Zahraniční exkurz dokazuje, že odkaz byl a je tradičním institutem dědického práva, který umožňuje rozšířit prostor pro uplatnění autonomie vůle zůstavitele. Dále je zkoumána úprava odkazu v současném občanském zákoníku. Jsou analyzovány jednotlivé aspekty odkazu, které souvisí s uplatněním autonomie vůle. Autor dochází k závěru, že bez možnosti zřídit odkaz by autonomie vůle zůstavitele nebyla úplná a že občanský zákoník otevírá v rámci právní úpravy odkazu velmi široký prostor zůstaviteli pro další druhy dispozic. Teprve možnost povolat vedle dědice (tedy univerzálního nástupce) také odkazovníka, který neodpovídá za dluhy zůstavitele, činí uplatnění zásady autonomie vůle v dědickém právu vskutku komplexní. Zároveň je poukázáno na skutečnost, že jiné řešení ani není možné, hlásí-li se současná koncepce občanského zákoníku k antropocentrickému pojetí soukromého práva, tj. k pojetí, jehož ústředním motivem je respekt ke svobodě jednotlivce a k jeho přáním.
"Legatum itaque est donatio quaedam defuncto relicta, ab haerede praestanda."[1]
Obecně
Pro soukromé právo je typický respekt k člověku jako ke (svobodnému) individuu.[2] Současný občanský zákoník (o. z.) z této premisy samozřejmě rovněž vychází, jiné řešení není ani možné. Vždyť na myšlence přirozených práv a z ní pramenící svobody člověka stál již hlavní inspirační zdroj současného občanského zákoníku, totiž Všeobecný občanský zákoník rakouský z roku 1811 (ABGB).[3] A za druhé, avšak v neposlední řadě, je takové řešení nevyhnutelné také z pohledu současného chápání základních lidských práv a svobod, které je v našem právním řádu vyjádřeno především v ústavním pořádku ČR.[4] Současný občanský zákoník je tak logicky vybudován antropocentricky a jeho hlavním a základním tématem je člověk (jako svobodný jedinec) a jeho zájmy. "Projekcí ústavní zásady respektu k přirozenosti lidské svobody je civilistická zásada autonomie vůle. Na ni klade nový zákoník velký důraz a respektuje, že svobodně projevená soukromá vůle má pro soukromý život klíčový význam."[5]
Autonomie vůle, jako svoboda otevírající každému jednotlivci široké pole pro uspořádání vlastních právních poměrů, má v oblasti majetkové tradičně tři hlavní projevy: jedná se o svobodu vlastnickou, testovací a smluvní.[6] Tyto svobody se někdy uskutečňují na sobě nezávisle (např. cestující uzavře smlouvu o své přepravě o určitém obsahu, užívaje tak jenom své svobody smluvní), jindy spolu v konkrétním případě úzce souvisí (např. vlastník se rozhodne v rámci své vlastnické svobody svou věc zcizit, což učiní smlouvou, ohledně níž bude těžit ze svobody smluvní). Mezi svobodou testovací a svobodou vlastnickou můžeme rovněž spatřovat obdobnou úzkou souvislost. Zatímco za přispění svobody smluvní disponuje vlastník se svým vlastnictvím inter vivos, svoboda testovací mu umožňuje činit tak mortis causa.
Ve výrazu "svoboda testovací" odráží se samozřejmě výraz "testament", jemuž byl tradičně přisuzován význam "poslední vůle, pořízení, závěť".[7] V této definici jsou tak v jedno postaveny hned tři pojmy, a to (poslední) vůle, (poslední) pořízení a závěť. V důsledku tohoto obecného vymezení široká veřejnost mnohdy nerozlišuje mezi a) projevem vůle obsahujícím dispozice mortis causa, který na sebe může - ale nemusí - vzít podobu právního jednání, b) posledním pořízením, které je právním jednáním, jež může být trojího druhu a c) závětí, která je právě jedním z oněch tří druhů posledního pořízení, a to vedle dědické smlouvy a dovětku.[8] Pořízení pro případ smrti jsou tedy tři, a co je důležité, všechny jsou výronem testovací svobody. Jinak řečeno: výraz testovací svoboda je třeba chápat široce, nikoliv úzce, pouze v návaznosti na závěť, tedy testament v úzkém slova smyslu. A zde konečně vystupuje účel této stati, kterým je demonstrovat, že také institut odkazu může výrazně přispět k naplnění zůstavitelovy základní autonomie, totiž disponovat svým majetkem dle libosti nejen za života, ale také pro případ své smrti.
