Zákaz venire contra factum proprium aneb zavazuje gentlemanský slib?

Zásada zákazu venire contra factum proprium by se dala nejjednodušeji vysvětlit jako zákaz nekonzistentního jednání. Jde o situaci, kdy se první strana určitým způsobem zachová, čímž vyvolá v druhé straně důvodné přesvědčení o stavu věcí. První straně se pak zakazuje jednat v rozporu s tímto přesvědčením, a narušit tak dobrou víru druhé strany. Pokud zákaz poruší, její jednání nebude právem chráněno.[1]

Náš občanský zákoník tuto zásadu přímo nezmiňuje. Můžeme ji zato nalézt v nadnárodních projektech, jako např. v Návrhu společného referenčního rámce (DCFR) nebo v Zásadách mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT. Přitom DCFR tuto zásadu původně uvádět neměl. Jestliže se tedy jeho autoři nakonec rozhodli ji přeci jen uvést výslovně, znamená to, že by se bez výslovného zakotvení neuplatnila? A tudíž se neuplatní ani v našem právu, když ji občanský zákoník nezmiňuje? Rozhodně nikoli. Prvním důvodem, proč autoři DCFR zásadu nakonec uvedli výslovně, byla inspirace kodifikačním dílem Guiding Principles of European Contract Law, ze kterého mj. vycházeli a kde můžeme v čl. 0-304 nalézt zásadu přímo. Zejména si ale autoři byli vědomi toho, že k zásadě lze dospět už za použití obecných zásad dobré víry a poctivého obchodního styku. I když ji tedy náš občanský zákoník výslovně neuvádí, její použití dovodíme z jiných zásad.[4][3][2]

Jak ale posoudit případy, kdy jednání strany, která se zachová v rozporu se svým předchozím jednáním, je dokonce výkonem jejího práva? Poskytneme takovému právu ochranu, i když jeho výkon nemůžeme označit za spravedlivý?

Odpověď nám dává judikatura. V jednom případě uzavřely strany leasingovou smlouvu. Věřitel pohledávky ujistil v dopise žalovanou (jako leasingového nájemce), že pokud žalovaná s leasingovým pronajímatelem uzavře dohodu o zrušení leasingové smlouvy a uhradí, co doposud dluží, bude věřitel neuhrazenou část pohledávky (v budoucnu splatné leasingové splátky) vymáhat nikoli po žalované, ale po leasingovém pronajímateli. Žalovaná tak uzavřela dohodu o zrušení leasingové smlouvy v dobré víře, že leasingový vztah tím bude konečně vypořádán. Poté ovšem věřitel – v rozporu s předchozím ujištěním – přehodnotil situaci a pohledávku postoupil. Postupník ji poté uplatnil proti žalované před soudem. Soudy nižších stupňů ještě posoudily jednání věřitele jako řádné uplatnění jeho práva disponovat se svou pohledávkou. Ne tak Nejvyšší soud. Ten zdůraznil, že pouhá skutečnost, že jednání není v rozporu se žádným zákonným ustanovením, automaticky neznamená, že je i v souladu se zásadou poctivého obchodního styku. Jinými slovy – i výkon zákonného práva může být nepoctivý.[5]

V dalším rozhodnutí strany uzavřely smlouvu o přistoupení žalovaného k dluhu. Žalovaný smlouvu uzavřel na základě ústního ujištění zástupkyně žalobkyně, že pokud hlavní dlužník splní ujednané podmínky, žalovaný se ze závazku vyváže. Žalovaný by byl bez tohoto ujištění smlouvu ani neuzavřel. Hlavní dlužník uvedené podmínky splnil, žalobkyně však přesto začala po žalovaném vymáhat splnění dluhu u soudu. Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu, že jednání žalobkyně, která porušila neformální slib daný žalovanému, je zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany.[6]

V jiné kauze uzavřely strany „gentlemanskou dohodu“. Obě vystupovaly jako dědicové v dědickém řízení. Dohodly se, že žalobce se zřekne svého zákonného podílu, pokud na něj žalovaná po skončení dědického řízení převede vlastnické právo k předem určené věci. Žalovaná tak získala dědictví, svůj slib však nesplnila a vlastnické právo převedla na třetí osoby. Když se žalobce domáhal před soudy práva na náhradu škody, žalovaná namítla promlčení. Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí nižších soudů a uzavřel, že jednání žalované, stejně jako jí uplatněná námitka promlčení, jsou v rozporu s dobrými mravy.[7]

Soudy se zásadou zákazu venire contra factum proprium zabývají nezřídka, i když ji většinou nepojmenovávají výslovně. Dovozují ji ze zásady poctivosti, z dobrých mravů nebo ze zákazu zneužití práva. Velký význam této zásady tkví mj. v posilování důvěry nejen mezi smluvními partnery. Říká nám, že pokud nesplníme svůj byť „jen“ morální závazek, nemůžeme po soudech požadovat, aby naše jednání, ač by bylo sebevíce po právu, posoudily jako morální. Smlouvy totiž mají být splněny a daný „gentlemanský“ slib zavazuje.[9][8]

Soutěžní příspěvek v soutěži Ukaž svou kreativitu IX., 1. místo. 

---

Také „venire contra factum proprium non valet“ či „nemo potest venire contra factum proprium“ – nikdo nesmí postupovat v rozporu se svým vlastním jednáním[1]

Čl. I. – 1:103 odst. 2 DCFR: „It is, in particular, contrary to good faith and fair dealing for a party to act inconsistently with that party's prior statements or conduct when the other party has reasonably relied on them to that other party's detriment.“ Čl. 1.8 (Inconsistent behaviour) Zásad UNIDROIT: „A party cannot act inconsistently with an understanding it has caused the other party to have and upon which that other party reasonably has acted in reliance to its detriment.“ Projev této zásady obsahuje i Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v čl. 29 odst. 2 in fine.[2]

FAUVARQUE-COSSON, B., MAZEAUD, D., & RACINE, J.-B. (2008). European contract law: materials for a common frame of reference: terminology, guiding principles, model rules. Str. 572. Munich, Sellier. Dále také Zásada č. 25 DCFR.[3]