Platí občanský zákoník i ve facebookových diskuzích?

Následující pojednání plynule navazuje na mou předchozí sérii příspěvků, neb rozebírá případ, jehož skutkové okolnosti by mohly upoutat pozornost nejednoho čtenáře bulvárních plátků. Na jeho pozadí se Nejvyšší soud vyjadřuje k limitům svobody projevu a výkladu právní úpravy způsobů odčinění zásahu do osobnostních práv na Facebooku.

advokát ve spol. ZVOLSKÝ ADVOKÁTI s.r.o.; spolupracující redaktor
Foto: Fotolia

Buďme za takové případy rádi, neboť mohou pomoci popularizovat právo a jsou důkazem o tom, že i soudní rozhodnutí mohou skýtat poutavé čtivo. 

Skutkové okolnosti

Na facebookových stránkách Seznamu.cz byl zveřejněn odkaz na zprávu nazvanou „Chlípný doktor se zděsil“. Odkazovaná zpráva popisovala událost ze soudní síně, kde otec tří zneužitých dcer zaútočil na obžalovaného sportovního lékaře. Pod tímto příspěvkem probíhala diskuse, v jejímž rámci pan A (v projednávané věci žalobce) uvedl, že „otec jednal neprofesionálně a policie správně jednala a zakročila“. Na tento komentář zareagoval pan B (žalovaný) takto: „Barybala znám a hloupej není. Každopádně ty seš kuřbuřt a proto chápu, že se na tuto problematiku díváš, jak se díváš. Ty totiž nikdy nebudeš táta. A jestli, tak maximálně, že vykouříš mámovi. Nechápu, proč vůbec komentuješ takovýhle věci.“

Pan A cca o 20 dní později požádal Seznam.cz o smazání komentáře pana B, na což mu bylo odpovězeno, že smazáním svého komentáře by pan A smazal též veškeré reakce na něj. Příspěvek byl veřejně přístupný, neměl však celoplošnou působnost, neměl ani podobu samostatného článku, který by byl do budoucna vyhledatelný, byl pouze součástí diskusního fóra pod jedním z mnoha článků denně zveřejňovaných na jedné z mnoha internetových stránek. Diskuse se účastnilo asi 50 osob. Pan A žaluje pana B na zaplacení 80 000 Kč na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv. 

Rozhodnutí soudů

Soudy jednohlasně uzavřely, že příspěvek pana B byl nevhodný a urážlivý vůči žalobci, a že tedy představoval zásah do důstojnosti pana A. Nicméně z hlediska závažnosti a intenzity zásahu nepovažovaly za splněné předpoklady pro náhradu nemajetkové újmy v penězích stanovené § 2951 odst. 2 o. z., pročež uzavřely, že k odčinění újmy by postačovala omluva (kterou ovšem pan A nepožadoval) či soudem konstatovaný neoprávněný zásah do jeho práv. 

Podle citovaného ustanovení totiž mají soudy přiznávat přiměřené zadostiučinění v penězích toliko v případech, kdy žádný jiný způsob není s to zajistit skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. V projednávané věci přitom zásah do osobnosti pana A (objektivně) nebyl dostatečně intenzivní, a to jednak z hlediska místního – komentář neměl celoplošnou působnost, došlo k němu pouze v rámci diskusního fóra k jednomu článku, jednak z časového hlediska – komentář pana B byl smazán téhož dne, kdy o to pan A požádal. Kdyby pan A skutečně pociťoval zásah s takovou intenzitou, jak tvrdí, patrně by o smazání komentáře požádal dříve než 20 dní po jeho zveřejnění, potažmo by smazal svůj komentář, čímž by smazal i veškeré reakce na něj (včetně reakce pana B). 

Soudy rovněž zohlednily subjektivní hlediska, konkrétně pokládaly za důležité, že „zásahem nebyla podstatným způsobem snížena důstojnost či vážnost žalobce ve společnosti, neboť svou sexuální orientaci sám již dříve zveřejnil a ze stejného důvodu nemá neoprávněný zásah vliv ani na jeho postavení profesní, společenské či rodinné“.