Institut odkazu je tradičně vymezován jako "přímé poskytnutí osobě třetí posledním pořízením, pokud nejde o povolání k posloupnosti universální".[9] V uvedené definici jsou obsaženy tři znaky. Za prvé, odkazu je imanentní stanovení povinnosti, a to povinnosti něco přímo poskytnout. Tato povinnost stíhá osobu odkazem obtíženou. Za druhé jde o znak formální, neboť tato povinnost musí být součástí určitého právního jednání, a sice posledního pořízení (tj. závěti, dědické smlouvy či dovětku, srov. výše). A konečně třetí znak je negativní, vymezuje totiž, že ono přímé poskytnutí nemá být projevem univerzální sukcese.
Obecná charakteristika odkazu je v předchozím odstavci podána povýtce obecně a jednotlivé znaky budou předmětem hlubšího zkoumání dále v textu. Definice podaná úvodem však má posloužit především k osvětlení vztahu institutu odkazu a zásady (testovací) autonomie vůle a zde právě se definice co nejobecnější jeví jako nejvhodnější. Ukazují se v ní totiž v nejobecnější míře soukromoprávní instituty, s nimiž je institut odkazu spojen, či lépe, z nichž jako ze svého zdroje, vyvěrá. Nejde totiž pouze o právo dědické, s nímž je institut odkazu zejména spojován (srov. zejména druhý a třetí znak), ale jde také o rozměr obligační (srov. první znak). Z uvedené definice je zároveň zřejmé, že pokud jde o dědické právo, je institut odkazu vymezován v návaznosti na další instituty dědického práva (zejména poslední pořízení a univerzální sukcese). Z toho plyne, že institut odkazu je obtížně myslitelný bez existence institutů jiných (ve vztahu k němu institutů základních), na nichž je jeho existence vystavěna. Odkaz tedy patří k pokročilým nástrojům dědického práva, jehož účelem je postihnout ty případy, k jejichž řešení nejsou ony základní instituty samy o sobě vhodné, kde je naopak žádoucí "nadstavbové" zapojení obligační konstrukce mezi příslušnými osobami, totiž mezi osobou odkazem obtíženou a odkazovníkem. Institut odkazu se tedy z tohoto pohledu jeví jako projev plně rozvinutého chápání dědického práva.
Vývoj institutu
Římské právo
Otázku, jak naložit se jměním zemřelého po jeho smrti, řešila již nejstarší lidská společenství. O právu dědickém pak můžeme mluvit od doby, kdy se vyvinula pravidla určující, jaké osoby jsou povolány převzít hodnoty zachované zde po zemřelém. V primitivnějších dobách, při jednoduchém a nekomplikovaném způsobu života, panuje princip nevyhnutelné posloupnosti členů rodiny, jako zbytek společného vlastnictví rodinného, závěť není neznáma. Pozdějším dobám s rozmanitějším životem přiměřenější je princip pořizovací volnosti.[10]
Institut odkazu byl znám již starověkému římskému právu. Je obecně známou skutečností, že dědické právo starověkého Říma bylo na mimořádně vyspělé úrovni, takže nepřekvapí, že již v době Zákona dvanácti tabulí je institut odkazu znám a používán.[11] Již v tomto období se totiž ukazovala potřeba sociálně a existenčně zabezpečit osoby, které z nějakého důvodu nedědily, nebyly tedy univerzálními sukcesory v práva a povinnosti zemřelého. Jestliže se univerzální sukcese[12] nejevila ke zhojení těchto případů vhodná, nezbylo tedy, než konstruovat právní institut, který daného cíle dosáhne jinak, tj. sukcesí singulární.[13] Tímto institutem byl právě odkaz (legatum). Plnil úlohu úkonu mortis causa, díky kterému mohl zůstavitel určitou jednotlivost vyčlenit z masy majetku, který přecházel v rámci univerzální sukcese na dědice a podřídit jej režimu sukcese singulární.[14] Šlo o jednostranné právní jednání, zřízené předepsanou rozkazovací formou v testamentu (od dob principátu též v kodicilu testamentem potvrzeném), kterými zůstavitel poskytuje někomu na případ své smrti majetkový prospěch k tíži svého dědictví.[15]
Pro větší přehlednost lze zhuštěnou definici rozložit na jednotlivé pojmové znaky:
1) Jedná se o sukcesi singulární, tj. o režim odlišný od sukcese univerzální.[16]
2) Odkaz zatěžuje dědictví (delibatio hereditatis), nemůže jej tedy přesahovat.
