V tomto článku rozebírám některé obecné otázky, jež se pojí s rolí vědění v občanském právu, zejména v občanském zákoníku. Předně zavádím základní vymezení pojmu vědění, avšak současně argumentuji, že si smysl a účel jednotlivých norem navazujících právní následky na vědění (vědomostních norem) může žádat odlišnou interpretaci daného pojmu. Na obsahové rozdíly v chápání pojmu vědění zpravidla nelze usuzovat z odlišností ve formulaci ustanovení občanského zákoníku, jež povětšinou vyplývají jen ze snahy o stylistickou variaci. Výjimku zde tvoří klíčové rozlišení mezi pozitivním (skutečným) věděním a normativním (právně konstruovaným) věděním, jež je důsledně promítnuto i do textu občanského zákoníku. V důsledku zakotvení obecného pravidla o objektivizaci posuzovaní vědění do § 4 odst. 2 o. z. převažují v českém soukromém právu normy akcentující normativní vědění nad normami vycházejícími z vědění skutečného. Smysl a účel konkrétní vědomostní normy nicméně může vyžadovat vyloučení aplikace § 4 odst. 2 o. z. a důsledné sepětí právních následků toliko s pozitivním věděním. Článek dále pojednává o specifických důkazních obtížích, jež se pojí zejména s dokazováním pozitivního vědění, o právní relevanci ztráty znalosti (zapomnění) a o návrhu, že by vědění o určité právní skutečnosti mohla být postavena naroveň pouhá kontrola nad zdrojem informací o této skutečnosti.
Značný počet soukromoprávních norem ve svých hypotézách předpokládá vědění subjektu o určité skutečnosti. Některé tak činí přímo, navázáním právních následků na explicitní - byť různými způsoby vyjádřenou - podmínku, že osoba o stanoveném faktu ví nebo má vědět, jiné nepřímo, tím, že ve své hypotéze užívají složitější pojem, jehož součástí je mimo další prvky vědomost o určitém aspektu skutkového stavu,[1] nebo naopak absence vědomí o právně významné okolnosti.[2]
V následujícím textu se zaměřím na některé obecnější problémy, jež souvisejí s věděním jako občanskoprávní skutečností, tedy s věděním coby prvkem hypotézy normy občanského práva. Normy, jež vážou právní následky na vědění osoby, pro stručnost označuji též jako normy vědomostní.[3] Coby synonyma výrazu "vědění" užívám též výrazy "vědomí"[4] a "znalost". Variace těchto pojmů je čistě stylistická a neodráží žádnou sémantickou odlišnost.[5]
Pojem vědění
Pod pojmem vědění můžeme v souladu s obvyklým vymezením tohoto pojmu v epistemologii rozumět opodstatněné pravdivé přesvědčení.[6] Osoba tedy o určité skutečnosti ví za současného splnění tří podmínek:
- je přesvědčena, že tato skutečnost existuje,[7]
- pro toto své přesvědčení má rozumné důvody[8] a
- daná skutečnost opravdu existuje (mínění osoby tak koresponduje s realitou).[9]
Vědění tedy předpokládá, že je jeho nositel důvodně přesvědčen o existenci určitého faktu neboli o pravdivosti výroku, který tento fakt deklaruje. Nevyžaduje se však, aby měl nositel vědění ohledně daného faktu naprostou jistotu. Vědění je tedy kompatibilní s existencí určitých pochybností. Jaká míra pochybností je již s pojmem vědění neslučitelná, není pro potřeby právní regulace možné stanovit paušálně, neboť smysl a účel jednotlivých vědomostních norem může vyžadovat vyšší, či naopak nižší míru jistoty na straně nositele znalosti. Coby východisko by měla platit obecná hranice rozumných pochybností. Je-li osoba přesvědčena o existenci určité skutečnosti, lze říci, že o této skutečnosti ví, i když chová pochybnosti, nejeví-li se tyto pochybnosti jako rozumné.[10] Zákonodárci nicméně není nijak zapovězeno navázat právní následky kupříkladu již na opodstatněné podezření, že určitá skutečnost existuje,[11] respektive na vědomí pouhé možnosti nastoupení určitého jevu.[12]
