[1] V průběhu roku 2021 tlak na vakcinaci sílil, až na začátku prosince 2021 Ministerstvo zdravotnictví novelizovalo tzv. očkovací vyhlášku[2], na jejímž základě se očkování proti covidu-19 stalo pro vybrané skupiny obyvatelstva povinným.[3] I když po podání senátorského návrhu na zrušení této novely k Ústavnímu soudu a po veřejném odporu nový ministr zdravotnictví Válek novelu očkovací vyhlášky a s ní povinné očkování zrušil[4], obavy z toho, jak snadné je povinnou vakcinaci proti covidu-19 zavést, s námi zůstávají. Zajímavý je i osud druhé části příslibu ministra Blatného – státem převzaté garance za očkování.
Garance za očkování, která měla obsahovat i odškodnění újmy v důsledku očkování proti covidu-19, byla zhmotněna v jednom jediném ustanovení zákona č. 569/2020 Sb. s předlouhým názvem, který by se dal zjednodušit jako „zákon o očkování proti covidu-19“[5] (dále jen „zák. č. 569/2020 Sb.“). Níže bude pojednáno o tom, že se jednalo o falešné vzbuzení důvěry. Během roku a čtvrt, kdy se v České republice proti covidu-19 očkuje, se ukázalo, že je málo pravděpodobné, že by Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „MZd“) někoho odškodnilo. Dále jsou uvedeny a komentovány některé důvody, pro které MZd odškodnění nepřiznává, a požadavky, které po žadatelích MZd vyžaduje, aniž by bylo jasné, zda budou žadatelé úspěšní. Komentovány jsou i nejasnosti právní úpravy.
Neprokázaná příčinná souvislost
Paní A[6] byla očkována vakcínou Comirnaty (Pfizer/BioNTech). Šest dní po očkování u ní došlo k ochrnutí lícního nervu, což je nežádoucí účinek, který výrobce vakcín předvídá přímo v souhrnu údajů o léčivém přípravku (Summary of Product Characteristics – dále jen „SPC“). Nemohla zavřít oko, nemohla pořádně jíst ani pít, nemohla zřetelně artikulovat. Musela absolvovat řadu – i nepříjemných – vyšetření. Několik měsíců byla práce neschopná, vyřazená z normálního života, nemohla sportovat, obtíže jí přetrvávaly i v době, kdy žádala MZd o odškodnění. Paní A ministerstvo upozorňovala na možnost potřeby chirurgického zákroku k odstranění lagoftalmu (porucha postavení víček). MZd jí odpovědělo, že si sice vyžádalo vyjádření SÚKLu, který sdělil, že pro vakcínu Comirnaty se v případě obrny lícního nervu jedná o očekávaný nežádoucí účinek, popsaný v SPC jako akutní periferní paralýza n. facialis, a že ke dni 8. června 2021 mu bylo nahlášeno 24 obdobných nežádoucích účinků, takže tedy nelze vyloučit pravděpodobnou souvislost provedeného očkování s újmou na zdraví, avšak paní A nedoložila žádný znalecký posudek nebo jiné odborné vyjádření osvědčující příčinnou souvislost s provedeným očkováním.
Ustanovení § 2 zák. č. 569/2020 Sb. co do posouzení újmy a rozsahu náhrady odkazuje na zákon č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním (dále jen „zák. č. 116/2020 Sb.“), který se má pro odškodnění případné újmy způsobené očkováním proti covidu-19 použít obdobně. Ten však o prokazování příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mlčí, respektive pouze v ust. § 3 stanoví domněnku příčinné souvislosti mezi újmou na zdraví a povinným očkováním, a to takto: „Jedná-li se o újmu na zdraví, kterou prováděcí právní předpis stanoví jako pravděpodobný následek daného povinného očkování a tento následek nastane po provedení daného povinného očkování v době stanovené tímto prováděcím právním předpisem, má se za to, že újma na zdraví byla způsobena povinným očkováním.“
Co se týče odpovědnosti podle § 3 zák. č. 116/2020 Sb., zákon nestanoví, zda se jedná o domněnku vyvratitelnou či nevyvratitelnou. Je tak třeba vycházet z právní teorie, podle níž bývá domněnka nevyvratitelná uvozena slovy „platí, že“, zatímco domněnka vyvratitelná bývá uvozena slovy „má se za to“.[7] V tomto případě se tedy jedná o domněnku vyvratitelnou.
