Zásah do práv matky
Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí I. ÚS 1565/14 během března letošního roku rozhodoval o situaci, kdy lékař při porodu přistoupil k několika zákrokům, které ohrozily život matky. Senát Ústavního soudu ČR vyjádřil své obiter dictum, když poměřoval přiměřenost takového zásahu. Při své úvaze vycházel z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, jíž je ČR vázána. Její čl. 8 stanoví, že zákrok lze poskytnout i bez souhlasu pacienta, pokud je nezbytný pro zdraví osoby a příslušný souhlas nelze vzhledem ke stavu nouze řádně získat. Jako problematické však ústavní soud chápal, že zákrok v tomto případě nebyl nezbytný pro zdraví matky, nýbrž pro zdraví jejího nenarozeného dítěte. Senát se tedy zabýval otázkou, zda legitimním zájmem pro omezení práva matky na rozhodování a ochranu její integrity může být ochrana zdraví a života jejího dítěte. A to dítěte ještě nenarozeného – tedy individua, které dle zákona ještě není subjektem práv. Soudci ÚS ve svém obiter dictu uzavřeli, že článek 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně ovšem stanoví, že ani práva na základě této Úmluvy nejsou absolutní. V kontextu demokratické společnosti ve veřejném zájmu je možné je omezit. Veřejným zájmem je podle soudců chápána veřejná bezpečnost, ochrana veřejného zdraví, práv a jiných svobod.
Ústavní soud se v tomto případě i v souvislosti s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva přiklonil k tomu, že ač nenarozené dítě bezprostředně před porodem není ještě subjektem práv, a tudíž je to z formálního pohledu matka, jež má právo o porodu rozhodovat, je z hlediska morálních hodnot a zásad právního řádu demokratického státu nutno chránit život a zdraví takového nenarozeného dítěte.
Co je přiměřené?
Senát ovšem judikoval, že omezení práv matky musí být přiměřené. Test proporcionality v tomto smyslu vymezuje ustálená judikatura Ústavního soudu ČR. Podle soudců musí být zejména tento zásah způsobilý dosáhnout sledovaného cíle – tedy být vhodný pro ochranu zdraví či života dítěte. Dále tohoto cíle nemůže být dosaženo jiným způsobem – neexistuje tedy jiný způsob, který by za stejných okolností mohl dosáhnout stejného výsledku. A v neposlední řadě tento zásah musí být vyvážen významem sledovaného cíle – nelze tedy ad absurdum matce způsobit smrt proto, aby její dítě přežilo.
Senát ústavního soudu ve svém obiter dictu tedy uzavřel, že nedotknutelnost matky v podobě její fyzické integrity, jejího práva odmítnout některý lékařský zákrok či neudělit informovaný souhlas, lze omezit, pokud je vysoká pravděpodobnost, že život a zdraví plodu je bezprostředně ohroženo a provedení zákroku je přiměřené záchraně života a zdraví nenarozeného dítěte. Dále uvedl, že pokud by ovšem tyto zákroky nebyly přiměřeně nutné k ochraně zdraví a života plodu při porodu a matka by souhlas se zákrokem neposkytla, došlo by k porušení jejích osobních práv.
Názor z pohledu právní teorie
Vedle výše uvedeného obiter dicta senátu Ústavního soudu ČR je nutno pro srovnání postavit i názory dosavadní ustálené právní teorie.
Již dříve totiž proběhla odbornou veřejností diskuze, jež je pro vyřešení otázek střetu práv matky – rodičky a dítěte při porodu zásadní. Jedná se zejména o definici momentu, kdy se plod stává dítětem, a tedy i subjektem práva.
Judikatura Nejvyššího soudu ČSR, na níž se již koncem 90. let odvolávala odborná veřejnost, totiž určila, že za živého člověka, tedy za subjekt práva, je možno považovat pouze živě narozené dítě, přičemž „za narození živého dítěte lze považovat úplné vypuzení z těla matky bez zřetele na délku trvání těhotenství, které po tomto vypuzení dýchá nebo projevuje jiné známky života“. Tedy dosavadní právní teorie se povětšinou shoduje na závěru, že narozením je úplné oddělení dítěte od těla matky, nikoliv počátek porodu.[3][2][1]
Zde uvedené závěry o vzniku subjektivity člověka mají pak i zásadní dopad na posouzení střetu práv matky a dítěte při porodu.
Ve světle této teorie působí judikát senátu Ústavního soudu ČR přinejmenším překvapivě. Bude tedy zajímavé do budoucna sledovat, jakým směrem se bude rozhodovací praxe soudů vyvíjet, a to i vzhledem ke stále živé diskuzi týkající se domácích porodů a práv rodiček.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 1. 8. 1986, sp. zn. Ntd 246/86, publikováno v Bulletinu NS č. 10/1987[1]
CÍSAŘOVÁ, D. Iura novit curia (několik poznámek k článku dr. Dolenského „Momentum partus“). Trestní právo. 1998, roč. 3., č. 5, s. 19-20; KÜHN, Z. K otázce vymezení pojmů lidského plodu z hlediska trestního práva. Trestní právo. 1998, roč. 3., č. 10, s. 19-21[2]
KÜHN, Z. K otázce vymezení pojmů lidského plodu z hlediska trestního práva. Trestní právo. 1998, roč. 3., č. 10, s. 19-21[3]
Diskuze k článku ()