Obecnější závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu

Dovolání pana A posuzoval dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019

Toto jeho posouzení počíná zopakováním ustálené judikatury, z níž lze syntetizovat jistou metodiku pro zjišťování, jaké zadostiučinění je přiměřené. „Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce […] Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch).“ Nejvyšší soud rovněž prohlásil judikaturu přijatou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. za přiměřeně použitelnou.

Dle dovolacího soudu „nelze přisvědčit námitce dovolatele, že je-li porušení lidské důstojnosti do značné míry subjektivní, nelze je formalizovat objektivními požadavky. Zákon v § 2951 odst. 2 o. z. stanoví, že zadostiučinění má být přiměřené. Jinak řečeno, musí být dán vztah přiměřenosti (proporcionality) mezi zásahem (deliktem) a satisfakcí. Aby soud mohl tomuto zákonnému požadavku dostát, posuzuje konkrétní skutkový stav z výše popsaných objektivních i subjektivních hledisek, na základě nichž pak dospívá k daným okolnostem přiměřenému zadostiučinění. Pouze při takovém postupu může soud naplnit ustanovení zákona a současně umožnit srovnatelnost jednotlivých případů, tedy dostát požadavku spravedlnosti rozhodnutí.“

V dovolání se pan A odvolával na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2956/2016. V tomto usnesení se dovolací soud zabýval mediálně známým sporem mezi Davidem Černým a Milanem Knížákem. První jmenovaný v pořadu České televize prohlásil o druhém, že je „nafoukanej, kriploidní čurák“. Obecné soudy přiznaly Milanu Knižákovi relutární zadostiučinění ve výši 100.000 Kč. I Ústavní soud jim dal za pravdu, když ústavní stížnost Davida Černého směřující proti jejich rozhodnutím odmítl.[1]

V nyní projednávané věci dovolatel tvrdil, že neexistuje důvod, proč by sociální síť Facebook měla mít menší vliv na jeho dehonestaci než televize, když Facebook je celosvětovým médiem s několika miliardami uživatelů, neomezuje se na Českou republiku, a může proto mít větší dopad než odvysílání urážky v televizi, a navíc je zde možné příspěvek zpětně kdykoli dohledat. Nejvyšší soud tuto argumentaci nevyslyšel, jelikož neshledal dostatečnou podobnost mezi nyní projednávanou věcí a sporem shora jmenovaných umělců. V projednávané věci sice pan B užil vulgárního výrazu evokujícího sexuální orientaci pana A, ovšem – na rozdíl od odkazovaného případu – nešlo o přímý útok a vulgární hodnocení jeho osobnosti.

„Zásah opakovaným zveřejněním pořadu v televizi (i na webových stránkách) v odkazovaném případě je pak nesporně závažnější s ohledem na celoplošnost a sledovanost televize v podmínkách České republiky než v projednávané věci, kde šlo o pouhou diskusi k článku, jíž se účastnilo okolo 50 osob, přičemž v části diskuse, obsahující příspěvek žalovaného, jich bylo ještě méně. To, že je facebook celosvětovým médiem a používá ho několik miliard uživatelů, ještě neznamená, že každá diskuse, jež se na facebooku vede, je předmětem zájmu většího počtu uživatelů, a to ani v tuzemsku a už vůbec ne v celosvětovém měřítku, neboť nelze předpokládat, že by běžný uživatel věnoval úsilí překladu obdobné diskuse, jako v projednávané věci, z češtiny do své mateřštiny. V daném případě oproti odkazované věci navíc chybí primární záměr žalovaného cíleně žalobce dehonestovat; použil sice vulgární výrazivo napadající sexuální orientaci žalobce, to však zejména v rámci emocionálně zjitřené debaty jako argument (byť zcela nevhodný) o nekompetentnosti žalobce vyjadřovat se k pocitům a počínání otce pohlavně zneužitých dětí. Projednávaná věc se pak zásadně odlišuje v možnosti poškozeného ovlivnit trvalost zásahu. Zatímco v odkazované věci poškozený takovou možnost neměl, v daném případě mohl žalobce již od zveřejnění příspěvku žalovaného požádat o jeho smazání, čemuž bylo provozovatelem webu téměř okamžitě vyhověno.“ 

