Smlouvy uzavřené v rozporu s dobrými mravy

Smlouvy jsou naším denním chlebem, uzavíráme je každý den. Každé ráno, když vstupujeme do tramvaje nebo metra uzavíráme smlouvu o přepravě, později si v pekárně kupujeme snídani a uzavíráme smlouvu kupní a nakonec, když si po práci jdeme zacvičit, zaplavat, zahrát tenis, anebo squash neděláme nic jiného, než že uzavíráme smlouvu (nájemní / inominátní). Ovšem i smlouvy v moderním světě práva mají svoje limity.

advokátní koncipient

Jednu takovouto limitu obsahuje hned ust. § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), kde je uvedeno, že není-li to zakázáno zákonem, osoby si mohou ujednat práva a povinnosti odlišně od zákona, ovšem nesmějí tím porušit dobré mravy. Následující článek by měl poodkrýt roušku toho, co abstraktní pojem dobré mravy představuje, jejich význam by měl vyložit na konkrétních skutečnostech a ve světle judikatury. V neposlední řadě se bude snažit popsat následky smluv, které jsou právě v rozporu s dobrými mravy uzavřeny a poukázat na možnosti řešení takového stavu.

Obsah pojmu dobré mravy

V historickém kontextu institut dobrých mravů můžeme hledat již ve starém Říme, kdy dobré mravy zahrnovaly jednání čestné, moudré, mužné a spravedlivé.[1] Na našem území se s termínem dobré mravy setkáváme již ve všeobecném občanském zákoníku z roku 1811 (zákon č. 946/1811 Sb., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ABGB“). Nalezneme je například v ust. § 26 ABGB ve vztahu k zakázaným právnickým osobám: Nedovolené společnosti jsou však ty, které jsou politickými zákony zvláště zakázány, nebo příčí se zřejmě bezpečnosti, veřejnému pořádku nebo dobrým mravům. Dále se o dobrých mravech mluví například v ust. § 109 ABGB jako o jednom z důvodů pro rozvod manželství a pak v ust. § 879, které úzce přiléhá k tématu tohoto článku a upravuje smluvní neplatnost pro rozpor s dobrými mravy: Smlouva, jež se příčí zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, jest neplatná. Zajímavostí ABGB je, že oproti dnešnímu občanskému zákoníku pracuje i s termínem špatné mravy. Tento termín nalezneme například v ust. § 53 ABGB, kdy prokázané nebo obecně známé špatné mravy, mohou být důvodem k odepření svolení uzavřít manželství. Dobré mravy byly často i předmětem judikatury prvorepublikových soudů. Například rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 27. května 1925, sp. zn. Rv I 623/25 uznal jako nemravnou smlouvu, která pod smluvní pokutou zavazovala hostinského k exkluzivnímu odběru piva od jednoho pivovaru, kdy pivovar se nepřiměřeně zavázal dodávat pivo pouze podle objednávek za dočasné denní ceny. Soud o tomto ustanovení rozhodl jako o nemravném, jelikož bylo dle jeho názoru v rozporu s hospodářskou nezávislostí. V rozsudku Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne ze dne 21. prosince 1920, sp. zn. Rv I 702/20 můžeme nalézt alespoň částečný výklad abstraktu dobrých mravů: Zákon tedy pokládá za neplatnou smlouvu příčící se dobrým mravům, to jest, když důvod, základ této smlouvy je nemravný. V tomto případě se jednalo o darování, kdy ovšem dárce cizoložil s obdarovanou a proto Nejvyšší soud označil darovací smlouvu za neplatnou z důvodu rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy se na našem území objevovaly i v době komunistického režimu, byly ovšem označovány jako pravidla socialistického soužití.[2]

