Závěti 4.0 aneb mohu stvořit platnou závěť za pomoci tabletu či mobilního telefonu?

V posledních letech jsme svědky nebývalého technologického rozpuku. Tomuto rozpuku však coby právníci nemůžeme toliko přihlížet, ale měli bychom na něj rovněž adekvátně reagovat. To platí i pro nás, tj. pro právníky specializující se na dědické právo, které je obvykle považováno za spíše strnulejší oblast právního řádu.

advokát ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.; spolupracující redaktor
Foto: Fotolia

Digitalizaci navíc ještě akceleruje stávající epidemická situace, která nás více než kdy dříve nutí k tomu, abychom hledali řešení právě ve světě jedniček a nul.

Tento příspěvek má za cíl otevřít diskusi na téma digitálních závětí a jejich přípustnosti v České republice. Jeho ambicí oproti tomu není přinést kompletní analýzu problematiky, budu se proto opírat především o vlastní názory a zkušenosti, což mj. znamená, že se v některých otázkách mohu mýlit. Zároveň si nekladu všechny myslitelné otázky, ale prezentuji pouze jejich relativně úzký výběr – konkrétně si kladu následující otázku:

Je možné sepsat platnou holografní závěť na tabletu či smartphonu? 

Jednou z přípustných forem poslední vůle je tzv. holograf, což je vzletné pojmenování pro závěť sepsanou a podepsanou vlastní rukou (ale i nohou, pokud pořizovatel jiné končetiny nemá). Holografem se odjakživa rozumí listina obsahující text, jenž byl napsán za pomoci psacích potřeb, tedy pera, propisky, rtěnky, štětce, křídy apod. (prvorepubliková judikatura používala roztomilý výraz „pisátko“, čímž chtěla odlišit zmíněné psací potřeby od psacího stroje).

Modernizace však přinesla něco dříve nepředstavitelného, a sice možnost psát vlastním prstem na „digitální podklad“, tj. do paměti počítače,[1] tabletu či smartphonu.[2] Je možné rozumět pisátkem též vlastní prst? Napíšeme-li závěť sice prstem, nicméně za pomoci klávesnice, nepůjde o holograf, neboť nebude naplněn smysl a účel této zákonné formy – ze závěti totiž nebude patrný náš rukopis. Takto zhotovená závěť by mohla být platnou toliko tehdy, pokud by byla sepsána za přítomnosti svědků (což je tzv. alograf).

Pokud by ovšem někdo použil prst jako pisátko, tj. sepsal by závěť např. na tabletu podobným způsobem, jako kdyby ji vykresloval do hlíny či do písku, zdá se odpověď složitější. Umím si totiž představit, že taková závěť by byla posouzena jako platná. Na věc musíme nahlížet teleologickým pohledem, tj. z hlediska smyslu a účelu formálních požadavků.[3] Tyto nejsou účelem samy pro sebe, ale existují proto, aby plnily určité funkce. Pro nás jsou v tomto kontextu významné dvě funkce, které nazýváme důkazní a varovná. 

Význam důkazní funkce je nabíledni – požadavek formy má zajistit, že se přijde na to, že zaprvé se určité právní jednání přihodilo, a za druhé, že jej učinila právě ta osoba, která je v něm identifikována jako jeho původce. První požadavek bude v případě „tabletové“ závěti zpravidla naplněn, ovšem otázka naplnění požadavku druhého je komplikovanější. Odpověď na ni bude zpravidla závislá na výsledku znaleckého posudku, přičemž podle mého laického odhadu se ve většině případů původcovství závěti z pouhého počítačového či tabletového souboru pravděpodobně zjistit nepodaří. Lze si však rovněž představit případ, kdy všichni v úvahu přicházející dědicové (včetně zákonných, kteří by dědili v případě, pokud by závěť nebyla) uznají, že zůstavitel je původcem závěti.[4] Každopádně mám za to, že v obecné (abstraktní) rovině nelze důkazní funkci považovat za překážku platnosti veškerých „tabletových“ závětí. 

