První část článku si můžete přečíst zde.
Občanský zákoník v § 84 stanoví, že zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. Z toho plyne, že je absolutním a výlučným oprávněním člověka, aby rozhodl o tom, zda jeho podoba bude či nebude zachycena.[1]
Zde se projevuje jedna z již zmíněných základních zásad, že každý má právo žít podle svého a druzí musí toto rozhodnutí respektovat. Není přitom podstatné, zda má být podoba zachycena trvale či jen dočasně, zda se jedná o zachycení podoby ve formě statické (např. fotografie) či ve formě vyvolávající dojem pohybu (zvukově obrazový záznam).[2]
Vzhledem k tomu, že v zákoně není uvedeno, v jaké formě má být souhlas k zachycení podoby člověka udělen, lze vycházet z toho, že může být projeven v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Může to být tedy souhlas výslovný, ale i konkludentní.
Právo na rozšiřování podoby člověka
Občanský zákoník samotnou úpravou práva na podobu ještě není ve vztahu k předestřené problematice vyčerpán. Pokud je v § 84 o. z. upraveno, za jakých okolností lze zachytit podobu člověka, pak následující ustanovení reguluje, jakým způsobem lze rozšiřovat takto zachycenou podobu člověka, což se zpravidla děje rozšiřováním a rozmnožováním podobizny, a proto terminologie někdy hovoří o právu k podobizně.[3] Pokud někdo udělí souhlas se zachycením své podoby, takto udělené oprávnění se vyčerpá prvotním zachycením podoby, a proto je nutné následně upravit také podmínky, za jakých lze dále nakládat s takto zachycenou podobou.
V ust. § 85 o. z. je uvedeno, že rozšiřovat podobu člověka lze jen s jeho svolením. Je tedy opět nutné, aby s ohledem na to, že každý má právo rozhodovat o vlastní osobě a o tom, jakým způsobem může být zasaženo do jeho osobnostních práv, osoba vždy udělila souhlas s rozšiřováním své podoby.
Občanský zákoník v § 85 nově stanovil nevyvratitelnou domněnku, dle které platí, že svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířeno, svoluje i k jeho rozmnožování a rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat.
Tato nevyvratitelná domněnka úzce souvisí s udělením souhlasu k prvotnímu zachycení podoby člověka. Bez takového svolení uplatnění nevyvratitelné domněnky nepřichází v úvahu. Vychází se zde z předpokladu, že ten, kdo zachytil podobu člověka s jeho svolením, musel do tohoto úkonu investovat např. čas či finance a má legitimní očekávání, že takto zachycenou podobu člověka bude moci dále šířit, neboť zachycení podoby člověka zpravidla nemá samostatný hospodářský význam.[4]
K nastoupení uvedené domněnky musí být současně splněny další dvě podmínky.
První z nich je, že v okamžiku udělení svolení k zobrazení své podoby mohl člověk vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, že takto získané zobrazení bude dále šířeno.
Druhou podmínkou a rovněž omezujícím kritériem je, že k šíření podoby člověka bude docházet obvyklým způsobem, který bylo vzhledem k okolnostem daného případu možné rozumně předpokládat.
Na základě těchto kritérií nelze obecně vyvodit, za jakých okolností bude možné nevyvratitelnou domněnku realizovat. Vždy bude třeba přihlédnout ke všem možným faktorům, které danou situaci budou moci ovlivnit. Bude se jednat především o místo, čas, formu souhlasu atd. Zcela jistě takové oprávnění bude ohraničeno různými dalšími korektivy, jako je např. zákaz zneužití práva (srov. § 8 o. z.), či takovým rozšířením nesmí být zasaženo do lidské důstojnosti nebo cti, což vyplývá již ze samotné Listiny.
Pokud tedy někdo chce zachytit podobu člověka prostřednictvím fotoaparátu, musí mít jeho souhlas, který může mít různou formu, ať už např. výslovnou, nebo konkludentní dle okolností daného případu. Jestliže takový souhlas byl udělen za situace, z níž je patrné, že bude vzniklá fotografie dále šířena, pořizovatel fotografie tímto získá i souhlas k šíření fotografie, a to způsobem, který lze rozumně očekávat. Osoby, jež chtějí pořídit fotografii jiné osoby, musejí mít na paměti, že k tomu potřebují její souhlas. Tímto jednáním totiž zasahují do osobnostních práv člověka, a právě pouze osoba, do jejíchž práv má být zasaženo, má právo rozhodnout o tom, zda tento zásah strpí nebo ne.