Vědění je pro soukromé právo relevantní, jelikož ovlivňuje možnost subjektu uskutečňovat právně významné činy. To, že osoba o určité skutečnosti ví, není z hodnotového hlediska - tedy z hlediska právněpolitických úsudků, jež podpírají soukromoprávní normy - významné samo o sobě, ale proto, že s ohledem na svou vědomost mohla uskutečnit určitý právní čin, nebo se jej zdržet. Jednala-li, ač věděla o rozhodných okolnostech, lze jí přičítat k tíži, že jednala právě takto a že se činu nezdržela nebo jej ve světle své znalosti neuskutečnila jinak. Zůstala-li nečinnou, přestože znala rozhodná fakta, lze do její sféry promítnout nepříznivé následky této nečinnosti, protože s ohledem na své znalosti odpovídajícím způsobem jednat mohla. Vědění je tedy hodnotově významné coby okolnost právního jednání či nejednání.[13],[14]
Právní následky, jež vědomostní normy navazují na vědění osoby, jsou pro nositele vědění zásadně negativní.[15] Přinášejí zhoršení jeho právní pozice spočívající v tom, že nenabývá práva, jež by mu jinak svědčila (§ 2103 o. z.), vznikají mu povinnosti, které by jinak neměl (§ 1000 o. z. ve spojení s § 992 odst. 1 větou druhou o. z.), nebo mu počíná běžet lhůta, v níž musí cosi pod hrozbou nepříznivých konsekvencí učinit (§ 619 o. z.). Zohlednění znalosti tudíž zpravidla prospívá třetím osobám a slouží k jejich ochraně.[16] Současně však navázání právních následků na vědění a contrario chrání též potenciálního nositele vědění, jenž zatím o předmětné právní skutečnosti neví.[17] Jde o dvě strany téže mince: zakotvením vědomostní normy stanoví zákonodárce vědění osoby jako kritérium pro rozložení rizika určitého negativního hospodářského stavu mezi potenciálního nositele vědomí a třetí subjekt. Dokud potenciální nositel vědění o rozhodné skutečnosti neví, nese riziko třetí osoba; poté, co potenciální nositel vědění znalost získá, přesouvá se riziko na něj.
Skutečnost, jež je předmětem právně relevantního vědění, může být sama o sobě skutečností právní, tedy jevem, s nímž právní norma spojuje vznik, změnu či zánik práv a povinností.[18],[19] V některých případech ovšem okolnost, jejíž znalost je právně významná, sama o sobě právní následky nevyvolává a právní skutečnost vytváří právě až ve spojení s věděním subjektu.[20]
V některých případech hypotéz právní normy vymezuje jako podmínku své aplikace znalost jevu, jenž nemá faktickou, ale normativní povahu, například existence práva (§ 2145 o. z.) nebo dluhu (§ 1186 odst. 2, § 1893 odst. 1 a 2 o. z.). V takovém případě závisí na smyslu a účelu normy, zdali se zde znalostí normativního jevu bude rozumět pouze znalost jevů kauzálního světa, jež takový normativní jev zakládají (popřípadě skutečností kauzálního světa, jež existenci předmětného normativního jevu prokazují), anebo zda bude jako podmínka nabytí znalosti vyžadována též schopnost nositele vědění okolnosti kauzálního světa právně uchopit a učinit úsudek o existenci normativního jevu. V českém právu se zřejmě prosazuje výklad, dle něhož ve většině případů platí prve uvedená alternativa a k nabytí vědomí o jevu právním postačuje znalost jeho faktického základu.[21]
Naproti tomu v německé dogmatice se zdůrazňuje, že tam, kde se zákon dovolává znalosti jevu označeného právním pojmem, je zpravidla zapotřebí, aby nositel vědění znal alespoň na obecné (laické) úrovni obsah tohoto pojmu, tedy právní význam rozhodných skutkových okolností.[22] Stanoví-li například právní norma, že nelze požadovat plnění, které ochuzený poskytl, ač věděl, že k tomu není povinen (§ 814 německého BGB), je její použití podmíněno nejen tím, že plnitel znal všechny rozhodné skutkové okolnosti, ale také tím, že v rámci laického zhodnocení tohoto skutkového stavu učinil korektní závěr o neexistenci povinnost plnit.[23],[24] Je ovšem třeba dodat, že se toto laické posouzení právních následků neprovádí ani tam, kde právní norma předpokládá pozitivní vědění, čistě subjektivně. Za rozhodné je totiž považováno, zda by si příslušný právní úsudek osvojila "poctivě myslící osoba" (redlich Denkenden) nezatížená ohledy na vlastní prospěch; laická právně kvalifikační úvaha je zde tudíž objektivizována.[25]
Článek byl publikován v časopise Právník č. 10/2022. Pokračování je dostupné zde.