Na prováděcí vyhlášku k § 3 zák. č. 116/2020 Sb.[8] jsme čekali víc než jeden a půl roku od nabytí účinnosti zákona č. 116/2020 Sb. Tato vyhláška byla ve Sbírce zákonů publikována 14. prosince 2021, tedy v době, kdy bylo novelou[9] vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, čerstvě zavedeno povinné očkování proti covidu-19 pro vybrané skupiny obyvatel. Je tedy docela pochopitelné, že v příloze vyhlášky o následcích povinného očkování jsou uvedeny i nežádoucí následky po očkování proti covidu-19, u nichž by v duchu § 3 zák. č. 116 nebylo třeba prokazovat příčinnou souvislost. Pozoruhodné je, že covid-19 zůstal v příloze této vyhlášky obsažen i po zrušení povinného očkování proti covidu-19. Jedná se o pochybení v normotvorbě, anebo je v tom záměr MZd přistupovat i k nežádoucím účinkům po očkování proti covidu-19 uvedeným ve vyhl. č. 483/2021 Sb. jako k těm, u nichž se příčinná souvislost presumuje? Na jednu stranu se má pro posouzení újmy a rozsah náhrady použít obdobně zák. č. 116/2020 Sb., na druhou stranu ze znění § 1 vyhlášky č. 483/2021 Sb. vyplývá, že tato vyhláška pracuje pouze s následky povinného očkování („Následky povinného očkování spočívající v újmě na zdraví, u kterých je na základě odborného medicínského poznání pravděpodobné, že nastanou, a doba, ve které tyto následky po provedení daného povinného očkování nastanou, jsou uvedeny v příloze k této vyhlášce.“), a očkování proti covidu-19 v tento moment povinné není.
Z názvu zák. č. 116/2020 Sb. (o náhradě újmy způsobené povinným očkováním) je patrné, že pokud má dojít k odškodnění, nějaká souvislost mezi povinným očkováním a újmou na zdraví zde existovat musí. V případě zák. č. 569/2020 Sb. lze na podmínku souvislosti mezi očkováním proti covidu-19 a újmou usuzovat z nadpisu § 2 (Náhrada újmy způsobené očkované osobě léčivým přípravkem obsahujícím očkovací látku pro očkování proti onemocnění covid-19). Ani v jednom z uvedených zákonů však nejsou obsažena pravidla pro posuzování této souvislosti. Na tom nic nemění, že by šlo na základě textu důvodové zprávy[10] k zák. č. 116/2020 Sb. soudit, že zákonodárce měl v úmyslu požadovat, aby se v případech, na něž nedopadá ust. § 3 tohoto zákona, prokázání příčinné souvislosti vyžadovalo. („Vzhledem k tomu, že újma na zdraví jako důsledek podání očkovací látky se zpravidla prokazuje velmi obtížně, nevyžaduje se vždy prokázání příčinné souvislosti.“)
Pokud prokázání příčinné souvislosti není podmínkou výslovně danou v těchto zákonech, nabízí se hledat inspiraci v občanském zákoníku (dále jen „o. z.“) coby normy obecně upravující náhradu újmy, jak ostatně vyplývá z ust. § 9 odst. 1 zák. č. 116/2020 Sb. Ani občanský zákoník však neuvádí, že by mezi jednáním či událostí a škodou musela existovat příčinná souvislost, jedná se o otázku, na niž nalézáme odpověď v judikatuře a právní teorii. V těch se příčinnou souvislostí myslí spojnice mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou za existence zavinění škůdce. V případě náhrady újmy po očkování podle výše uvedených zákonů zde však žádný škůdce být nemusí. Judikatura, která se zabývá souvislostí mezi protiprávním jednáním a škodou, není v případech, kde škůdce absentuje, snadno použitelná.
Odpovědnost MZd je podle názoru autorky objektivní, a to absolutně objektivní, bez možnosti liberace, podobně jako je tomu např. u odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci. (V případě této odpovědnosti však existuje škůdce – orgán veřejné moci, který musí jednat protiprávně.) Liberace podle názoru autorky přichází v úvahu jen tam, kde je zákonem stanovený nějaký liberační důvod (např. jako v § 2927 odst. 2 o. z., podle nějž se povinnosti nahradit škodu může provozovatel dopravního prostředku zprostit, prokáže-li, že ke škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat).