Dobré mravy jsou typickým institutem zejména práva germánského a práva jemu blízkému, kdy naopak právo francouzské a zákoníky stavěné po vzoru francouzského práva se kloní spíše k institutu veřejného pořádku[3]. V moderní právní nauce jsou dobré mravy často charakterizovány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které jsou časově konstantní, ačkoliv v průběhu doby se samozřejmě částečně mění. Důležitým prvkem dobrých mravů je, že jsou za dobré mravy a významné hodnoty považovány větší částí společnosti. Osobně se domnívám, že dobré mravy mají velmi blízko k právním zvyklostem, jelikož i ty, aby mohly být považovány za pramen práva, musí být uplatňovány dlouhodobě, nikoliv jen nárazově, a to majoritou společnosti. Dobré mravy by ovšem měly být alespoň do jisté míry pružné a měly by vyplňovat bílá místa v legislativě, kdy zákon nebo vůle smluvních stran může být v rozporu se spravedlností nebo tzv. selským rozumem. Dobré mravy v takovýchto případech dávají soudům legální možnost rozhodnout zákonně a v souladu se spravedlností. Dobré mravy lze tedy do značné míry považovat za morální korektiv, který vlastně ani definovat nelze, jelikož jejich definice by zabránila jejich efektivní funkčnosti. Dobré mravy musí být především aplikovány vždy na konkrétní situaci, někdy v užším a někdy v širším pojetí, velmi flexibilně, a proto je jejich přesná definice spíše nevhodná.[4]

Obsahově dobré mravy vymezil alespoň částečně Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 2 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, když řekl, že "dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Taktéž navázal i na vývoj dobrých mravů, které se mění ve vazbě na změny společnosti a dále uvedl, že tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Ústavní soud se rovněž vyjádřil k výkonu práva v souladu s dobrými mravy, kdy v nálezu ze dne 5. června 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 uvedl, že zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům.

Velmi trefně se s pojmem dobré mravy vypořádal meziválečný německý říšský soudní dvůr, když vytvořil stále používanou definici úkonu proti dobrým mravům: „Právní úkon je contra bonos mores tehdy, jestliže je obsah smlouvy v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé, nebo pokud vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka.“[5]

Účel dobrých mravů je zejména negativní, smyslem není určit co je a není morální a na společnosti pak vynucovat chování morálně dovolené. Dobré mravy naopak mají být brzdou jednání, které zcela zjevně morálním není, a které překračuje morální standardy očividným způsobem. Lze dobré mravy tedy přirovnat k etickému minimu, které obsahuje i pozitivní právo.[6] Rovněž je můžeme vnímat jako prvek ekvity v psaném právu, jelikož právě tento účel by měly naplňovat především a pokud jsou správně používány, mohou zvyšovat důvěru v právo a v efektivitu justice.[7]

Smluvní ustanovení v rozporu s dobrými mravy

Jak jsem již uváděl výše v tomto textu, pravidlo, které znamenalo neplatnost smluv uzavřených proti dobrým mravům, obsahoval již ABGB v ust. § 879. V obdobné modifikaci můžeme toto pravidlo najít v moderním občanském zákoníku konkrétně v ust. § 580 odst. 1 Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Ve spojení s ust. § 588 občanského zákoníku je zde pak vytvořen prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu strany. Občanský zákoník má tak snahu posilovat ochranu jedince, který nedostatečně rozumí obsahu ujednání, která podepisuje nebo je vychytralým partnerem vlákán do smluvní lsti. Samozřejmě se zde nutně musí objevit otázka, zda tím neutrpí zásada autonomie vůle, která má být v občanském zákoníku rovněž posilována. Obdobně jako v mnohých jiných otázkách, lze podle mého názoru jen konstatovat, že je potřeba věřit v efektivitu soudů a soudního uvážení. Ust. § 588 je mocnou zbraní, která může pomoci nalézat právo a spravedlnost těm, kteří se v něm nedostatečně dobře orientují, avšak toto ustanovení by se nemělo stát denním chlebem a omluvou pro ty, kteří své závazky jednoduše plnit nechtějí. A samozřejmě je nutné bránit retroaktivnímu vykládání smluv a dobré mravy posuzovat podle jejich výkladu v době, kdy byla smlouva uzavřena. V tomto směru judikoval Nejvyšší soud, který v usnesení ze dne  23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007 konstatoval, že platnost právního úkonu (smlouvy) je třeba posuzovat k okamžiku a podle okolností existujících v době, kdy byl právní úkon učiněn.

