Ochrana rodinné domácnosti dle aktuální judikatury

Co si pod pojmem rodinná domácnost představit se dozvíte v článku Rodinná domácnost manželů a její ochrana.

Ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2019 sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, Nejvyšší soud vymezil pojem rodinné domácnosti, kdy konstatoval, že zákon č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) definici rodinné domácnosti o. z. neobsahuje, lze však vyjít z definice formulované komentářovou literaturou. Podle této je rodinnou domácností (manželů) společenství tvořené manžely, případně dalšími osobami trvale spolu žijícími ve společném obydlí (obydlí manželů) a společně hospodařícími. Ve své podstatě tak Nejvyšší soud navázal na definici společné domácnosti dle občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013.

V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou, zda vznikne právo bydlení v případě, kdy se v daném bytě nenachází obydlí manželů. V daném případě bylo zjištěno, že manžel je výlučným vlastníkem bytu, ve kterém manželé žili, následně ho společně opustili a přenesli svou domácnost do jiného státu. Manželka se pak do bytu vrátila s nezletilým synem účastníků. V řízení nebylo prokázáno, že by se následně do předmětného bytu vraceli oba manželé a že v něm by byla vedena rodinná domácnost účastníků. Nejvyšší soud zdůraznil, že existence rodinné domácnosti v předmětném domě nebo bytě je jednou ze základních podmínek vzniku i trvání práva bydlení. V návaznosti to Nejvyšší soud konstatoval, že není-li byt, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující mu v něm bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové, obydlím manželů, např. v důsledku toho, že v něm není vedena rodinná domácnost, nevznikne v něm právo bydlení druhému z manželů. V tomto konkrétním případě by tak manželce svědčilo právo bydlení, pokud by v řízení bylo zjištěno, že se do předmětného bytu vrátil i manžel a tedy byt představoval opětovně obydlí manželů.

V druhém významném rozhodnutí, usnesení ze dne 24. 1. 2019, č. j. 26 Cdo 3975/2017, se Nejvyšší soud zabýval otázkou trvání práva bydlení. V posuzovaném případě měli manželé rodinnou domácnost v domě ve výlučném vlastnictví manžela, který se pak z domu odstěhoval a rodinnou domácnost opustil. Nebylo tedy pochyb o tom, že došlo k zániku rodinné domácnosti, neboť manžel opustil domácnost s úmyslem se do nevrátit a neobnovit společné soužití.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že manžel, jemuž svědčí výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, nemůže zprostit ochrany bydlení druhého manžela opuštěním rodinné domácnosti. Přitom zohlednil zejména ochranu práva bydlení upravenou v § 747 odst. 1 o. z. a účel uvedeného ustanovení, jímž je ochrana nejen bydlení manželů, ale i rodiny.

Zákon89/2012 Sb. Zákon občanský zákoník

§ 747

(1) Má-li alespoň jeden z manželů právo nakládat domem nebo bytem, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, a tohoto domu nebo bytu je k bydlení manželů nebo rodiny nezbytně třeba, musí se zdržet všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit. Manžel zejména nesmí bez souhlasu druhého manžela takový dům nebo byt zcizit nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny, ledaže zajistí manželovi nebo rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením dosavadním.

(2) Jedná-li manžel bez souhlasu druhého manžela v rozporu s odstavcem 1, může se tento manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.

Zobrazit celý dokumentvčetně souvisejících dokumentů a komentářů