Závažné důvody pro zrušení nebo zúžení společného jmění manželů rozhodnutím soudu

V praxi však mohou nastat situace, kdy z různých důvodů není rozvod na místě, případně může být časově velmi vzdálen (např. při komplikovaném sporu týkajícím se poměrů nezletilých dětí). V takovém případě je vhodné posoudit, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro to, aby společné jmění manželů zrušil nebo zúžil soud ještě za trvání manželství. Je nutno ocenit, že v současné době jsou již k dispozici rozhodnutí Nejvyššího soudu, která odstranila některé nejasnosti a nastínila širší využití tohoto řešení v budoucnu.

Zákonná úprava

Úvodem je nutno si připomenout zákonnou úpravu, obsaženou v ustanovení § 724 odst. 1 o.z.[1], dle které soud na návrh manžela společné jmění zruší nebo zúží jeho stávající rozsah, je-li pro to závažný důvod. Soud při naplnění zákonných podmínek musí žalobě vyhovět a společné jmění zrušit či zúžit, není mu dán prostor pro uvážení. Prostor pro uvážení má soud pouze v posouzení míry závažnosti tvrzeného důvodu.

Ustanovení § 724 odst. 2 o.z. vymezuje tři důvody, které je soud povinen považovat za závažné (v teorii jsou tyto označovány jako „obligatorně závažné důvody“[2]), a dále dva důvody, které mohou být shledány závažnými (v teorii jsou tyto označovány jako „fakultativně závažné důvody“[3]).

Obligatorně závažné důvody pro zrušení nebo zúžení společného jmění jsou následující:

• manželův věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně tomuto manželu,
• manžela lze považovat za marnotratného,
• manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika.

Fakultativně závažné důvody pro zrušení nebo zúžení společného jmění jsou pak následující:

• manžel začal podnikat,
• manžel se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.

V teorii i judikatuře není pochyb o tom, že výčet důvodů zrušení či zúžení SJM v § 724 odst. 2 o.z. je demonstrativní a soud může tedy společné jmění zrušit či zúžit i z jiných důvodů[4]. Závažným důvodem tedy mohou být i jiné skutkové okolnosti, a to v závislosti na úvaze soudu, která musí být samozřejmě řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

Stejně jako předchozí občanský zákoník, ani nový o.z. neobsahuje kritéria, podle kterých by závažnost důvodů měla být posuzována. Je tak nutno vycházet z konstatování judikatury, že nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu a záleží na úvaze soudu[5]. Přestože zákon výslovně tyto hlediska neuvádí, nepřímo je naznačuje vymezením obligatorně i fakultativně existujících závažných důvodů, ve zbytku a detailech je pak nutno vycházet z rozhodovací praxe soudů.

Tento článek si neklade za cíl vymezit a popsat všechny možné důvody, které by mohly být považovány za závažné, v tomto lze odkázat na odbornou literaturu[6]. Níže však upozorňuji na dvě zajímavá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která dovodila možnosti užití tohoto institutu i v méně jasných případech. 

Závažné důvody dle judikatury

První vybrané rozhodnutí se týká situace, se kterou se praxe často potýká, a to déletrvající spor mezi manžely ohledně úpravy poměrů nezletilých dětí, který fakticky oddaluje rozvod a tím i zánik a možnost vypořádání společného jmění manželů.

V posuzovaném případě probíhalo řízení týkající se nezletilých dětí, oddělené soužití trvalo po značnou dobu (cca 1,5 roku) a oba účastníci si přáli rozvod manželství. Současně do popředí sporu vstupovala otázka společného bytu, který byl zatížen společnými závazky. Odvolací soud v posuzovaném případě vzal v potaz, že doba odděleného soužití a vynakládání společných prostředků na úhradu oddělených potřeb každého z manželů zvyšuje předpoklad vzniku sporů při vypořádání společného jmění manželů po rozvodu, u nějž nelze odhadnout, kdy k němu dojde. V návaznosti na to soud zúžil společné jmění manželů účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti.

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí[7] s posouzením odvolacího soudu ztotožnil. Potvrdil tak jako závažný důvod pro zúžení SJM ve smyslu § 724 odst. 1 o. z. déletrvající oddělené soužití účastníků, deklarovaný nezájem obou manželů o obnovu manželského soužití a vynakládání společných prostředků na chod oddělených domácností. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že samotné oddělené soužití manželů a probíhající rozvodové řízení nejsou samy o sobě závažným důvodem pro zúžení či zrušení SJM. K tomuto je nutné dovodit existenci dalších skutečností, které jsou způsobilé s ohledem na svou intenzitu ovlivnit rozsah, či hodnotu společného majetku, případně skutečností, které mají vliv na správu společného majetku či hospodaření s ním.

Je nutno ocenit, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí jako návod pro praxi rovněž tyto relevantní skutečnosti demonstrativně vymezil. Výslovně tak zdůraznil, že „Na rozsah či hodnotu společného majetku bude mít nepochybně vliv takové jednání jednoho z manželů, v jehož důsledku dochází k bezdůvodnému rozprodávání či zadlužování společného majetku, k neúměrnému zatěžování majetku, například zástavním právem či jiným způsobem zajištění, popřípadě dochází ke stavu, kdy společný majetek oproti obvyklému běhu věcí, který by bylo možné očekávat, nebude dále rozmnožován. Důvodem negativně postihujícím správu či hospodaření se společným majetkem musí potom být neshoda, která podstatným způsobem využití či nakládání se společnými věcmi či právy ztěžuje do té míry, že je způsobilá přivodit vznik závažné či těžko nahraditelné újmy na věci či právu, na právech jednoho z manželů, popřípadě i na společném majetku jako celku.“

Pro úplnost Nejvyšší soud zdůraznil i zásadu, že závadné jednání jednoho z manželů či podstatná neshoda při hospodaření se společným majetkem musí existovat či reálně hrozit a musí být v řízení nepochybně zjištěny.

