Vliv úpravy styku s nezletilým dítětem na výživné

Právní úprava

Zásadní ustanovení týkající se jak styku rodiče s nezletilým dítětem, tak výživného jsou obsažena v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“).

Předně je nutno mít na paměti ustanovení § 888 o.z., dle kterého má nezletilé dítě právo se stýkat s druhým rodičem v případě, že je v péči jen jednoho z rodičů, rovněž tak má tento rodič právo se stýkat se svým dítětem.

Z právní úpravy výživného je pak při rozboru výše nastíněné otázky třeba mít na paměti zejména zásadu zásadně shodné životní úrovně rodičů a dítěte, formulovanou v ustanovení § 915 odst. 1 o.z., a nutnost přihlédnout při určování rozsahu výživného rovněž k tomu, zda rodič o dítě osobně pečuje a případně v jaké míře ve smyslu ustanovení § 913 odst. 2 poslední věty o.z.

Pro lepší přehlednost následujícího textu budu používat termín „pečující rodič“ pro rodiče, který má dítě v péči, a termín „druhý rodič“ pro rodiče, jenž dítě v péči nemá, má právo na osobní styk s dítětem a jemuž je stanovena povinnost hradit výživné. Pro úplnost zdůrazňuji, že se jedná o pouhou formulační zkratku, význam druhého rodiče pro nezletilé dítě a jeho role rodiče tím nemají být nijak snižovány.

Výdaje na nezletilé dítě a jejich souvislost s rozsahem styku

Předně je nutné rozlišit typově jednotlivé výdaje na dítě, a to na základě kritéria, nakolik jsou výdaje na dítě závislé na pobytu u jednoho či druhého rodiče.

V jedné skupině jsou výdaje, které je na dítě nutné vynaložit bez ohledu na to, zda je dítě u jednoho či druhého rodiče. Do této skupiny nákladů budou spadat zejména:

1. výdaje na oblečení a obuv,
2. vybavení do školy,
3. platby na stravování ve škole či mateřské škole,
4. úhrada akcí pořádaných vzdělávacím zařízení, včetně případných vícedenní pobytů,
5. náklady na léčbu a zdravotní pomůcky,
6. náklady na mimoškolní aktivity, včetně potřebného vybavení,
7. sportovní potřeby, jako jsou kolo, lyže, brusle apod.
8. ostatní potřebné věci, jako jsou knihy, hračky, v pozdějším věku elektroniky apod.

Do druhé skupiny pak budou spadat výdaje, které jsou vydávány za dítě přímo za trvání pobytu u jednoho či druhého rodiče. Do této skupiny nákladů budou spadat zejména:

1. náklady na stravu,
2. náklady na energie,
3. náklady na základní potřeby dítěte v místě bydliště obou rodičů, zejména na
4. hygienické potřeby a kosmetiku,
5. náklady na základní léky,
6. náklady na dárky,
7. náklady na trávení volného času, zejména náklady na cestování, výlety, vstupné, vícedenní dovolené apod.

Samozřejmě není v žádném případě jednoduché obecně vyčíslit náklady na dítě, natož je alespoň řádově rozdělit podle poměrů skupin, které jsou výše uvedeny. Přesto však považuji za důležité, aby se při rozhodování o výživném k těmto dvěma skupinám přihlédlo, neboť jejich právní režim a jejich vliv na výživné je zcela rozdílný.

Je zřejmé a pochopitelné, že veškeré náklady spadající do první skupiny by měl hradit pečující rodič, k jehož rukám se obvykle výživné hradí. Míra podílu druhého rodiče na těchto výdajích by měla být pokryta právě jím hrazeným výživným. Není tedy sporu o tom, kdo má tyto výdaje fakticky hradit, byť se na nich podílí oba rodiče. Na tomto místě je nutno poznamenat, že v případě střídavé péče by se na těchto nákladech měli podílet oba rodiče, což v praxi často způsobuje značné problémy.

Vzhledem k tomu, že tyto výdaje je nutné vynaložit bez ohledu na skutečnost, kolik času dítě tráví u jednoho či druhého rodiče, je pro část výživného odpovídající těmto výdajům zcela irelevantní rozsah styku druhého rodiče s dítětem.

Naopak výdaje v druhé skupině jsou bezprostředně spjaty s pobytem u jednoho či druhého rodiče a při zohledňování těchto výdajů by se mělo přihlédnout k rozsahu styku druhého rodiče. Je totiž na místě, aby druhý rodič přispíval pečujícímu rodiči na tyto náklady pouze v míře odpovídající době, kterou dítě s pečujícím rodičem skutečně tráví. Část vyživovací povinnosti vůči dítěti pak druhý rodič plní přímou úhradou těchto nákladů za dítě v době trvání jeho styku.

