Ochranný účel normy a jeho význam pro vymezení rozsahu odpovědnosti za škodu

Doposud byl aplikován pouze Ústavním soudem v jednom nálezu. S přijetím občanského zákoníku a recepcí německého odpovědnostního systému se však ochranný účel normy dostává i do civilního práva českého. Malá generální klauzule objevující se v § 2910 věta druhá ObčZ, na rozdíl od velké chránící pouze absolutní práva, totiž dává poškozenému nárok na náhradu škody pouze v případě, když jej a dotčené právní zájmy měl porušený zákon za úkol chránit. Text se zabývá metodologií zjišťování ochranného účelu porušené normy. Jedná se vlastně o specifický druh interpretace normy. Článek identifikuje tři základní interpretační pomůcky, a to gramatický, systematický a historický výklad. Dále pak uvádí konkrétní postup aplikace těchto interpretačních pomůcek. Po jejich analýze pak článek již přistupuje k popsání způsobu zjišťování, zda poškozený subjekt a dotčený právní zájem jsou kryty ochranným účelem porušené normy. Autorka pak závěrem konstatuje, že učení o ochranném účelu normy je nejlepším nástrojem vymezení rozsahu odpovědnosti, neboť nejlépe odpovídá požadavku právní jistoty, nicméně má být pouze základem pro vymezení rozsahu odpovědnosti, nikoli nástrojem jediným.

Úvod

Ochranný účel je vlastnost, kterou má každá norma. Každá norma byla přijata za určitým účelem. Má chránit určitý zájem. Bez toho by postrádala smysl. Ochranný účel je pak vyjádřen jako nástroj, kterým se mimo jiné vymezuje přičitatelnost škody jejímu původci, což je téma tohoto příspěvku. Ochranný účel tedy vymezuje rozsah odpovědnosti škůdce, určuje, kterým poškozeným je škůdce povinný nahradit újmu a na kterých statcích. Nejedná se však o nástroj vymezování rozsahu náhrady škody, který určuje konkrétně, jak je škůdce povinen poškozenému jeho újmu nahradit, tedy např. kolik je povinen mu zaplatit.

Ochranný účel normy není jediným nástrojem vymezení rozsahu odpovědnosti. Vedle něho zde je např. teorie adekvátní kauzality, kterou aplikují i české soudy. Dále lze využít způsob vymezení rozsahu odpovědnosti podle povahy a hodnoty chráněného majetku, důvodu odpovědnosti (zavinění, porušení standardu chování, porušení zvláštní povinnosti chránit druhé před újmou) a rozsahu běžných životních rizik. Účelem tohoto příspěvku je mj. i zkoumat efektivitu využití ochranného účelu jako prostředku vymezení rozsahu odpovědnosti, resp. jeho schopnost stanovit předvídatelněji hranice odpovědnosti.

Ochranný účel normy byl recepcí německé velké a malé generální klauzule pro odpovědnost za způsobenou škodu v BGB převzat i do českého občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Není zřejmé, z jakého důvodu byla převzata právě německá úprava, a nikoli jiná. Avšak s ohledem na to, že obdobně je odpovědnost regulována i v rakouském ABGB, jedná se tedy o určité přiblížení našim kořenům. Autorka si však není jistá, zda ti, již tento instrument zakomponovali do ObčZ, dostatečně zvážili, jakou normu z německého právního řádu přejímají, resp. co od soudců očekávají. Otázkou je, jak na tuto úpravu budou soudci reagovat, zda budou schopni a ochotni ji správně aplikovat, tedy ochranný účel normy vymezovat. Jistou naději však dává přístup Ústavního soudu.

Pokud je autorce známo, byl ochranný účel normy v českém právním řádu již minimálně jednou použit. Tím soudem, který se do těchto vod vydal, byl právě Ústavní soud. Ten ve svém nálezu konstatoval, že „teorie ochranného účelu je založena na tom, že dlužník neodpovídá za všechny následky porušení smlouvy, nýbrž jen za porušení těch zájmů, jejichž ochrana byla účelem porušené smlouvy [zvýrazněno autorem], přičemž ohledně ochranného účelu není rozhodné výslovné vyjádření smluvních stran, nýbrž to, zda tyto zájmy leží věcně ve směru a v rámci smlouvou převzatých povinností“.[1] Jednalo se sice o aplikaci ochranného účelu na smluvní odpovědnost, která je přece jen poněkud liberálnější v tomto směru, nicméně to byl první krok.

Vznik učení o ochranném účelu

Učení o ochranném účelu normy našlo svůj původ v té formě, v jaké ho známe dnes, na přelomu 19. a 20. století. Je tedy o několik let mladší než u nás aplikovaná teorie adekvátní kauzality. Vzniklo právě v důsledku zjištění, že teorie adekvátní kauzality není dostatečným prostředkem vymezení odpovědnosti za způsobení škody. Prvním soudním rozhodnutím odvolávajícím se při posuzování přičitatelnosti škody jejímu původci na ochranný účel normy byl rozsudek ve věci Gorris v. Scott z roku 1874 formulující statutory purpose doctrine.[2] Gorris si najal lodního dopravce Scotta, aby mu přepravil ovce do Velké Británie. Zákon o nakažlivých chorobách (Contagious Disease Act) nakazoval při přepravě ovce přivázat určitým způsobem tak, aby byly od sebe oddělené a nedocházelo k šíření nakažlivých chorob. Scott povinnost ovce přivázat zanedbal. Část Gorrisových ovcí pak byla smetena přes palubu. Gorris následně zažaloval Scotta na náhradu škody za ztracené ovce. Soud žalobu zamítl s tím, že „při pohledu na daný zákon je zcela zřejmé, že jeho ustanovení byla přijata se zcela jiným záměrem; nebyl zde žádný účel, přímý nebo nepřímý, chránit před takovouto újmou, nýbrž, jak je citováno v jeho preambuli, účel zákona je namířen proti možnosti, aby ovce byly vystaveny chorobám při cestě do této země“. Pokud by se Gorrisovy ovce nakazily, pak by byl Scott odpovědný za jeho škodu. Avšak v daném případě nedodržení zákonné povinnosti vedlo ke škodě, k jejíž prevenci nebyl zákon přijat.