3) Účelem odkazu je obmyšlení odkazovníka (legatář, legatarius, též poctěný, honoratus), nikoliv potrestání (poenae nomine relictum) dědice odkazem obtíženého (oneratus).
4) Odkaz je jednání bezplatné (donatio testamento relicta), které přináší obmyšlenému určitý majetkový prospěch.
Odkazy, které by se těmto základním znakům protivily (např. nepřinášely majetkový prospěch, sledovaly pouze potrestání dědice atd.), byly neplatné.[17]
Zároveň se rozeznávaly různé druhy odkazu. Legatum per vindicationem bylo možno zřídit pouze ohledně těch věcí, které měl zůstavitel v kviritském vlastnictví (a to jak v době zřízení odkazu, tak v době smrti). V okamžiku, kdy dědic nabyl dědictví, nabýval eo ipso odkazovník k věcem mu odkázaným vlastnického práva přímo ex iure Quiritium. Postavení odkazovníka tak bylo mimořádně silné - jako vlastník ex iure Quiritium byl proti komukoliv chráněn mocným nástrojem, který představovala vindikační žaloba.
Legatum per damnationem liší se od prvně uvedeného v tom smyslu, že zde nevzniká odkazovníku přímo kviritské vlastnictví. Je tomu tak proto, že v případě tohoto druhu odkazu se dědici ukládá určitá povinnost spočívající typicky v nějakém facere (konání) či dare (dání). Odkazovníku zde nesvědčí vindikační žaloba, nýbrž nárok obligační. To se může jevit jako určitá nevýhoda, jako oslabení pozice odkazovníka, kterému nesvědčí vindikační žaloba, ale "pouhá" actio ex testamento (stricti iudicii). Tato nevýhoda je ovšem vyvážena skutečností, že předmětem tohoto druhu odkazu mohlo být vše, co mohlo být předmětem platné obligace (hmotné věci zůstavitele, dědice, třetích osob i věci dosud neexistující, pohledávky či jiné nehmotné věci, jednání atd.). Předmět tohoto druhu odkazu byl tedy podstatně širší. To lze nepochybně považovat za výhodu oproti prvně uvedenému druhu odkazu, což platí zvláště z pohledu zde sledované autonomie vůle - zůstaviteli se dostává daleko větší prostor pro možné dispozice mortis causa než v případě legátu vindikačního.
