Promlčení kombinuje současně tyto dva prvky: plynutí času (okolnost nezávislá na vůli účastníků právního vztahu, nebyla-li mezi nimi platně ujednána promlčecí doba delší či kratší než zákonem stanovená) a neaktivitu na straně oprávněného subjektu – osoby, jež má za dlužníkem pohledávku.
Účelem promlčení je snaha motivovat věřitele, aby včas vykonávali svá subjektivní práva, a na straně druhé poskytovat ochranu dlužníkům, aby tito nemohli být donucováni k plnění svých povinností bez jakéhokoliv (časového) omezení této vynutitelnosti. Institut promlčení tak přispívá ke zvyšování právní jistoty na straně obou účastníků příslušného právního vztahu.[1]
Po uplynutí promlčecí lhůty je právo poškozeného na náhradu škody oslabeno a trvá nadále jako tzv. naturální obligace. Nezaniká tedy, jako je tomu v případě prekluze[2], a je-li na něj dlužníkem dobrovolně plněno, je plněno po právu a na takové plnění se nehledí jako na bezdůvodné obohacení na straně věřitele.
Promlčení musí dlužník v soudním řízení namítnout, soud k němu, na rozdíl od prekluze, nepřihlíží z úřední povinnosti.
Promlčecí lhůta je u práva na náhradu škody stanovena dvojí – objektivní a subjektivní. Tyto dvě lhůty jsou na sobě navzájem nezávislé, mají však nezanedbatelný význam pro nárok na náhradu škody jako takový a jeho uplatňování. Uplatněním práva na náhradu škody dochází ke stavení lhůt – tyto po dobu řízení neběží a nárok se tak po tuto dobu nemůže promlčet.
Úprava promlčení práva na náhradu škody v občanském zákoníku 1964
Objektivní promlčecí doba (sic)[3] běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Rozhodný je zde okamžik, kdy došlo k události, jež vznik škody zapříčinila, nikoli okamžik vzniku škody samotné.
Právo na náhradu škody se dále promlčuje ve speciální dvouleté subjektivní promlčecí době. Subjektivní promlčecí doba byla původně konstruována jako jednoletá; k prodloužení na dva roky došlo novelizací občanského zákoníku 1964 zákonem č. 131/1982 Sb. I po tomto prodloužení se však tato subjektivní lhůta jeví ve srovnání s právní úpravou ostatních evropských zemí jako nepřiměřeně krátká.[4] Subjektivní promlčecí doba může běžet od stejného dne jako promlčecí doba objektivní, případně může započít kdykoliv poté. Právo na náhradu škody se tak při rozdílném počátku běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby promlčí uplynutím té doby, která skončí jako první.
Úprava promlčení v OZ 1964 je čistě kogentní; stranám nebylo ponecháno na vůli upravit délku promlčecí doby odlišně, byť v důsledku jiného právního úkonu (např. uznání dluhu) mohlo dojít k přetržení běhu stávající promlčecí doby a běhu lhůty nové, desetileté, čímž fakticky k prodloužení promlčecí doby došlo.
Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 106 odst. 1 OZ 1964). Povědomí poškozeného o tom, že došlo k protiprávnímu úkonu či protiprávní události tak bez dalšího nestačí; poškozený si musí být vědom toho, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za tuto škodu odpovídá.[5]
Vzhledem ke znění přechodných ustanovení občanského zákoníku[6] dochází k tomu, že se ještě dnes můžeme setkat s případy nároků na náhradu škody, na něž se aplikují ustanovení dnes již zrušeného občanského zákoníku 1964.
Jedním z veřejně známých příkladů takovéto aplikace občanského zákoníku 1964 mohou být nároky majitelů vozidel zasažených aférou Dieselgate zakoupených před nabytím účinnosti občanského zákoníku. Již v průběhu měsíce září 2015 byly zveřejněny informace potvrzující fakt, že dotčená vozidla byla vybavena speciálním (nedovoleným) software – a následně bylo učiněno zadost i spekulacím o tom, která vozidla jsou tímto „vylepšením“ dotčena. Od tohoto momentu či v období těsně po něm následujícím (spuštění příslušných webových stránek umožňujících zákazníkům ověřit si, zda právě jejich vozidlo nelegálně instalovaný software obsahuje či nikoliv) tak s největší pravděpodobností započal běh subjektivní promlčecí lhůty[7], neboť od tohoto okamžiku lze – i vzhledem k medializaci případu, který nešlo a nelze přehlédnout[8] –dovodit povědomí kupujících o tom, zda právě jim škoda vznikla (byť v tomto případě jde spíše o jistotu než pouhé povědomí, kterýžto závěr však samozřejmě přísluší učinit soudu na základě konkrétních skutkových okolností), v jaké výši (tak, že je možné škodu objektivně vyjádřit v penězích) i kdo za ni odpovídá (subjekt, který vozidlo prodal, aniž uvedl pravdivé údaje o jeho vlastnostech, a/nebo takové vozidlo vyrobil). Nároky shora uvedených vlastníků dotčených vozidel tak pravděpodobně – nedojde-li do té doby ke stavení promlčecí lhůty – mohou být v nejbližší době promlčeny (vzdor prohlášení o neuplatnění námitky promlčení, viz níže).
Prohlášení koncernu Volkswagen AG o tom, že neuplatní námitku promlčení v případech vozidel aférou zasažených až do 31. 12. 2017[9], však nemůže obstát ve světle § 574 odst. 2 OZ 1964. Podle něj je vzdání se práv v budoucnu teprve vzniklých (byť ve formě dohody) sankcionováno absolutní neplatností[10], neboť právo uplatnit námitku promlčení vzniká obligatorně ze zákona nezávisle na vůli účastníků, a tedy se jej nelze platně předem vzdát.[11] Vzdát se námitky promlčení lze právně účinným způsobem nejdříve den po uplynutí promlčecí doby (lhůty), neboť tehdy již právo vznést námitku promlčení existuje.