Udělený souhlas však není s ohledem na autonomii vůle neodvolatelný, a proto ten, kdo udělil souhlas k rozšiřování své podoby, která byla zachycena na některém z možných prostředků, může takto udělený souhlas odvolat. Tomu odpovídá i znění § 87 o. z., v němž je uvedeno, že ten, kdo svolil k použití písemnosti osobní povahy, podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů osobní povahy, může svolení odvolat, třebaže je udělil na určitou dobu. Proto tedy ani souhlas udělený na dobu určitou nemůže po tuto dobu zůstat neodvolatelný. Vše uvedené odpovídá zásadám soukromého práva. I zde ovšem nelze přehlédnout, že nabyvatel souhlasu měl zcela jistě legitimní očekávání, že udělený souhlas bude platit alespoň po stanovenou dobu, a s možností šířit podobu člověka mohl mít spojené jisté hospodářské úmysly. I na takovou situaci občanský zákoník pamatuje a v § 87 dodává, že bylo-li svolení udělené na určitou dobu odvoláno, aniž to odůvodňuje podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávající škodu z toho vzniklou osobě, které svolení udělil. Nabyvatel souhlasu tedy nebude ani v takovém případě poškozen, což odpovídá zásadě neminem leadere.[5]
Pokud ovšem někdo rozšíří podobu člověka, která je např. zachycena na fotografii, bez souhlasu osoby, jejíž podoba je zachycena, případně v rozšiřování pokračuje i poté, co prvotně udělený souhlas byl odvolán, dává občanský zákoník takto poškozené osobě jisté nástroje, jak se domoci ochrany.
Za prvé se ten, do jehož práva bylo zasaženo, může domáhat, aby od takového zásahu bylo upuštěno, tedy aby např. byla odstraněna fotografie, která byla zveřejněna na sociální síti. Pokud by se jednalo o zásah již vysoké intenzity, mohl by se oprávněný domáhat náhrady majetkové újmy, jestliže ji lze vyčíslit, či případně náhrady nemajetkové újmy v případě, že by mu taková újma (např. ve formě duševních útrap) vznikla.[6]
Občanský zákoník upravuje také situace, při nichž není nutné, aby s šířením zachycené podoby osoba vyslovila souhlas. Uvedené je označováno jako bezúplatná licence úřední, vědecká, umělecká a zpravodajská. Tímto je omezeno absolutní osobnostní právo, a to ve prospěch jiného zájmu, kterému zákon dal zvláštní význam.[7]
Nelze pominout, že fotografii, z níž lze identifikovat osobu, je nutné považovat za osobní údaj ve smyslu GDPR. Osobními údaji jsou totiž dle čl. 4 GDPR „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen ,subjekt údajů‘); identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby.“ Podmínky pro možnost zpracovávat fotografie tohoto typu dle GDPR jsou ovšem již samostatnou otázkou, která jde nad rámec tohoto článku, a proto zde nebude dále podrobně rozváděna.
Závěr
Na základě uvedeného je tedy zřejmé, že pořídit fotografii jiné osoby, na které je zachycena její podoba, není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, neboť to s sebou nese právní důsledky v podobě zásahu do osobnostních práv. Konkrétně se jedná o zásah do práva na ochranu jednoho z druhů projevu osobní povahy, tedy podoby člověka. Vzhledem k tomu, že tímto způsobem je zasahováno do osobnostního práva, je nutné, aby ten, kdo pořizuje fotografii jiné osoby, měl její souhlas k zachycení její podoby a následně také k případnému rozšiřování její podoby. Pokud tedy chceme někoho vyfotografovat a rozšiřovat dále tuto fotografii, nemůže se tak dít bez dalšího, jestliže se nejedná o nějakou ze zákonných bezúplatných licencí.
Souhlas osoby, jejíž podoba má být zachycena a případně také rozšiřována, nemusí být udělen výslovně, nýbrž postačí např. konkludentní jednání. Zákon též pro určité situace konstruuje nevyvratitelnou domněnku souhlasu. Nelze již ovšem paušálně říci, za jakých okolností je možné tuto domněnku uplatnit, neboť je nutné vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a pečlivě zvážit všechna jednotlivá specifika konkrétní situace. Proto nelze jednoznačně uzavřít, kdy souhlas k šíření fotografie je udělen a kdy ne, neboť to se bude dít vždy ad hoc.
Článek byl publikován na stránkách Advokátního deníku.
[1] P. Tůma in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1–654), Komentář, 1. vydání, Beck – online [právní informační systém], C. H. Beck [vid. 5. 8. 2019].
[2] Tamtéž.
[3] Tamtéž.
[4] Tamtéž.
[5] Tamtéž.
[6] Srov. § 2894 a násl. o. z.
Diskuze k článku ()