Automobilové škody z pohledu aktuální judikatury Nejvyššího soudu

Na následujících řádcích si můžete počíst i o tom, jak soudy posuzují obecnější otázky, tj. jak určují výši nahrazované škody na věci za účinnosti občanského zákoníku z r. 2012.

Skutkové okolnosti případu a řízení před soudy nižších instancí

Středobodem pozornosti byl způsob určení ceny žalobcova osobního automobilu SAAB 9-3, který mu byl zničen při dopravní nehodě.[1] Žalobce požaduje pojistné plnění ve výši odpovídající rozsahu škody způsobené zničením zmíněného vozidla. Právě tento rozsah je ovšem sporný. Škůdcova pojišťovna (žalovaná) totiž uznala žalobcův nárok toliko ohledně částky 108.100,-- Kč, kterou poškozenému žalobci vyplatila. Ten si ovšem představuje, že odškodné by mělo být vyšší, a to konkrétně o částku ve výši 159.640,-- Kč, jež představuje rozdíl mezi žalobcem vyčíslenou hodnotou vozu a již poskytnutou částkou, a dále o částku ve výši 96.000,-- Kč, kterou žalobce v mezidobí vynaložil za nájem náhradního vozidla.

Žalobce se opírá o ocenění, které vycházelo z ceny, za níž se vozidla SAAB 9-3 prodávají na německém trhu. Okresní soud však tento způsob ocenění odmítl s tím, že (ani) v dané věci nelze přihlížet k německým nabídkovým cenám. Nejsou-li na relevantním trhu v Praze a ve středních Čechách prodávána vozidla daného typu (kabriolety se speciální výbavou), bylo dle soudu zapotřebí vyjít z ceny nejbližšího srovnatelného podobného sortimentu (zde Audi, BMW, Mercedes, Mercedes a Mazda v provedení kabriolet). Soud zejména akcentoval, že „nehoda se stala v Praze a že specifikem českého trhu je nízká obliba kabrioletů, což se odráží v nízké poptávce. Nelze proto vycházet z nabídkových (nikoliv realizovaných) cen v Německu, ani například v Polsku či na Ukrajině, neboť takový přístup ignorující stav na trhu by vedl k nelogickým požadavkům, jako například stanovení cen sněžného skútru v rovníkové Africe podle cen dosahovaných ve Skandinávii.“

Soud prvního stupně nevyhověl žalobě ani v části týkající se nákladů vynaložených za nájem náhradního vozidla. Ty sice lze přiznat i v případě tzv. totální škody (tj. úplného zničení věci), in concreto však tyto náklady nebyly vynaloženy účelně, neboť žalobce náhradní vůz nepotřeboval, měl totiž k dispozici několikero dalších automobilů (značky SAAB). 

Krajský soud posvětil správnost posouzení obou předmětných otázek ze strany okresního soudu.

Posouzení věci dovolacím soudem

I rozhodnutí Nejvyššího soudu se vyjadřuje k oběma shora naznačeným otázkám. Zatímco otázku týkající se nákladů na nájem náhradního vozu vyřešily nižší soudy správně,[2] ohledně otázky druhé (obvyklá cena lokálně nedostupného zboží) zastává Nejvyšší soud jiný názor. Vyslyšel dovolací argumentaci, podle níž – dováží-li se zničená věc běžně ze zahraničí – musíme za škodu vzniklou zničením takové věci považovat cenu obvyklou na tomto trhu (zvýšenou o náklady na dovoz).

Nejprve si zopakujme obecná východiska. Podle právní úpravy v o. z. se při vyčíslení skutečné škody na věci zásadně vychází z ceny věci v době poškození. Na rozdíl od předchozí úpravy však o. z. stanoví, že současně musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci – což je významná novinka, neboť díky této doušce může výše náhrady dokonce převýšit obvyklou cenu poškozené věci.[3] Při stanovení výše škody na věci a určování obvyklé ceny je tedy nutné zohlednit rovněž tuto korekci, a to tak, aby byl zachován smysl a účel ustanovení o rozsahu náhrady škody, která by měla zahrnovat všechny druhy nákladů, jimž byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s jednáním škůdce.[4] 

Nejvyšší soud rovněž připomněl ustálený judikatorní závěr, že „peněžitá náhrada úbytku způsobeného škodou na věci je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu […], nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit rozdílem mezi obvyklou cenou bezprostředně před poškozením a cenou po poškození.“

Při určení náhrady škody na věci je klíčovým pojmem tzv. cena obvyklá, kterou rozumíme cenu, za níž lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc obdobných kvalit.[5] V prostředí státem neregulovaného hospodářství je taková cena zásadně cenou tržní, která vzniká v důsledku střetávání poptávky s nabídkou.[6] Vedle toho je důležité, aby se při určení obvyklé ceny přihlíželo rovněž k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci, čímž se podtrhuje význam uvedení poškozené věci v předešlý stav, což platí i v případě, kdy tzv. naturální restituce není možná či když ji poškozený nepožaduje.