[1] Takovými pojmy jsou například lest nebo úmysl, jež - ve všech svých modalitách - vedle určité kvality vůle předpokládají též existenci vědomí na straně osoby jednající lstivě či úmyslně (GRIGOLEIT, H. C. Zivilrechtliche Grundlagen der Wissenszurechnung. Zeitschrift für das Gesamte Handels- und Wirtschaftsrecht. 2017, Nr. 181, s. 169; FIETZ, T. Die Wissenszurechnung gegenüber juristischen Personen. Berlin: Duncker & Humblot, 2021, s. 83-84).
[2] To platí kupříkladu o pojmu dobré víry, viz MELZER, F. - TÉGL, P. In: MELZER, F. - TÉGL, P. a kol. Občanskýzákoník: velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013, s. 135 an. Srovnej též vymezení nedostatku dobré víry v § 932 odst. 2 BGB, které je podle převládajícího názoru německé dogmatiky do určité míry zobecnitelné napříč tamějším právním řádem [BUCK, P. Wissen und juristische Person: Wissenszurechnung und Herausbildung zivilrechtlicher Organisationspflichten. Tübingen: Mohr Siebeck, 2001, s. 31; RATT, T. In: GAIER, R. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 8. Sachenrecht: §§ 854-1296. 8. Auflage. München: C. H. Beck, 2020, § 990, marg. č. 3; HEIDINGER, A. In: HEIDINGER, A. - LEIBLE, S. - SCHMIDT, J. Kommentar zum Gesetz betreffend die Gesellschaften mit beschränkter Haftung (GmbHG-Gesetz). Band I. Systematische Darstellungen, §§ 1-34 GmbHG. 3. Auflage. München: C. H. Beck, 2017, § 31, marg. č. 47].
[3] Inspirací je pojem Wissensnormen užívaný v německé doktríně (srovnej kromě dále citovaných zdrojů namátkou WALTERMANN, R. Zur Wissenszurechnung - am Beispiel der juristischen Personen des privaten und des öffentlichen Rechts. Archiv für die civilistische Praxis. 1992, Nr. 3, s. 185).
[4] Dlužno připustit, že výraz "vědomí" není v českém jazyce absolutním synonymem výrazu "vědění". Jedním z jeho významů je nicméně podle Slovníku spisovného jazyka českého rovněž "stav člověka, kt. si něco uvědomuje, je si něčeho vědom, něco ví; vědění".
[5] Podobně v německé doktríně panuje shoda na významové totožnosti právních pojmů Wissen (vědění) a Kenntnis (znalost), viz např. BAUM, M. Die Wissenszurechnung. Berlin: Duncker & Humblot, 1999, s. 1, a LIESE, C. Grenzen der Wissenszurechnung: Konzern und Outsourcing. Baden-Baden: Tectum Verlag, 2020, s. 9.
[6] Jde o tzv. třísložkovou definici vědění propozičního vědění (tripartite definition of propositional knowledge), viz DANCY, J. - SOSA, E. - STEUP, M. A Companion to Epistemology. 2nd edition. Malden: Wiley-Blackwell, 2010, s. 771-772. Filosofické výhrady formulované vůči tomuto pojetí vědění, jež vycházejí z některých hraničních (neobvyklých) způsobů užití výrazu "vědění" (viz GETTIER, E. L. Is Justified True Belief Knowledge? Analysis. 1963, Vol. 23, Iss. 6, s. 121-123, a na tento text navazující literaturu), nepokládám pro účely výkladu právních norem za podstatné.
[7] Jinými slovy, nositel vědění se ztotožňuje s výrokem, který vypovídá o existenci dané skutečnosti vesvětě.
[8] Přesvědčení osoby o určitém faktu, které je shodou okolností pravdivé, ale neopírá se o přesvědčivé smyslové vjemy či rozumovou úvahu, nelze pokládat za vědění v obvyklém smyslu tohoto slova. Pokud se po devatenácti hodech vyvážené hrací kostky, při kterých padla všechna čísla kromě čísla šest, domnívám, že při dvacátém hodu již musí šestka padnout, nelze tvrdit, že o této skutečnosti vím - bez ohledu na intenzitu mého vnitřního přesvědčení -, ani v případě, že při dvacátém hodu skutečně padne číslo šest, jelikož jsou výsledky jednotlivých hodů na sobě nezávislé, a i při dvacátém hodu má tak každý výsledek stejnou pravděpodobnost. Tento prvek obecné definice vědění se podle mého názoru uplatní i při vymezení vědění vprávním smyslu.