Pár závěrečných slov

Dle § 82 odst. 1 o. z. má člověk, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno (zdržovací nárok) nebo aby byl odstraněn jeho následek (odstraňovací nárok); poslední z nároků (nárok na přiměřené zadostiučinění) vyplývá z ustanovení umístěného na opačném konci kodexu – již zmíněného § 2956 o. z. Existují tedy tři nároky, z nichž může vybírat osoba, do jejíž osobnosti bylo zasaženo. Jde-li o nárok na přiměřené zadostiučinění, k jeho uspokojení mohou vést několikeré způsoby – i v jejich rámci pak lze volit, přičemž provedená volba má poměrně významné procesní konsekvence, což lze demonstrovat na případu, jemuž je zasvěcen tento příspěvek.

Postup smutného hrdiny tohoto případu, pana A, nebyl z hlediska procesní taktiky příliš šťastný. Soudy obiter dictum zmínily, že pokud by pan A požadoval jiný způsob zadostiučinění, byla by jeho žaloba důvodná. Soud je nicméně vázán žalobním petitem. Soudu nezbylo, než žalobu zamítnout a pan A byl procesně zcela neúspěšný, třebaže prokazatelně utrpěl neoprávněný zásah do svých práv. Zamítnutí žaloby vedlo především k tomu, že pan A musel hradit náklady řízení v plném rozsahu. 

Právní řád je poměrně přísný a existuje celá řada drobných nuancí, na něž je třeba pamatovat. Některé z těchto nuancí pak mohou laikovi snadno uniknout. Proto existují odborníci, kteří právu zasvětili svůj život a kteří dokáží veškeré takové nuance náležitě zohlednit. Účelem těchto několika slov nemá být propagovat advokátní služby, leč poukázat na to, že existence kvalifikované právní pomoci má svůj nezpochybnitelný význam. Podobně jako nám přijde zcela normální jít s bolavým zubem k zubaři, neměli bychom se ostýchat obrátit na advokáta v případech, kdy chceme soudně uplatnit nějaký (byť na první pohled nepochybný) svůj právní nárok. Prohraný soudní spor může mít citelnější důsledky než nešikovně vytrhnutý zub.[2]


[1] Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1041/17. V tomto usnesení se objevily mj. tyto významné obecné závěry: 

a) „Ústavní soud má opakovaně za to, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustným; omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi.“

b) „Ústavní soud proto činí rozdíl mezi použitím tvrdých či ostrých výrazů, které se však opírají o kritizovaný skutkový základ a jsou přiměřené cílům kritiky, resp. kritizovaným skutečnostem, na straně jedné, a samoúčelnými vulgaritami či urážkami, na straně druhé.“

c) „Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou […] Výjimečná ingerence veřejné moci (tedy soudů v řízení na ochranu osobnosti) tak bude namístě jen při zjevně excesívní formě prezentace názorů, typicky u vulgárních projevů [...] I z judikatury ESLP přitom vyplývá, že ESLP rozlišuje mezi ironickými a provokativními výroky a samoúčelnými urážkami.

d) „[S]lovní výpady směřované ad personam by měly být chráněny méně než kritika ad rem a že musí-li veřejně činná osoba snést kritiku svého jednání, není povinna strpět bezdůvodné častování vulgarismy jen proto, že jde o veřejně činnou osobu.“

[2] Autor tohoto příspěvku není advokátem, zaměstnancem advokátní kanceláře ani příbuzným kteréhokoli z příslušníků zmíněných skupin.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články