Úprava promlčení práva na náhradu škody v občanském zákoníku
Občanský zákoník stanovuje obecnou objektivní desetiletou promlčecí lhůtu, která je v případě úmyslného způsobení škody prodloužena na patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.
Subjektivní promlčecí lhůta byla oproti předchozí úpravě prodloužena, a sice na tři roky ode dne, kdy poškozený získal představu o výši škody a o tom, kdo za ni odpovídá. Povědomí poškozeného o škůdci a výši škody se ovšem nepředpokládá; je třeba prokázat, kdy se o těchto skutečnostech poškozený skutečně dozvěděl, pouhá domněnka nestačí.[12] Stejně tak se pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty neuplatní domněnka, že promlčecí lhůta počíná běžet dnem, kdy se poškozený ve smyslu § 619 OZ měl a mohl dozvědět o okolnostech pro počátek běhu lhůty rozhodných.[13] Vědomost jiných subjektů než poškozeného (např. i jeho právního zástupce) pro účely stanovení počátku běhu promlčecí lhůty nestačí. Jinak tomu bude v případech poškozených-právnických osob, kdy naopak není vyžadováno, aby povědomí o škůdci a vzniku škody nabyl statutární orgán právnické osoby, ale postačuje vědomí osoby, která je za právnickou osobu oprávněna v dané věci jednat.
Je-li pravděpodobných škůdců více, nevyžaduje se přesná znalost míry účasti každého škůdce či přesný rozsah jejich odpovědnosti – postačuje, disponuje-li poškozený alespoň znalostí pravděpodobné totožnosti těchto osob.[14]
Oproti předchozí úpravě je dnes účastníkům právních vztahů umožněno délku promlčecí lhůty stanovit odlišně od zákona, byť takto stanovená promlčecí lhůta nesmí být kratší než jeden rok a delší než patnáct let (s výjimkou lhůty ujednané v neprospěch slabší strany).
Námitky promlčení se ve smyslu § 610 OZ lze vzdát – ale (opět) nikoli předem, dokud neuplynula promlčecí lhůta. Nedodržení této podmínky je sankcionováno nicotností takového jednání. Fakt, že zákonodárce možnost vzdání se práva námitku promlčení uplatnit v zákoně výslovně upravil, je krokem k přiblížení se současné právní úpravě okolních států, a v neposlední řadě je i projevem zásady autonomie vůle, která je v občanském zákoníku oproti předchozí úpravě výrazně posílena. Tvrzení, kterým se dlužník vzdává této námitky před tím, než ji vůbec může vznést – tak, aby měla právní účinky – tak zcela jistě ani z pohledu občanského zákoníku nelze chápat jako vzdání se práva námitku promlčení uplatnit.
Obranou proti vznesené námitce promlčení může být argumentace rozporem této námitky s dobrými mravy. Výkon práv obecně nesmí být v rozporu s dobrými mravy, stejně jako jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy (§ 1 odst. 2 OZ) a rovněž tak je zakázán výklad a použití právních předpisů, které by s dobrými mravy v rozporu bylo (§ 2 odst. 3 OZ). Povinnost jednat v právním styku poctivě je výslovně zakotvena v právním předpisu – a poctivost jednání každého se předpokládá (vyvratitelná domněnka, § 7 OZ). V situaci, kdy by podnikatel veřejně činil prohlášení o vzdání se práva vznášet námitku promlčení, které by se ukázalo být nicotným, by bylo možno uvažovat minimálně o rozpornosti takového jednání s dobrými mravy, tím spíše v situaci, kdy by druhým účastníkem byla osoba v postavení slabší strany.
[1] Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 1236.
[2] Byť vzhledem k formulaci § 609 OZ část odborné veřejnosti zastává názor, že dochází ke stírání výše uvedeného rozdílu mezi prekluzí a promlčením, neboť zde zákonodárce hovoří o zániku práva a nikoli o jeho oslabení; in Lavický, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2168.
[3] Termín „promlčecí doba“ je zde použit zcela záměrně, v souladu s dikcí § 101 občanského zákoníku 1964; užívání pojmů „doba“ a „lhůta“ bylo občanským zákoníkem sjednoceno a nadále se tak můžeme setkat toliko s označením „promlčecí lhůta“, neboť lhůta je „časový úsek stanovený k uplatnění výkonu práva“ u příslušného subjektu. (in Důvodová zpráva k občanskému zákoníku; dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf)
[4] Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 547.
[5] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002.
[6] § 3028 odst. 3 ve spojení s § 3036 OZ.
[7] Zatímco objektivní promlčecí lhůta by dle názoru autorky běžela ode dne koupě dotčeného vozidla.
[8] Viz např. https://safediesel.cz/cs/aktuality, http://www.auto.cz/dieselgate-skoda-spustila-stranku-kontrolu-cisel-vin-vozu-motory-ea-189-89485, a https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/prvni-cesi-se-rozhodli-podat-zalobu-kvuli-dieselgate-12827.
[9] Prohlášení ze dne 16. 12. 2015 dostupné na https://www.volkswagen-media-services.com/en/detailpage/-/detail/NOx-issue-customers-are-being-informed-implementation-is-starting/view/2995379.
[10] Srov. § 39 a § 40 OZ 1964.
[11] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007.
[12] Srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2592/2006, rozsudek NS ČR ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 308/2009.
[13] § 620 OZ je ve vztahu k § 619 OZ lex specialis.
[14] Srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 615/2006.
Diskuze k článku ()