[9] Pokud je splněna první, ale nikoli třetí podmínka, není dané mínění věděním, nýbrž omylem. Absentuje-li podmínka třetí v situaci, kdy jsou zároveň splněny podmínky první i druhá, je možné mluvit o omylu omluvitelném, a tedy dobré víře dotčeného subjektu (srovnej též FATEMI, A. Der Begriff der Kenntnis im Bürgerlichen Recht. Neue Juristische Online-Zeitschrift. 2010, Nr. 51, s. 2640; k omluvitelnosti omylu jako prvku dobré víry viz MELZER, F. - TÉGL, P. In: MELZER, F. - TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I. § 1-117, s. 137-138).
[10] BUCK, P. Wissen und juristische Person: Wissenszurechnung und Herausbildung zivilrechtlicher Organisationspflichten, s. 53. Tento výklad je vystaven kritice, že stírá dále rozebíranou odlišnost mezi věděním pozitivním a věděním normativně konstruovaným (čili zaviněnou nevědomostí), neboť do samého pojmu vědění vkládá normativní prvek představovaný standardem rozumnosti (v tomto duchu viz FATEMI, A. Der Begriff der Kenntnis im Bürgerlichen Recht, s. 2637-2638). Domnívám se ovšem, že je nutné akceptovat, že pojem vědění je i v obecném jazyce zatížen normativním prvkem - pojmovým znakem odůvodněnosti přesvědčení -, od něhož se lze jen stěží oprostit (k normativní povaze tohoto prvku definice vědění viz KVANVIG, J. L. Epistemic Justification. In: BERNECKER, S. - PRITCHARD, D. The Routledge Companion to Epistemology. New York - Abingdon: Routledge, 2011, s. 25-35). Vymezení vědění v právním smyslu jako jakéhokoli pravdivého přesvědčení by vedlo k expanzi tohoto pojmu, jež by neodpovídala jeho obvyklému chápání uživateli jazyka. Sepětí vědění pouze s přesvědčením prostým pochybností by naopak znamenalo extrémní zúžení dosahu tohoto konceptu, což by vedlo k vyloučení možnosti aplikace vědomostních norem v řadě případů, kdy je jejich použití hodnotově opodstatněno a kdy odpovídá cílům sledovaným zákonodárcem.
[11] Srovnej JUNG, S. Wissenszurechnung und Wissensverantwortung bei juristischen Personen. Baden-Baden: Nomos, 2017, s. 36-40.
[12] BUCK, P. Wissen und juristische Person: Wissenszurechnung und Herausbildung zivilrechtlicher Organisationspflichten, s. 58-60. Tak se například úmysl nepřímý (eventuální) v intelektuální složce tradičně vymezuje vědomím pouhé možnosti (pravděpodobnosti) nastoupení protiprávního následku (srovnej MELZER, F. In: MELZER, F. - TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 242-243, PAŠEK, M. In: PETROV, J. - VÝTISK, M. - BERAN, V. a kol. Občanskýzákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3006, a náhled trestněprávní dogmatiky, z níž vědaobčanského práva v tomto směru vychází, například v KRATOCHVÍL, V. In: KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 287-289). Srovnej též závěry německé teorie a praxe k pojmu lsti (LIESE, Ch. Grenzen der Wissenszurechnung: Konzern und Outsourcing, s. 12, či rozsudky BGH ze dne 3. 3. 1995, sp. zn. V ZR 43/94, NJW 1995, 1549, ze dne 11. 5. 2001, sp. zn. V ZR 14/00, NJW 2001, 2326, a ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. VIII ZR 236/06).
[13] Podobně viz GRIGOLEIT, H. C. Zivilrechtliche Grundlagen der Wissenszurechnung, s. 177.
[14] Tím není míněno, že by snad vědění muselo v hypotéze vědomostní normy vždy vystupovat společně s lidským konáním. Vědění se zakotvuje do hypotézy právní normy, protože na jeho základě může subjekt práva konat či nekonat. V právní normě, jež byla utvořena na základě této hodnotové úvahy, však již může vědění stát jak ve spojení s jiným faktem, tak zcela samostatně (srovnej BAUM, M. Die Wissenszurechnung, s. 33-34; SCHÜLER, W. Die Wissenszurechnung im Konzern. Berlin: Duncker & Humblot, 2000, s. 37).
[15] GOLDSCHMIDT, Ch.-U. Die Wissenszurechnung: ein Problem der jeweiligen Wissensnorm, entwickelt am Beispiel des § 463 S. 2 BGB. Berlin: Duncker & Humblot, 2001, s. 86-87, FIETZ, T. Die Wissenszurechnung gegenüber juristischen Personen, s. 85.
[16] Třetím subjektům je tak rovněž ku prospěchu rozvolnění podmínek, za nichž se osoba pokládá za nositele vědění, například zohledněním nejen pozitivního, ale též normativního vědění (viz dále).
