Co si pod pojmem rodinná domácnost představit se dozvíte v článku Rodinná domácnost manželů a její ochrana.
Ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2019 sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, Nejvyšší soud vymezil pojem rodinné domácnosti, kdy konstatoval, že zákon č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) definici rodinné domácnosti o. z. neobsahuje, lze však vyjít z definice formulované komentářovou literaturou. Podle této je rodinnou domácností (manželů) společenství tvořené manžely, případně dalšími osobami trvale spolu žijícími ve společném obydlí (obydlí manželů) a společně hospodařícími. Ve své podstatě tak Nejvyšší soud navázal na definici společné domácnosti dle občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013.
V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou, zda vznikne právo bydlení v případě, kdy se v daném bytě nenachází obydlí manželů. V daném případě bylo zjištěno, že manžel je výlučným vlastníkem bytu, ve kterém manželé žili, následně ho společně opustili a přenesli svou domácnost do jiného státu. Manželka se pak do bytu vrátila s nezletilým synem účastníků. V řízení nebylo prokázáno, že by se následně do předmětného bytu vraceli oba manželé a že v něm by byla vedena rodinná domácnost účastníků. Nejvyšší soud zdůraznil, že existence rodinné domácnosti v předmětném domě nebo bytě je jednou ze základních podmínek vzniku i trvání práva bydlení. V návaznosti to Nejvyšší soud konstatoval, že není-li byt, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující mu v něm bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové, obydlím manželů, např. v důsledku toho, že v něm není vedena rodinná domácnost, nevznikne v něm právo bydlení druhému z manželů. V tomto konkrétním případě by tak manželce svědčilo právo bydlení, pokud by v řízení bylo zjištěno, že se do předmětného bytu vrátil i manžel a tedy byt představoval opětovně obydlí manželů.
V druhém významném rozhodnutí, usnesení ze dne 24. 1. 2019, č. j. 26 Cdo 3975/2017, se Nejvyšší soud zabýval otázkou trvání práva bydlení. V posuzovaném případě měli manželé rodinnou domácnost v domě ve výlučném vlastnictví manžela, který se pak z domu odstěhoval a rodinnou domácnost opustil. Nebylo tedy pochyb o tom, že došlo k zániku rodinné domácnosti, neboť manžel opustil domácnost s úmyslem se do nevrátit a neobnovit společné soužití.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že manžel, jemuž svědčí výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, nemůže zprostit ochrany bydlení druhého manžela opuštěním rodinné domácnosti. Přitom zohlednil zejména ochranu práva bydlení upravenou v § 747 odst. 1 o. z. a účel uvedeného ustanovení, jímž je ochrana nejen bydlení manželů, ale i rodiny.
Z toho vyplývá jednoznačný závěr, že manžel s výhradním právem k domu či bytu opuštěním domácnosti a tedy jednostranným jednáním sice dosáhne zániku rodinné domácnosti a dům či byt přestane být obydlím manželů, nezanikne však právo bydlení druhého manžela vzniklé podle § 744 o.z.
Důležitou podmínkou trvání práva bydlení nadále zůstává, že předmětného domu nebo bytu, ke kterému má jeden z manželů výhradní právo, je nezbytně třeba k bydlení druhého manžela nebo rodiny. Pokud je tato zákonná podmínka splněna, nemůže být žaloba manžela s výhradním právem k domu či bytu úspěšná, neboť druhému manželovi je právo bydlení zachováno.
Poslední z významných rozhodnutí týkajících se rodinné domácnosti je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, který má zásadní význam nejen pro posuzování bydlení manželů, ale rovněž pro otázku vzniku věcných práv k nemovitostem.
Nejvyšší soud se v řízení o určení neexistence zástavního práva zabýval dosud neřešenou otázkou, a to zda a případně za jakých podmínek se manžel může dovolat neplatnosti zástavní smlouvy, kterou druhý manžel bez jeho souhlasu zřídil zástavní právo k domu nebo bytu, v němž se nachází jejich rodinná domácnost. V tomto rozhodnutí deklaroval Nejvyšší soud několik zásadních právních závěrů, které s danou problematikou souvisí.
Klíčovým je v tomto případě ustanovení § 747, dle kterého poruší-li manžel ustanovení § 747 odst. 1 o. z. tím, že bez souhlasu druhého manžela zcizí dům nebo byt, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídí právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, může se druhý manžel za podmínek uvedených v tomto ustanovení dovolat neplatnosti takového právního jednání. Námitku neplatnosti může uplatit pouze druhý manžel, neboť neplatnost je stanovena na jeho ochranu; jedná se o tzv. relativní neplatnost. Pokud by se druhý manžel neplatnosti nedovolal, považuje se toto jednání za platné.