Dalším druhem bylo legatum sinedi modo. Shoda s odkazem damnačním spočívala v tom, že i v tomto případě se jednalo o obligační povinnost dědicovu. Rozdíl však spočíval v obsahu povinnosti. Nešlo totiž o povinnost k facere či dare, nýbrž k pati, tedy ke strpění. Dědic odkázanou věc na odkazovníka nepřeváděl (jako u odkazu damnačního), byl pouze povinen strpět, aby si ji odkazovník sám vzal. Tím tedy odpadá požadavek na formální převod, zároveň se tím však zužuje okruh věcí, které je možno tímto druhem odkazu odkázat (musí tu jít o věci, které má v době smrti zůstavitel či dědic ve svém majetku).[18]
Posledním typem odkazu bylo legatum per praeceptionem. Nazírání na tento typ odkazu se lišilo podle jednotlivých myšlenkových směrů. Výraz "praecipuum" chápali Sabiniani jako "praecipuum sumito", tedy volně řečeno "vezmi nejdříve". Podle jejich názoru měl být tento typ odkazu užíván v situacích, kdy měl být vedle dědictví zanechán některému z dědiců ještě zvláštní majetkový odkaz (praecipuum). Předmětem odkazu tak mohla být pouze věc náležející zůstavitelovi a dědic (a zároveň odkazovník) se jí mohl domáhat žalobou při rozdělení pozůstalosti (actio familiae erciscundae). Naproti tomu Proculiani tento typ odkazu posuzovali jako odkaz vindikační a zastávali názor, že není omezen pouze na osoby, které jsou zároveň dědici, nýbrž že je možno takto odkázat i osobě, která dědicem není (extraneus).[19]
Z uvedeného přehledu plyne, že nejširší prostor pro uplatnění autonomie vůle zůstavitele poskytoval legát damnační, když nebyl omezen pouze na věci v kviritském vlastnictví (jak tomu bylo u legátu vindikačního) a mohl znít také na facere. Rovněž legatum sinedi modo jeví se ve srovnání s legátem damnačním z pohledu autonomie vůle jako omezenější, když je limitován pouze na věci, které má v době smrti zůstavitel či dědic ve svém majetku. Konečně legatum per praeceptionem, je-li chápán pohledem Sabiniánů, rozšiřuje volnost zůstavitele v tom směru, že umožňuje učinit jednu a tutéž osobu jak dědicem, tak i odkazovníkem. Je-li ovšem tento typ legátu chápán pohledem Proculianů, pak o něm platí vlastně totéž, co bylo zde uvedeno o legátu vindikačním.
Institut odkazu byl ovšem výdobytkem ius civile. Tam, kde nebylo možno podle ius civile pořídit platný odkaz, používalo se neformální prosby. Tato prosba nebyla formulována pomocí slov s právním významem (civilia verba), nýbrž formou žádosti, prosby (precative). Jednání mohlo mít formu ústní i písemnou (typicky dopis). Původně byla taková prosba závazná pouze morálně, nikoliv však právně. Obsahem prosby byl - stejně jako u legata - závazek, aby dědic určitou věc převedl na třetí osobu. Právní závaznosti se tomuto typu odkazu dostalo za císaře Augusta. Nejprve šlo o poskytnutí pomoci při vynucení v jednotlivých případech, později se ochrana poskytovala již obecně. Tento typ odkazu se nazýval fideikomis (fideicommissum).[20] Neformálnost, respektive větší svoboda, která byla od počátku s fideikomisem spojena,[21] poskytovala pro uplatnění autonomie vůle další prostor.
Již v době Zákona dvanácti desek se uplatňovala mimořádně široká obecná svoboda testátorovy vůle, jak naložit se svým majetkem pro případ smrti.[22] V souvislosti s již tehdy oblíbeným používáním odkazů tak mnohdy docházelo k případům, kdy byl celý zanechaný majetek vyčerpán odkazy a dědicům se již ničeho nedostalo. Proto se postupně začala uplatňovat opatření, která by měla tomuto neblahému stavu zabránit. První opatření přinesl Lex Furia (2. stol. př. n. l.), nedovolující zůstaviteli darovat pro případ smrti nebo odkázat (odkazem) více než jeden tisíc assů ve prospěch jedné osoby. V roce 169 př. n. l. stanovil Lex Voconia, že odkazy nesmí převýšit hodnotu dědického podílu. Řešení, které bylo nejúčinnější a omezilo obcházení zákona, nakonec přinesl až Lex Falcidia (40 př. n. l.). Tento zákon stanovil dodnes známou "falcidiánskou kvartu" (quarta Falcidia). Tato část - tedy čtvrtina - musela v dědictví zůstat a zůstavitel ji nemohl odkazy zatížit.[23] V roce 75 n. l. bylo toto pravidlo vztaženo také na fideikomisy (senatus consultum Pegasianum).[24]
