Vědění v občanském právu

V tomto článku rozebírám některé obecné otázky, jež se pojí s rolí vědění v občanském právu, zejména v občanském zákoníku. Předně zavádím základní vymezení pojmu vědění, avšak současně argumentuji, že si smysl a účel jednotlivých norem navazujících právní následky na vědění (vědomostních norem) může žádat odlišnou interpretaci daného pojmu. Na obsahové rozdíly v chápání pojmu vědění zpravidla nelze usuzovat z odlišností ve formulaci ustanovení občanského zákoníku, jež povětšinou vyplývají jen ze snahy o stylistickou variaci. Výjimku zde tvoří klíčové rozlišení mezi pozitivním (skutečným) věděním a normativním (právně konstruovaným) věděním, jež je důsledně promítnuto i do textu občanského zákoníku. V důsledku zakotvení obecného pravidla o objektivizaci posuzovaní vědění do § 4 odst. 2 o. z. převažují v českém soukromém právu normy akcentující normativní vědění nad normami vycházejícími z vědění skutečného. Smysl a účel konkrétní vědomostní normy nicméně může vyžadovat vyloučení aplikace § 4 odst. 2 o. z. a důsledné sepětí právních následků toliko s pozitivním věděním. Článek dále pojednává o specifických důkazních obtížích, jež se pojí zejména s dokazováním pozitivního vědění, o právní relevanci ztráty znalosti (zapomnění) a o návrhu, že by vědění o určité právní skutečnosti mohla být postavena naroveň pouhá kontrola nad zdrojem informací o této skutečnosti.

Značný počet soukromoprávních norem ve svých hypotézách předpokládá vědění subjektu o určité skutečnosti. Některé tak činí přímo, navázáním právních následků na explicitní - byť různými způsoby vyjádřenou - podmínku, že osoba o stanoveném faktu ví nebo má vědět, jiné nepřímo, tím, že ve své hypotéze užívají složitější pojem, jehož součástí je mimo další prvky vědomost o určitém aspektu skutkového stavu,[1] nebo naopak absence vědomí o právně významné okolnosti.[2]

V následujícím textu se zaměřím na některé obecnější problémy, jež souvisejí s věděním jako občanskoprávní skutečností, tedy s věděním coby prvkem hypotézy normy občanského práva. Normy, jež vážou právní následky na vědění osoby, pro stručnost označuji též jako normy vědomostní.[3] Coby synonyma výrazu “vědění” užívám též výrazy “vědomí”[4] a “znalost”. Variace těchto pojmů je čistě stylistická a neodráží žádnou sémantickou odlišnost.[5]

Pojem vědění

Pod pojmem vědění můžeme v souladu s obvyklým vymezením tohoto pojmu v epistemologii rozumět opodstatněné pravdivé přesvědčení.[6] Osoba tedy o určité skutečnosti ví za současného splnění tří podmínek:

1. je přesvědčena, že tato skutečnost existuje,[7]
2. pro toto své přesvědčení má rozumné důvody[8] a
3. daná skutečnost opravdu existuje (mínění osoby tak koresponduje s realitou).[9]