Německé rodinné právo IV – úprava péče o nezletilé dítě

Právní prameny

Úprava péče o nezletilé dítě podle německého práva se hmotně-právně řídí § 1626 a násl. zákona Bürgerliches Gesetzbuch („BGB“), procesně pak § 151 a násl. zákona Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit („FamFG“); subsidiární aplikace zákona Zivilprozessordnung („ZPO“) se v dané věci nepoužije, viz § 113 odst. 1 FamFG.

Účastníci řízení

Účastníky řízení o úpravu péče jsou oba rodiče a dítě zastoupené jednak orgánem sociálně-právní ochrany dětí (Jugendamt), jednak dalším procesním zástupcem dítěte (Vefahrensbeistand), jehož úkolem je podobně jako úkolem Jugendamtu provádět místní šetření v bydlišti dítěte, vést rozhovory s oběma rodiči, zjišťovat názor dítěte a snažit se o uzavření dohody.

Společná vs. výlučná rodičovská péče

Narodí-li se dítě sezdaným rodičům anebo učiní-li rodiče k takovému dítěti souhlasné prohlášení, náleží rodičovská péče oběma rodičům (společná péče - gemeinsame Sorge). Narodí-li se dítě nesezdané matce a není zde otce, který by učinil souhlasné prohlášení o otcovství, popř. přenese-li soud společnou péči na jednoho z rodičů, hovoříme o tzv. alleinige Sorge, tj. výlučné rodičovské péči, resp. odpovědnosti.

Pojem „péče“ v českém a německém pojetí

Německý pojem „elterliche Sorge“ je širším pojmem než „péče“ dle českého právního řádu; jeho ekvivalentem v českém právním řádu by byla spíše „rodičovská odpovědnost“. Pojem „elterliche Sorge“ tedy zahrnuje faktickou péči o dítě (Fürsorge), zastupování dítěte, správu jeho majetku, péči o zdraví, výchovu, vzdělání a dále rozhodování ve významných záležitostech nezletilého dítěte (zejména určení místa bydliště, školy a rozhodování o zdravotních zákrocích).

Jelikož pojem „Sorge“ zahrnuje více oprávnění než „péče“ v českém právním řádu, musí být překonána daleko vyšší hranice rozporů mezi rodiči, aby soud rozhodl o změně společné rodičovské péči na výlučnou rodičovskou péči jednoho z rodičů, resp. o přenosu rodičovské péče výlučně na jednoho z rodičů.

K tomuto dochází v případech, kdy to vyžaduje nejlepší zájem dítěte a kdy schopnost rodičů vzájemně komunikovat a dohodnout se na podstatných záležitostech dítěte (např. přihláška do základní školy, volba způsobu trávení volného času, určení výchovného stylu, rozhodování o zdravotních zákrocích) je natolik narušena, že je k tíži dítěte, aby ke každému jednotlivému rozhodnutí bylo potřeba shody obou rodičů.

Jelikož takto vysoké intenzity ve všech oblastech rodičovské péče není ve většině případů dosaženo, ponechávají si rodiče zpravidla i po rozvodu společnou rodičovskou odpovědnost (gemeinsame Sorge), s tím, že pokud dlouhodobě není možné pro oba rodiči nalézat kompromisy, dochází zpravidla k podání návrhu na přenos pouze některé z oblastí rodičovské odpovědnosti výlučně na jednoho rodiče (Übertragung des Teilbereichs der elterlichen Sorge). Nejčastěji se jedná o právo určit obvyklé bydliště dítěte (Aufenthaltsbestimmungsrecht), kdy toto právo je přeneseno výlučně na jednoho rodiče do budoucna, tj. i pro všechny případy neshod rodičů v budoucnu.

Česká právní úprava je v tomto ohledu odlišná. Je-li totiž dítě svěřeno do výlučné péče jednoho z rodičů, i tak je k rozhodování o významných záležitostech dítěte (nejčastěji volba místa bydliště a vzdělávacího zařízení) potřeba souhlasu obou rodičů, a nesouhlasí-li jeden z nich, pak soud pro konkrétní případ rozhoduje o nahrazení souhlasu tohoto rodiče.

Kdo dostane dítě do péče?