Vzhledem k omezenému rozsahu této statě zůstaly ještě další otázky, související s odkazem v římském právu, stranou.[25] Avšak i přes omezený rozsah bylo ukázáno, že úprava institutu odkazu (v širokém slova smyslu, počítaje v to legatum i fideicommissum) byla v římském právu mimořádně propracovaná a mimořádně podrobná. Již na základě rozboru římského práva lze uvést některé závěry, které ukazují vzájemný vztah mezi institutem odkazu a autonomií vůle, jako vůdčí zásady soukromého práva. Předně se ukazuje vzájemná podmíněnost uplatnění zásady autonomie vůle a dědického práva vůbec. Tam, kde by nebylo dědického práva, nebylo by ani prostoru pro uplatnění autonomie vůle. Teprve v rámci ustanovení dědického práva lze pro uplatnění autonomie vůle určitý prostor vymezit. Nejen tedy, že institut odkazu není myslitelný bez uplatnění zásady autonomie vůle v dědickém právu, institut odkazu představuje zároveň její další - a to zásadní - rozšíření. Možnost uplatnění autonomie vůle zůstavitele v rámci ovlivnění osudu jeho majetku po smrti je tu násobena. Nejen, že je zůstaviteli volno, zda určitou osobu ustanoví svým univerzálním nástupcem, může nad to tuto osobu zavázat k tomu, aby určité jednotlivosti vydala osobě třetí. Autonomie vůle se zde tedy projevuje mimořádně silně, hned v několika aspektech: 1) určení, kdo bude univerzálním nástupcem; 2) zda bude zavázán určité jednotlivosti vydat osobám jiným; 3) o jaké kusy majetku se bude jednat; 4) jaké osoby budou z odkazupoctěny, honorovány; 5) určení, kteří dědicové a případně v jakém poměru budou odkazem obtíženi; 6) možnost zatížit odkazem i odkazovníka. Přesto není autonomie vůle bezbřehá. Institutu odkazu byla určitá omezení imanentní. Tak podle toho, jaký účel se sledoval, bylo třeba zvolit patřičný druh z výše uvedených. Další omezení autonomie testátorovy vůle přistoupila později, sledujíce zákonitosti "akce a reakce". Nadužívání odkazů v důsledku znamenalo tak negativní dopady na samotné dědice, že vyvolalo potřebu téměř bezbřehou volnost zůstavitele v tomto směru přeci jen regulovat. V tomto smyslu tedy došlo na omezení zůstavitelovy vůle ohledně odkazů (respektive ohledně množství majetku, jehož se mohly odkazy týkat): celé dědictví již nebylo možno odkazy vyčerpat. Vrchol ve vývoji těchto omezení představuje čtvrtina, která nesmí být odkazy zatížena. Autonomie vůle je tu tedy omezena jednak požadavky formálními (co do volby příslušného druhu odkazu), jednak požadavky ochrany zájmů dalších osob (dědiců).
Již rozbor římského práva tedy umožňuje identifikovat hlavní aspekty vztahu mezi zásadou autonomie vůle, institutem odkazu a univerzální sukcesí.[26] Je zřejmé, že na jedné straně odkaz posiluje svobodu zůstavitelovu ohledně dispozic s jeho majetkem, na straně druhé však extenzivní výkon této svobody může vést až k oslabení pozice dědicovy coby univerzálního nástupce v majetek zesnulého. Je tedy zřejmé, že právní úprava musí zde vyvažovat dva protichůdné zájmy. Na straně jedné je třeba co nejvíce šetřit volnost zůstavitele, na straně druhé nelze připustit takové její používání, které v důsledku vyloučí hlavní princip práva dědického, totiž princip univerzální sukcese.
