Nejvyšší soud v nedávném rozhodnutí vyřešil celou řadu zajímavých procesních otázek ohledně svěřenských fondů.
Následující článek shrnuje závěry rozsudku spis. zn. 24 Cdo 1754/2022 ze dne 21. 3. 2024: jak se bránit podvodníkovi, koho žalovat, jak žalovaného označit, co lze požadovat a co všechno může soud v řízení přezkoumávat. Závěry tohoto rozhodnutí budou pro praxi významné.
Oč šlo?
Žalobkyně tvrdila, že žalovaný se k ní nastěhoval i s rodinou, třebaže byl cizí člověk. Zneužil lehké mentální retardace žalobkyně a v roce 2015 ji přiměl ke zřízení svěřenského fondu, do kterého žalobkyně vyčlenila své nemovitosti. Žalobce byl v roce 2018 odsouzen za trestný čin podvodu ve stádiu pokusu: pokusu proto, že majetek nenabyl hned, ale měl jej nabýt v případě zániku správy fondu (byl tedy „obmyšleným poslední instance“). Žalobkyně dále neměla přístup k bankovnímu účtu fondu, v důsledku čehož neměla ani prostředky na pobyt v domově pro seniory.
Žalobkyně se pochopitelně domáhala nápravy stavu: zejména požadovala určení, že je vlastníkem nemovitostí.
Žalobce se hájil tím, že vůbec neměl být žalován on (není pasivně legitimován): nemovitosti (dosud) nenabyl a svěřenským správcem také není, protože ze své funkce odstoupil.
Soudy prvního a druhého stupně žalobkyni postupně (různě) vyhověly.
Dovolací soud stál před otázkami (bod 10): (1) jak se má zakladatel dobrat „návratu“ svých nemovitostí, pokud je neplatné zakladatelské právní jednání fondu; (2) koho žalovat, pokud je fond neplatně zřízen a zapsán je správce (otázka, kdo je pasivně věcně legitimován).
Jak získat majetek zpět? Lze zkoumat (ne)platnost svěřenského fondu?
Nejvyšší soud napřed shrnul dosavadní závěry judikatury: fond není právnickou osobou. Vyčleněním majetku do fondu se majetek nestává majetkem správce, ale je vyčleněn ve prospěch autonomního vlastnictví. Svěřenský fond nevystupuje jako účastník řízení (bod 21).
Právě proto, že fond není právnickou osobou, se neuplatní § 128 OZ, který pro právnické osoby určuje, že po vzniku se už není možné domáhat určení, že nevznikly. Nic nebrání zpětně posoudit, zda svěřenský fond vznikl. Nejvyšší soud odkazuje na literaturu a uzavírá, že je možné posoudit, zda svěřenský fond platně vznikl. Zakladatelská právní jednání se posuzují podle stejných kritérií platnosti jako jakákoli jiná jednání (bod 22).
Nejvyšší soud výslovně konstatuje, že přezkum platnosti zakladatelského právního jednání může být předběžnou otázkou (bod 23):
„Vzhledem k odlišné povaze právnických osob a svěřenského fondu, který není právnickou osobou, přitom nelze v tak zásadních otázkách, jako je samotná existence svěřenského fondu, mechanicky analogicky použít ustanovení o právnických osobách. Vzhledem k tomu, že zákon takové řízení nepředepisuje, nelze vylučovat, aby otázka platnosti zakladatelského jednání svěřenského fondu byla jako předběžná otázka posouzena ve sporném řízení. Svěřenský fond je přitom institutem především věcných práv (srov. zařazení právní úpravy svěřenského fondu do části třetí, hlavy druhé občanského zákoníku).“
Jinými slovy: na svěřenské fondy není možné vždy „šroubovat“ postup platný pro právnické osoby.
Soud si především ve kterémkoli řízení smí sám posoudit otázku, zda byl svěřenský fond platně založen! Nemůže účastníky odkazovat např. na to, aby se obrátili na rejstříkový soud.
Nejvyšší soud postupuje dále a uzavírá, že je možné podat žalobu na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání (bod 27).