V zákoně není výslovně uvedeno, vůči komu se oprávněný manžel může neplatnosti dovolat. V dané věci soudy prvního a druhého stupně zastávaly názor, že § 747 občanského zákoníku normuje vztahy pouze mezi manžely a dle § 747 odst. 2 o. z. se lze neplatnosti dovolat pouze vůči manželovi, nikoliv vůči třetím osobám. Nejvyšší soud však tento výklad označil za nesprávný a veškeré nejasnosti odstranil konstatováním, že oprávněný manžel uplatňuje relativní neplatnost právního jednání vůči manželovi, který toto právní jednání učinil, a vůči druhé straně právního jednání nebo jiné osobě z něho oprávněné (v předmětném případě vůči zástavnímu věřiteli).
Další otázkou rozhodnou pro závěr o možné neplatnosti zástavní smlouvy je skutečnost, zda zástavní právo spadá do okruhu právních jednání, k nimž manžel s výlučným právem nakládat s daným domem či bytem potřebuje souhlas druhého manžela. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zástavní právo je právem, jehož výkon je neslučitelný s bydlením rodiny, neboť při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy, a výkon zástavního práva spojený se zpeněžením domu, ve kterém se nachází rodinná domácnost, a vedoucí k zániku práva tento dům užívat je neslučitelný s bydlením rodiny.
Pokud je tedy uzavřena zástavní smlouva ohledně domu, v němž se nachází rodinná domácnost manželů, a oprávněný manžel se řádně dovolá neplatnosti tohoto právního jednání, nemůže zástavní právo vzniknout, neboť zástavní smlouva nemá právní účinky sledované jejími stranami. V daném případě je tak na místě určení, že zástavní právo neexistuje.
Při vyslovení těchto závěrů Nejvyšší soud vycházel kromě jiného i z toho, že ustanovení § 747 o.z. je jedním z provedení obecné zásady soukromého práva, dle které rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Rovněž zohlednil účel této normy, kterým je poskytnutí zvláštní ochrany bydlení manžela nebo rodiny před jednáním druhého manžely, které by toto jednání mohlo znemožnit, či ohrozit.
Nejvyšší soud se při posuzování existence zástavního zabýval i otázkou, zda manželu s právem bydlení lze přiznat ochranu proti zástavnímu věřiteli, který byl v dobré víře, že zapsaný vlastník dle právního stavu v katastru nemovitostí byl oprávněn zástavní právo zřídit. Přitom je nutné přihlédnout ke znění § 984 odst. o.z., dle kterého svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Tato právní úprava sleduje ochranu osob, které nabydou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit.
Nejvyšší soud však dovodil, že v posuzovaném případě se tato ochrana zástavního věřitele neuplatní. Ochrana zástavního věřitele by se uplatnila v případě, že nesoulad zápisu v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem by spočíval v rozporu mezi zapsaným výlučným vlastnickým právem jednoho z manželů k předmětným nemovitostem a skutečným stavem, podle něhož nemovitosti měly být ve společném jmění obou manželů.
Rodinná domácnost manželů nebo rodiny se však do katastru nemovitostí nezapisuje a nemůže tedy nastat nesoulad mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem. Zápis o vlastníkovi v katastru nemovitostí (tedy zda je nemovitost zapsána jako předmět společného jmění manželů nebo výlučného vlastnictví jednoho z manželů) tedy nijak nevypovídá o tom, zda se v dané nemovitostí nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny.
Toto poslední rozhodnutí má značný dopad, neboť jednoznačně potvrdilo možnost manžela s právem bydlení se úspěšně dovolat neplatnosti právního jednání druhého manžela týkajícího se předmětného bytu či domu, a to i přes ochranu nabyvatele věcného práva, který je v dobré víře v oprávnění zapsaného vlastníka věcné právo zřídit. V praxi může mít toto rozhodnutí význam zejména pro posouzení platnosti kupních smluv, kterými bylo převedeno vlastnické právo k domu či bytu, v němž se nacházela rodinná domácnost.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela odpovídá smyslu daného ustanovení, kterým je ochrana bydlení oprávněného manžela. Pokud by manžel s výhradním právem k danému domu či bytu (zejména vlastník) mohl zrušit druhému manželovi právo bydlení v předmětné nemovitosti svým jednáním bez jeho souhlasu, postrádalo by ustanovení § 747 zcela význam.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, Nejvyšší soud ve všech svých výše uvedených rozhodnutích klade značný důraz na ochranu rodinné domácnosti a manžela, kterému vzniklo právo bydlení. Je proto na místě, aby manžel s výhradním právem k bytu či domu, v němž se rodinná domácnost nachází, tuto skutečnost vždy zohlednil. Zejména by si měl uvědomit, že právo bydlení nezanikne, pokud rodinnou domácnost opustí, a že v případě právního jednání týkajícího se bytu či domu by si měl vyžádat souhlas druhého manžela.
Diskuze k článku ()