Z tohoto důvodu je na místě, aby soud při rozhodování o výživném rovněž zohlednil rozsah styku druhého rodiče s dítětem. Druhý rodič by měl přispívat pečujícímu rodiči v plné výši pouze na náklady spadající do první skupiny, zatímco na náklady ve druhé skupině by měl přispívat pouze v omezené míře, a to v závislosti na rozsahu styku. Dle mého názoru lze tento postup opřít zejména o výše specifikovanou zásadu zohlednění míry osobní péče povinného o dítě dle ustanovení § 913 odst. 2 poslední věty o.z.

Typickou situací, kdy by mělo být při rozhodování o výživném přihlédnuto k rozsahu styku, jsou případy tzv. širokého (dnes však již poměrně běžného) styku druhého rodiče s dítětem, kdy poměr času dítěte u pečujícího rodiče a u druhého rodiče bývá až 60:40, tedy téměř v rozsahu střídavé péče. Za této situace by mělo být dle mého názoru druhému rodiči stanoveno výživné pouze v takové výši, aby stále mohl část své vyživovací povinnosti plnit právě formou přímé úhrady nákladů na dítě v době trvání jeho styku.

V některých případech právě absence zohlednění rozsahu styku při stanovení výživného vede rodiče při podávání návrhu na úpravu poměrů dítěte k tomu, že se domáhají spíše střídavé péče, než širokého styku, a to přestože se nemusí jednat o formu péče pro dítě nejvhodnější.

Při odůvodnění vlivu faktické péče na plnění vyživovací povinnosti k rukám pečujícího rodiče je možné se opřít i nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1764/16, kde Ústavní soud konstatoval: „Tím, že obecné soudy nevzaly při výkladu zákona dostatečně v potaz rozsah osobní péče stěžovatele ve vztahu k jeho nezletilému dítěti v době, kdy bylo formálně svěřeno do pěstounské péče, a uložily stěžovateli povinnost hradit výživné státu za celou tuto dobu, nepřiměřeně zasáhly také do jeho majetkové sféry.“ Přestože se tento nález týká jiné situace, je možné dle mého názoru závěry v něm uvedené vztáhnout i na stav mezi pečujícím a druhým rodičem. Pouze je při aplikaci těchto závěrů Ústavního soudu nutno mít na paměti, že se nemůže týkat veškerých nákladů na dítě, ale pouze těch, které jsou vynakládány bezprostředně v době osobní péče o dítě.

Náklady na uskutečnění styku

Mimo výdajů na dítě je pak nutno při rozhodování o vyživovací povinnosti zohlednit ještě jeden druh nákladů, a to tzv. nákladů na uskutečnění styku. Tyto jsou samozřejmě zanedbatelné v případě bydliště obou rodičů v jednom městě, v případě větší vzdálenosti mezi bydlišti obou rodičů však mohou dosahovat významných částek. Za této situace totiž vznikají nejenom výdaje na cestu dítěte, ale obvykle i na cestu jeho doprovodu.

Za těchto situací je nutno přihlédnout nejenom k výši nákladů na uskutečnění styku, ale rovněž i k tomu, který z rodičů zvýšené náklady na konání styku způsobil.

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2996/17, vyjádřil k situaci, kdy zvýšené náklady styku způsobil pečující rodič, v daném případě matka, která se odstěhovala do větší vzdálenosti z původního místa bydliště. Ústavní soud výslovně uložil obecným soudům povinnost tento aspekt zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti. V zájmu rovnoměrného vyvážení překážek, spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost, považuje Ústavní soud za vhodné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče.

Ústavní soud tímto nálezem navázal i na svá předchozí rozhodnutí k této problematice, kdy v minulosti konstatoval, že v případě potřeby překonání větší vzdálenosti je "fér", aby negativa s tímto spojená nesli rovnoměrně oba rodiče, a dále zdůraznil zásadu předávání dítěte v místě původního bydliště dítěte[1].

V případě zvýšených nákladů na konání styku, především v případě, kdy druhý rodič tuto situaci nezavinil, je tak dle konstantní judikatury Ústavního soudu na místě, aby se tato skutečnost odrazila i v rozhodování soudu o podobě styku a případně rovněž i v rozhodování o výživném. 

Závěr

Dle mého názoru by měl být rozsah styku druhého rodiče s dítětem, zejména styk v širším rozsahu, vždy důsledně zohledňován při rozhodování o výši výživného. Tento názor zastávám i s vědomím toho, že bude pro soudy značně obtížné v praxi vymezit dvě výše specifikované skupiny výdajů na dítě a jejich vzájemný poměr. Je tak vždy nezbytné v případě každého rozhodování věnovat pozornost specifikaci nákladů na dítě a pečlivě odůvodnit, proč by měl být rozsah styku při stanovení výše výživného zohledněn a případně v jaké míře.

Pokud jde o náklady na uskutečnění styku, zde je dle mého názoru rozhodování jednodušší, a to jak pokud jde o prokazatelnost nákladů styku, tak pokud jde o použitelnou judikaturu Ústavního soudu. Vzhledem k tomu je možné v plné míře vycházet ze závěrů shora uvedených.

---

[1] Viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 197/14 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 955/15.