Pokud je tedy smlouva uznána jako absolutně neplatná z důvodu překročení pravidel stanovených dobrými mravy, hledí se na právní jednání jakoby vůbec nevzniklo. Smluvní strany by si tak měly navzájem navrátit veškerá plnění, jelikož v opačném případě by se jednalo o plnění bez právního důvodu. Smluvní strany tedy buď musí věci navrátit v předešlý stav, nebo tento stav jiným způsobem narovnat tak, aby vznikl dostatečně určitý a legální právní důvod plnění. U absolutní neplatnosti neběží žádné lhůty a lze se jí tedy dovolat kdykoliv v čase. Takovéto pravidlo zvyšuje míru ochrany těch, kterých se porušení dobrých mravů dotýká. V souladu s ust. § 576§ 574 by se však pečlivě měly oddělovat části smlouvy, které dobré mravy překračují od těch, které jsou v jejich souladu, byť se nám mohou zdát pro poškozeného nevýhodné. Dobré mravy mají být v souladu s myšlenkami uvedenými výše korektivem výkonu spravedlnosti, nikoliv však limitou legální autonomie vůle. V tomto směru by měl každý odpovědně zvážit, jakou smlouvu a v jaké situaci podepisuje. Občanský zákoník a dobré mravy mají samozřejmě zabraňovat nejhorším případům a především bránit zneužívání práva, ale stejně tak by nemělo docházet ani ke zneužívání institutu dobrých mravů. Jedná se tedy o velmi tenký led, který by měl být balancován veškerými činovníky justice, tak aby se zvyšovala osobní svoboda a odpovědnost, ale zároveň nikdo nemohl těžit ze smluv, které jiného poškozují.[8]

Závěr

Dobré mravy se v právu objevily již ve starém Římě a jsou jakousi ideou, ke které by právo mělo směřovat. Pravděpodobně každý z nás si pod tímto pojmem představí trochu něco jiného. Někdo může zastávat názor, že by dobré mravy měly být vykládány přísněji, naopak jiný, že mírněji. Článek se pokusil vymezit současné vnímání dobrých mravů českými soudy a českou doktrínou. Osobně si myslím, že současný systém nastavený občanským zákoníkem je správně zavedeným pravidlem, které by mělo být opečovávané a vést k tvrdému postupu proti těm, kteří dobré mravy úmyslně chtějí porušovat. Jedině tak může právo společnosti sloužit a nikoliv ji rozkládat. 

 


[1] MATES, Jan., MATESOVÁ, Kopecká, Šárka, Pár poznámek k úpravě institutu dobrých mravů v NOZ. Bulletin advokacie. 8. 8. 2011.

[2] ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN 978-80-7208-922-2. Str. 62.

[3] MATES, Jan., MATESOVÁ, Kopecká, Šárka. Pár poznámek k úpravě institutu dobrých mravů v NOZ. Bulletin advokacie. 8. 8. 2011.

[4] Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s. ISBN 978-80-7400-529-9. str. 24 a 25.

[5] RUBEŠ, Pavel. Dobré mravy v rukou soudců. Právní fórum Wolters Kluwer. 27. 9. 2006. Převzato z:Salač, J.: Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. C. H. Beck, Praha 2000, str. 8.

[6] Občanský zákoník: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 6 sv. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-369-2. Str. 1313 – 1314.

[7] RUBEŠ, Pavel. Dobré mravy v rukou soudců. Právní fórum Wolters Kluwer. 27. 9. 2006

[8] Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s. ISBN 978-80-7400-529-9. Str. 2139.

 

Hodnocení článku
50%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část I.
Mimořádná stabilizační odměna v souvislosti s koronavirem

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část I.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu