Je třeba začít od konce
Začneme od konce. Ustanovení § 3079 OZ, jedno z posledních, protože občanský zákoník má celkem 3081 paragrafů. Vzniká otázka, jestliže někdo protiprávně jednal, porušil nějakou povinnost za staré právní úpravy, škoda vznikla buďto za staré právní úpravy a rozhoduje se o ní dnes, nebo škoda vznikla za úpravy nové - jakým právem se to řídí?
Ust. § 3028 OZ je základní pravidlo přechodných ustanovení. Jeho odst. 3 říká, „že není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry……….“, tím se má na mysli zejména obligační právní poměry, protože poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných máme upraveny v odst. 2 a dědické právo má svou zvláštní úpravu. Tyto staré právní poměry, které vznikly před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených před nabytím účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy. Pokud existuje nějaký smluvní obligační poměr - kupní smlouva, smlouva o dílo,…. jakákoliv takováto smlouva uzavřená za staré právní úpravy, a někdo poruší stanovenou smluvní povinnost v roce 2014, postupuje se podle již zmíněného ust. § 3028 odst. 3, protože povinnost k náhradě škody, která vznikla porušením smluvní povinnosti, spadá právě do této kategorie práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
V případě smluvních závazků není důležité, kdy vznikla škoda, kdy byla porušena smluvní povinnost, je důležité pouze to, kdy vznikl závazek, tj. kdy vznikla smlouva samotná. Ostatní případy porušení smluvní povinnosti řeší ust. § 3079 OZ.
Co se čím řídí?
Co je tím kritériem pro rozhodnutí, jestli se bude posuzovat podle starého nebo podle nového práva? V zákoně (OZ) se říká, že „právo na náhradu škody vzniklé porušením povinností stanovené právními předpisy, k němuž došlo před nabytím účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.“ Co je důležité? Nikoli vznik práva na náhradu škody, ale samotný vznik škody. Co se stane, když k porušení povinnosti došlo v roce 2013, ale škoda nám vznikla v roce 2014, čím se to má řídit? Právo na náhradu škody nám vzniklo v roce 2014, až samotným vznikem škody, ale ust. § 3079, odst. 1 OZ správně a korektně říká, že rozhodující není vznik škody, ale protiprávnost jednání. V tom okamžiku musí mít člověk možnost posoudit možné následky jeho jednání, které mohou spočívat rovněž v povinnosti nahradit škodu.
Vedle výše uvedeného pravidla ale zůstává určitá skupina případů, která není řešena ani v ust. § 3079, odst. 1 ani v ust. § 3028 odst. 3. To jsou zejména případy, kdy povinnost k náhradě škody vzniká, ale nikoli v důsledku porušení nějaké povinnosti, nikoli v důsledku porušení právní nebo smluvní povinnosti, jde o případy objektivní povinnosti, např. škoda způsobená provozem motorového vozidla, škoda způsobená provozní činností, atd., kde se vůbec nepředpokládá, že je to protiprávní jednání, ale odpovídá se za náhradu škody objektivně. To nezapadá pod jazykový výklad žádného z těchto ustanovení. Teoreticky je to podle ust. § 3028 odst. 1 OZ, a to znamená, že je nutné posuzovat, kdy vzniklo právo na náhradu škody, tj. až vznikem samotné škody. Není rozhodující samotná prováděná činnost, ale až okamžik vzniku škody. Proto se ust. § 3079 analogicky aplikuje i na takové případy. To je jeden z příkladů existujícího složitějšího problému, který vyžaduje ke svému správnému řešení analogickou aplikaci OZ.
Majetek versus jmění
Ve vztahu k obcím nebo jakýmkoliv nositelům veřejné moci vzniká rovněž otázka náhrady škody, jaký vliv má nový občanský zákoník na zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu a jiných územních celků za nesprávný výkon veřejné moci, za nezákonné rozhodnutí nebo za nesprávný úřední postup? Zákon 82/1998 Sb. má poměrně autonomní úpravu v tom smyslu, že spoustu věcí upravuje speciálně, zvláštně, změna obecné úpravy se ho proto tolik nedotkne. V některých aspektech však ano, např. mění se nám samotný pojem škody. A tento pojem škody se nám promítne i do výkladu a aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Dosud jsme chápali škodu jako majetkovou újmu, to je v pořádku, škoda se vždy chápala jako majetková újma, problém je v tom, že se nám změnil význam pojmu majetek. Ještě v učebnicích za první republiky nebo krátce po druhé světové válce uvidíme, že majetkem se chápala jak aktiva, tak i pasiva. To, co dneska označujeme slovem jmění, tak se dříve hovořilo o majetku, a naopak jmění bývalo chápáno pouze jako aktiva. Význam těchto dvou slov – majetek a jmění se nám přehodil.
Aniž by toto dostalo jakéhosi výrazu ve změněné terminologii, Nejvyšší soud interpretoval škodu jako majetkovou újmu v tom změněném významu, to znamená, že dluh, pokud vznikl v důsledku protiprávní činnosti jiného někomu dluh, jenom povinnost něco odčinit, něco nahradit (třeba sám), nebylo považováno za škodu. Škoda vznikla až v okamžiku, kdy ten, komu vznikl v důsledku protiprávní činnosti jiného nějaký dluh, vzal svá aktiva, své peníze, a ten dluh zaplatil. Až v tomto okamžiku, kdy vyšlo něco z jeho aktivní majetkové sféry, vznikla mu tím pádem podle staré judikatury škoda, a až v tomto okamžiku bylo možné po škůdci požadovat náhradu škody. Představme si, jak to bylo obtížné, protože za někoho odpovídáte, z nějakého důvodu vám v důsledku protiprávní činnosti jiného vznikne povinnost někomu něco zaplatit. Podle staré judikatury jste v tuto chvíli ještě vůči škůdci žádná práva neměli. Co jste měli udělat? Buďto vzít vlastní peníze, zaplatit, a teprve v tomto okamžiku vám vzniklo právo proti škůdci, nebo si vzít úvěr, protože vlastní peníze nemáte. Vzali jste si úvěr, vznikla vám už teď škoda? Ani teď vám nevznikla škoda, protože vám vznikl nějaký dluh, potom se vám navýšila aktiva, z důvodu vyplacení úvěru, tzn. ještě žádná škoda nevznikla, teprve v okamžiku když jste prostředky z úvěru použili na zaplacení dluhu, tak z vašich aktiv se něco snížilo, a teprve v tomto okamžiku vám vznikla škoda, kterou jste mohli požadovat k náhradě po škůdci.
Nové vymezení škody
Je to absurdní situace, v civilizovaném světě skutečně něco takového nenajdeme, proto je nově škoda vymezena jinak a byť v nadpisu pořád máme majetková a nemajetková újma, a asi vzhledem na zvyk pořád budeme mluvit o majetkové újmě, tak v konkrétní legální definici se říká, že: „povinnost nahradit újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody)“. Škoda se nám tady definuje jako újma na jmění, která spočívá v tom, že to nemusí být pouze snížení aktiv, ale může to být i zvýšení pasiv, vznik dluhu. A tento závěr nám pouze dosvědčuje ust. § 2952 OZ, kde se s tím dokonce výslovně počítá, neboť: „záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil, nebo aby mu poskytl náhradu“. Předpokládá se, že škoda může spočívat ve vzniku dluhu. Právo, které nám z toho vznikne je tedy právem na to, aby vás, poškozeného, škůdce dluhu zprostil, a jak to může udělat?
Zde je několik možností: zařídí s vaším věřitelem, že vám věřitel dluh promine, nebo s vaším souhlasem jako poškozeného ten dluh uhradí věřiteli, nebo jiným způsobem použije k započtení vlastní pohledávku, nebo vám poskytne náhradu tzn. dá vám peníze, abyste mohli dluh věřiteli nahradit sami.
Promlčecí lhůta nově
Je to jiná koncepce, než na kterou jsme byli zvyklí a vznikají nám tím pádem dodatečné otázky, např.: v souvislosti s okamžikem počátku běhu promlčecí lhůty, protože zatímco dříve promlčecí lhůta začala běžet až v okamžiku, kdy jsem použil vlastní aktiva na zaplacení dluhu, teď už promlčecí lhůta vzniká se vznikem práva na náhradu škody, čili už samotným vznikem dluhu. Promlčecí lhůta je u majetkové újmy nová, protože zatímco dříve byla v občanském právu objektivní lhůta tříletá tou základní, dnes máme objektivní lhůtu desetiletou a subjektivní lhůtu tříletou.
Plnění proti vůli dlužníka
Můžeme však najít další otázky. Problematický je například vztah ust. § 1936 a § 1937. Představme si situaci, kdy škůdce sám plní věřiteli a vyvstává otázka, zda to může dělat proti vůli dlužníka. S tímto zákon úplně nepočítá, ale rozlišuje v zásadě dvě situace, a totiž kdy třetí osoba nemá k dlužníkovi nebo věřiteli žádný vztah a poškozený jako dlužník má povinnost něco uhradit věřiteli. Škůdce má dvě možnosti: 1) buďto poškozený může požadovat, aby ho škůdce sám zprostil dluhu vůči věřiteli, nebo 2) může požadovat nějakou náhradu. Může však škodu vůči věřiteli nahradit i proti vůli poškozeného? V § 1936 a § 1937 je to upraveno tak, jak by se to v zásadě mělo interpretovat i podle staré právní úpravy, byť se to ne vždy dělalo, a totiž, že ke splnění dluhu zásadně vždy potřebuji souhlas dlužníka. Když třetí osoba chce splnit dluh, potřebuje souhlas dlužníka. Výjimkou jsou pouze případy, kdy třetí osoba za dluh nějakým způsobem odpovídá, buďto věcně, zástavním právem, nebo osobně ručí jakýmkoliv jiným způsobem. Potom nepotřebuje souhlas dlužníka, protože má vlastní zájem na zániku dluhu, tzn. umožňuje se i proti vůli této osoby dluh uhradit s tím, že zde vzniká subrogační regres mezi třetí osobou, třeba ručitelem, který dluh zaplatil, vůči dlužníkovi.
Osoba škůdce
A teď je otázka, jak je to u škůdce. Budeme škůdce chápat jako osobu, která nemá žádný vztah k poškozenému a ke splnění dluhu potřebuje jeho souhlas, nebo ho budeme chápat spíše jako osobu, která dluh zajišťuje, jinými slovy má nějaký vlastní hospodářský zájem na splnění dluhu? Moje odpověď se spíše kloní ke druhé variantě, tj. že by měl být považován za osobu, která má vlastní hospodářský zájem, protože když tento dluh nebude splněn, budou narůstat úroky z prodlení, atd. a bude se zvyšovat odpovědnost škůdce. Spíš bychom to měli posuzovat stejně jako u ručitele nebo zástavního dlužníka, v tomto případě ovšem s jedinou výjimkou, že zatímco když zaplatí ručitel, tak mu vzniká subrogační regres a je to v pořádku, ale když zaplatí škůdce, tak ten jen plní svůj vlastní dluh z náhrady škody vůči poškozenému, a tím pádem by ten regres vznikat neměl, to by bylo absurdní.
S určitou změnou koncepce vyvstávají otázky, které dosud nevznikaly. Na to musíme myslet i na jiných místech občanského zákoníku a ne vždy si to uvědomujeme, např. ustanovení o převzetí dluhu, kde se říká, že když koupíte věc, která je sama zástavou, tak není-li tam jiné ujednání, přebíráte i tento dluh. Takové řešení působí absurdně, ale v souvislosti s §§ 1936 a 1937 to dává velmi dobrý smysl, a proto to třeba najdeme i v Rakousku, atd. Tolik ke změně pojetí škody, co je to škoda a jaké to vyvolává následky.
Hloupá věta v zákoně – zákaz vzdání se budoucích práv
Starý občanský zákoník měl pravidlo, které zakazovalo vzdát se dopředu práv, které mají vzniknout teprve v budoucnu. Pravidlo, které v žádném civilizovaném státě nenajdeme, které je naprosto absurdní ve své podstatě a naprosto nepřiměřeně a neproporcionálně omezuje autonomii vůle. Z toho se kromě jiného odvozovalo, že se nemůže ani potenciální poškozený vzdát předem svého práva na náhradu škody. I praxe to chápala jako obrovský problém, jedna hloupá věta v zákoně a jaké to může mít dalekosáhlé sociální a společenské dopady. Obchodní zákoník na to zareagoval dříve, už asi od roku 2012 bylo možné se vzdát práva náhrady škody, která vznikne v budoucnu, nový občanský zákoník toto upravuje v podstatě standardně, podobné řešení nalezneme v Rakousku a Německu, kde se říká, že je možné se vzdát, protože to je otázka mé autonomie vůle a pouze v určitých případech to může být vyloučeno. Nemůžeme se dopředu vzdát nebo omezit své právo na náhradu škody, které má vzniknout člověku na jeho přirozených právech, to je možné pro zjednodušení ztotožnit s osobnostním právem, zejména práva ze zásahu do tělesné integrity, ale také do cti, atd., nebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, nebo je zakázáno ujednání, kterým by se vylučovala nebo předem omezovala práva náhrady škody slabší strany.
Má možnost vzdání se náhrady škody nějaký vliv na sjednávání smluvní pokuty, když ta primárně působí jako paušalizovaná náhrada škody? Smluvní pokuta má být v korektním případě používána právě tímto způsobem. Stranám je dopředu zřejmé, že se bude obtížně dokazovat, jaká výše škody vznikne, ale je jim jasné, že nějaká škoda vznikne. Proto, aby se vyhnuly budoucímu komplikovanému dokazování, dopředu se dohodnou, že pravděpodobně újma, která mi vznikne, bude mít ten a ten rozsah a potom bez dokazování mám na tuto náhradu právo. Pak je logické, když to plní funkci paušalizované náhrady škody, že nemám vedle toho znovu ještě nárok na náhradu škody, to by bylo proti smyslu smluvní pokuty. V praxi se smluvní pokuta používala velmi často jako obcházení zákazu vzdání se práv, které mají vzniknout v budoucnu, zejména před změnou obchodního zákoníku, kdy se pro splnění určitých smluvních povinností sjednávaly relativně nízké smluvní pokuty. A pak se řeklo, že nad rámec toho už není možné domáhat se náhrady škody a plnilo to stejnou funkci, jako dopředu omezení nebo vzdání se práva na náhradu škody. To je absurdní závěr, zákon nám zakáže dopředu se vzdát práva na náhradu škody a současně nám dovolí sjednat si smluvní pokutu, která má fakticky úplně stejný efekt. To je hodnotový rozpor v právu, čehož bylo staré právo plné.
Konference Právo ve veřejné správě 2014
Ve dnech 5. a 6. listopadu 2014 se v Hradci Králové konal již 3. ročník odborné konference Právo ve veřejné správě. Záštitu nad letošním ročníkem převzalo Ministerstvo vnitra ČR prostřednictvím náměstkyně pro veřejnou správu a legislativu, Sdružení místních samospráv ČR, Svaz měst a obcí ČR, Sdružení tajemníků městských a obecních úřadů ČR a Institut pro veřejnou správu Praha. Na konferenci s podtitulem Nové právo 2014 vystoupilo během dvou dnů 13 přednášejících odborníků z oblasti advokacie, státní správy a samosprávy, akademické půdy a dalších. Pořadatelem byl právní informační systém CODEXIS pod mediální patronací právního portálu Právní prostor.cz. Více na http://www.pvvs.cz/.
Diskuze k článku ()