Varovnou funkci formálních požadavků lze vyjádřit takto. Pakliže něco píšeme, spíše si to rozmyslíme. Obecná zkušenost navíc praví, že písemné dispozice jsou závažnější povahy. Tato funkce má tedy za cíl chránit jednajícího před ukvapeností. Budeme-li vykreslovat závěť na obrazovce tabletu, můžeme si případné konsekvence promyslet s obdobnou důkladností, jako kdybychom psali takříkajíc klasicky postaru. Ani zde tudíž překážku platnosti shledávat nelze.

Avšak musíme mít na paměti ještě jeden aspekt. K tomu, aby právní jednání netrpělo tzv. zdánlivostí (tedy, aby nebylo z pohledu práva pouhým snem), musí být naplněny určité požadavky na vůli takto právně jednajícího. Jeden z těchto požadavků nazýváme vážností. Vůle není vážná, když něco činíme ve hře, tj. když toliko něco simulujeme. V případě závěti bývá tento požadavek ještě stupňován, jako specifický předpoklad právní bezvadnosti závěti je totiž uváděn tzv. animus testandi – vůle testátora směřující k pořízení závěti. Jinými slovy, pořizovatel poslední vůle musí skutečně chtít, aby pořizovaná písemnost byla závětí. Animus testandi přináší především problémy skutkové povahy (quaestiones facti), právně tolik problematický není. Prokáže-li se, že si zůstavitel závěť toliko zkoušel (tréninková závěť), popřípadě že si jenom hrál, nemůže být o žádné závěti řeč, a bude se tak dědit ze zákona (v případě neexistence jiného platného pořízení pro případ smrti).

Konečně soudím, že jako překážka by neměla být vnímána absence listiny.[5] Opačný přístup by byl přepjatým formalismem, který by navíc opomíjel systematické aspekty – konkrétně mám na mysli § 3026 odst. 1 o. z., podle nějž se ustanovení o listině mohou použít rovněž na písemnost jiné povahy. Dle mého mínění by předpoklady pro jeho aplikaci byly v případě „tabletových“ závětí naplněny. Pravidlo obsažené v citovaném ustanovení se sice nepoužije v případě, když to vylučuje povaha písemnosti, nicméně závěť dle mého názoru takovou písemností není. Proto, aby určitý podklad plnil funkci listiny (jako holografní závěť), musí být tento poklad způsobilý zajistit čitelnost a trvanlivost zachyceného textu. Oboje přitom „tabletová závěť" splňuje. Uznávám nicméně, že tento názor je kontroverzní a že by tato otázka zasloužila hlubší analýzu.

Další podněty namísto závěru

Jak vidno, ani právní úprava dědění coby tradičně spíše konzervativní oblast právního řádu nezůstala nedotčena technologickým pokrokem. S touto problematikou se pojí celá řada dalších právních (i praktických) výzev. Co kdybychom mírně modifikovali podmínky – závěť by nebyla napsána vlastním prstem, ale za pomoci tzv. stylusu? Bude možné využít blockchainu k vytvoření závěti (jakéhosi „smart testamentu“)? Lze závěť podepsat elektronickým podpisem? Tyto otázky toliko pokládám do zdejšího éteru s tím, že třeba někoho inspirují k tomu, aby se k nim vyjádřil – samozřejmě nejlépe na stránkách tohoto portálu.


[1] Existují tzv. grafické tablety, na které se „píše“ za pomoci digitálního pera. Obraz se poté reprodukuje a zaznamenává na počítačovém zařízení.

[2] Dnešní mobilní telefony mají obří obrazovky, takže rozlišit velký telefon a menší tablet bývá mnohdy nemožné.

[3] Právě teleologický výklad je pomyslnou korunou procesu interpretace práva. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn.  22 Cdo 155/2018: „Občanský zákoník se k dotváření práva přihlásil jednak vyslovenou prioritou teleologických argumentů, a to i nad jazykovým výkladem v § 2 odst. 1 větě druhé a jednak v závěru druhého odstavce § 2, kde výslovně uvádí, že nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.“

[4] Srov. přiměřeně závěry prvorepublikového rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. R I 1005/26, publikované ve Vážného sbírce pod č. 6576: „I poslednímu pořízení, postrádajícímu formálních náležitostí platnosti, lze zjednati platnost uznáním súčastněných osob.“

[5] Výtisk závěti sloužit maximálně jako důkaz, nebude však dědickým titulem – podobně jako fotokopie závěti.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články