Ani absolutní objektivní odpovědnost však obecně neznamená odpovědnost za všech okolností. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1200/2007 ze dne 25. dubna 2007 soud judikoval, že příčinná souvislost musí být prokázána i v případě absolutní objektivní odpovědnosti. Jak Nejvyšší soud v tomto rozsudku uvádí, „Existence příčinné souvislosti musí být najisto postavena, pouhá pravděpodobnost, že škoda mohla tvrzeným způsobem vzniknout, nepostačuje. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní nese žalobce (poškozený)“.[11]
Kdybychom připustili, že je při uplatnění požadavku na odškodnění podle zák. č. 569/2020 Sb., resp. zák. č. 116/2020 Sb. třeba prokázat příčinnou souvislost, a použili bychom postup klasického testu pro zjištění příčinné souvislosti conditio sine qua non mezi očkováním a nepříznivým následkem, museli bychom eliminovat předpokládanou příčinu následku a zjišťovali bychom, zda by tentýž výsledek nastal, či nenastal.[12] Volili bychom při tom předpokládanou příčinu (zde očkování), nikoli jakoukoli příčinu (např. pacient byl starý a/nebo nemocný). Jak judikoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05 ze dne 1. listopadu 2007, „Abychom mohli hovořit o takovém kausálním vztahu mezi dvěma skutečnostmi, je nutné, aby skutečnost, která má být příčinou, byla nutnou podmínkou („conditio sine qua non“) toho, že se následek uskutečnil právě tak, jak se uskutečnil, tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě. Pro výsledek je příčinnou taková událost, kterou si nelze odmyslet, aniž by nutně odpadl i sám výsledek (škoda).“ Nalezená příčina, která je v příčinné souvislosti s následkem, však nemusí být jediná. Pokud je takových příčin více, stačí, že se jedná o příčinu, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění se jedná, a to o příčinu podstatnou.[13]
Příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou. To, s čím se v případě nežádoucích účinků po vakcinaci můžeme setkat a setkáváme, je újma na zdraví, která vznikla později než v době očkování, a série nepříznivých událostí následovaných tou první. Obdobnou situaci řešil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1946/2000 ze dne 24. května 2001 takto: „Pro existenci příčinné souvislosti je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.“
Nad rámec výše řešeného problému by byla z právního hlediska zajímavá i otázka, mezi kterou vakcínou a škodlivým následkem by se hledala souvislost v případě, že první dávku očkovaný dostal např. od firmy Johnson & Johnson a druhou od firmy Pfizer/BioNTech, přičemž škodlivý následek by se projevil až po použití druhé dávky. Není totiž vůbec jasné, že by se měl nežádoucí účinek přisuzovat až té pozdější vakcíně, ačkoli praxe naznačuje, že s přibývajícím počtem dávek přibývá nežádoucích účinků.[14] Pokud by nešlo jednoznačně vyloučit souvislost s první nebo druhou aplikací, jednalo by se zřejmě o případ alternativní kauzality, tedy o situaci, kdy je újma způsobená jednou nebo druhou událostí, aniž by bylo možné zjistit, kterou z nich.[15] Jaké by to mělo důsledky? V otázkách kauzality se běžně počítá se škůdci. Pro případ, že by nastala alternativní kauzalita, podle ust. § 2915 odst. 1 o. z. by byli za způsobenou škodu odpovědni oba dva potenciální škůdci. V případě odškodňování podle zák. č. 569/2020 Sb., resp. zák. č. 116/2020 Sb. by však žádný škůdce existovat nemusel. Pokud bychom však vyžadovali, aby poškozený na 100 % prokázal příčinnou souvislost mezi konkrétním očkováním a újmou, bylo by uspokojení takového požadavku nereálné, a tedy i velmi nespravedlivé.
Podobná situace by mohla přicházet v úvahu tam, kde by byla současně do jedné paže aplikovaná vakcína proti covidu-19 a do druhé vakcína proti chřipce; jen by se zde jednalo o kauzalitu souběžnou (konkurující). To znamená, že by zde působilo více podmínek nezávisle na sobě, ale ke vzniku újmy by mohlo v jejich důsledku dojít ve stejný okamžik.[16] V případě chřipky coby nepovinné vakcíny stát odpovědnost za újmu nepřevzal. V našem občanském zákoníku navíc není souběžná kauzalita výslovně řešena a muselo by se tedy nejspíš podpůrně použít ust. § 2915 o. z. Současně ani zde nemusí být konkrétní škůdce. Opět by zde tedy vznikla situace, kdy by bylo pro poškozeného prokázání příčinné souvislosti jen stěží možné.