Toto rozhodnutí tak umožňuje řešit často se objevující situace, kdy jednomu z manželů vyhovuje trvání existence společného jmění, úmyslně prodlužuje řízení týkající se dětí, nebo i řízení o rozvod manželství a přitom svým jednáním znemožňuje druhému nakládat se společným majetkem či působí na společném jmění svým jednáním závažné újmy.

Další zajímavé rozhodnutí se týká jiné situace. Manželka navrhovala zúžení společného jmění účastníků o 910 219,82 Kč a v tomto rozsahu také vypořádání SJM, přičemž tato částka odpovídala celoživotním úsporám účastníků uloženým na účtu vedeném na jméno manžela, ke kterým jí manžel odňal dispoziční právo. V daném případě bylo zjištěno, že manželství přes prokázané neshody dosud trvalo a účastníci měli společné peněžní prostředky na několika účtech vedených na jméno manžela, ke kterým nejprve měla manželka dispoziční právo, avšak toto manžel následně zrušil. Současně nebylo zjištěno, že by manžel tyto prostředky užíval nehospodárně, nebo je užíval pro zhodnocení vlastního majetku.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí[8] potvrdil zúžení společného jmění v navrhovaném rozsahu a v odůvodnění se podrobně zabýval posouzením závažnosti důvodu pro zúžení společného jmění.  Zdůraznil, že je nutno zkoumat, zda tvrzené důvody jsou objektivně způsobilé přivodit dostatečně závažnou újmu na právech manželů, případně na majetku náležejícím do společného jmění. Pokud by existovala či hrozila jen újma zanedbatelná, není důvod pro zásah do společného jmění rozhodnutím soudu. Při rozhodování je nutno vzít v potaz účel ustanovení § 724 o.z., jímž je ochrana společného jmění manželů před důsledky jednání některého z manželů.

V daném případě tak Nejvyšší soud dovodil, že „situace, kdy jeden z manželů znemožní druhému nakládat se společnými finančními prostředky, spolurozhodovat o jejich nakládání a mít o jejich výši a využití přehled, je právě tou skutečností, která společně s neshodami na podstatných záležitostech hospodaření se společnými věcmi, nezájmem o obnovu manželského soužití a odděleným hospodařením již postačí k závěru o existenci závažného důvodu k zúžení SJM ve smyslu § 724 odst. 1 o. z.“ Jedná se totiž o takovou neshodu ohledně hospodaření se společným majetkem, která je způsobilá přivodit vznik závažné či těžko nahraditelné újmy.

Pokud je tedy jeden z manželů zcela odkázán na vůli druhého při správě celoživotních společných úspor a s ohledem na chování druhého manžela vyloučen ze spolurozhodování, případně nakládání s těmito prostředky až do vypořádání společného jmění, existuje nepochybně riziko závažné újmy na jeho právech. Není tak nutné prokázat současně nepřiměřené utrácení druhým manželem, ani užití těchto prostředků např. na jeho výlučný majetek. Nejvyšší soud zcela odmítl argumentaci, dle které by neměl existovat závažný důvod dle § 724 o.z., neboť zrušení dispozičního oprávnění k účtu nehraje významnou roli. Naopak správně vyhodnotil, že „zde nejde o pouhé "dispoziční oprávnění k účtu", nýbrž o situaci, kdy jeden z manželů v rozporu s výše uvedenými zákonnými ustanoveními znemožní druhému nakládat se společnými finančními prostředky, spolurozhodovat o jejich nakládání a mít přehled o jejich výši a využití.“

Toto rozhodnutí tak odstranilo pochybnosti o možnosti zrušení či zúžení společného jmění v případech, kdy jeden z manželů druhého zcela vyloučí z dispozice se společnými prostředky, znemožní mu k nim přístup i rozhodování o jejich správě a spoléhá na to, že tento stav potrvá až do rozvodu a teprve následného vypořádání společného jmění. Nejvyšší soud jednoznačně potvrdil, že takovéto jednání nelze tolerovat a postižený manžel má možnost se účinně bránit žalobou na zúžení společného jmění a současně jeho vypořádání v daném rozsahu. 

Závěr

Výše uvedená rozhodnutí nastínila řešení v některých palčivých situacích, kdy z různých důvodů trvá manželství účastníků a je třeba některé majetkové otázky řešit co nejdříve tak, aby byl chráněn společný majetek a předešlo se závažné újmě na straně jednoho z manželů. Výhodou zrušení či zrušení společného jmění je i zjednodušení vypořádání společného jmění, kdy se může částečně předejít či vyloučit složité zúčtování za dobu odděleného soužití i hospodaření manželů a trvajících sporů ohledně nakládání s majetkem.

---

[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[2] F. Melzer, P. Tégl a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář, svazek IV., Praha: Leges, 2016, str. 473.