Nyní se pojďme podívat na faktory, které bere soud v potaz, když rozhoduje nejen o úpravě péče (Sorge), ale i o úpravě styku (Umgang), skrze který německá rozhodovací praxe upravuje nejen to, co v českém právním prostředí nazýváme jako „klasický styk“ nebo „rozšířený styk“, ale i to, co české právo zná pod pojmem střídavá péče, ať již symetrická či asymetrická.

Těmito faktory jsou zejména vazby dítěte k tomu kterému rodiči, schopnost kooperace rodičů (jejíž absence v zásadě vylučuje možnost střídavé péče, i když střídavou péči lze podle německé judikatury soudem nařídit i proti vůli rodičů, je-li to v nejlepším zájmu dítěte), podporování dítěte (co se týká zájmů dítěte a jeho rozvoje a vzdělání), kontinuita (tedy snaha zachovat u dítěte „status quo“ a nevystavovat ho náhlým změnám), výchovné kompetence rodičů a konečně přání dítěte.

O nás bez nás, anebo respekt k přání dítěte?

V čem je německá rozhodovací praxe zásadně odlišná od té české, je to, že výslech dítěte, resp. „zjišťování přání dítěte“ soudem je naprosto standardní záležitost, a to již od útlého věku dítěte. Tedy dítě je v německém rodinně-právním řízení vyslechnuto orgánem sociálně-právní ochrany dětí, procesním zástupcem dítěte (Verfahrensbeistand), poté samosoudcem rozhodujícím v prvním stupni, a je-li podána stížnost proti usnesení soudu prvého stupně, tak i senát nadřízeného soudu.

Názoru dítěte je pak zpravidla přisuzována velká váha. Samozřejmě běžnou přítěží při rozhodování soudu je, že vůle nezletilého dítěte bývá málokdy zcela svobodná, nezatížená přáním či manipulací ze strany jednoho či druhého rodiče, ale to nezbavuje soud povinnosti zjišťovat, zda je přání dítěte i přesto z převážné části autentické a zda je v souladu s jeho zájmy. V české rozhodovací praxi opatrovnických soudů se nám o tomto bohužel může pouze zdát.

Procesní zásady

Řízení o úpravě péče či styku je vedenou zásadou vyšetřovací (Amtsermittlungsgrundsatz), na rozdíl např. od řízení o úpravě výživného na nezletilé dítě vedeného zásadou dispoziční (Dispositionsmaxime). Soud tudíž není vázán důkazními návrhy účastníků, nýbrž může provést i důkazy nad rámec těchto návrhů, neplatí zde zásada koncentrace řízení pro uplatňování tvrzení a důkazů (nové tvrzení a důkazy lze tedy uplatnit i v odvolacím řízení), soud může nařídit oběma rodičům povinnou účast na jednání pod hrozbou pořádkové pokuty a žádný z účastníků zpravidla nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Asi jediným prvkem sporného řízení je zachování poplatkové povinnosti ve vztahu k soudu, kdy účastníci jsou povinni zpravidla se na soudním poplatku podílet napůl.

Opravné prostředky

Proti usnesení soudu ve věci samé je možné podat stížnost (postačí blanketní, bez odůvodnění) ve lhůtě 1 měsíce od doručení usnesení a v celkové lhůtě 2 měsíců od doručení usnesení je nutno ji pak odůvodnit. O stížnosti rozhoduje nadřízený soud, kterým je místně příslušný Oberlandesgericht.

Samotná stížnost (blanketní) se podává u soudu prvního stupně. Její odůvodnění lze pak ve věcech péče, styku či určení a popření otcovství podat jak u soudu prvního stupně, tak u nadřízeného soudu, a to na rozdíl od rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, vypořádání důchodového pojištění mezi manžely či „sporných rodinných věcí“ (výživné, vypořádání majetkových poměrů manželů), u nichž se odůvodnění stížnosti podává k nadřízenému soudu.

Rozhodnutí soudu v rodinně-právních věcech je vykonatelné až po právní moci rozhodnutí, nestanoví-li soud výrokem předběžnou vykonatelnost (zejména tak lze učinit na návrh účastníka ve věci výživného).