Dnešní podoba učení – tedy formulace přesného pravidla – má dva zdroje. První zdroj je německý, lze ho nalézt přímo v BGB. Jedná se o ustanovení § 823 odst. 2 BGB, který zavedl odpovědnost za porušení normy, jejímž účelem je chránit jiný subjekt. Sám sice výslovně nestanoví odpovědnost v rozsahu ochranného účelu normy, ale od toho je již jen malý krůček. Již Protokoly k BGB upozorňovaly soudce, „jehož úkolem je zjišťovat okruh poškozených s nárokem na náhradu škody, že má povinnost z obsahu porušené normy zjistit, které zájmy má tato norma chránit“.[3] Brzy po nabytí účinnosti BGB bylo akademiky uznáno, že při odpovědnosti na základě § 823 odst. 2 BGB by měla být přiznávána náhrada jen u těch škod, před kterými měla porušená norma chránit.[4] Prvním základním rozsudkem, od něhož se dnešní podoba učení odvíjí, byl rozsudek Zemského soudu v Hannoveru z roku 1910 v případu nezletilého pomocníka v kuželkárně (Kegeljungenfall).[5] V té době platil zákaz práce mladistvých po osmé hodině večer. Čtrnáctiletý hoch zaměstnaný v kuželkárně po osmé večer odklízel kuželkové koule, při čemž byl zraněn špatně vrženou koulí. Zemský soud konstatoval, že zákaz pozdní dětské práce chrání pouze před nehodami způsobenými přílišnou únavou nebo přílišnou námahou, a tudíž je možno z porušení tohoto zákazu nárokovat pouze škody vzniklé z těchto nehod. Toto pravidlo se ujalo. Postupem času bylo uznáno, že na účel normy, která byla porušena, tedy na to, čemu měla zabránit, je nutno brát ohled i při odpovědnosti založené na § 823 odst. 1 BGB a i u dalších odpovědnostních norem.

Druhý zdroj je rakouský. Rakouský akademik Ehrenzweig toto přece jen poněkud konkrétní pravidlo pod názvem Rechtswidrigkeitszusammenhang (který je v rakouském právu často používán pro označení ochranného účelu) ve svém zásadním díle z roku 1920 pozvedl do abstraktní roviny: „Má-li porušení právního pravidla vyvolat nárok na náhradu škody, je nutno, aby toto se toto porušení dotklo právě těch zájmů, jejichž ochranu porušená norma – i kdyby jen mimochodem – zamýšlí.“[6]

V následujících letech se učení o ochranném účelu normy stalo pevnou součástí německého, rakouského a švýcarského práva civilnědeliktní odpovědnosti za způsobenou škodu. Postupem času se mu dostalo jistého uplatnění i v dalších právních řádech, i ve Spojených státech a samozřejmě i v Anglii.[7] Ochranný účel normy se pravidelně objevuje i v harmonizačních projektech jako jsou Principles of European Tort Law (PETL)[8] nebo Draft Common Frame of Reference (DCFR).[9] Později byla aplikace učení o ochranném účelu normy uznána i pro další oblasti odpovědnosti za způsobenou škodu – smluvní a předsmluvní odpovědnosti.[10]

Malá generální klauzule

Jak bylo již výše uvedeno, původně byl ochranný účel normy vyvinutý pro potřeby malé generální klauzule obsažené v § 823 odst. 2 BGB. Recepcí § 823 BGB do občanského zákoníku byl přenesen do českého právního řádu též systém velké a malé generální klauzule. Velká generální klauzule dává vždy nárok na náhradu škody způsobené protiprávním porušením absolutního práva. BGB primárně mezi chráněná absolutní práva výslovně řadí život, tělesnou integritu, zdraví, svobodu a vlastnictví. Autorka se domnívá, že mezi absolutní práva ve smyslu § 2910 věta první ObčZ by se měly řadit chráněné právní zájmy obsažené v § 2900 ObčZ (preventivní povinnost), tedy svoboda, život, zdraví a vlastnictví. Malá generální klauzule pak upravuje odpovědnost za újmu způsobenou porušením ochranného zákona (Schutzgesetz) bez ohledu na to, zda újma byla způsobena na právu absolutním či jiném. Právě proto, že malá generální klauzule zavádí odpovědnost za porušení jakýchkoli zájmů poškozeného, byla pociťována nutnost tuto odpovědnost nějakým způsobem omezit či vymezit. Tím je právě aplikace ochranného účelu normy na odpovědnost za porušení ochranného zákona.

Zákon89/2012 Sb. Zákon občanský zákoník

§ 2910

Porušení zákona

Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

Zobrazit celý dokumentvčetně souvisejících dokumentů a komentářů