„27. S ohledem na výše uvedené nelze vyloučit žalobu na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání podle ustanovení § 80 o. s. ř., neboť by takovým určením mohl být vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. V případech sporů o platnost zřízení svěřenského fondu, kdy zpravidla bude docházet spíše k vyčlenění rozsáhlejšího majetku, se přitom vytvoření pevného právního základu prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání může jevit jako vhodné.“
Vedle toho se potenciální žalobce smí domáhat určení, že vlastní např. konkrétní nemovitost (bod 28).
Konkrétní postup, koho žalovat a co požadovat, je třeba pečlivě zvážit: Nejvyšší soud sám připomíná, že pouhé určení, že fond nevznikl platně, nevyřeší ani, kdo je vlastníkem konkrétní věci, ani nepovede ke změně zápisu v katastru nemovitostí (bod 29).
Koho žalovat a jak jej označit?
Zopakujme, že svěřenský fond není právnickou osobou. Nemá tedy ani procesní subjektivitu, nemůže být sám o sobě účastníkem řízení. Je nutné nalézt osobu, která účastníkem být smí (které je jednání přičítáno).
Při formulaci žaloby na určení je současně nutné nalézt a žalovat všechny osoby, pro které má být konečný výrok závazný (praktický případ: v žalobě na určení vlastnictví mají být žalovanými všichni spoluvlastníci).
U svěřenského fondu se vše uvedené promítá také do toho, jak označit žalovaného: jen jako „P. M.“, nebo jako „P. M., svěřenský správce svěřenského fondu XY“? S každým označením se pojí odlišná práva a povinnosti: jednou se žaloba týká osobního majetku člověka, ve druhém majetku vyčleněného do fondu. Vyloučena není kombinace obojího, tedy žalovat jednoho člověka „ve dvou rolích“ (bod 46). Nejvyšší soud v těchto úvahách navazuje na dosavadní rozhodnutí.1
Pokud byl svěřenský fond zřízen neplatně, je vhodnější žalovat správce (bod 49):
„Protože se svěřenský správce zapisuje do katastru „jako vlastník“, je podle povahy věci přirozené, aby i v případě neplatného zřízení svěřenského fondu byla osoba zapsaná v katastru z titulu funkce svěřenského správce tím, kdo je povinen vrátit tento majetek nabytý na základě neplatného právního jednání, a kdo je proto pasivně věcně legitimovaný v soudním řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí, to však za předpokladu, že tuto funkci stále vykonává, eventuelně jím může být ten, kdo byl do funkce správce nově ustaven (...)“
Pokud je žaloba určení vlastnictví postavena na tom, že vyčlenění majetku do svěřenského fondu bylo absolutně (!) neplatné (např. proto, že zakladatelské právní jednání se zjevně příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, § 588 OZ), platí, že (bod 50):
„potom s ohledem na zásadu rozlišování mezi osobními právy a povinnostmi fyzické osoby oproti právům a povinnostem náležejících svěřenskému správci z titulu jeho funkce, by žaloba měla směřovat proti osobě označené údaji jako svěřenský správce. Je nutno zohlednit, že v případech neplatně zřízených svěřenských fondů nemusí mít svěřenský správce s důvodem neplatného zřízení svěřenského fondu ničeho co do činění (může jít např. až o několikátého správce v pořadí po jejich výměně) a údaje svěřenského správcovství rozliší, že se jedná o majetek, který byl neplatně vyčleňován do svěřenského fondu, a nikoli o osobní majetek svěřenského správce. Zároveň tak může být lépe dosaženo zřetelného souladného navázání na dosavadní zápisy majetku ve veřejných seznamech.“
Na žalovaného se má až do rozhodnutí nahlížet, jako by svěřenským správcem byl: jednou je tak zapsán a má hájit zájmy fondu, třebaže se později ukáže, že fond platně nevznikl. Z téhož důvodu musí soud přihlížet ke změnám správců (bod 51).
