvídavosti a ochotu účastníků akceptovat odpovědnost, která se se zcizením neoddělitelně pojí.
V širším kontextu však představuje příklad toho, jak moderní občanské právo nabízí účastníkům řízení možnost nahlížet na dědictví nejen jako na výlučně osobní právo či břemeno, ale také jako na majetkové oprávnění, s nímž lze za stanovených podmínek svobodně nakládat. V tomto ohledu může být smlouva o postoupení dědického práva vhodným prostředkem, jak zohlednit individuální životní situace – ať už jde o majetkové vypořádání, potřebu rychle uvolnit prostředky, nebo prostou neochotu pokračovat ve správě dědictví.
Pokud si tento institut postupně najde své místo i v běžné praxi notářů, advokátů a daňových poradců, může přispět ke kultivovanějšímu a transparentnějšímu vypořádání dědických vztahů. Zkušenost ukazuje, že právě tato možnost volby – rozhodnout se, zda dědické právo uplatnit, odmítnout, anebo jej převést na někoho jiného – je pro mnohé účastníky pozůstalostního řízení překvapivá a často i úlevná.
Diskuze k článku ()