Prokazování příčinné souvislosti v otázkách újmy na zdraví je velmi obtížné, což silně oslabuje postavení poškozeného. Toho si byl vědom Ústavní soud, když ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 ze dne 12. srpna 2008 poskytl obiter dictum (argument nad rámec nosných důvodů rozhodnutí – pozn. autorky) tohoto znění: „Podstatou lékařství je vlastně vstupovat do celého řetězce příčin a následků, do procesů, které probíhají v lidském těle, a vnějším zásahem tyto procesy ovlivňovat, měnit jejich směr, působení atd. Zásah lékaře tak vlastně sám o sobě mění „přirozený běh věcí“ v lidském těle, zasahuje do komplexních vztahů příčin a následků. I v případě aktivního jednání lékaře, který zvolí určitý léčebný postup, je velmi obtížné, ba vyloučené stanovit, zda tento postup byl nade vši rozumnou pochybnost jedinou možnou příčinou škodlivého stavu…“ Ústavní soud tak navázal na svou předchozí úvahu, obsaženou v tomto usnesení, a to že „stoprocentní“ prokázání objektivní příčinné souvislosti se jeví Ústavnímu soudu jako „nereálné, neboť nedosažitelné“. Tuto úvahu Ústavní soud dále rozvíjí takto: „Vzhledem k tomu, že pojem příčinná souvislost není právními předpisy v České republice nijak definován, což ostatně zdůraznil ve svém rozsudku i nalézací soud, nic nebrání judikatuře českých soudů, aby požadavek „stoprocentně“ prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad „způsobení škody“, který by vyrovnával slabší postavení poškozených… je třeba důsledněji chránit pacientovo základní právo na tělesnou integritu a v posledku, jak dokazuje řešený případ, i právo na život, a to i skrze výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku týkajících se náhrady škody.“
Ačkoli podle právní teorie obiter dicta obecně nemají stejné normativní účinky jako nosné důvody rozhodnutí vrcholných soudů, a nalézací soudy je tedy nemusí nutně následovat, svůj argumentační význam zajisté mají. Rozhodně mohou posílit argument, že účastník řízení nabízí správné řešení právní otázky a soud se s tímto právním názorem musí vyrovnat. Pakliže „důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu nemůže být samotná skutečnost, že se soud s některými žalobními body vypořádal jen v části odůvodnění uvozené slovy „jako obiter dictum…“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 67/2008-112 ze dne 24. července 2008), dá se uvažovat o změně přístupu vrcholných soudů a je tedy otázka, zda by se s obiter dictis neměly nalézací soudy vypořádat, i když jimi není argumentováno, pokud jsou jim známa a na daný případ dopadají.
MZd však ve vztahu k poškozenému nevystupuje v pozici subjektu, který se na škodě jakýmkoli způsobem podílel, jako je tomu např. u odpovědnosti za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravy. MZd vystupuje v pozici orgánu veřejné moci, který rozhoduje o tom, zda poškozeného odškodní či nikoliv. V této souvislosti si je třeba položit otázku, zda se na rozhodování MZd o přiznání náhrady škody za újmu na zdraví po očkování nevztahuje významný ústavněprávní princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, vycházející z článku 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Obsahem tohoto principu je zákaz adresovaný orgánům veřejné moci činit něco, k čemu je zákon výslovně neopravňuje. Jinými slovy – státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Orgán veřejné moci je při rozhodování vázán hmotným právem a do rozhodování nemá zapojovat volnou úvahou, čili na subjekty, na něž norma dopadá, nemá klást vyšší požadavky než norma, kterou aplikuje. Princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí doprovází princip legální licence, zakotvený v čl. 2 odst. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 3 Listiny, podle nějž může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Při důsledném uplatnění těchto principů by podle názoru autorky nemělo být od poškozených požadováno, aby prokázali příčinnou souvislost mezi očkováním a danou újmou. Otázka je, jak by se pak vztah mezi očkováním a újmou prokazoval.