Středověk
Zásady staroslovanského práva se však od pojetí práva římského odlišovaly. Wocel ve svém pojednání[27] upozorňuje, že původně (v dobách nejstarších) v Čechách rodinné statky byly solidární majetností nedílných členů rodiny a zejména, že "o právu dědickém na vůli kšaftujícího založeném, o pozůstalosti, dědičném nápadu a odkazu (legatum) ve smyslu římského a německého práva aneb vedlé ustanovení našeho občanského zákonu, nemůže zde ani řeči býti".[28] Vždyť právo k dědinám příslušelo stejně všem "údům rodiny", hlava rodu ji sice držela, spravovala a zastávala, ale právě jen jménem všech členů. Staročeské dědické právo tedy spočívalo za principu rovného práva všech k rodinnému statku.[29] Posloupnost testamentární se vyvinula později dle práv cizích, posloupnost zákonní zachovala i později ráz starého řádu dědického, dokud rody byly ještě v nedílnosti a pohromadě.[30] Za příčinu opožděného rozvoje dědického práva v Českých zemích bývá označováno odúmrtní právo panovníkovo, které se uplatňovalo nejen tam, kde zůstavitel žádné potomky neměl, ale i tam, kde šlo o potomky, jejichž dědické právo se neuznávalo {šlo zejména o dcery[31]}. Při pochybných nárocích bylo třeba (v zájmu právní jistoty) sepsat závěť, jenže k té se vyžadoval předběžný souhlas panovníka. Mezi šlechtou došlo k rozvoji dědického práva (a to včetně testamentární posloupnosti) poté, co se Vladislav vzdal svých odúmrtních nároků na majetek šlechty za sebe i za budoucí české krále.[32]
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 4, 2019. Pokračování článku dostupné zde.
[1] "Odkaz je dar nařízený zemřelým, jež plní dědic." Institutiones Iustiniani, Lib. II., tit. XX, § I.; cit dle COOPER, T. The Institutes of Justinian. With Notes. 3rd edition. New-York: John S. Voorhies, Law Bookseller & Publisher, 1852, s. 154.
[2] ELIÁŠ, K. - ZUKLÍNOVÁ, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde Praha, 2001, s. 13.
[3] Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Oesterreichischen Monarchie, císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s. Srov. zejména jeho § 16 a k tomu VON ZEILLER, F. E. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der Oesterreichischen Monarchie. Erster Band. Wien - Triest: Geistingers Verlagshandlung, 1811, s. 102-103.
[4] Zejména pak srov. čl. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), podle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a dále srov. její čl. 2 odst. 3, podle nějž může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
[5] ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 10.
[6] Srov. např. DVOŘÁK, J. - ŠVESTKA, J. In: DVOŘÁK, J. - ŠVESTKA, J. - ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 34.
[7] Srov. HAVRÁNEK, B. - ŠMILAUER, V. - ZÍSKAL, A. (eds). Příruční slovník jazyka českého. Díl VI. T-vůzek. Praha: Československá akademie věd - SPN, 1951-1953, s. 103; rovněž v současnosti je výklad prakticky stejný, srov. "poněk. zast., ob., práv. poslední vůle, závěť, poslední pořízení", cit. dle Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Slovník spisovného jazyka českého [online]. Ústav pro jazyk český, 2011 [cit. 10. 10. 2018]. Dostupné z:
[8] Srov. § 1491 o. z., podle nějž jsou pořízením pro případ smrti závěť, dědická smlouva nebo dovětek.
[9] Srov. ROUČEK, F. Komentář k § 647. In: ROUČEK, F. - SEDLÁČEK, J. (eds). Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha: V. Linhart, 1936, s. 221.
[10] Srov. TILSCH, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Praha: Bursík & Kohout, 1905, s. 18-19. Blíže viz též FRINTA, O. Závěť (nejen) v návrhu nového OZ. Právník. 2008, roč. 147, č. 11, s. 1203 an.
[11] Srov. BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Academia, 1994, s. 172.
[12] Tj. všeobecné nástupnictví, které je již od dob římského práva chápáno tak, že dědic vstupuje do všech práv po zemřelém, nikoliv jen do panství nad jednotlivými věcmi: "Heres in omne ius mortui, non tantum singularum rerum dominium succedit." D 29, 2, 37. Pomponius 5 ad sab. Dostupné např. z:
[13] Srov. např. SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. 2. vydání. Praha: 1946, Všehrd, s. 261-262.
[14] Srov. REBRO, K. - BLAHO, P. Rímske právo. 3. vydanie. Bratislava - Trnava: Právnická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave, 2003, s. 446.