Správce jmenovaný až po vyčlenění, jmenovaný třeba v průběhu řízení, může zjistit, že fond platně nevznikl. Takový správce může „napravit škody“ tím, že majetek vydá zakladateli (bod 52):
„Rozumné uspořádání poměrů v této souvislosti též vyžaduje, aby se uvedené promítnulo i do hmotněprávní roviny. Svěřenský správce proto má možnost uzavřít se zakladatelem dohodu o vrácení majetku na základě absolutně neplatného zřízení svěřenského fondu, v níž se svěřenský správce označí s údaji o funkci svěřenského správce. Otázkou, jestli by účastníky takové dohody měli být i případní obmyšlení, se v poměrech projednávané věci není zapotřebí zabývat.“
Následný svěřenský správce by takovou úvahu spíše učinit měl. Je v každém případě oprávněn nastolit nápravu.
Naopak svěřenskému správci vystupujícímu ve zlé víře (například pachateli pokusu o podvod) lze uložit náhradu nákladů řízení, a to z jeho osobního majetku (bod 53).
V tomto případě byla situace odlišná: nikdo dobrovolně nic nevydal, fond měl jen jednoho správce, který se vzdal funkce. Fond navíc vznikl v době před povinnou registrací fondů. Posléze nebyl zapsán do evidence svěřenských fondů a jeho správa zanikla. Další obmyšlení zde nebyli, jen žalobkyně-zakladatelka a správce jako obmyšlený-pachatel, který měl nemovitosti získat po zániku správy fondu a který neplatné zřízení fondu způsobil.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že nejpřirozenější je žalovat právě pachatele jako člověka (bod 57):
„Žalovanému proto jako fyzické osobě z důvodu jeho protiprávního jednání vzniká povinnost napravit následky svého jednání apro posouzení, zda-li lze proti němu nápravy nesprávného stavu zápisů v katastru do souladu se skutečným právním stavem stále dosáhnout prostřednictvím určovací žaloby, je významné, že je po celou dobu od počátku až dosud k těmto nemovitostem zapsán jako svěřenský správce. Protože žalovaný, byť jako svěřenský správce, je v katastru po celou dobu zapsán, spadá tudíž tento protiprávní stav zápisů v katastru kontinuálně po celou dobu do jeho sféry faktické kontroly nad tímto stavem (srov. § 6 odst. 2 o.z. podle něhož nejenže nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ale ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu). S ohledem na uvedené je nepřirozenější a odpovídající zásadě vyjádřené v ustanovení § 6 odst. 2 o. z., aby povinnost (a zároveň oprávnění) uvést nesprávný stav zápisu v katastru nemovitostí do předešlého stavu byla přiřazena žalovanému jako fyzické osobě i poté, co učinil odstoupení od smlouvy (jehož význam je sám o sobě umenšen počáteční neplatností zakladatelského právního jednání), (...)“
V popisovaném případě tak nebylo nutné dělat ani formální mezikroky, např. jmenovat správce nového.
Nejvyšší soud v závěru vysílá podobným podvodníkům jasný vzkaz:
„Mimo to lze poznamenat, že vyjde-li najevo neplatnost zřízení svěřenského fondu, nezamezí následným odstoupením z funkce dosavadní svěřenský správce vzniku jakékoli své odpovědnosti; k tomu lze poukázat per analogiem na ustanovení § 1443 o. z. z obecných ustanovení o správě cizího majetku, podle nějž při skončení správy učiní správce s účinky zavazujícími beneficienta vše, co je vzhledem k tomu nutné nebo co je nezbytné k zamezení ztráty (...)“
V tomto případě mohl být pan P. M. žalován jako „jen“ fyzická osoba a takto označen i v rozsudku – a na základě takového rozsudku lze provést vklad do katastru nemovitostí. Žaloba mohla vedle pouhého určení znít i na určení neplatnosti svěřenského fondu (bod 61).
Nejvyšší soud v úplném závěru varoval před přílišným formalismem, který nesmí stát v cestě nalezení spravedlnosti (bod 62). Soudy tento přístup správně akcentují stále častěji.2
Shrnutí
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku přinesl cenné poznatky:
- Platnost vzniku svěřenského fondu lze posoudit jako předběžnou otázku.
- Ve věcech svěřenských fondů nelze vždy postupovat analogicky podle právnických osob.
- Lze žalovat jak na určení vlastnictví konkrétního majetku, tak na určení neplatnosti vzniku fondu (zakladatelského právního jednání), a to i souběžně.
- Obvykle bude vhodnější žalovat správce – tedy uvést dodatek, že osoba je žalována právě jako správce.
Diskuze k článku ()