[17] SCHÜLER, W. Die Wissenszurechnung im Konzern, s. 41-47. K justifikaci vědomostních norem ochranou potenciálního nositele vědění viz též SCHILKEN, E. Wissenszurechnung im Zivilrecht: eine Untersuchung zum Anwendungsbereich des § 166 BGB innerhalb und außerhalb der Stellvertretung. Bielefeld: Verlag Ernst und Werner Gieseking, 1983, s. 51-53, BUCK, P. Wissen und juristische Person: Wissenszurechnung und Herausbildung zivilrechtlicher Organisationspflichten, s. 16-18, a FIETZ, T. Die Wissenszurechnung gegenüber juristischen Personen, s. 86-91.
[18] K vymezení pojmu právní skutečnosti viz např. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 140-141.
[19] Například nemožnost plnění je sama o sobě právní skutečností působící zánik závazku podle § 2006 odst. 1 o. z., specifickou právní relevanci však v souladu s § 2008 o. z. vykazuje též vědomost strany o nemožnosti plnění.
[20] Kupříkladu fakt, že by strana neuzavřela smlouvu, kdyby předvídala její porušení druhou stranou, není významný sám o sobě, ale toliko pokud o něm strana porušující smlouvu věděla nebo musela vědět, § 2002 odst. 1 o. z.
[21] Srovnej například navázání počátku subjektivních promlčecích lhůt na znalost skutkových okolností vrozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2673/2020, a jeho usneseních ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 278/2020, ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2673/2020, a ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021. V některých případech se však i v českém právu připouští, že nabytí vědomí předpokládá rovněž právní uchopení rozhodných skutečností. To lze ilustrovat například judikatorně akceptovaným závěrem, dle něhož může držba výjimečně obstát jako poctivá, přestože držitel zná veškeré skutkové okolnosti, je-li vomluvitelném právním omylu daném objektivně nejasným zněním zákona (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2875/2015, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5823/2017).
[22] FATEMI, A. Der Begriff der Kenntnis im Bürgerlichen Recht, s. 2639. Jak ale sám citovaný autor připouští, ani při výkladu německého občanského zákoníku není tento náhled důsledně dodržován, jelikož u některých norem, jež v hypotéze pracují se znalostí normativního jevu popsaného právním pojmem, podle převažujícího výkladu postačuje znalost skutkových okolností, jež vedou k založení příslušného normativního jevu (srovnej například BUSCHE, J. In: SCHUBERT, C. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 1. Allgemeiner Teil: §§ 1-240. 9. Auflage. München: C. H. Beck, 2021, § 142, marg. č. 21). Viz též FIETZ, T. Die Wissenszurechnung gegenüber juristischen Personen, 2021, s. 93-94.
[23] Rozsudky BGH ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. V ZR 118/07, NJW-RR 2008, 824, ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. XI ZR 170/13, NJW-RR 2014, 1133, a ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. IX ZR 247/19, ZIP 2020, 2242, viz též PRÜTTING, H. In: PRÜTTING, H. - WEGEN, G. - WEINREICH, G. Bürgerliches Gesetzbuch: Kommentar. 11. Auflage. Köln: Luchterhand, 2016, s. 1770, a SPRAU, H. In: PALANDT, O. Bürgerliches Gesetzbuch. 75. Auflage. München: C. H. Beck, 2016, s. 1352. Německá civilistika pro přijetí laického závěru o existenci určitého právního jevu bez nutnosti provést přesnou právně kvalifikační úvahu užívá (původně trestněprávní) pojem "paralelní hodnocení v laické sféře" (Parallelwertung in der Laiensphäre).
[24] Nutno dodat, že právě při výkladu pojmu vědomého plnění nedluhu, jenž je způsobem srovnatelným s § 814 BGB upraven v § 2997 odst. 1 větě druhé o. z., se alespoň část české civilistiky blíží náhledu německé jurisprudence a i v rámci naší úpravy dovozuje, že právo na vrácení plnění vědomě poskytnutého bez právního důvodu je vyloučeno toliko pozitivním věděním o absenci právního důvodu, které předpokládá nejen znalost skutkových okolností, ale též základní právní hodnocení (MELZER, F. - CSACH, K. In: MELZER, F. - TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX, § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 1443; srovnej také poznatek, že existence práva na vrácení poskytnutého plnění předpokládá omyl či pochybnosti plnitele o skutkovém nebo právním stavu, uvedený v PETROV, J. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1944).
[25] FIETZ, T. Die Wissenszurechnung gegenüber juristischen Personen, s. 101; rozsudek BGH ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. V ZR 89/15, NJW 2016, 3235.
Diskuze k článku ()