[15] BOHÁČEK, M. Nástin přednášek o soukromém právu římském II. Právo obligační. Právo dědické. Praha: nákladem vlastním, 1946, s. 175.
[16] Zde je třeba pro úplnost upozornit, že později již není odkaz chápán jako projev sukcese singulární, a to s odůvodněním, že "nejen odkazovník není bezprostředním nástupcem zůstavitelovým (takže bychom mohli mluviti nanejvýše o singulární sukcessi po dědici, nikoli po zůstaviteli), nýbrž nabývá jen obligačního nároku proti obtížené osobě na věci, které ani nemusí býti součástí pozůstalosti (např. odkaz facere nebo legatum liberationis nezakládá posloupnost)." Citováno dle ROUČEK, F. Komentář k § 535. In: ROUČEK, F. - SEDLÁČEK, J. (eds). Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha: V. Linhart, 1936, s. 23.
[17] K pojmovým znakům v podrobnostech srov. SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. 2. vydání. Praha: Všehrd, 1946, s. 313 an.
[18] BOHÁČEK, M. Nástin přednášek o soukromém právu římském II. Právo obligační. Právo dědické. Praha: nákladem vlastním, 1946, s. 175 an.
[19] LONG, G. Legatum. In: SMITH, W. A Dictionary of Greek and Roman Antiquities. London: John Murray, 1875, s. 676. Dostupné z:
[20] V podrobnostech a především k rozdílům mezi legatem a fideikomisem viz SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. 2. vydání. Praha: Všehrd, 1946, s. 319 an.
[21] MAYER, M. S. Die Lehre von den Legaten und Fideicommissen. Erste Abtheilung. Die Einleitung und die Form der Anordnung. Tübingen: Verlag der H. Laupp'schen Buchhandlung, 1854, s. 2.
[22] Srov. Lex Duodecim tabularum, tabula 5, 3: "Uti legassit super pecunia tutelave suae rei, ita ius esto." Tj. "Jak kdo ustanovil o svém majetku nebo o poručenství nad svým hospodářstvím, tak budiž po právu." Citováno dle SKŘEJPEK, M. Prameny římského práva. Fontes iuris romani. 2. vydání. Praha: LexisNexis CZ, 2004, s. 34-35.
[23] BARTOŠEK, M. Encyklopedie římského práva. 2. vydání. Praha: Academia, 1994, s. 173.
[24] BOHÁČEK, M. Nástin přednášek o soukromém právu římském II. Právo obligační. Právo dědické. Praha: nákladem vlastním, 1946, s. 184-185 a SOMMER, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. 2. vydání. Praha: Všehrd, 1946, s. 334.
[25] Především pokud jde o způsob a okamžik nabytí odkazu - to však s otázkou autonomie vůle již tak úzce nesouvisí.
[26] Z tohoto důvodu snad čtenář přijal s pochopením poněkud větší rozsah této části textu.
[27] WOCEL, J. E. O staročeském dědickém právu. Praha: tiskem Kateřiny Jeřábkové, 1861. Uvedené dílo však kromě jiného pracuje také s podvrženým textem rukopisu Zelenohorského, což sice obecně relativizuje důvěryhodnost vývodů ve Wocelově spise obsažených, avšak v této stati je pracováno pouze s vývody, které Wocel opírá o knihy Viktorina Kornelia ze Všehrd O práviech a súdiech i o dskách země České.
[28] Ibidem, s. 485.
[29] JIČÍNSKÝ, K. Vývoj českého právnictví v stručném nástinu s obzvláštním ohledem na jeho zdroje. Praha: J. G. Calve, 1862, s. 179.
[30] V podrobnostech srov. JIREČEK, H. Slovanské právo v Čechách a na Moravě. Doba druhá: Od počátku XI. do konce XIII. století. Praha: Sklad Karla Bellmanna, 1864, s. 276 an.
[31] Jejich dědické právo se uznávalo teprve od Statut Konrádových, a to jen v případě, že zůstavitel neměl mužské potomky.
[32] MALÝ, K. České právo v minulosti. Praha: Orac, 1995, s. 107 an.
Diskuze k článku ()