Inspiraci bychom mohli hledat v přístupu zvoleném v jiných zemích. Benevolentnější požadavky mají v Rakousku a ve Švýcarsku, kde se prokazuje převládající pravděpodobnost. V Anglii pak stačí prokázat, že je pravděpodobnější, že škoda nastala v důsledku tvrzeného protiprávního jednání.[17] V Německu se uplatňuje tzv. odlehčení důkazního břemene, což znamená, že postačí takový stupeň jistoty, který je způsobilý umlčet pochybnost rozvážného, svědomitého a zkušeného posuzujícího, aniž by je nutně zcela vyloučil.[18]
Jak bylo výše uvedeno, jak zák. č. 116/2020 Sb., tak zák. č. 569/2020 Sb. o prokazování vztahu mezi očkováním a újmou na zdraví mlčí. Proč by tedy nemohlo k požadování náhrady újmy postačit tvrzení o souvislosti ze strany poškozeného, pokud by zde existovala nějaká míra pravděpodobnosti? Pak by k uhrazení újmy měla postačit nemožnost MZd tuto tvrzenou souvislost vyvrátit. Vždyť MZd v otázkách odškodňování podle zák. č. 116/2020 Sb. a zák. č. 569/2020 Sb. nevystupuje jako škůdce, nýbrž jako garant toho, že dané očkovací látky ani aplikace očkování nezpůsobí nežádoucí účinky, přesně jak uváděl ministr Blatný na přelomu roku 2020 a 2021.
Pokračování článku si můžete přečíst zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Bizarní pře o znásilňování Čechů vakcínami. Očkování proti covidu uhradí pojišťovna, 4. 12. 2020, https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-koronavirus/663028/bizarni-pre-o-znasilnovani-cechu-vakcinami-ockovani-proti-covidu-uhradi-pojistovna.html či Očkování proti koronaviru bude v Česku „zdarma“ z pojištění. Stát slíbil odškodnění, 4. 12. 2020, https://www.byznysnoviny.cz/2020/12/04/ockovani-proti-koronaviru-bude-v-cesku-zdarma-z-pojisteni-stat-slibil-odskodneni/ (dostupné 19. 4. 2022).
[2] Vyhl. č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem.
[3] Vyhl. č. 466/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 537/2006, o očkování proti infekčním nemocem.
[4] Vyhl. č. 21/2022 Sb., kterou se mění vyhláška č. 537/2006, o očkování proti infekčním nemocem.
[5] Zákon č. 569/2020 Sb., o distribuci léčivých přípravků obsahujících očkovací látku pro očkování proti onemocnění covid-19, o náhradě újmy způsobené očkovaným osobám těmito léčivými přípravky a o změně zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
[6] V případě osob v tomto textu označených písmenem se jedná o reálně existující žadatele o odškodnění.
[7] Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava. Sagit, 2012, str. 53.
[8] Vyhl. č. 483/2021 Sb., o následcích povinného očkování.
[10] Viz sněmovní tisk 451/0, https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=451&CT1=0 (dostupné 19. 4. 2022).
[11] V daném případě se jednalo o objektivní odpovědnost za škodu způsobenou přístrojem, který byl použit odpovědnou osobou při plnění jejího závazku podle § 421a zák. č. 40/1964 Sb., podle stávajícího o. z. absolutní objektivní odpovědnost za výsledek tam, kde je újma na zdraví způsobena povahou použité věci neexistuje (pozn. autorky).
[12] Bezouška, P. In: Hulmák, M. et al. Občanský zákoník: komentář VI, Závazkové právo: zvláštní část. Praha. C. H. Beck, 2014, str. 1552.
[13] Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2007. str. 41.
[14] Shimabukuro, T., Vaccine Safety Team, CDC COVID-19 Vaccine Task Force. COVID-19 Vaccine safety updates. Advisory Committee on Immunization Practices, 23. 7. 2021, https://www.cdc.gov/vaccines/acip/meetings/downloads/slides-2021-06/03-COVID-Shimabukuro-508.pdf (dostupné 20. 4. 2022).
[15] Koziol, H. Harmonisation and Fundamental Questions of European Tort Law. Vienna. Jan Sramek Verlag, 2017, str. 99.
[16] Bezouška, P. In: Hulmák, M. et al. Občanský zákoník: komentář VI, Závazkové právo: zvláštní část. Praha. C. H. Beck, 2014, str. 1553.
[17] Doležal, A., Doležal, T. Problematika prokazování příčinné souvislosti v medicínsko-právních sporech. Právník 6/2013, https://www.ilaw.cas.cz/upload/web/files/pravnik/issues/2013/6/Dolezal_6_2013.pdf (dostupné 21. 4. 2022).
[18] Hamanova, L. Prokazování příčinné souvislosti ve sporech o náhradu škody na zdraví způsobenou postupem lékaře „non lege artis“. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2011, roč. 1, č. 1 in Doležal, A., Doležal, T. Problematika prokazování příčinné souvislosti v medicínsko-právních sporech. Právník 6/2013. https://www.ilaw.cas.cz/upload/web/files/pravnik/issues/2013/6/Dolezal_6_2013.pdf (dostupné 21. 4. 2022).
Diskuze k článku ()