K jakému okamžiku a v jakém místě zkoumáme cenu obvyklou? Zatímco časové hledisko stanovení ceny poškozené věci vztahuje zákon k okamžiku vzniku škody, ohledně geografického vymezení v o. z. bližší vodítka nenalezneme.[7] Při posuzování této otázky tak musíme zohlednit okolnosti daného případu, přičemž vycházíme z účelu náhrady majetkové újmy. Tím je „vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, přičemž ho má být dosaženo reparací veškeré vzniklé škody“. To znamená, že poškozený má zpravidla nárok na náhradu ve výši odpovídající hodnotě zničené věci před poškozením.[8]

Dále musíme reflektovat též judikaturu Ústavního soudu, konkrétně princip plného (resp. maximálního možného) odškodnění (a to i v případě tzv. totální škody). Zde se sluší poukázat především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2942/2017, podle nějž nelze poškozeného nutit ke zjednání nápravy koupí srovnatelného automobilu v místě bydliště škůdce (či v místě nehody) a podle nějž má poškozený právo na náhradu nákladů na pořízení srovnatelného automobilu primárně tam, kde věc užíval (též např. v místě svého bydliště v zahraničí).[9]

A nyní konkretizujme shora uvedené a vraťme se k otázce vyčíslení nákladů na pořízení lokálně nedostupné věci. Při jejím řešení „nelze odhlédnout od toho, že dostupnost různých věcí […] se může výrazně lišit, některé budou prodávány ve vzdálenosti několika kilometrů od místa bezprostředního užívání věci, jiné desítky či stovky kilometrů, přičemž při zvažování rozsáhlosti regionu, ve vztahu k němuž lze uvažovat o dostupnosti typově obdobných věcí a jejich cenách, se nabízí držet se kritéria obvyklosti, tedy v jak rozsáhlé oblasti ve vztahu k místu, kde byla poškozená věc užívána, se obvykle daný typ produktu kupuje“. 

„Zatímco u běžného spotřebního zboží to bude zpravidla v řádu desítek kilometrů, věci méně časté, až vzácné, se patrně budou pořizovat z větších vzdáleností, obdobně lze nahlížet i na různé značky automobilů v závislosti na modelu a výbavě. […] Pomyslnou dělicí čáru oblasti, v rámci níž lze zvažovat dosažitelnost adekvátní náhrady za zničenou věc, nelze bez dalšího klást na hranice České republiky, již s ohledem na to, že jednotný evropský trh s volným pohybem zboží, služeb a osob umožňuje realizovat koupi i v rámci zemí Evropské unie. Je možné očekávat, že kupující budou zpravidla preferovat takovou variantu místa obstarání dané věci, která je pro ně nejpříznivější jak z hlediska ceny, tak jiných relevantních okolností – zejména vzdálenosti, jazykové bariéry, dopravního spojení, souvisejících služeb apod.“

Nejvyšší soud sice pochválil soudy za to, že se zaměřily na cenu realizovanou, nikoli toliko nabízenou; uzavřel však, že úvahy soudů, podle nichž – pokud se vozidla určitého provedení na českém trhu neobchodují – určí se obvyklá cena podle ceny jiných továrních značek vozidel v tuzemsku bez patřičného zohlednění přeshraničních možností ve vztahu k témuž modelu vozidla, nebyly správné.

S argumentací okresního soudu ohledně sněžných skútrů (arg. ad absurdum) se dovolací soud vypořádal následovně: „I v kontextu se zákonem formulovaným předpokladem průměrného rozumu svéprávného člověka a schopnosti jej využívat při zachování běžné péče a opatrnosti, které od něj může každý v právním styku důvodně očekávat (§ 4 o. z.), lze považovat za rozumnou a opodstatněnou snahu poškozeného opatřit si jako náhradu za zničené vozidlo raritního typu či provedení jiné vozidlo téhož typu zhruba stejných vlastností, a to případně i v blízkém zahraničí. Nesmí samozřejmě jít o výjimečně složitou transakci z hlediska organizace a nákladů, které by nepřiměřeně zvyšovaly výdaje spojené s obstaráním náhrady za zničenou věc natolik, že by již nebylo možno hovořit o účelných nákladech na nahrazení funkce původní věci.“

Sumarizace

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že při určení obvyklé ceny vozu pořízeného v zahraničí, který je v místě a čase dopravní nehody neobvyklý (nedostupný), musíme zohlednit rovněž možnosti přilehlého zahraničního trhu, pakliže reálně funguje přeshraniční obchod se zbožím tohoto typu. Reparace totální škody v podobě přeshraničního nákupu, není-li tato spojena se zjevně neúčelnými či účelově nadhodnocenými náklady (koupě sněžného skútru v rovníkové Africe), lépe reflektuje zákonný požadavek maximálního možného přiblížení se obnovení stavu před poškozením. Může se proto stát, že obvyklá cena poškozené věci bude zjištěna podle cen realizovatelných v zahraničí. Závěry přijaté ve vztahu k automobilům lze samozřejmě v přiměřeném rozsahu vztáhnout i vůči ostatním věcem.

Škody spočívající ve zničení automobilu bývají poměrně častým předmětem rozhodování ze strany českých vysokých soudů. Nejvyšší soud dostal již několik možností vyjádřit se k výkladu a aplikaci o. z. na případy, v nichž došlo právě k poškození motorového vozidla. Tento příspěvek přináší – na pozadí dalšího poutavého judikatorního příběhu – přehled nejvýznamnějších závěrů, k nimž dovolací soud ve vztahu ke škodám na automobilech v poslední době dospěl. S drtivou většinou těchto závěrů se ztotožňuji, přičemž kvituji zejména z nich patrný trend spočívají v akcentu na maximální možnou náhradu způsobených újem, který by snad mohl být vystihnut tak, že by soudy měly usilovat o to, aby v ruce poškozeného zůstávala co nejmenší část černého Petra (tj. aby se situace poškozených poté, co dojde k jejich odškodnění, nejvyšší možnou měrou blížila jejich situaci před vznikem újmy). Zároveň se opět potvrdilo, že úřední deska Nejvyššího soudu je takřka bezednou studnicí zajímavé a inspirativní četby.

---