Promlčení kombinuje současně tyto dva prvky: plynutí času (okolnost nezávislá na vůli účastníků právního vztahu, nebyla-li mezi nimi platně ujednána promlčecí doba delší či kratší než zákonem stanovená) a neaktivitu na straně oprávněného subjektu – osoby, jež má za dlužníkem pohledávku.
Účelem promlčení je snaha motivovat věřitele, aby včas vykonávali svá subjektivní práva, a na straně druhé poskytovat ochranu dlužníkům, aby tito nemohli být donucováni k plnění svých povinností bez jakéhokoliv (časového) omezení této vynutitelnosti. Institut promlčení tak přispívá ke zvyšování právní jistoty na straně obou účastníků příslušného právního vztahu.[1]
Po uplynutí promlčecí lhůty je právo poškozeného na náhradu škody oslabeno a trvá nadále jako tzv. naturální obligace. Nezaniká tedy, jako je tomu v případě prekluze, a je-li na něj dlužníkem dobrovolně plněno, je plněno po právu a na takové plnění se nehledí jako na bezdůvodné obohacení na straně věřitele.[2]
Promlčení musí dlužník v soudním řízení namítnout, soud k němu, na rozdíl od prekluze, nepřihlíží z úřední povinnosti.
Promlčecí lhůta je u práva na náhradu škody stanovena dvojí – objektivní a subjektivní. Tyto dvě lhůty jsou na sobě navzájem nezávislé, mají však nezanedbatelný význam pro nárok na náhradu škody jako takový a jeho uplatňování. Uplatněním práva na náhradu škody dochází ke stavení lhůt – tyto po dobu řízení neběží a nárok se tak po tuto dobu nemůže promlčet.
Úprava promlčení práva na náhradu škody v občanském zákoníku 1964
Objektivní promlčecí doba (sic) běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Rozhodný je zde okamžik, kdy došlo k události, jež vznik škody zapříčinila, nikoli okamžik vzniku škody samotné.[3]
Právo na náhradu škody se dále promlčuje ve speciální dvouleté subjektivní promlčecí době. Subjektivní promlčecí doba byla původně konstruována jako jednoletá; k prodloužení na dva roky došlo novelizací občanského zákoníku 1964 zákonem č. 131/1982 Sb. I po tomto prodloužení se však tato subjektivní lhůta jeví ve srovnání s právní úpravou ostatních evropských zemí jako nepřiměřeně krátká. Subjektivní promlčecí doba může běžet od stejného dne jako promlčecí doba objektivní, případně může započít kdykoliv poté. Právo na náhradu škody se tak při rozdílném počátku běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby promlčí uplynutím té doby, která skončí jako první.[4]
Úprava promlčení v OZ 1964 je čistě kogentní; stranám nebylo ponecháno na vůli upravit délku promlčecí doby odlišně, byť v důsledku jiného právního úkonu (např. uznání dluhu) mohlo dojít k přetržení běhu stávající promlčecí doby a běhu lhůty nové, desetileté, čímž fakticky k prodloužení promlčecí doby došlo.
Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 106 odst. 1 OZ 1964). Povědomí poškozeného o tom, že došlo k protiprávnímu úkonu či protiprávní události tak bez dalšího nestačí; poškozený si musí být vědom toho, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za tuto škodu odpovídá.[5]
Vzhledem ke znění přechodných ustanovení občanského zákoníku dochází k tomu, že se ještě dnes můžeme setkat s případy nároků na náhradu škody, na něž se aplikují ustanovení dnes již zrušeného občanského zákoníku 1964.[6]
Jedním z veřejně známých příkladů takovéto aplikace občanského zákoníku 1964 mohou být nároky majitelů vozidel zasažených aférou Dieselgate zakoupených před nabytím účinnosti občanského zákoníku. Již v průběhu měsíce září 2015 byly zveřejněny informace potvrzující fakt, že dotčená vozidla byla vybavena speciálním (nedovoleným) software – a následně bylo učiněno zadost i spekulacím o tom, která vozidla jsou tímto „vylepšením“ dotčena. Od tohoto momentu či v období těsně po něm následujícím (spuštění příslušných webových stránek umožňujících zákazníkům ověřit si, zda právě jejich vozidlo nelegálně instalovaný software obsahuje či nikoliv) tak s největší pravděpodobností započal běh subjektivní promlčecí lhůty, neboť od tohoto okamžiku lze – i vzhledem k medializaci případu, který nešlo a nelze přehlédnout –dovodit povědomí kupujících o tom, zda právě jim škoda vznikla (byť v tomto případě jde spíše o jistotu než pouhé povědomí, kterýžto závěr však samozřejmě přísluší učinit soudu na základě konkrétních skutkových okolností), v jaké výši (tak, že je možné škodu objektivně vyjádřit v penězích) i kdo za ni odpovídá (subjekt, který vozidlo prodal, aniž uvedl pravdivé údaje o jeho vlastnostech, a/nebo takové vozidlo vyrobil). Nároky shora uvedených vlastníků dotčených vozidel tak pravděpodobně – nedojde-li do té doby ke stavení promlčecí lhůty – mohou být v nejbližší době promlčeny (vzdor prohlášení o neuplatnění námitky promlčení, viz níže).[8][7]
Prohlášení koncernu Volkswagen AG o tom, že neuplatní námitku promlčení v případech vozidel aférou zasažených až do 31. 12. 2017, však nemůže obstát ve světle § 574 odst. 2 OZ 1964. Podle něj je vzdání se práv v budoucnu teprve vzniklých (byť ve formě dohody) sankcionováno absolutní neplatností, neboť právo uplatnit námitku promlčení vzniká obligatorně ze zákona nezávisle na vůli účastníků, a tedy se jej nelze platně předem vzdát. Vzdát se námitky promlčení lze právně účinným způsobem nejdříve den po uplynutí promlčecí doby (lhůty), neboť tehdy již právo vznést námitku promlčení existuje.[11][10][9]
Úprava promlčení práva na náhradu škody v občanském zákoníku
Občanský zákoník stanovuje obecnou objektivní desetiletou promlčecí lhůtu, která je v případě úmyslného způsobení škody prodloužena na patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.
Subjektivní promlčecí lhůta byla oproti předchozí úpravě prodloužena, a sice na tři roky ode dne, kdy poškozený získal představu o výši škody a o tom, kdo za ni odpovídá. Povědomí poškozeného o škůdci a výši škody se ovšem nepředpokládá; je třeba prokázat, kdy se o těchto skutečnostech poškozený skutečně dozvěděl, pouhá domněnka nestačí. Stejně tak se pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty neuplatní domněnka, že promlčecí lhůta počíná běžet dnem, kdy se poškozený ve smyslu § 619 OZ měl a mohl dozvědět o okolnostech pro počátek běhu lhůty rozhodných. Vědomost jiných subjektů než poškozeného (např. i jeho právního zástupce) pro účely stanovení počátku běhu promlčecí lhůty nestačí. Jinak tomu bude v případech poškozených-právnických osob, kdy naopak není vyžadováno, aby povědomí o škůdci a vzniku škody nabyl statutární orgán právnické osoby, ale postačuje vědomí osoby, která je za právnickou osobu oprávněna v dané věci jednat.[13][12]
Je-li pravděpodobných škůdců více, nevyžaduje se přesná znalost míry účasti každého škůdce či přesný rozsah jejich odpovědnosti – postačuje, disponuje-li poškozený alespoň znalostí pravděpodobné totožnosti těchto osob.[14]
Oproti předchozí úpravě je dnes účastníkům právních vztahů umožněno délku promlčecí lhůty stanovit odlišně od zákona, byť takto stanovená promlčecí lhůta nesmí být kratší než jeden rok a delší než patnáct let (s výjimkou lhůty ujednané v neprospěch slabší strany).
Námitky promlčení se ve smyslu § 610 OZ lze vzdát – ale (opět) nikoli předem, dokud neuplynula promlčecí lhůta. Nedodržení této podmínky je sankcionováno nicotností takového jednání. Fakt, že zákonodárce možnost vzdání se práva námitku promlčení uplatnit v zákoně výslovně upravil, je krokem k přiblížení se současné právní úpravě okolních států, a v neposlední řadě je i projevem zásady autonomie vůle, která je v občanském zákoníku oproti předchozí úpravě výrazně posílena. Tvrzení, kterým se dlužník vzdává této námitky před tím, než ji vůbec může vznést – tak, aby měla právní účinky – tak zcela jistě ani z pohledu občanského zákoníku nelze chápat jako vzdání se práva námitku promlčení uplatnit.
Obranou proti vznesené námitce promlčení může být argumentace rozporem této námitky s dobrými mravy. Výkon práv obecně nesmí být v rozporu s dobrými mravy, stejně jako jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy (§ 1 odst. 2 OZ) a rovněž tak je zakázán výklad a použití právních předpisů, které by s dobrými mravy v rozporu bylo (§ 2 odst. 3 OZ). Povinnost jednat v právním styku poctivě je výslovně zakotvena v právním předpisu – a poctivost jednání každého se předpokládá (vyvratitelná domněnka, § 7 OZ). V situaci, kdy by podnikatel veřejně činil prohlášení o vzdání se práva vznášet námitku promlčení, které by se ukázalo být nicotným, by bylo možno uvažovat minimálně o rozpornosti takového jednání s dobrými mravy, tím spíše v situaci, kdy by druhým účastníkem byla osoba v postavení slabší strany.
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 1236.[1]
Byť vzhledem k formulaci § 609 OZ část odborné veřejnosti zastává názor, že dochází ke stírání výše uvedeného rozdílu mezi prekluzí a promlčením, neboť zde zákonodárce hovoří o zániku práva a nikoli o jeho oslabení; in Lavický, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2168.[2]
Termín „promlčecí doba“ je zde použit zcela záměrně, v souladu s dikcí § 101 občanského zákoníku 1964; užívání pojmů „doba“ a „lhůta“ bylo občanským zákoníkem sjednoceno a nadále se tak můžeme setkat toliko s označením „promlčecí lhůta“, neboť lhůta je „časový úsek stanovený k uplatnění výkonu práva“ u příslušného subjektu. (in Důvodová zpráva k občanskému zákoníku; dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf)[3]
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 547.[4]
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002.[5]
§ 3028 odst. 3 ve spojení s § 3036 OZ.[6]
Zatímco objektivní promlčecí lhůta by dle názoru autorky běžela ode dne koupě dotčeného vozidla.[7]
Viz např. https://safediesel.cz/cs/aktuality, http://www.auto.cz/dieselgate-skoda-spustila-stranku-kontrolu-cisel-vin-vozu-motory-ea-189-89485, a https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/prvni-cesi-se-rozhodli-podat-zalobu-kvuli-dieselgate-12827.[8]
Prohlášení ze dne 16. 12. 2015 dostupné na https://www.volkswagen-media-services.com/en/detailpage/-/detail/NOx-issue-customers-are-being-informed-implementation-is-starting/view/2995379.[9]
Srov. § 39 a § 40 OZ 1964.[10]
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007.[11]
Srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2592/2006, rozsudek NS ČR ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 308/2009.[12]
§ 620 OZ je ve vztahu k § 619 OZ lex specialis.[13]
Srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 615/2006.[14]
Diskuze k článku ()